(1951–2011) pracoval jako tlumočník a překladatel. Po absolvování pedagogické fakulty v Ústí nad Labem učil na základních devítiletých školách na jihu a severu Čech, ale byl zaměstnán i jako topič, horník a vychovatel.
Po roce 1989 byl učitelem angličtiny a překládal. V bývalém Severočeském nakladatelství vydal tři knihy próz Budižkničemu (1983), Obyčejný ráj (1987) a Mistr světa (1989). Povídkové texty psané po roce 1989 vyšly pod názvy Bez kůže (2010) a Bez růže (2011), přičemž posmrtně vydaná kniha Bez tebe (2022) je zakončuje.
Soubor povídek Bez tebe navazuje na Růžkovy knihy Bez kůže (dybbuk, 2010) a Bez růže (dybbuk, 2011). Autor zde opět provází čtenáře drsnými a drásavými peripetiemi svého osudu. Vzpínáme se marně osudu, tomu hroznému industriálu okolní krajiny i své duše. Vzpínáme se, tunu neutáhneme, musí nám stačit metrák. Jak hledat smysl v tom prohraném, posraném životě? Možná pomocí alkoholu. Tím, jak alkohol v člověku mění…
Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost… To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mizí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v době…
„Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe“ (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové…