dybbuk-176

Jakub Šofar

Zradidla čili lapy

Cena s DPH: 283 , e-kniha: 140 


Zradidla čili lapy
 jsou provazce, na nichž jsou asi v jednometrové vzdálenosti upevněny barevné hadříky. Zradidel se používá k obehnání leče, aby zvěř z ní nebo do ní nešla. Vše, co z psaní pochází, je právě takovými zradidly čili lapy. Člověk sám sobě vymezuje, co má být vevnitř a co venku. Sám sebe zrazuje a sám sebe lapá.
Tyto zápisky obyčejného padesátníka z levé kapsy buď vycházejí poprvé, nebo podruhé. Jsou nové, nebo staré. Byly otištěny v nezměněné podobě, nebo ve změněné podobě. Změny jsou všeho typu.
Nikdy ale nejde o texturu bytí, vždycky jen a pouze o texty.
Technologie nemůže být dál než lidská představivost…

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-066-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074380662

Počet stran

256

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 x 160 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-066-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074380662

Počet stran

256

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 x 160 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 24. 5. 2012

    Patrik Linhart
    PŘEDČASNÉ PRŮZKUMY JAKUBA ŠOFARA

    Jakub Šofar vydal knihu s nelehko zapamatovatelným názvem, který je medle na přebalu objasněn. A náhle je to jasné: Autor pro nás, čtenáře, připravil pasti, zradidla čili lapy vulgo leče. Leč kde se leče skrývají? Jakub Šofar je známý redaktor se specifickým smyslem pro patafyzický humor, editor a autor různorodých knih často podivných či provokujících názvů (od Ýbung-ende po Pecking Not Fucking). Současně je osobou trochu záhadnou, neboť používá pseudonym odkazující do židovského světa, sám však Žid není, a několik jeho fotografií kolujících po internetu představuje muže středního věku, jenž jako by Oldřichu Vlachovi z okna vypadl. Nechci tvrdit, že srovnávací fyziologie nám může odhalit zásadní pravdy, ale přece jen – ta podoba s představitelem vesnických hňupů, maloměstských křupanů a dobráckých policistů mě zbavila obezřetnosti způsobené názvem knihy.
    Po tomto možná poněkud rozvláčném úvodu rovnou přiznám, že metoda, jakou Jakub Šofar zvolil ve své letošní knize, je mi jako čtenáři deníkových záznamů Jana Zábrany, Ivana Diviše nebo Daniila Charmse zvláště milá. Šofar, který se na záložce po právu představuje jako „pozorovatel a čtenář knih“, na 252 stranách představuje úrodu myšlenek, vzpomínek, výpisků z četby, okamžitých nápadů a povídek. Některé zápisky jsou hravé („zabíjačka z prasátka, které vrhá zrcátko“), v jiných, zdá se, autor sleduje určitou stopu – a to zejména jde-li o občasné zprávy o rozmanitých umanutých sběratelích posedlých únikovou činností, jakousi formu mašíblu (o jednom z jeho exploátorů – Vladimíru Boreckém – se ostatně Šofar zmiňuje). Tak tu narazíme na tvůrce a sběratele byrokratických pavouků jednoho státního úřadu, milovníka programu T602 (předchůdce Wordu) nebo neskutečného inženýra, jenž od prvního losování Sportky tato čísla shromažďuje. Postřehy o politickém životě jsou zatím (v této době) nezajímavé – výjimkou je konstatování, že „parlament ČR je taková amatérská fyzikální společnost“. Vtáhnout však dokáže Šofar při četbě krátkých i dlouhých úvah o literatuře. Šofar potřásá hlavou nad Hiršalem, bizarní partou pražských surrealistů, Holanem, Karlem Šarlihem, ruskou revoluční básnířkou, Čapkem-Chodem i autory detektivek. Pro mě co milovníka hororů byla poučná noticka o Francisi Marionu Crawfordovi (český čtenář bude znát jeho tvorbu díky antologii Rej upírů), který v románu Pražská čarodějnice (1891) tak krásně a se znalostí věci odhaluje českou povahu.
    Někdo by mohl namítnout, že obrazy akutní celebralizace, které Šofar na svého čtenáře chrlí, ho postupně zavalí a udolají. Ale kdo tvrdí, že je nezbytně nutné přečíst knihu na jeden zátah? Doporučuji čtení dávkovat. Jak napsal zapomenutý nymburských básník Vladimír Zakouřil: „Dávat si štěstí jako po kapkách blínu.“
    Postupně vyvstává obraz milovníka knih, od skvostů belle lettres po veledíla obskurní literatury, naturalizovaného Cajzla (nemyslím to nijak hanlivě), člověka, který rád pozoruje (zejména v tramvaji a z tramvaje), ale málokdy má touhu zasáhnout. Fascinace Vídní zjevná z mnoha vzpomínek a popisů vídeňských reálií mě snad trochu opravňuje ke srovnání s Alfredem von Saar. Ten rovněž nostalgicky hleděl na poslední okamžiky rakouského mocnářství a staré Vídně, tak jako Šofar vzpomíná na trapné okamžiky skomírajícího socialistického impéria a jakous takous existenci České republiky. Třeba by i souhlasil se Saarovým výmluvným výrokem: „Mohlo by to teda být, ale my jsme si netroufali.“ V odlišném tónu se nese druhý díl knihy Pokus o dvojku (tedy kapitolu). Nejenže má jen něco přes padesát stránek, ale obsahuje i vedle různorodých postřehů a záznamů od legionářských tiskovin přes bažanty a problém českého údělu po úvahu o významu slovesa „slézt“ pro český film (zde bych si dovolil tvrdit, že mnohem „patafyzičtější“ než scéna s Donaldem a lustrem je věta „Zachata, slezte z těch ribstolí“, kterou vykřikne trenér judistů v podání Františka Peterky). Finále – z mého hlediska zpětně odůvodňující existenci této knihy (či spíše skutečnosti, že je právě takto a nejinak poskládána) – je v závěrečném příběhu o čtení maloměstského básníka v pražském Unijazzu, kdy se vypravěč nasere na ožralu, který od barpultu povykuje na plachého básníka, a po krásném „tanci těl“ rošťáka vykopne z lokálu. Magický nádech dává prostému příběhu několikanásobné opakování věty „Protože Karel Adamus (1943), básník a výtvarník, který se svou ženou a dcerou“ (atd.). Zde se mi vybavilo rovněž magické – snad ve smyslu japonské kotodamy – zaklínání jména na stránkách Demlova Zapomenutého světla. Šofarovy drobné i drobnější zápisky jsou taková světýlka „z prasátka, které vrhá zrcátko“.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz