Na chůdách snu

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   Tvar, 29. 6. 2017

   Milena Fucimanová
   JDE ZA MNOU STÁLE ŠTĚKOT PSA

   K verši „Jde za mnou stále štěkot psa“ se mi hned vybaví další: „Utíkej krásko zelených dnů“ a tak bych si mohla s verši pohrávat a vytvářet novou báseň substrahovanou z výboru poezie Simonetty Buonaccini nazvaném Na chůdách snu. Je to takový trochu dětinský nápad, ale při čtení knihy se mi tato možnost nabízela. Jen tak, jako hra. Což je zvláštní, protože poezie Simonetty Buonaccini snese různá označení, ale není půvabně naivním způsobem hravá.
   Se čtenářem si autorka pohrává jen svým pseudonymem. Nejde o Italku. Básnířka se jmenovala Ludmila Bučanová, pocházela z Pelhřimova a žila v letech 1893 až 1935. Ačkoli její jméno není dnes každému známé, nebyla ve své době bezvýznamnou spisovatelkou. Zuzana Gabrišová v doslovu upozorňuje, že první básnickou sbírku Lampa v okně autorka vydala už v roce 1928. Básnířčina nebývalého talentu si všiml také František Halas, rozpoznal její básnickou spontánnost. Oceňoval ji rovněž F. X. Šalda, a dokonce inicioval vydání básnířčiny druhé sbírky Odi et amo (1934). Zachovala se i jejich rozsáhlá korespondence.
   Po autorčině předčasné smrti vyšly tři výbory její poezie: Sirenin ocas (1937), Můj prsten leží pod mořem (1942) a Browning a růže (1946). V současné době věnují dílu Simonetty Buonaccini soustředěnou pozornost literární historička Nella Mlsová, která také připravila k vydání spisovatelčin cestopis Sbohem, condottiere!, a zmíněná básnířka Zuzana Gabrišová, která v doslovu pro úplnost dodává, že autorka je představena i ve Slovníku českých spisovatelů (Československý spisovatel, Praha 1964) a v antologii Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (ed. Ivan Wernisch).
   Přesto můžeme recenzovaný výbor chápat jako znovuobjevení. Je sestaven z obou publikovaných básnických sbírek i ze všech třech pozdějších výborů, vydaných po smrti autorky, a z básní v rukopisu. Gabrišová ovšem neřadí básně důsledně chronologicky, nečiní z knihy přísný badatelský počin, ale čtenářský požitek.
   Začítám se do veršů. Zdánlivě mají neměnnou atmosféru, ale ve skutečnosti se tady prolíná více poloh: od romantického osamělého světobolu přes sebezraňující až výsměšné hledání vlastní identity až po velice silně, téměř expresivně prožívanou realitu. Hledám autorčina klíčová slova. Nabízejí se mi: moře, vítr, podzim a hřbitov se všemi náležitými atributy. Vyskytují se tak často, že se dá mluvit o modelových situacích. Ano, básnířka se v tomto ohledu nevymyká z koloritu meziválečné české poezie. Melancholie a patos, až exaltovaná tragičnost, která je – a nemyslím to ve zlém – v jistém věku spíše slušivá než skutečně a nezvratně ničivá. V mládí se o nenaplněných touhách, ba i o smrti ještě zpívá! Dokonce i tam, kde „Můj přidušený pláč / lomcuje náhrobními kameny.“
   Ale vraťme se ke způsobu, jakým autorka hněte své verše. Není objevný, zato působivý. Zastavme se třeba u obrazu moře. Mnohoznačný, tvárný i nebezpečný symbol. Nadužívaný a co do obraznosti skoro vypleněný. Slabšího autora může potopit. Ale obraz moře v podání Buonaccini víc než poetickým líčením zaujme mámivou zvukomalbou. Nelze přeslechnout mimořádné muzikální působení dvojhlásky ou, dlouhé nízké samohlásky a či středních samohlásek o, ů nebo jindy zase téměř violové zbarvení koncovky: ání… Básně se houpají, mají tlumenou melodii, k tomu přispívá i víceméně důsledný daktylský či daktylotrochejský rytmus, místy jamb. Ovšem tuto hudební transformaci znal už Mácha ve své velebásni Máj nebo Karel Hlaváček v uhrančivé básnické sbírce Pozdě k ránu.
   Buonaccini například v jedné básni bez názvu píše: „Vln tmavé stříbro šplouchá tmou / na divné kvítí vzpomínám / dnes nahmatal jsi ruku mou / a na zítřek se marně ptám.“ Opakovaním této sloky s obměnou některých výrazů („pomalu pouštěj ruku mou / a neptej se nač já se ptám“) se hudební dojem stupňuje až k melodramatičnosti.
   V tom je autorčina síla. To ostatní – přízračné romanticko-dekadentní odplouvání vln – není tak docela novum. Podobně je tomu i u dalších vizí: bledá paní na podzim, truchlivé míjení větru, vichřice, stejně tak truchlivá vůně umrlčích vozů, dokonce prsten ležící na dně moře. Trochu to čpí konvencí. Ale nad tím vším dominuje natolik narkotická melodičnost, že odpustíme i nenáročnost rýmů. Rýmy zde totiž představují slabá místa. Jsou mnohdy až banální, nepůvodní, neoslnivé, vyznělé.
   Ale básně přesto působí artistně, jsou to malé hudební skladby, jejichž jednotlivé motivy, hudební věty, jsou kompaktní a jejich závěrečné akordy vyplývají z řádu přísné harmonie – a to jsou právě ony rýmy, které by za jiných okolností neobstály: vát – bát, hlas – čas, břeh – dech…
   Samostatnou kapitolou je autorčino barevné ladění. Tady naopak, snad jen s výjimkou krvavé coby rudé, předkládá básnířka neobvyklá až dramatická barevná zaklínadla, jejichž barevnost je emotivně prudká a zároveň plná mnohoznačných nápovědí. Buonaccini sugestivně maluje slovy, že „Sníh modrý nachový a žlutý pad“, jinde: „Vln tmavé stříbro šplouná tmou“, pak zase: „truchlivá vůně umrlčích vozů / bílé žluté a fialové“, předhodí „mé zlato ryšavé“ nebo jinde: „strakaté půvabné krajty“. Melancholická krajina získává další, tajemný rozměr, básnířka umí vsugerovat svou fantaskní vizi. To už není sentimentální póza či smutná pohádka na břehu moře. Verše mají znepokojivě dekadentní příchuť. Je to velice básnivý svět, reálná krajina je zasunuta, básnířka modeluje realitu novou. Podobně je tomu i v autorčině cestopise. Pochopíme, proč Buonaccini vytýká cestopisům Karla Čapka neosobní záznam reálií. Ona vidí krajinu jako moderní malíř, který rozesílá barvy jako poselství.
   Není to ovšem jen krajinomalba, co Buonaccini vnímá po svém. Stačí si přečíst básně začínající verši „Je Velký pátek hostii pod jazykem mám“ nebo „Všechno je bílé jako Panna Maria“. Nelze je číst jako očistné vydechnutí duše. Je to mimořádně znepokojivá scenérie, do níž autorka vnáší křehké odstíny své psychiky. Je zajímavé, že tady můžeme silněji vnímat konkrétní časový moment, náladu časově podmíněnou, která není volně rozptýlená, ale vztahuje se ke konstantnímu symbolu.
   Je neuhasínající neklid, psychická nevyrovnanost, bytostné odmítání přizpůsobit se realitě života znakem autorčina surrealistického vidění? Nemyslím, že je to tak jednoduché. Takto se projevuje i symbolismus, expresionismus či existencialismus. Ostatně vypjatá subjektivita je obecně přijímána jako základní projev lyriky. Psychické poryvy nemusí vždy prezentovat surrealistické verše.
   Upřímně – nevnímám tuto poezii primárně jako surrealistickou. Kromě jiného si také nedovedu představit, že by Buonaccini přijala nekompromisní literárně teoretický i sociálně politický imperativ takového André Bretona. V české literatuře se zatím o tomto literárním směru v její době ještě příliš nemluvilo.
   Ale nakonec ustupuji. Buonaccini se vmnoha básních přece jen odklání od konvenčních logických vzorců, vrší obrazy rodící se jeden z druhého, jak ji k tomu vede přirozená spontánnost, a především talent. Jsou tu řetězové metafory: „Skleněná miska vydává modrou zář / hvizd útlý to je první jarní den / pro slzy žen / trpící Ježíš vypůjčil si Adonise tvář“ nebo: „Budíček na krku stále řičí / zažeňte kočku rozpálenou tyčí.“ Propojení nesouvisejících věcí, nesourodých prvků jako: „na peří andělských křídel dnes dosáhneš / hodiny modrají jak starých hrnců dna“ odpovídá podvědomému duševnímu procesu. Možná by autorce tuto neblábolivou (!) fantastičnost záviděl i monarcha české poezie té doby Vítězslav Nezval. Kdyby si to ovšem připustil.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   iLiteratura.cz, 7. 12. 2016

   Peter Nagy
   Na chůdách snu – nad poezií české spisovatelky Simonetty Buonaccini

   Nevelké pražské nakladatelství Dybbuk je podnikem, který by neměl uniknout pozornosti žádného příznivce kvalitní literatury, a to i pokud jde o čtenáře toho nejvzácnějšího druhu – milovníka poezie. Stačí vyjmenovat několik posledních básnických knih, které zde v poslední době vyšly (a to nezřídka se zdarma poskytovanou elektronickou verzí) – kupříkladu posmrtný výbor z pozdní tvorby Inky Machulkové (Barvy), dosud poslední sbírka divadelního režiséra a básníka Jana Borny (Psáno očima) nebo osobitá antologie sestavená experimentujícím poetou Robertem Jandou (Ultimátní básník u bran absolutna).
   Nového přírůstku se nyní dostalo i zajímavé ediční řadě básnických výborů, představujících tvorbu neprávem pozapomenutých českých autorů a autorek z přelomu 19. a 20. století (Hermor Lilia, Vladimír Houdek, Jan Opolský, Irma Geisslová). Čerstvý útlý svazek s charakteristickou černou obálkou malého formátu nese název Na chůdách snu a přináší básně Simonetty Buonaccini. Za cizokrajným uměleckým jménem se skrývá Ludmila Šebestová (provdaná Dobiášová, později Bučanová, 1893–1935), literárně nadaná dcera pelhřimovského gymnaziálního profesora, jejíž matka působila v ženském hnutí a sama publikovala v různých dobových časopisech pod jménem Anna Ledecká.
   Zcestovalá autorka, v jejímž pseudonymu se odráží láska k jižním krajům (zvláště Itálii), psala básně již od dětství (některé z nich otiskla matčina přítelkyně Eliška Krásnohorská v Ženských listech). Její tvorba však zahrnovala též deníkové záznamy se čtenářskými výpisky, kratší prózy, divadelní hry, filmový scénář a v neposlední řadě cestopis Sbohem, condottiere!, který v roce 2014 připravila k vydání literární historička Nella Mlsová pro Nakladatelství Bor. Předčasně zesnulé spisovatelce, která přispívala rovněž do různých kulturně orientovaných časopisů (zejména články o výtvarném umění) ovšem za života vyšly pouze dvě básnické sbírky – debutovala jako Ludmila Atsebešová roku 1928 knihou Lampa v okně, která díky stipendiu udělenému autorce v literární soutěži vyšla v Bibliotéce fondu Julia Zeyera, a vznik druhé sbírky s názvem Odi et amo (1934, již pod pseudonymem Simonetta Buonaccini) pak inicioval její přítel F. X. Šalda (v roce 1967 vyšel soubor jejich vzájemné korespondence Dopisy Simonettě Buonaccini).

   Přichází divná, nemoudrá hodina,
   někdo tě zítra uškrtí pro tento sen,
   to proto, že jsi básnířka, která na hvězdy
   vzpomíná,
   když je živoucí den.

   Oni mne zabijí, oni mne zabijí
   a já jsem všecko jinak viděla a chtěla,
   já jsem z těch, kteří žijí a nežijí,
   já jsem jen život si vymýšlela.

   Teď tu na hranici stojím,
   v ruce mi rozkvétá trnitý květ.
   Pranic mi nenapadá, jenom se bojím
   a neznám cesty tam, ani zpět.
   (rukopisná báseň z archivu PNP, básně z let 1927–1929)

   Editorka přítomného svazku Zuzana Gabrišová nezastírá, že básnířčiny verše „nevynikají precizní prací s jazykem“, v její tvorbě však přesto nachází řadu kvalit, které si obvykle spojujeme zejména se surrealismem – vypjatou subjektivnost čerpající obrazy především z autorčiny vlastní psychické reality či neobvyklé metafory a slovní spojení odpovídající snaze o vyslovení vnitřního obsahu (často na úkor jazykové vytříbenosti). Ostatně neobvyklé živelnosti veršů Simonetty Buonaccini a absence vnějšího modelu v jejích básních si povšiml již František Halas: „Nemohla jinak, nestarala se o dotvoření nápadů, básnila zkrátka, jako jiný dýchá.“
   Tři posmrtné výbory z poezie Simonetty Buonaccini – Šaldou uspořádaný Sirenin ocas (1937), jejím manželem Juliem Bučanem sestavený výbor Můj prsten leží pod mořem (1942) a svazek Browning a růže (1946) připravený Jaroslavem Nečasem – podle Gabrišové autorčině odkazu spíše ublížily, neboť zdůraznily především nepříliš zajímavou, i když vroucí linii její středozemní autostylizace, vtělenou do širokodechých básní plných vášnivého patosu. Ovšem i v nich editorka spatřuje suverénní projev svébytného autorského gesta.

   Odkazem básnířky se zabýval rovněž Pavel Eisner a její verše nalezneme kupříkladu v antologii Ivana Wernische Zapadlo slunce za dnem, který nebyl z roku 2001. Životním osudům autorky pak věnovala jednu z kapitol své knihy Utajené životy slavných Češek spisovatelka Martina Bittnerová, za což si vysloužila kritiku již zmíněné doktorky Mlsové, která dosud pro navrácení jména Simonetty Buonaccini do čtenářského povědomí udělala nejvíce. Výbor připravený Zuzanou Gabrišovou je nepochybně dalším významným krokem na této dlouhé a nelehké cestě…

   zobrazit celou recenzi