Bez kůže

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   opicirevue.cz, 7. 8. 2012

   Denisa Pokrývková
   Bez kůže a bez růže

   Pavel Růžek do literárního provozu vstoupil v roce 1983 románem Budižkničemu. Dále vyšly další dva romány (Obyčejný ráj, 1987 a Mistr světa, 1989), všechny tři prózy v Severočeském nakladatelství.. Pak se na dlouhou dobu odmlčel, i když psát nepřestal. V následujících recenzích se budu věnovat jeho rukopisu, který vyšel v roce 2010 (Bez kůže) a 2011 (Bez růže), oba v nakladatelství dybbuk. Těmito knihami, které svou originalitou a výpovědní hodnotou narušují obraz současné prózy, se jeho dílo uzavřelo. Pavel Růžek zemřel v roce 2011, týden před vydáním jeho poslední knihy.

   Bez kůže
   Próza psaná volným veršem – to byl první automatický sumář toho, co jsem přečetla. Nezdá se, že bych byla daleko od pravdy. Text je psán formou záznamů z autorova života, nemá ale charakter románového vyprávění, jsou to spíše hovorové příběhy vyprávěné v intimní atmosféře, ve které je dovoleno vše. Bez jakýchkoli úliteb mravně úzkostlivému čtenáři předkládá Růžek své životní kotrmelce, pády i eskapády, a to s upřímností, která drtivě doléhá na čtenáře mnohem víc, než rafinovaně promyšlená románová zápletka. Kniha je členěná do několika kapitol, každá je věnována místu nebo období autorova života (ano, tady si ještě do jisté míry můžu dovolit sjednotit vypravěče s autorem). Jsou řazeny chronologicky, zpočátku shrnují jeden rok autorova života, ale postupně se jejich časový horizont prodlužuje. Poslední kapitola, jakési vyrovnání se s těmi předchozími, je koncipována jako dopis mrtvému otci. Neodmyslitelnou součástí jsou autorovy fotografie, ke kterým v textu také odkazuje a dociluje jimi především hmatatelné životnosti.
   Růžek nás provází svou první prací překladatele technických nákresů v továrně, poté studiem na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a svou učitelskou praxí. Mezitím popisuje také osudy lidí, kteří se jeho životem propletli – přátelé, učitelé, obyvatelé zapadlých vesniček, milenky, rodiny i ženy. Více „vykládá“, než vypráví, protože text je z převážné většiny tvořen nekonečnými souvětími, v jediném dokáže popsat děj současný i to, co mu předcházelo, nebo do něj rovnou vložit pomocí závorek souvětí jiné, stejně rozsáhlé. V jedné kapitole dokonce vkládá přímo text cizí, konkrétně turistického průvodce po Písku z roku 1912. Na neotřelost autorova vyjadřování mírně upozorní i poznámka nakladatelství dybbuk : „Plně respektujeme autorovu podobu Českého jazyka.“ Kniha se tak hemží různorodými a mnohdy originálními nepravidelnostmi větné stavby, které ale neruší, jen přispívají k dojmu hovorového vyprávění, tedy vykládání. Stejně působí i záležitosti stylistiky, protože to, co bychom jinde hodnotili jako těžký prohřešek nebo dokonce laxnost editorů, tady právě zapadá a dotváří obraz Růžkovy prózy. K jejím rysům patří i autorovy neologismy, které bychom snad také vnímali jako nějakou chybu z nepozornosti, kdyby nebyly obhájeny častým užíváním a především zesíleným sémantickým základem (např. čelověk ; rádobytost).
   Větší část knihy sledujeme život učitele v době normalizace. Růžek si záměrně vybírá odlehlé vesničky, aby jeho hrdina alespoň částečně unikl osidlům režimu. Jeho cesta po nich je hledáním i cílem zároveň – po odbytí nutných povinností se ztrácí v krajinách, píše, straní se lidí a jednoduše přežívá nejlíp, jak umí. Vždy si ale uvědomí, že místo, ve kterém je, není tím, co hledá, proto se s ním loučí a odjíždí jinam, snad dál. Každá epizoda končí beznadějí. Zdánlivě nevyhnutelný soud, když si uvědomíme, že z autorova života největší (a tu nejpodstatnější) část uřízl komunismus a další dobově rudé marasmy. Ale tyto, z pohledu mé generace už dějiny, životem postav (možná spíš „lidí z knihy“) protékají s takovou samozřejmostí, že si od nich vyslouží jen lhostejnost. Jakoby říkaly/i „Takový je tady svět, ale nás definuje přece jen ještě něco jiného, a to Něco si vzít prostě nenecháme.“. Těžko říct, jestli tento hrdinský postoj, se kterým snášely/i katastrofy každého dne, je autorovou stylizací nebo nostalgicky idealizujícím ohlédnutím za mládím, ale rozhodně nebyl vlastní všem v knize zmíněným – zejména v posledních kapitolách se ukazuje, o jak moc je léta za oponou připravily, co si z nich vzaly. Přesto je to katastrofa v mnoha ohledech sekundární, nebo spíš doprovodná, protože doba je jen kulisou zmatků bytostně vlastních člověku – kde najít štěstí, je vůbec něco jako štěstí dosažitelné a poznáme, jakou naší volbou se k němu dostaneme?
   Přesto tato knížka není depresivní sebrankou nějakých ukřivděných bolístek, spíše střízlivým pohledem na život v době, která se stala svou vlastní karikaturou – často tak vznikají ironické situace, kterým se dá dnes už zasmát, například když autor popisuje školu „v přírodě“, tedy u kousek od Jáchymova : „Škola byla taky zajímavá: aby se rozvratný živly zbytečně nevysilovaly, měly šachtu hned u baráku, a vytěženou hlušinu vyvážely samozřejmě na kypy. A tak kolem baráků zbyly takový ty útvary, jaký jsou vidět třeba kolem Příbrami, ty šedočerný, příkrý spády nepotřebnosti s takovou jakoby lavicí nahoře, a nad nima právě stála ta škola v přírodě; nevím, jestli jsou kypy v Příbrami radioaktivní, ale tady byly. A taky nám to kladli na srdce, ať na nich parchanti nesbíraj houby, že jsou plný radonu; v zimě se na nich neudržel sníh, jak ještě pořád teple zářily. Ideální místo pro ozdravnej pobyt.“ (str. 200)
   Zejména v poslední kapitole, tedy dopisu otci, se projevuje další silný rys této knihy – snaha o zúčtování. Pochopení vlastních činů, vlastního života, ale hlavně sebe samého. Je to nikdy nevzdané hledání odpovědí a významu, které autora, může se zdát, žene dál. I když se jedná o dopis, často se objeví prvky dialogu – teda spíše monologu s tušenou odezvou : „A tys mě taky pěkně nasral, jak ses (říkám ti, nekecej mi do toho) stal tím naším pionýrským vedoucím. Nevím, jestlis to měl jako stranickej úkol, nebo jsi byl fakt tak pitomej, ale byl to zážitek.“ (str. 259)
   Růžkova otevřenost ve všech věcech, bez ohledu na to, jak mohou být citlivé, je stěžejní kvalitou této knihy. Dělá z ní totiž něco víc, než jen výpověď vynechané generace 50. let (termín použit v textu, str. 252), je to touha dát životu smysl. Co jiného totiž zbývá, když se octneme (nebo postavíme) před ostny světa dokonale obnažení, bez kůže?

   Bez růže
   Po formální stránce text souladí s předcházejícím dílem. Jedná se o druhou část autorova rukopisu. Můžeme pozorovat silně autobiografické prvky, ale udělali bychom chybu, pokud bychom tady sjednocovali autora s vypravěčem. Růžek, jak říká Viktor Šlajchrt v doslovu první knihy, bral své psaní velmi vážně, byť za komunismu vydal oficiálně tři romány, které zásahy vedoucích redaktorů pochopitelně utrpěly těžkou ztrátu na umělecké hodnotě, tento rukopis je důkazem jeho postoje k literatuře – volí narativní prostředky, které naznačují jediné: život je jen půda pro literární ztvárnění a literatura je nástrojem, jak se reality chápat a jak z ní (snad něco podstatného) čerpat.
   Toto se projevuje zejména v kapitole Year 2005, ve které často přechází ze svých záznamů určité zkušenosti do pohledu ženy vypravěče – její vyprávění nabízí druhou perspektivu k jím popsané zkušenosti, liší se především dikcí, převzatou jakoby z laciných, „růžových“ románků. Bez růže – to značí bez ženy, paní Růžkové, bez jistoty, kterou žil. Popisuje postupný (byť od prvních řádků na toto téma jasný a nevyhnutelný) rozvrat manželství, dlouholetého soužití. Ve vztahu k předcházející části rukopisu se ukazuje i změna doby – po převratu vznikla spousta možností, jak dál žít. Někteří – paní Růžková – jich hodlali využít do dna, jiní – pan Růžek, místy pan Horn – se rozhodli ponechat si své dno a z apatie se vysvobodit netečností. V šachách se tomu říká „zugzwang“, čili nucený tah. Nucený proto, že jediná možnost, jediné východisko, je nehýbat se.
   Místy je čtení nesnesitelné, zejména v oněch „růžových“ pasážích (promiňte mi mou upřímnost naivního čtenáře). Růžkovy texty vzhledem k jejich originalitě a silné individualitě, která se projevuje především v syntaxi a lexikální vrstvě jazyka, není jednoduché hodnotit – ani z pohledu pouhého recenzenta nedokážu říct, jestli jsou „hodně špatné“ nebo „strašně dobré“. Když teda odhodím svou recenzentskou flintu do žita, zůstává mi jediné – pro mě je v těch knihách těžce vydobytá hodnota : upřímnost. Když už nic jiného nezbývá a není o co bojovat, když není, kam se schoulit, bez kůže a bez své růže, nic jiného snad nezbývá.
   A může to být upřímnost zabalená do fantazijních představ, může to být kost obalená nostalgickým povzdechnutím, ale pořád ji zakládá nutnost, potřeba a poctivost, které z ní dělají nesnesitelný základ umění. A nejtrefněji, s doplňky, to vystihl právě Viktor Šlajchrt ve svém doslovu k první knize :
   „Nejnápadnějším rysem textů v této knize je syrovost. Autor jakoby nebral sebemenší ohled na konvence, ať už jazykové, literární, logické nebo morální. … Rezonují v nich lidské naděje i slabosti, únava, beznaděj, ale také velká odvaha k opravdovosti.“

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Právo, 23. 9. 2010

   V 80. letech vydal Pavel Růžek (1951) tři prozaické knihy. Pak, po dlouhé době, vychrlil tři desítky textů, kterým dal název Bez kůže (v knize je jich jen třetina). Jeho čeština, jak láva vytékající ze znovuotevřené literární rány, nemá ani čas formovat se do spisovné podoby. Tvrdne a mění se v obrovské balvany s velkou hustotou a ostrými výčnělky. O ty se může zranit nejen čtenář, ale i autor sám. Jako by to psal právě proto. Především před sebou samým si nebere servítky a sestupuje při vzpomínání až na úplné dno života v letech normalizace na severu a západu Čech.
   Při tom hledání a popisování jde až na živé maso.
   Podle hesla, že kůže patří do sběru. A já měl přitom sto chutí nakopat celej svět do prdele. Ale už bylo pozdě. Další věcí, na kterou jsem na vesnicích přišel, bylo právě to poznání, že nesnáším lidi a nejradši jsem, když je můžu mít co nejdál od těla.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 19/2010

   Alena Fialová
   Další ztracená generace

   Literárních děl, jež popisují hořkosladký život za totáče, nejčastěji v marastu normalizace – starší ročníky přece jen pomalu vymírají –, stále přibývá. V rámci aktuálního kurzu „vyrovnávání se s minulostí“ cítí mnoho autorů potřebu přinést „otevřené svědectví“ o době a režimu, proložit ho tu tragickým životním osudem, tu veselou historkou, kterak jsme bolševika převezli. U mnohých pak panuje přesvědčení, že k vytvoření literární hodnoty je nutné především opakovaně zdůrazňovat opozici dobra (já) a zla (komunisti) a následně zlo řádně usvědčit a obžalovat. I próza Bez kůže mosteckého rodáka Pavla Růžka (debutujícího již v osmdesátých letech v Severočeském nakladatelství) zprvu svádí k zařazení do podobného proudu. O to větším překvapením je, když se po váhavém rozběhu v knize objeví texty, jež průměrnou současnou tvorbu výrazně převyšují.
   Růžkova próza je rozčleněna do deseti částí, které by mohly být samostatnými rozsáhlejšími povídkami spojenými postavou vypravěče, stejně jako kapitolami z výchovného či generačního románu o zrání autobiografického hrdiny na pozadí doby, konkrétně sedmdesátých a osmdesátých let. První z nich představuje hlavní postavu na brigádě v chemičce v Litvínově-Záluží, další na prázdninách s kamarády v jižních Čechách či na kolejích ústeckého „peďáku“. Jádro knihy představují texty o učitelských štacích v zapadlých koutech jižních a severních Čech, v nichž hrdina střídavě zabíjí čas procházkami s milovaným psem (na které pravidelně vyráží hned poté, co může po vyučování „vykopat haranty na ulici“), spisovatelskými pokusy i několikadenními mejdany s kamarády, kteří občas přijedou na návštěvu rozvířit stojaté vody periferie.
   Pro Růžkova vypravěče je charakteristická otevřená, často ironická a pohrdavá reflexe místních vztahů, událostí i „dobových tanců“. Jejich trapnost, banalitu i zaměnitelnost občas naruší jen jakoby náhodně zmíněná smrt, záblesk tesknoty a pocitu nenapravitelné ztráty i touhy po něčem vyšším. Náznaky lyrického okouzlení krajinou tu okamžitě přebíjí pocity zhnusení, ale i drsný humor a akční scény, jako třeba při líčení „road movie“ se skupinou Irů po komunistickém Československu. V protikladech se zmítají i hrdinovy vztahy se ženami: živočišné, zcela otevřeně a detailně popisované soulože se mísí s hledáním něčeho, co přízemnost prostého sexuálního vybití přesahuje a co ovšem většinou končí neúspěchem: „(…) ale na srdci mě hřál ten dopis od Zuzany, tlustej takovej tentokrát, kterej jsem ten den dostal, ale ještě jsem ho neotevřel, ale vzal jsem si ho s sebou, jak jsem si chtěl vychutnávat ty chvíle slastného očekávání (…) Ale ona mi napsala, že tomu všemu věří, co jí píšu, ale že s tím na svý straně nemůže nic dělat, protože to v sobě nějak nemá, i když to hledala, ale nějak nenašla v sobě ten cit – že mě nemiluje a milovat nebude a zůstaneme kamarádi. A že je jí to líto. Nasral jsem se a celej den nepsal. – Ale pak mi napsala Jarka Šťastná, že má samozřejmě taky uhelný prázdniny a nemusí nic dělat, a že ji to v Ústí sere, že se nudí a že by mě přijela navštívit, kdybych chtěl. Tak jsem chtěl a ona přijela (…) Chodil jsem s ní asi rok a půl na fakultě; měla takovej trochu vulgární výraz v obličeji, byla taková trochu jako kurva, a to se mi na ní, protože v tý době mě něco jako láska nezajímalo, líbilo.“
   Předposlední kapitola líčí léta osmdesátá a devadesátá, pokusy proniknout mezi „spisovatele“, porevoluční proměny i problémy hrdinovy nezakotvenosti, jež se vzpírá usazenému rodinnému životu.
   Růžkovy texty se vyznačují syrovostí a často až na odiv stavěnou neumělostí. Asociativní rozvíjení tématu, evokující záznam proudu myšlenek a mluvené řeči, zdánlivá nestylizovanost, neohrabanost, hrubost, ale také upřímnost a otevřenost dodávají próze na autenticitě a naléhavosti. Ta stojí především na svébytném jazyku a stylu, záměrně neupravovaném (přestože základní pravopisné chyby, vybočení z větných vazeb a další někdy působí až trochu křečovitě a únavně). Jak moc je od nich odvislá „síla“ celé knihy, vyvstane při srovnání s poslední kapitolou, kterou tvoří dopis či zpověď mrtvému otci, v němž hrdina rekapituluje svůj život a v uhlazenější formě převypráví již známé. Líčení kalného rána v práci v předchozích kapitolách vypadá třeba takto: „Ke všemu mě ještě hned ráno hnula žlučí ta pitomá narvanka, která mektala něco o tom, že jsem diktáty neopravil červenou propisovačkou, ale obyčejnou tužkou (…) tak jsem ji poslal do prdele a šel jsem učit. Ale fakani mě samozřejmě srali taky,“ zatímco závěrečná shrnující konstatování působí spíš nadbytečně: „Měl jsem psa, a bydlel jsem po zapadlejch vesnicích, kde jsem myslel, že se mi podaří schovat se před rozplevelujícím se bolševismem tzv. normalizačních let, a přitom jsem učil. To byl taky pěknej omyl – já a učitel!“
   Růžkova próza patří mezi texty, jimž lze vytknout mnohé: didaktické tendence názorně předvést hloupost režimu a „komoušů“, přehnaně dlouhé „ozvláštňující“ vsuvky v podobě ukázek ze starých průvodců, celou vyprávěcí poslední kapitolu i další. Na druhé straně nevšední čtenářský zážitek dá těmto jednotlivostem zapomenout a umožní vychutnat si dílo, které v sobě má „drive“, naléhavost i originalitu – a to se dnes moc nevidí.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 15. 2. 2018

   Respekt, 10. 10. 2010

   Ondřej Nezbeda
   Nechce se mi, ale žiju

   V překotném proudu literární řeči spisovatele a překladatele Pavla Růžka nejsilněji zaznívají tóny zvláštního vnitřního smutku a sychravé syrovosti. Jeho kniha Bez kůže není jen souborem autobiografických vzpomínek na normalizaci, ale výpovědí jeho „vynechané generace“ narozené na začátku padesátých let. On sám nepatřil k undergroundu ani disentu, chtěl si prostě jen jít vlastní cestou, kdy hledal osvobození od „chapadel bolševiků“ v jihočeských a severočeských zapadlých vesnicích, kde se živil jako učitel. A při tom psal. Ani tady sice neunikl bolševické tuposti, ale už ho neutloukala takovou silou. V jeho dobrovolném exodu ho tu podporovali jeho přátelé, jejichž příjezd se většinou zvrtnul v bohémskou pijatiku, intelektuální vysvobození i sexuální avantýry. Něžné krajinomalby a vykreslení osamělých procházek jihočeskou přírodou se tu tak střídají s obrazy alkoholických pařeb a líčením industriálních scenerií mostecké uhelné pánve, kde se Pavel Růžek narodil a kam se ve vzpomínkách obrací.
   Jeho knihu tvoří deset životopisných obrazů od prvního zaměstnání v chemických závodech v severočeském Záluží přes vysokoškolská studia v Ústí, učitelské pobyty v jihočeském pohraničí až po tažení Československem s partou Irů – turistů středoevropským komunismem sedmdesátých let. Jsou to kusé vhledy do Růžkova života vyprávěné volným tokem řeči, kdy autor nedbá na stylistická pravidla a střídá nespisovnou češtinu s její knižní podobou a občas i svéráznou větnou skladbou. Snaží se tak docílit pocitu bezprostřednosti vyprávění, ale i tak působí toto stylistické kolísání rušivě.
   To všechno ale nahrazuje Růžkovo umění narušovat zdánlivě jednoduché líčení života podtóny bezmoci, zahořklosti a beznaděje, které tu zaznívají v umění kontrapunktu. Stačí, aby popis tiché kontemplativní procházky se psem narušilo setkání s nerudným bolševickým myslivcem, pobyt v Malontech ukončil požár místního kostela, čímž se symbolicky uzavře i Růžkův pobyt na Šumavě. Bez jakéhokoli komentáře a mravokárných litanií tak vystoupí bezmoc a těžkosti hledání autentického života v časech normalizace. Pavel Růžek tyto střety popisuje s cynickou vyrovnaností, prostě je konstatuje, nerozvádí, jak ničí a zasahují jeho nitro. Jeho vyprávěcí styl upomíná na hrabalovský proud řeči, ale v jeho podání je mnohem syrovější, oproštěný od pábení, poznamenaný ozvěnou tvorby beat generation. Nejsilněji je to znát právě v autobiografi ckých vzpomínkách na život v jihočeském pohraničí. Při četbě strhává hlavně líčení jeho života ve vytržení, osvobození v končinách příhraničních oblastí, které doprovází zvláštní zcitlivění a možná i hledání Boha. Co v centru civilizace zůstává skryto nebo oslabeno možností volby, na jejím okraji se obnažuje svojí daností. Pavel Růžek se pohybuje právě na tomto rozhraní, ale nachází odvahu k dalšímu svébytnému hledání. V tom je čtení jeho knihy inspirativní, v příkladu zvláštní odvahy, která se při hledání vlastní cesty zdá často sobecká. Proto na ni člověk nutně zůstává sám. Někdy pak taková cesta končívá zahořknutím, čímž se ostatně uzavírá i kniha Pavla Růžka v podobě dopisu otci, který kdysi spáchal sebevraždu. Jsou tu bohužel i části, jež by bylo lepší do souboru nezařazovat, jako třeba kratší skica Filantrop a filantropka, ale to na síle literární výpovědi Pavla Růžka nic nezeslabuje.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 15. 2. 2018

   Host, 15. 12. 2010

   Vladimír Stanzel
   Svlékání kůže

   Knihy, jako je Růžkova Bez kůže, to nemají u čtenářů nikdy lehké minimálně ze dvou důvodů. Tím prvním je jejich výsostné solitérství, které jako by se čtenářem příliš nepočítalo, neposkytuje mu mnoho možností, jak se do textu vlomit nebo do něj promítnout svou vlastní životní zkušenost. Pokud jste nic podobného neprožili, jdete vedle textu, nikoliv s ním, nerezonujete na společné vlně. Druhý důvod částečně vyplývá z prvního: je jím nerespektování literárních konvencí, syrovost (až surovost) a deziluzivnost. Hledání životní autenticity — nosné téma knihy — vede totiž často k (sebe)destrukci či k poznání marnosti toho, oč člověk usiluje, a ústí v hořkost; jak je psáno v biblické knize Kazatel: „I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. // Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.“ A tento pohled do zrcadla každý neunese.
   Pavel Růžek patří k „vynechané generaci“ (jak se sami nazvali její příslušníci), tedy k těm, kteří se narodili na počátku padesátých let dvacátého století a byli příliš mladí na to, aby vnímali jejich krutost. V letech šedesátých byli formováni ideologickým táním ústícím do Pražského jara a v desetiletích normalizace a gulášového socialismu se buď zkřivili a přizpůsobili, nebo zůstali spíše outsidery přežívajícími na okraji společnosti. Pro příslušníky obou skupin však platilo, že postrádali životní opory: „A Bůh nás taky vynechal, když jsme ho zapovězenýho nehledali…“ Jediné, čemu mohli věřit, byli oni sami (alespoň ze začátku dospělé životní pouti), jenže tato víra se při zpětném pohledu ukazuje být nedostatečnou a vedoucí právě k oněm pocitům skepse a hořkosti.
   Adjektivum „vynechaný“ s Růžkovými osudy plně konvenuje, protože navzdory faktu, že mu v osmdesátých letech vyšly oficiálně tři knihy, nepatřil mezi oportunisty a režimní prominenty, stejně jako nebyl disidentem. Nestylizuje se do role generačního mluvčího, nesnaží se podat výpověď o prašivé době, která dokázala nepřizpůsobivé semlít na prach, nepopisuje ani střet „velkých“ a „malých“ dějin. Soustředí se důsledně a nemilosrdně na sebe sama a své životní peripetie, přičemž nejde o projev narcismu, ale o důsledné naplnění již zmíněné víry. Je-li při něm autor „bezohledný“ ke čtenáři, pak ještě víc k sobě (k čemuž ostatně odkazuje i sám titul knihy). Noří se do své osobní historie a čtenáři předestírá i nejniternější hnutí mysli, brutálně účtuje s tím, kým chtěl být a kým se stal. V zúženém životním prostoru nerezignoval na vnitřní svobodu, usiloval naplnit svou existenci a o svých experimentech a hledáních podává autentickou a deziluzivní zprávu. V tomto smyslu lze soubor Bez kůže dokonce považovat za existenciálně laděnou výpověď.
   Kniha je tvořena deseti autobiografickými texty, víceméně chronologicky uspořádanými (dle anotace i doslovu Viktora Šlajchrta jde o výběr z rozsáhlého rukopisu), zachycujícími dobu od ukončení střední školy a první zaměstnání (počátek sedmdesátých let), přes vysokoškolská studia a vyučování na základních školách na jihu a severu Čech, po rodinnou krizi a bilancování středního věku (55. narozeniny). Všem údobím dominuje kontrastnost, jejíž zdroj se objasňuje v posledním textu souboru, který má — jako jediný — epistolární formu. Každoroční střídání učitelských míst je projevem touhy po nalezení sebe sama a smyslu existence; hrdina je od lidí současně odpuzován i k nim přitahován, takže se periody poustevnických toulek se psem samotou pohraničí střídají s bujarými bohémskými večírky a pijatykami, ohledy k druhým se zraňujícím egoismem, touha po lásce místy sublimuje v bezcitný erotismus, industriálně poznamenaný sever, v němž rozvoj průmyslu a těžby připraví člověka i o místo, jež by bylo lze nazvat domovem, je kontrapunkticky vyvážen hlavně jihočeskou přírodou (lyrické pasáže jí věnované jsou také jedněmi z nejsilnějších míst knihy).
   Pojidlem, jež má text držet pohromadě, je jazyk, respektive řeč, povětšinou mluvená, nekašírovaná, živá, plná vulgarismů, postavená na obecné češtině. To ona řídí tok vyprávění, zrychluje jej i zbrzďuje, dodává mu tvářnost. U Růžka můžeme tedy obdobně jako u Jakuba Demla (aniž bych chtěl mezi oba klást rovnítko) pozorovat, že život a psaní jsou jedno a totéž. Slovy Jindřicha Chalupeckého jde v knize o „proud řeči, který potápí, vynáší, převrací, rozbíjí a unáší vše, co mu přijde do cesty, […] básník se psaním zachraňuje z chaosu, dává melodií, inkantací, slovem, syntaxí tvar, kde už tvaru vůbec není“.
   Přesto se Růžek nadvlády nad textem zcela nevzdává, do tkáně příběhů vplétá formou digrese rozsáhlé reflexe a vedlejší děje nebo přidává pasáže z turistického průvodce z první republiky — každý z nich je tak svým způsobem jedinečný. Hlavně na dlouhých plochách však působí opakované parataktické připojování dalších větných celků pomocí „a“ přece jen monotónně, stejně jako vysoká frekvence výrazů „když“, „jak“, „tak“, „pak“. Obdobně mohou unavovat repetice motivů — vyspělé žákyně, ukazující pedagogovi ze svých vnad víc, než se sluší, či kolegyně vrhající roztoužené pohledy, jimž však hrdina nepodlehne. To je cena, kterou platí za zvolenou metodu, jež zde naráží na své limity, a proto mnohem více než pro dílo katolického bouřliváka platí pro Růžkovu knihu další Chalupeckého soud, že „jakmile síla této řeči opadne, […] proud řeči se promění v mnohomluvnost“. A v ní mohou snadno zaniknout ty výrazné momenty, jimiž soubor ční nad běžnou literární produkci, což by byla rozhodně škoda.

   zobrazit celou recenzi