dybbuk-136

Nikolaj Terlecký

Don Kichot ze Sodomy

Cena s DPH: 307 , e-kniha: 154 

F. X. Šalda, jehož kritického ducha těžko někdo vyhlížející z našich zašlých kulis překoná, napsal v jednom svém textu: „Česká duše chovala se naopak v téhleté moderní revoluci velmi krotce a obojace: zapálila po svíčce i Bohu i čertu; v této neutralitě jest její slabost a vina, ne ve vzpouře, dovršené ať již tragicky, ať lehkomyslně.“ S revolucí, spokojenou neangažovaností, bohem i čertem bojoval i Nikolaj Terlecký. Jeho román Don Kichot ze Sodomy je moderním apokryfem. Jenže většina současných čtenářů už dávno nerozumí biblickým tématům… Ale proč by se to nemohli znovu naučit?

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-026-6

Vazba

vázaná

EAN

9788074380266

Počet stran

336

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

137 x 203 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-026-6

Vazba

vázaná

EAN

9788074380266

Počet stran

336

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

137 x 203 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    MF Dnes, 5. 3. 2011

    Alena Slezáková
    Riskantní Lotova pouť dějinami

    Vydal se Lot z města odsouzeného Bohem ke zkáze na cestu. A ta se v románu NIKOLAJE TERLECKÉHO Don Kichot ze Sodomy protáhla na tisíciletí.
    Samozřejmě, že v Sodomě žijí i gauneři, ale kde nežijí? Proč tedy právě moje město má Bůh zničit, láme si hlavu Lot a marně hledá jak odpověď, tak ten příslušný počet spravedlivých, které od něj požaduje anděl, aby se Bůh smiloval.
    Lot sám tu výhodu, že je uznán za spravedlivého, má. A navíc: ,3ůh potřebuje lidi, kteří pochybují o tom, že dělá správné věci. Ty o tom pochybuješ…“ Pravda, tato slova říká Lotovi ďábel, ale v Terleckého pojetí i on slouží Božím záměrům. Ostatně, o pár desítek stran dále ho doplní anděl: „Křesťané a socialisté nepochybují, a to je špatné.“

    Na vlastní nebezpečí
    Nikolaj Terlecký (1903-1994) není u nás příliš známý, přitom jde nejen o pozoruhodného autora, ale o stejně pozoruhodného muže. Už jenom proto, že syn z rodiny vysokého carského důstojníka, jež po bolševické revoluci našla azyl v Československu, se po prvních knížkách psaných rusky (mimochodem ruštině učil například Vítězslava Nezvala) obrátil k češtině a česky psal i po emigraci do německy mluvících
    zemí (zemřel ve švýcarském Curychu). I on se tedy jako jeho Lot toulal světem a vzhledem k jeho osudu (mimo jiné trpěl neustále se vracející tuberkulózou) možná i on měl svého ďábla.
    Takového, jako byl Pangalos, který se „zajímá o lidi a jejich dějiny a kašle na člověka s jeho svobodnou vůlí“ a jenž (občas vystřídaný andělem) Lota prohání tisíciletími: tu ho nechá vsadit do římského vězení, tu z něj udělá amerického profesora, tu mu přihraje princeznu, ale vlastně to nikdy nedopadne dobře. Jak by také mohlo, vždyť to Lotovo potulování je opravdu donkichotské: „Vyšel ze Sodomy na vlastní nebezpečí, aby pochopil, co Bůh s lidmi zamýšlí, nebo aby Ho obžaloval z nespravedlnosti. Taky na vlastní nebezpečí.“
    Pro toho, kdo má pocit, že tato recenze sestává ze samých citátů, malé vysvětlení. Je nemožné tomu citátovému opojení nepodlehnout, protože i když Don Kichot ze Sodomy není zrovna lehké čtení (dokonce, upřímně řečeno, působí trochu zdlouhavě), minimálně šedesát procent Terleckého vět patří mezi ty, o nichž se říká, že by se měly tesat do mramoru. Takže ještě dvě si neodpustím.
    Ta první spadá do úvah o tom, že Francouzskou revoluci (a nakonec i ty jiné) by měla udělat katolická církev, jež se zřekne majetku a moci, a ne různí neznabozi jako právníci či lékaři. Ale revoluce (tu francouzskou Lot z ďáblovy vůle zaspal) je nutná, republika je lepší než království – králové se mimo jiné snaží potlačovat literaturu, jelikož „literáti obvykle rýpají do věcí, které pro rozumné krále nejsou příjemné“. Ta druhá vychází z Lotova snu o prohi-bici v Americe a ze zázraku, který Kristus kvůli Lotovi udělá a nechá z vodovodních kohoutků téct víno místo vody: „Když je prohibice, nemůže od lidí nikdo chtít, aby se chovali rozumně.“
    Tenhle román o Lotově putování je vtipný, ironický, duchaplný, smutný, humorný, filozofický, fantastický i realistický. Je dobré mít základní znalosti Bible, eventuálně i Lesageova Kulhavého ďábla či Křížový Pravdy o zkáze Sodomy a možná i trochu historie, ale není to nezbytné. Buď Terleckého pohled na dějiny, člověka a Boha přijmete, nebo ne. Číst hoje něco jako Lotovo putování věky – na vlastní nebezpečí. Ale zkuste to riziko podstoupit: Don Kichot ze Sodomy za ně stojí.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 06/2011

    Vladimír Novotný
    Všichni jsme ze Sodomy

    Ceterum autem censeo: Proč se román Nikolaje Terleckého (1903-1994), o němž půjde dále řeč, nejmenuje Don Quijote ze Sodomy? Jméno klasického protagonisty se může psát s malým „d“ stejně jako s velkým „D“, s obojím se v české tradici setkáváme, správnější je to malé písmenko, proč však najednou ten fonetický, na první pohled neopodstatněně počeštěný Kichot? Přitom nejde o počeštění, nýbrž o přepis standardní ruské podoby tohoto jména z azbuky do latinky: Kichot. Jenže i proslulá esejistická stať Ivana Sergej eviče Turgeněva o dvou variantách člověčího konání a přemejšlování (v originále: Gamlet i don Kichot) se u nás odedávna překládá po evropsku, neboli – Hamlet a don Quijote. A teď tu najednou máme Kichota, zatímco ostatní postavy knihy mají konvenční podobu, čili žádný Marčelo, žádné Monteričo, žádný Tomsn… Leč jistě, román se tak jmenuje, poněvadž ho nejprve ruský, poté český, tj. česky píšící, prozaik Terlecký takhle pojmenoval. Asi by se ale ani na okamžíček neobrátil v curyšském hrobě, kde jeho tělesné ostatky odpočívají nedaleko od ostatků Jamese Joyce, kdyby toto pražské vydání vyšlo pod kanoničtějším názvem Don Quijote ze Sodomy.
    Spějme však od názvu ke knize a k autorovi. Hle: Nakladatelství dybbuk v tiráži „Dona Kichota‘ uvádí, že jde o „vydání první“ tohoto románu. Hned vedle se však na záložce můžeme dočíst, že próza vyšla knižně (tj. v českém originále) již v roce 1986 v curyšském nakladatelství Cramerius. To znamená ještě za autorova života; Terlecký odešel ze světa až roku 1994 v požehnaném věku jedenadevadesáti let. Mohli bychom tudíž bez velkého potěšení vtipkovat, že zřejmě jde o knihu, která má hned dvě první vydání, rozumějme, že jedno exilové – a nyní druhé tuzemské. A co ten Curych a Cramerius? Dějiny české literatury 1945-1989 konstatují, že kniha nevyšla v Curychu, nýbrž v Affoltern am Albis. Obecně platí, že též zde jde o vydání ve švýcarském exilu – a správné řešení neprozraďme, leč hledejme ho v knihách Františka Knoppa a Aleše Zacha. Jdě-mež dál. Doslov ke „Kichotovi“ napsal prozaik a publicista Jakub Šofar, muž mnoha pseudonymů, kterého rozhodně nemůžeme podezřívat ze zvláštní náklonnosti k literární historii a literární vědě. Aritmetiku by však ovládat měl – nebo chce Šofar naznačit, že je prapodivným, více než mnohaprstým lidským monstrem? Když totiž bohorovně tvrdí, že by v české literární bohemistice k „spočítání Terleckému věnovaných textů bohatě stačily prsty na rukou“, mýlí se. Leda že bychom (doslovista píše o „nás“) měli těch prstů daleko víc. Ba ne, takhle to není, Šofar možná nerad počítá víc než do jedenácti. Anebo jinak: vskutku není literární historik.
    A protože není literární historike, svůj doslov sepsal, jak sepsal: jako publicista, také proto věnoval vlastnímu rozboru či hodnocení románu přibližně dvacet řádek, víceméně převyprávějících obsah knihy – a k tomu připojil porůzně poskládané povídání o Terlec-kém i o všem možném, o „stahování bílých“,
    O „sladkém bonusu“. Například se Šofar pro-klamativně táže: „Kolik je takových autorů na světě, kteří se dobrovolně zřekli jazykové výhody?“ – a myslí tím skutečnost, že Terlecký si po roce 1948 postupně zvolil češtinu jako literární jazyk. Psát rusky v Cechách věru nebyla žádná výhoda, doslovista však na svou otázku zřejmě očekává odpověď odpovídající počtu desíti prstů. Kdeže, takových spisovatelských osudů je bezpočet, připomeňme namátkou Conrada, Nabokova nebo Kun-deru. Ale kupříkladu i Petra Jilemnického či Egona Bondyho. Má pravdu v tom, že zařadit Terleckého do české literatury bez znalosti jeho dalších exilových románů není jednoduché. Zato nesmírně jednoduché může být šije přečíst a kýženou znalost si osvojit!
    Škoda, že v doslovu nebyly pro čtenářské potěšení zmíněny různé kuriozity ze životní dráhy spisovatele Terleckého – který se narodil ovšemže jako Nikolaj Těrleckij, až později se z něho stal čs. občan příjmením Terlecký: stály by za to. Mladičký svědek a aktér občanské války v Rusku, posluchač slovanské filologie na UK v Praze, později se živící
    I jako boxer či model na UMPRUM, člověk, který konvertoval od pravoslaví ke katolictví, zároveň však učil rusky Nezvala, Majerovou a Drdu, hlásil se k meziválečnému pražskému ruskému exilovému literárnímu seskupení Poustevna (Skit), jejíž činnost v posledních letech důkladně prozkoumala naše slavistka a rusistka Ljubov Běloševská. Už v Kristových letech ho zaskočily souchotiny a kvůli nim strávil skoro deset let v plicním sanatoriu. V roce 1965 zvolil exil v Rakousku,
    z něhož přesídlil do Švýcarska, do Davosu a poté Curychu, kde pak žil až do svého skonu. Zpočátku psal rusky, český překlad jeho povídkové prvotiny vyšel roku 1946, brzy však „konvertoval“ k češtině a své později vydané práce prý sepisoval v legendární kavárně Slavia. Jako „český exilový spisovatel“ debutoval až po odchodu do důchodu v roce 1976. Ale jeho šedesátiny připomnělo pařížské Svědectví už deset let předtím, jelikož Nikolaj Terlecký měl v papírech uveden rok narození 1906.
    A co ty „další exilové romány“? Určitě si nakladatelství dybbuk zaslouží uznání, že po třinácti letech znovu uvedlo Terleckého na náš knižní trh/netrh. Zvolilo však správně? Ano, v rozsáhlém filozoficko-tragigrotesk-ním románu o „Kichotovi“ jde o příběh biblického Lota, který jak píše Jiří Zizler, putuje časem a prostorem, aby se aspoň přiblížil k pochopení zdánlivě neprůhledných Božích záměrů a „dobral se vlastního pojetí spravedlnosti a rovnováhy“; k tomu musí Lot, provázen andělem i čertem, resp. i ďáblem, vandrovat bez většího svého přičinění dějinami od Sodomy přes polokřesťanský Rím a pozdější papežství až do novodobého Švýcarska a zase zpět někam mezi nynější Ammán a Damašek. Nebylo by však z hlediska naší literární kultury užitečnější, kdybychom vydali dřívější, snad ještě v Praze rozepsané prózy Andělé tady nebydlí (1976) a zejména autorovu greenovskou existenciální skicu protektorátní Prahy v antiutopické próze Pláž u San Medarda (1977)? Ta přece svého času tolik zaujala Jana Vladislava i Milana Jungmanna!
    Terleckého Lot sice pln starostí o lidstvo cestuje, více však bloudí a tápe dějinami, aby nekonečně dlouho po starozákonním zániku Sodomy a Gomory hledal ve světě širém ještě nějakého dalšího spravedlivého. Tisíciletí zvolna odšumívají, on však nestárne, i nadále je posedlý svým etickým hledačstvím, pouze se již cítí být unaven a mrzut a přepadají ho čím dál smutnější myšlenky. A kdyby nebylo andělů a čertů v mnoha historických převlecích, k nimž patří i úloha být čarodějnicí nebo naplnění příslovečných fyziologických úmyslů Lotových dcer, kdo ví, zda by jejich otci uplývala staletí strávená v starořímských katakombách či v jiných epochách takovými časoprostorovými skoky a nejevily se mu tyto proměny všehovšudy v duchu poznání, že „život je sen“ a iluze marná k tomu? Jenže co mu mohl duchovnějšího povědět takový
    anděl, o němž neangelolog Terlecký praví s přátelskou sarkastičností hned v první větě svého románu, že „jedl chléb se sýrem, ale na víno se ani nepodíval“?
    Autorův filozofický a etický román se postupně stává v prvé řadě candidovskou satirou, v níž je pochopitelně v některých výjevech připomínána i klasická tradice dona Quijota stejně jako traumatická dilemata jiných hledačů pravdy a spravedlnosti, aby posléze dospěl k novodobému satirickému podobenství zřetelně civilizačnímu. Podpořenému veskrze rozumnými slovy Lotovy ženy Miriam-Marie, žádného solného sloupu, která se ho tváří v tvář nerozumnému bláznivému potřeštěnému světu už čtyři tisíciletí trpělivě táže, kdy už konečně dostane rozum. Jenže Lot je po druhé světové válce mnohem poučenější, než když si celkem bezstarostně žil v Sodomě: nechce už totiž vědět vůbec nic. Nikolaj Terlecký-Těrleckij prostřednictvím pitoreskních i pikareskních osudů svého hrdiny nepřímo konstatuje, že všichni pocházíme a tedy i přicházíme ze Sodomy (anebo i Gomory), všichni si odtud odnášíme svou člověčí přirozenost a předurčenost, všichni jsme stejní jako ti dávní sodomští a gomorští holomci – ostatně v Sodomě i to víno prý bylo skutečně prachmizerné. Co nás tudíž čeká? Vskutku ono pověstné „delen-dam esse“?
    Sodoma je Sodoma – a Terleckého starozákonní stejně jako postmoderní Lot se během svého putování tisíciletími ujišťuje, že všechno se v lidských dějinách a na lidských křižovatkách vskutku permanentně či spirálovitě opakuje. Jakub Šofar svůj doslov víceméně uzavírá citátem z autorova až posmrtně uveřejněného autobiografického vyprávění Curriculum vitae (1997), v němž spisovatel dí, že se jako člověk zrozený ve znamení Panny měl v životě řídit převážně rozumem, neřídil se jím však. Skoro nachlup či téměř navlas stejně končí i studie z pera mé maličkosti (Jinakost okouzlené duše Nikolaje Terleckého) z roku 1999, knižně vydaná v roce 2001. Nepochybuji o tom, že ji Šofar nezná, věru není literárním historikem, půjde tudíž o případ tzv. migrující pointy. Leč nejpravděpodobnější je, že zprvu ruskému exilovému a později českému exilovému spisovateli Terleckému nějakou podobnou před-biblickou i po-biblickou sentenci napověděl sám Lot. Považovaný shůry za jediného spravedlivého, a tudíž vyvoleného v Sodomě a Gomoře světa.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz