Soumrak bohů

Recenze

1. dybbuk – 23. 1. 2022

   svetovka.cz, 13.12. 2021
   Kristýna Králová

   Severští bohové zahynuli i nezahynuli
   Převyprávění staroseverských mýtů od Heleny Kadečkové vychází již počtvrté, a má tak dobře našlápnuto k tomu, aby jednou v počtu vydaných výtisků dostihlo dnes již notoricky známé Petiškovy Staré řecké báje a pověsti. První dvě vydání realizovalo nakladatelství Aurora v letech 1998 a 2009, druhá dvě dybbuk, a to v revidované podobě v roce 2018 a letos v nové, zimní verzi, jejíž obálku, stejně jako u třetího vydání, zdobí les, tentokrát ovšem pokrytý sněhem.
   Kadečková zdaleka není jediná autorka, kterou barvité příběhy severských bohů a bohyň inspirovaly k vlastnímu literárnímu ztvárnění. Různé adaptace, někdy značně volné, v Evropě začaly vznikat už dříve, ve větší míře od druhé poloviny 18. století. Pramen inspirace nevyschl ani v současné době, jedním z posledních převyprávění je Severská mytologie Neila Gaimana (Argo, 2017), letos vydaná stejným nakladatelstvím i v komiksové podobě.
   Můžeme se ptát, v čem je Soumrak bohů vzhledem k ostatním dílům unikátní a čím si získal tak velkou oblibu čtenářů. Kadečková byla první, kdo české veřejnosti uceleným a snadno přístupným způsobem představil severské mýty, o nichž ještě v devadesátých letech na rozdíl od mýtů antických nepanovalo tak široké povědomí. Svým textem čtenářům zprostředkovala mytologické pasáže ze středověkého rukopisu Snorriho Eddy, doplněné úryvky z Písňové Eddy. Nevytvořila však pouhá převyprávění těchto příběhů, ale zasadila je do kompaktního rámce, který podložila historickými fakty: na začátku knihy například popisuje, jak se kult boha Óðina rozšířil do severní Evropy. Kromě toho doplnila děj svižnými dialogy a podrobněji vykreslila charaktery členů severského panteonu. Severská literatura obecně je na popisy vnitřního světa postav, jejich myšlenek a pocitů, poměrně skoupá, čehož autorka využila a zdařile načrtla psychologické pozadí i motivace jednání bohů. Kromě barvitých dobrodružství, která zažívají na svých výpravách, tak můžeme nahlédnout i do zákoutí jejich mysli či do jejich spletitých rodinných vztahů.
   Nejvýraznější je povahový vývoj nejvyššího boha Óðina, který sledujeme doslova od začátku do konce světa. Óðin má nejdříve vše, co je touhou každého člověka: mládí a zdraví, a přitom rozum a zkušenosti stáří (29), překypuje aktivitou, vydává se na cesty a pozoruje veškeré dění ve vesmíru ze svého vyvýšeného trůnu Hliðskjálfu. Jeho vytrvalý, ale marný boj proti hrozícímu konci světa ragnarǫku u něj nakonec vede k odevzdanosti. Přestává vystupovat na trůn a zdržuje se povětšinou v hodovní síni ve Valhalle, kde popíjí s mrtvými bojovníky. Větší prostor v adaptaci dostává i jeho manželka Frigg, mírné nátury a s nadáním pro diplomacii, která zpočátku cítila často potřebu krotit rozhorlení svého nesmlouvavého chotě (25). I ona ovšem posléze upadá do melancholie, kvůli nepřítomnosti dětí, které se v říši bohů Ásgarðu už dávno přestaly rodit. Mezi bohy není jediná, kdo zjišťuje, že nesmrtelnost nemusí být pouze požehnáním, a to přes to, že všichni na krátkou chvíli pocítí neblahé tělesné změny, které přináší stárnutí. Dochází k tomu po únosu bohyně Iðunn s jejími kouzelnými jablky, jejichž pojídáním si bohové udržují věčné mládí. Óðin například cítil, že mu zrak neslouží tak jako dřív, své jediné oko měl zarudlé, a chvílemi na Hliðskjálfu dokonce podřimoval (69). Nesmrtelnost však také může ztratit svůj půvab, a to právě kvůli ustrnutí v neměnnosti: Přestože Ásové měli vše, co si lze přát, bohatství, slávu, sílu, moc, ba nesmrtelnost, nevyhlíželi už šťastně, a upřímně řečeno, dost se nudili. (118)
   Dalším výrazným rysem adaptace je sarkastický humor, který má sice významný prostor i v původních mýtech, v Soumraku bohů však proniká téměř všude, s výjimkou závěrečného popisu zániku světa. Terčem vtipu se stávají právě určité záporné povahové vlastnosti, nedostatky či slabosti bohů. Bůh hromu Þór například nedokáže ovládnout svou výbušnou povahu a rudý hněvem hned po každém hází kladivem Mjǫllni, lstivý Loki má zase puzení neustále provádět neplechy a dostává bohy do problémů. Dohromady tvoří komické duo, místy vzdáleně připomínající dvojici Bud Spencer a Terence Hill, jehož potenciál se naplno rozehrává například při výpravě za znovuzískáním Þórova kladiva, ukradeného jistým obrem. Þór se k lupiči vydává v převleku za nevěstu společně s Lokim, přestrojeným za družičku, který má vzhledem ke své výmluvnosti za úkol obstarat veškerou konverzaci. Když Þór jakožto křehká dívka, trůnící pod závojem u jídelního stolu, spořádá pečeného vola, osm lososů a vypije tři sudy piva a medoviny, vyvolá to u obra podezření. Loki si vymýšlí nejrůznější vtipná zdůvodnění, dokud se Þórovi nedostane do ruky jeho kladivo, čímž veškerá diplomacie končí.
   Jízlivých komentářů nezůstávají ušetřeni ani další obyvatelé Ásgarðu. V kapitole nazvané Óðinova rodina se například dozvídáme, že bohyně Frigg se raději obklopovala spíše ženami než muži, protože jako manželka Óðinova a matka pěti synů byla muži poněkud unavena (35), o bohovi básníků Bragim, že bitvy raději opěvoval, než se jich účastnil (37), či o Týovi, že byl zahořklý, a když mu (…) ke všemu ještě ukousl vlk ruku a on jako invalida ztratil právo být smírčím soudcem, stal se vysloveným samotářem a postavil si stanový přístřešek někde mimo hlavní paláce (36). Všudypřítomný humor podtrhují doprovodné ilustrace Jana Grumla, mezi nimiž můžeme zmínit obrázek legračně maličkého Þóra letícího s kladivem na rozzuřeného obra či krávy Auðhumly spolu s obrem Ymim prvního stvoření, které na světě vzniklo, stojící samotné uprostřed dosud prázdného Islandu. Za nejoriginálnější však považuji obrázek tří nejobávanějších bytostí staroseverské mytologie, vlka Fenriho, hada Jǫrmunganda a bohyně podsvětí Hel, které při ragnarǫku způsobí ničivou zkázu a které ilustrátor vyobrazil jako malé roztomilé vlče, hádě a nemluvně.
   V českém prostředí zůstává Soumrak bohů jedinečným počinem a v mezinárodním měřítku by s přehledem mohl konkurovat jiným adaptacím staroseverské mytické látky. Představuje jedno z děl, která se postarala o to, že staroseverští bohové po příchodu křesťanství do Skandinávie vlastně nezahynuli, protože jejich svět zůstal díky básníkům a moudrým lidem uchován v paměti všech generací až dodneška

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2021

   Tvar, 13. 6. 2019

   Sylva Ficová
   LIDŠTÍ BOHOVÉ ZE SEVERU

   Nakladatelství dybbuk v loňském roce připravilo již třetí vydání souboru staroseverských mýtů a bájí Heleny Kadečkové, která svérázné dávné příběhy převyprávěla současnou a čtivou češtinou.
   Soumrak bohů je literárním zpracováním dvou islandských rukopisů – takzvané Starší Eddy, sbírky islandských epických mytologických a hrdinských písní, jež pravděpodobně vznikla v desátém století, a Mladší Eddy, prozaického převyprávění eddických básní a písní, jehož autorem byl islandský dějepisec Snorri Sturluson (1179–1241). Helena Kadečková (1932–2018) obě tato díla přibližuje v ucelené podobě a jejich vyprávění o vzniku a zániku světa i o životě, bojích, trápeních a vášních starých bohů, obrů a skřítků dokresluje živými a trefnými charakteristikami hlavních postav. Její soubor vyšel poprvé již před dvaceti lety, roku 1998; vydání nakladatelství dybbuk má novou úpravu a originálně a vtipně ho ilustroval mladý výtvarník a grafik Jan Gruml.
   Při četbě se mnozí zřejmě neubrání srovnání se Severskou mytologií Neila Gaimana (česky v překladu Violy Somogyi; Argo, 2017). Obě knihy mají podobný obsah – což je vzhledem k podstatě jejich předlohy pochopitelné – a oba autoři pro svá převyprávění zvolili současný jazyk, hojně využili dialogy a soustředili se na akční, napínavý děj. Odlišnosti nalezneme spíše v drobnostech a především v motivaci některých bájných postav – ty se zejména v podání Heleny Kadečkové jeví mnohem „lidštější“. Český soubor navíc doplňuje rozsáhlý doslov autorky. Vyšla přitom nejen ze svých širokých znalostí, ale i z vlastních překladatelských zkušeností – z nejstaršího severského písemnictví již dříve přeložila například Ságu o Ynglinzích i samotnou Sturlussonovou Eddu. I proto mohla jednotlivé kapitoly obohatit také o úryvky z původních eddických veršů, a velmi dobře tak rozvinout a dokreslit jejich atmosféru.
   Příběhy v knize Soumrak bohů jsou čtivé a mnohdy i zábavné, a přestože pojednávají o dobách mytických a dávno minulých, dnešnímu čtenáři mohou být velmi blízké. Zaznívají v nich například postřehy týkající se postavení žen, jež to zjevně neměly snadné ani jako bohyně, přestože na počátku „řeč žen platila… tolik jako řeč mužů…“ (s. 25). K jednání mohou postavy pohánět různé logické, nevyzpytatelné i komické důvody – například Heimdall se do světa vydal, protože se „nekonečně nudil a přestalo ho bavit poslouchat, jak roste tráva“ (s. 45) – a přestože byli severští bohové všemocní, i oni někdy potřebovali rozptýlit, tak jako Ódin, který zatoužil po zázračném nápoji básnictví z medoviny. Nepohrdli ani dary a vynálezy, jež je mohly zachránit před ostudou nebo jim přinejmenším usnadnit život – kopím, které nikdy neminulo cíl, lodí, která se dala složit jako šátek, či neporazitelným kladivem.
   V převyprávěných mýtech však bohy nevidíme jen vládnout světu, bojovat a spřádat plány. Umějí se i durdit, zamilovávat a výborně lhát (prvenství v poslední zmíněné oblasti přitom patří vychytralému Lokimu). Mají své vrtochy, chyby a nálady, ale není jim cizí pochopení ani účast – sám Ódin se například pověsil „na větev… [aby] pocítil všechnu bolest a úzkost světa, které musí nést lidské bytosti… obětován sám sobě“ (s. 30–31) a v něčem je podoben Bílému Kristu, před nímž se kdysi vlastně na sever uchýlil. Ani soucitné bytosti však neujdou „soumraku bohů“ – Ragnaröku.
   Soubor bájí a mýtu v podání Heleny Kadečkové ocení nejen milovníci legend a dávných příběhů, ale i fanoušci dnes tolik populární severské kultury a čtenáři se slabostí pro absurdní zápletky, živé vyprávění a poutavý děj. Krásná svěží čeština jeho autorky i její fundovaný věcný doslov pak dokazují, že máme co do činění s dílem jedné z nejvýznamnějších osobností české skandinavistiky.

   zobrazit celou recenzi