dybbuk-226

Zuzana Gabrišová

Ráno druhého dne

Cena s DPH: 101 , e-kniha: 101 

Krvácí do sebe, blaze, tiše… rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů – Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech „výdobytků“) vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily všechny básně do jednoho textu, čteme příběh o tom, jak plevely budoucích výčitek pevně zakořenily… Jednou za čas se dostane do zemské atmosféry meteorit a spadne na území České republikySe sbírkou Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové je to podobné…

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-116-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381164

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 x 192 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-116-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381164

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 x 192 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Haló noviny, 13. 1. 2016

    Alexej Mikulášek
    Sestřička slza

    Zuzana Gabrišová (1978 v Brně) se po sedmiletém životě v zen-buddhistickém klášteře v Koreji vrátila do České republiky a po „autobiografické“ sbírce Těžko říct (Weles 2013), v níž silně rezonovaly tehdejší živé zkušenosti z klášterního života, přichází s další sbírkou básní nazvanou RÁNO DRUHÉHO DNE (Dybbuk, Praha 2015, ISBN 978-80-7438-116-4).

    Jak název napovídá, je v něm cosi z rozčarování (kocoviny?), kterou přináší přemíra očekávání – a jejich nenaplnění – v klášterním životě a z hledání přece jen kulturně velmi odlehlých, jakkoli ke kapitalismu alternativních životních a duchovních hodnot. Jak však napovídá motto z díla Ivana Blatného („kdykoli ráno vstanu budu šťasten“ – z básně Rozhodnutí /sb. Pomocná škola Bixley/), není to bolehlav z toxinů, které by ovládly prostor sbírky. Hrůza z prázdnoty či násilí, viděného všude kolem sebe, je leitmotivem sbírky, žel jí čelí svébytným způsobem: sbírkou prostupuje vědomí služby bližnímu, jakkoli je to absurdní, až posedlost („třicet pět let jsem se vás snažila přinutit ke štěstí“, s. 11), podobná víře v ateistickém světě, v němž bůh lhostejně mlčí a ďábel se bez práce šíleně nudí.
    Nebo jinak: lyrický subjekt by chtěl chránit bezbranné, trpící, ale „obecný“ rozum i zkušenost radí k opatrnosti, duše je skeptická a plná jizev, a snad ani není schopná se s prázdnotou a krutostí a hloupostí vyrovnat. Zbývá jen nepoetická poezie… Výše citovaný verš tak může pokračovat „a vy jste mi proklouzávali mezi prsty / opíjeli se tmou, vysychali a bobtnali“… Taková je i láska k rodné zemi, strašná, absurdní, hloupá a nepochopitelná – „nechtěla bych to nikdy nikomu / vysvětlovat“ (v básni halasovsky nazvané Já se tam vrátím, s. 20). A už samozřejmostí v básních Z. Gabrišové je téma komplikovaného vztahu matky a dcery („ve snech mě matka znovu bije“ (s. 24), popř. vztahů partnerských, pracovních, k pacientům etc.
    Kniha je strukturována do několika oddílů; jejich verše jsou sice hodnoty kolísavé, ale nejde jim nikdy upřít vnitřní autenticitu a opravdovost.
    První oddíl „(Zpátky)“ je ambivalentní (konečně zpátky doma i zpátky v něčem, co bylo s odporem opuštěno, etc.) a plná dojmů ze shledání s rodinou a přáteli stejně jako s banalitami, i krutými vzpomínkami – „topená koťata“, „pes rozježděný několika auty“ i „erekce evangelického faráře“ (s. 23). A tak „ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (s. 24).
    Oddíl druhý „(Hra)“ ještě přináší reflexe korejského pobytu, ono hledání ztraceného času, času betonové cely a sytého Buddhy, básně, do nichž chtěla „vměstnat všechnu bolest světa“ (s. 30).
    Oddíl třetí „(Žena)“ je reflexí soudobého ženství, něžného, krutého, delikátního i vulgárního, vyrovnaného i cholerického, mateřského i /sebe/vražedného.
    Předposlední „(Krutost)“ přináší básně hořce ironické (srov. Za zásluhy), „kruté“ k sobě i druhým, bez milosti a slitování i tam, kde srdce radí k milosti a slitování, kdy život se jeví jako „být o něčem“, nikoli plnohodnotná existence.
    Poslední oddíl je naplněn reflexemi z práce v pečovatelském ústavu a rovněž zde čteme spíše než o malých hořkých radostech záznamy o odvrácené stránce pomoci bližnímu svému, „záznamy“ pohříchu drsné, plné zápachu, špíny a bolesti. „Díváš se na zbytky sebe / a nemáš nutkavou potřebu sbírat. / Nech je ležet.“ (s. 77) Máme-li – nejen místy – pocit, že básně Zuzany Gabrišové jsou takovými „rozervanými kusy sebe sama“, zaznamenané s netlumenou expresivitou (neplést s vivisekcí!), je to jen jedna stránka věci. Povýšit žitou realitu a její syrový záznam na uměleckou výpověď předpokládá nejen výběr, ale i práci na jazykovém stylu, metafoře, povýšení reality na znak, třebas i symbol, a to víceznačný. To se někdy podařilo, jindy méně, ovšem i tak lze novou sbírku autorčinu přivítat jako krok na nikdy nekončící cestě sebeuvědomění poezie, oné „sestřičky slzy“.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 8. 10. 2015

    Milena Fucimanová
    KOLIK ÚSVITŮ JE VE SLUNCI

    Se Zuzanou Gabrišovou jsem se poprvé setkala před lety, když se pubertálně bavila rozpaky Mirka Kováříka, který ji v Brně uvedl ve svém pořadu o mladých autorech a nevěděl, jak ji má oslovovat. Tenkrát totiž psala verše pod pseudonymem Vojtěch Štětka. Slečno Vojtěchu? Slečno Štětko? My diváci jsme se chechtali a nálada byla přepychová. Ale přiznávám, že jsme tehdy spíše vnímali dopad pseudonymu než Zuzaniných veršů. Podruhé jsem Zuzanu Gabrišovu potkala v brněnském Mahenově památníku, kde recitovala své básně. Už nedráždila publikum Vojtěchem ani Štětkou, ale napětí probouzela stejně. Po sedmi letech se vrátila z Jižní Koreje, ze zenbuddhistického kláštera, ještě měla „hlavu oškubaného kuřete“ a působila tajemně. A tak jsem si říkala: co víc si může básnířka přát? Přitahuje zájem dřív, než diváci uslyší a čtenáři přečtou jediný verš. Ale to jsem jí tenkrát velice křivdila.
    Mám před sebou její nejnovější knihu. Nenápadná bílá obálka s prostou kresbou v pravém dolním rohu. Žádná podbízivost. Název Ráno druhého dne může být výsledkem důkladného promýšlení stejně jako práce podvědomí. Tři běžná, velmi frekventovaná slova. Zaměnit „druhý“ za „nový“ by přineslo jiný význam: nové vykročení, nový začátek. Ale „druhý“ den znamená pokračování toho předešlého se vším, co s sebou nesl. Slisovaná minulost. Nelze se odstřihnout.
    V úvodní části autorka říká: jsem „zpátky“. Skutečnost a realita. Realita je ono zpátky. Skutečnost je civění, bublavé otázky, které chce člověk položit nejraději anonymně, aby na sebe neprozradil plytkost zájmu, potřebu svědivého přiznání. Básnířka takový zájem předvídá a odpovídá v duchu dřívějšího uličnického Vojtěcha Štětky, ovšem s hořkým přízvukem: „ptáte se na detaily / na intimní detaily – měla-li jsem vize / a kolikrát denně jsem masturbovala.“ Je to přesná trefa. Název této básně „Posvítím si lampičkou duše“ však nese u Gabrišové neobvyklou zdrobnělinu a lze ho vnímat jako protiváhu trýznivě ironické až sarkastické výpovědi/výčitky: „ve spánku mi duše křičela pod vašimi údery“, lyrická mluvčí do sebe vstřebává „beznaděj vězňů, kteří vyjdou za čtyřicet let“ a báseň končí jízlivými verši „a čas na vás mám / samozřejmě. / kdykoli“.
    Z hlediska kompozice považuji první a poslední (pátý) oddíl sbírky za nárožní stavební kameny: ostrá, nepřibarvená zkušenost dvou kultur. Žádný sentiment, místo vzlyků raději vulgární odpal. Třebaže vulgaritu v poezii ráda nemám, tady ji toleruji coby obranný štít. Dokonce i láska k rodné zemi dostává podobu vyštěknutí: „strašná a nesmyslná“. Ale kolik je v něm vroucího, spalujícího citu! To, co zůstalo z předchozích dnů, je dávná, nesmazatelná realita: „vzpomínka na topená koťata“… „pes rozježděný několika auty / na suwonské křižovatce“. Aproti ní ironická skutečnost – třeba setkání po návratu s někým kdysi blízkým: „Tak jsi mě viděl, a co / jsi rád, že sis mě nevzal?“
    Utopená koťata se připomínají nejednou. Rovněž „rána tak mokrá, že bys nepršel / ani kdyby tě prosili.“ K tomu bičující fiktivní dialogy: „nemáš děti?/ ne. / tak o čem si chceš povídat / víš hovno.“ Jindy autorka šokuje provokativním sebepoznáním: „nemám potřebu rodit mám / nutkání strkat si cizí lidi do břicha“. Důležitou výpovědní hodnotu mají vracející se úzkostné, až obscedantní sny: „Ve snech mě matka znovu bije“, „ve snu těhotenské břicho“, „zastřelili mě ve snu“. Realita druhého dne znamená také „příliš světla z holých žárovek / množství telefonátů.“ A rozumím-li dobře básni „Náboženské jistoty“, pak je v tom i neprůstřelný střet s výsměšným skepticismem okolí a snad i s autorčinými zábranami mluvit o nesdělitelném. Neboť zkušenost, jak známo, je nepřenosná. Pak chápu, proč básnířka volí raději „skočit / někde z útesu / do zelené vody“.
    Ve třech vnitřních oddílech sbírky se lyrický subjekt odosobní. Zuzana Gabrišová se rozhodne mluvit za ty, které dosud poznala. Za ženy, a zdůrazňuji, že často za matky, či za lidi jakkoli bolavě zasažené: nemocí, vnitřní krizí, válkou, lidskou krutostí a lhostejností. Básně se mění v komorní existenciální balady. Autorka zůstává v roli pozorovatele, třebaže velice empatického. Samozřejmě, že citlivý básník nemůže nevidět hrůzu mravní i skutečné špíny. Ale záznam lidského trápení nese nebezpečí bezděčné citové manipulace – jakési moderní litanie bolesti. Jak se s tím má básník vypořádat?
    V básni „Hledání ztraceného času“ se přiznává: „do této básně bych chtěla / vměstnat všechnu bolest světa.“ Bolest světa nikdy nebude aritmeticky vyčíslitelná; v poezii je nezbytná konkrétní doslovnost, jinak je to jen poetický obrat. Proto vyznívá mnohem přesvědčivěji verš „znovu omýváme tváře mrtvých“ nebo „jaké to je mít pohlaví rozcupované desítkami údů“, jinde: „možná chytím žloutenku / kde mi nabízejí čaj a koláčky, špína na hrnečku“. Stydí se za své soukromé bolístky, když kolem sebe vidí tolik syrové bolesti.
    Nebezpečí převodu jedinečného okamžiku na traumatické drama překonává Gabrišová tvořivou básnickou řečí. Na mnoha místech se jí podařilo najít ty pravé výrazy, aby zachytila sugestivní náladu; místo lineárního děje nabízí autentickou atmosféru: „všichni mají / všichni mami! / ručkují po řetízku cigaret / plevely budoucích výčitek pevně / zakořenily – / hovno aura před výplatou / cítíš tu džungli…“
    Když dojdeme k místu: „matka, jejíž propast / nenaplníš, kdybys žil / na věky“, najednou chápeme, proč si autorka zvolila verše Petra Hrušky jako motto pro báseň „III (vyměnit touhu)“: „Tedy odvaha / vyměnit Boha / za modlitbu“. Sama totiž ví, jak je zrádné „vyměnit touhu za podstatu“.
    Modlitba. V této sbírce se modlí jenom ryby. A jedna „mniška v zažloutlém prádle / čeká na jaro“ a „Buddha na to kouká v pletené čepici“.
    Nic (díkybohu) nenasvědčuje tomu, že by Gabrišová promlouvala za zástupy. Její hlas není ani prorocký, ani vizionářský. Nevytváří žádnou gnómickou paramluvu. Čteme básně tak veskrze světské, jako by autorka – nevíme opět, zda vědomě, či mimoděk – hodila rukavici tomu, co zvykneme označovat jako duchovní poezii.
    Také si myslím, že to skutečně podstatné se nevystavuje na odiv. Dokonce ani kdyby to byla naše korouhev.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar, 8. 10. 2015

    Dalibor Tureček
    KŘIŽOVATKY, VÝHYBKY A NITKY

    Kdyby Zuzana Gabrišová básnila tak před sto, sto dvaceti lety, se čtyřmi sbírkami na kontě by nesměle klepala na dveře s nápisem „nadějný začátečník“. Pokud by byla mužem, samozřejmě. Protože „čtyřsbírková“ žena by tehdy budila mnohem více přejné pozornosti. V dnešních literárních poměrech je s tímto skóre relativně dobře zavedenou básnířkou. Ale zároveň už nemůže využít všudypřítomně se vnucující opory vyhraněných směrů, škol, normativních či alespoň autoritativních poetik, o které se samozřejmě opíral každý mladý poeta tak kolem roku 1900. Jedno ale zůstalo, ba vyvstává snad ještě naléhavěji než kdysi: otázka, co s vlastní poezií po druhé, třetí sbírce. Zůstat na stávajícím fundamentu, nebo se posunout jinam? A kam, jak a nakolik? Vezměme si tedy k ruce i předešlou, dva roky starou knížkou Zuzany Gabrišové Těžko říct.
    Už jen tituly: zatímco název předchozí sbírky poukazoval k nesnadnosti básnického slova i k ambivalenci postojů, dnes čteme otevírající výhled, pojmenovávající posun od včerejška ke dnešku. Nejedná se sice o perspektivu spásně radostnou, jak by to bylo v případě rána dne třetího, ale přece jen o překročení prahu. A za oním prahem se Zuzaně Gabrišové otevřela především básnická tradice. Zatímco přede dvěma lety si dávala dobrý pozor, aby její verše budily dojem co nejautentičtější výpovědi, zaklesnuté jen mezi svět a básnickou osobnost, nyní se dovolává tradice zřetelně a poměrně často. Co jen najdeme mott, vybraných tu z Ivana Blatného, tu z Jáchyma Topola, Ivana Wenische, Jiřího Pištory, Petra Hrušky, ale i z Patricka Witheho či Karin Boye. Bylo by zajímavé obhlédnout, jakou rámcovou krajinu si tak autorka vlastně rýsuje, kde na kontinentu poezie se hlásí o domovské právo, jaké nitky do kulturního kontextu snová. Odpověď nechme – pro dlouhou chvíli – na laskavém čtenáři. Podstatné je, že to autorka vůbec činí. Před publikum se tak staví nejen s výčtem svých básnických spřízněnců volbou, ale také jako poetka když ne docta, tak alespoň per legendum illustrata. A to pomiňme odkazy na Hálka, Ortena či Halase přímo ve verši na straně 20 (a neberme v úvahu aluzivní tituly jako „Já se tam vrátím“ či „Hledání ztraceného času“): tu jde autorka dokonce proti proudu času, jako by nebylo možné obejít se bez mimořádně různorodé literární tradice; dokonce ani tehdy, daleko, kdesi v Koreji, tak zásadní pro její předposlední sbírku (čti na zmíněné s. 20).
    Motta a odkazy k tradici jsou ale jen prvotním signálem. Do jisté míry se proměnila, zněžněla i její poetika, ale především jsou jinak nasměrovány, či alespoň pootevřeny i tematické výhybky. Kdysi takřka jednostrunné ohledávání bolestných okrajů existence, skoro úporné soustředění se ke dnu situací, dostalo kompenzující pandán v motivech touhy, srozumění, ba i radosti. Někdejší Zuzana Gabrišová by snad jen jako ironický škleb postavila do čela sbírky nynější motto z Blatného „…kdykoli ráno vstanu budu šťasten“ (náležitou čárku mezi oběma větami citátu jsem, laskavý čtenáři, milá paní korektorko a zeleně protestující Worde, nevypustil já, to jen pečlivě cituji). Ráno druhého dne přitom jistě není mélická sbírka idylické pohody. Verše stále vyrůstají z takřka beatnického protestu vůči nedostačivosti života, krachům a pastem komunikace, marnosti leckterého úsilí. Pomozme si jen jiným mottem, tentokráte z Jáchyma Topola: „Ba ne, to není možný, takhle se zřezat. Tohle je skutečnost a ňáká blbá“. Lyrická mluvčí také „vábila […] smrt“, „krmila se odpadky ze dna kontejnerů před vašimi dveřmi“, ale vzápětí dozná, že „děti mi voní, uslintané a usoplené“ (vše s. 11). A hned jako druhá báseň, na s. 12, stojí děkovné verše podnícené Prahou, pointované nevyslovenou, ale zřejmě patrnou touhou po „setkáních, [po] pohybu ruky, který nedává ani neodnáší“. Neúkorné a nenáročivé souznění: to je motiv, který nejenže dominuje hned v následujících „Návratech“ („dotýká se mě zlehounka / hledí mi do očí / vážná a veselá mláďata / nejblíž dvojčeti je postarší pán / nedávat a nebrat buďte jen poblíž / milý / nic nechybí tak samozřejmě / až mě jímá / až ve mně dýchá“, s. 13), ale probleskuje sbírkou velmi často. Metafora či přirovnání, dříve tak zřídkavé, právě v takových pasážích podmaňují – a otevírají nový pohled na básnická obdarování Zuzany Gabrišové. Čtěme jen počátek básně „Podaná ruka“: „držíš moji ve své dlani / a je to delší, / jako když se smlouvá o dům, jehož základy / ještě nebyly položeny“ (s. 16). Ke slovu tu náhle přijde i dříve pomíjená interpunkce, jako by verš nemusel být jen brutálně vykřiknut, ale mohl se stát splavně regulovaným řinutím. A to třeba i krajinně lyrické, docela malebné povahy: „řekni mi kolik úsvitů / je ve slunci / kolik růžové krajky a citronových / prstů rozběhlých mezi stromy“ (s. 29).
    To všechno ale neznamená, že by zcela zmizela ostrost, ba provokativnost výrazu a zároveň nesmiřitelný postoj vůči všemu, co od nenáročivého souznění vzdaluje. Napětí obou rovin snad nejvýrazněji obsáhla báseň „Babí léto“, proto si ji dovolme odcitovat celou: „ve snech mě matka znovu bije / přikazuje mi spálit všechny šaty. / ráno jak malované. / podzimní vzduch roztahuje plíce drápky / až na doraz, až do extáze / vteřinu před puknutím. / ořechy popadaly. / má matka mě ve snech bije / ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (s. 24). Syrovosti ovšem také stále dosti: „ve chvíli kdy dostáváš svou / první pusu / mají za sebou podvyživené / nezletilé kambodžské prostitutky / desítky zákazníků […] a ty si pomyslíš, / jaké je to mít pohlaví rozcupované / desítkami údů / vyplivovat zbytky spermatu“ (s. 43). Není ale nutno přenést se do Kambodži nebo na Ukrajinu, nepřímo přítomnou v jiných verších; i nenaplněná touha „zachutnat někomu na jazyku, zahřát“ může končit chvílí, v níž je člověk „vyzvracený pod lavičku se zbytky hamburgeru / s majonézou / a kečupem“ (vše s. 55). A možná nejsyrověji, a zároveň nejvnímavěji a nejlidštěji, znějí verše, které Zuzana Gabrišová čerpala ze své zkušenosti ošetřovatelky. Důkazem budiž celý čtvrtý oddíl, nazvaný podle jednoho – mimochodem nedávno zemřelého – klienta „Kluk bez svalů“. Tady jsou verše nejhlouběji a nejbolavěji odžité. A také mimořádně ostré – jak hřebíky zatloukané do čtenářovy představivosti a prožívání; jak po právu agresivní bodnutí do unylého reklamního a lifestylového mainstreamu.
    Jsou užitečné, tyhle nové básně Zuzany G.; opravdové, a ve své nové různorodosti také mnohotvárně poetické.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz