(1978 Brno) vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, učila na základní škole, sedm let byla zen-buddhistickou mniškou v Jižní Koreji.
Dva roky pracovala jako pečovatelka. Vydala básnické sbírky Dekubity (edice Tvary, 2002, pod pseudonymem Vojtěch Štětka), O soli (Větrné mlýny, 2004), Těžko říct (Weles, 2013) a Ráno druhého dne (dybbuk, 2015). Edičně připravila výbor básní Simonetty Buonaccini Na chůdách snu (dybbuk, 2016) a antologii českých básnířek Projdu svá řečiště (Větrné mlýny, 2020).
Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře toho, kdo ji kdysi čeřil okovem, tím podvojným českým slovem, dvojitým symbolem. Je to podobné, jako když člověk dál cítí údy, jež už nemá, a strom své…
Krvácí do sebe, blaze, tiše… rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů – Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech „výdobytků“) vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily…