dybbuk-233

Scott Stossel

Můj život s úzkostí

Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu

z angličtiny přeložila Helena Čížková

Cena s DPH: 359 

Bestseler časopisu The New York Times, autobiografická kniha amerického žurnalisty Scotta Stossela je upřímnou a nic neskrývající zpovědí života s úzkostnou poruchou. Její autor, úspěšný novinář, ve svém nitru skrývá každodenní boj s mnoha fobiemi, jako je emetofobie (strach ze zvracení), astenofobie (strach ze ztráty vědomí), glossofobie (strach z mluvení na veřejnosti) či agorafobie a klaustrofobie, a s neracionálními strachy a obavami, které jej ochromují a velmi mu ztěžují život. Aby porozuměl tomu, co je s ním „špatně“, volí přístup značně zeširoka, počínaje starověkými názory na nemoci a léčebné postupy, přes Freuda až po vlastní zkušenosti s psychology a psychiatry a jimi předepisovanými léky. Autor promýšlí i rodinnou anamnézu a paralely s vlastními příbuznými, roli dědičnosti a prostředí. Nakonec se však se svými démony smiřuje, neboť na své pouti k vlastnímu vyléčení objevil mnohé klady, které mu jeho stav poskytuje a bez nichž si nedovede představit život. Tento průzkum vlastní duše je protkán i řadou směšných až absurdních příběhů, které v souvislosti se svými fobiemi Stossel zažil. Například když dostane záchvat průjmu mezi rekreující se rodinou Kennedyů v hotelu hlídaném tajnými agenty, či když získá zkušenost s takzvanou expoziční terapií, kdy je pacient trpící emetofobií a astenofobií nucen hovořit před imaginárním publikem, s televizí v zádech ve smyčce přehrávající záběry zvracejících lidí.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-123-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074381232

Počet stran

440

Formát

150 x 230 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-123-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074381232

Počet stran

440

Formát

150 x 230 mm

Skladem

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    http://haiku-etc.bloger.cz/, 20. 5. 2016

    Jan Hofírek

    Duševní choroby by neměly být společenským tabu – vždyť onemocnět může kdokoli z nás a je tudíž důležité o této problematice něco vědět

    Psychiatrická diagnóza… Pro spoustu lidí je bohužel stále nemyslitelné, aby se svými trápeními, která nesou všechny znaky duševní poruchy, navštívili lékaře. Být za „blázna“ je v naší společnosti představa natolik děsivá, že psychicky nemocní lidé svůj stav bagatelizují, snaží se jej před ostatními tajit, popř. vyhledávají pomoc u nejrůznějších šarlatánů. To ovšem nemůže skončit jinak než tragicky – tito „alternativní odborníci“, ohánějící se většinou pseudofilosofickými frázemi o léčivé síle jógy či něčeho podobného, jim totiž nakukají, že jejich základní problém spočívá ve slabé vůli, kterou se následně snaží posilovat všelijakými „východními terapeutickými praktikami“. Nešťastníci, kteří se namísto odborné pomoci svěřili do péče těchto individuí, nakonec stejně skončí na psychiatrii, protože jejich nemoc nemá vůbec nic společného se slabou vůlí či neschopností sebeovládání, ale je zapříčiněna změnami v mozku.
    Je paradoxní, že duševní poruchy se přitom dnes dají velmi úspěšně léčit, přičemž včasně vyhledaná odborná pomoc tuto naději na uzdravení dramaticky zvyšuje. Tak např. nedostatek látky, zvané serotonin, způsobuje narušení správné komunikaci mezi nervovými vlákny v mozku a následnou úzkostnou poruchu nebo depresi. Psychiatr určí optimální medikaci, spočívající v nasazení účinných antidepresiv, což u naprosté většiny pacientů vede k rychlému zlepšení jejich stavu. Tvrzení výše zmíněných rádobyodborníků, že užívání antidepresiv je třeba se vyhýbat, hraničí s trestným činem – je to naprosto stejné, jako kdyby člověku, nemocnému cukrovkou, někdo tvrdil, že inzulín je „chemické svinstvo“, které si nemá píchat a namísto něj se spolehnout na meditační techniky či homeopatické přírodní preparáty…
    Za hlavní přínos knihy Scotta Stossela s názvem Můj život s úzkostí považuji to, že v ní autor, celoživotně trpící úzkostnou poruchou, překonal ostych a předsudky a – lidově řečeno – „jde s kůží na trh“. Otevřeně hovoří o své nemoci, o tom, co život s ní přináší, snaží se vypátrat její příčiny a povzbudit ty, kteří jsou na tom podobně. Nejde pochopitelně o odborný spis – Scott Stossel je americký novinář, takže nejvýstižnější označení pro jeho knihu by asi znělo „populárně-naučná“. Z toho mimo jiné vyplývá, že některé autorovy názory a postřehy se nám mohou jevit jako diskutabilní, ostatně on sám nikde netvrdí, že má patent na rozum. Tím hlavním a podstatným je pro něj něco jiného, totiž podání osobního svědectví, které – jakkoli subjektivní a nenárokující si tudíž punc odbornosti – naruší a časem snad i odstraní všemožná tabu a předsudky, spojené s duševními nemocemi (a bohužel i duševně nemocnými).
    Já jsem si z četby této jedinečné knihy odnesl kromě jiného toto:
    Člověk, u kterého se objeví psychická porucha, je v první chvíli totálně zmatený. Vůbec nechápe, kde se vzal ten strach, ta náhlá úzkost, proč zmizela všechna životní radost. Jako první jej pochopitelně napadne, že tyto duševní stavy musí nějak ovládnout, nejlépe silou vůle. V tom ho utvrzuje i jeho okolí, pro které je podivínem, neschopným „být v pohodě“. Obvyklý průběh je pak ten, že člověk má vztek sám na sebe, na svou neschopnost ovládat se, na své blízké, že ho nechápou, ti zase netuší, proč někdo „úplně zdravý“ (vždyť nemá rakovinu ani nic zlomeného!) může být tak smutný a zoufalý – a roztáčí se kolotoč, jedoucí stále rychleji. A přitom by stačilo tak málo…
    Osvěta! Kolik bolesti, výčitek a trápení může jak postiženému, tak všem ostatním, ušetřit pochopení toho, o co v případě psychické poruchy jde! Na vině totiž není nemocný, ale jeho nemoc. Jak jsme si již řekli, úzkostné poruchy a deprese vyvolává nedostatek některých látek v mozku. Zlobit se tedy na neurotika, že je pořád smutný, je prakticky totéž, jako vyčítat slepci, že stále nic nevidí!
    Pokud se zlepší informování veřejnosti, určitě se změní i pohled na duševní nemoci a lidé se přestanou bát chodit na psychiatrii. Ostatně – nějakou formou úzkostné poruchy může onemocnět kdokoli z nás. Spouštěčem takových stavů je na prvním místě dlouhodobý stres – tedy něco, s čím se dnes potýkáme skoro všichni.
    Před léty jsem četl knihu Černobílé příběhy, v níž psychiatričtí pacienti popisují svůj život, do něhož zasáhla duševní nemoc. Říkal jsem si tenkrát, jak jsou podobné publikace důležité a litoval toho, jak málo jich vychází. Kniha Můj život s úzkostí je tudíž cenným a potřebným příspěvkem, věnujícím se této stále ještě dosti opomíjené problematice.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    http://www.aktualne.cz, 28. 8. 2016

    Radkin Honzák
    Proč má strach velké oči

    Strach je přirozená odpověď na ohrožení, ať už tělesné, nebo psychické, je to jedna ze dvou nejstarších emocí, které se na Zemi objevily (tou druhou je vztek) a vzhledem k tomu, že tu existuje přes 250 milionů let, je v nás dobře zabydlený.
    Jistá dávka „ustrašenosti“ je zdravá, kdo ji postrádá, aspiruje na Darwinovu cenu. Pak je tu skupina nebezpečných spoluobčanů, pro kterou by kanadský psycholog Hare a oxfordský profesor Dutton rádi vrátili do hry termín „psychopati“, kteří sice mají mozky úplně stejné jako ostatní, ale centra strachu nemají propojená s centry uvědomění a tak tuto emoci neprožívají. Na této skupině je jako na jediné – pokud jde o psychické odchylky a poruchy – lze tuhle vlastnost objektivně prokázat a snad proto nebyla zařazena do diagnostického manuálu, by tam netrčela.
    Emoce je tělesný děj, který v případě strachu od jistého stupně spouští poplachovou stresovou reakci, jejímž úkolem je připravit organismus na rvačku (kdyby nakonec po zhodnocení situace zvítězil vztek) nebo útěk.
    „Nadupání“ organismu je v obou případech stejné. Napnou se svaly, což vnímáme jako „napětí“ a když se napínají moc, začnou se přetahovat natahovače a ohýbače a máme tu třes od jemného, až po úroveň kvalitního ratlíka. Ke svalům přitéká krev obohacená živinami a musíme si uvědomit, že krve v těle máme jen pět litrů – to zas není tolik, to je láhev od okurek. Když nateče ke svalům, odkrví se ostatní organismus, kůže zbledne, zblednou také útroby, což pociťujeme jako nepohodu v břiše a k tomu hlavně sucho v ústech. Ledviny pracují o stošest a výsledkem je opakované nucení na močení (pro pilné, co si to chtějí poznamenat: stresová polakisurie). Mívali jsme srst, kterážto zježena zvětšovala obrys postavy a to mělo zaplašit nepřítele. Dnes nám z téhle reakce zbyly divné pocity na kůži nebo husí kůže, málokdy se povede dosáhnout takové intenzity strachu, že nám vstanou vlasy na hlavě hrůzou. Zornice se rozšíří v zájmu zlepšení periferního vidění, naproti tomu pohlavní orgány jak mužů, tak žen mají tendenci se scvrknout; na milování teď není čas!
    Emoce je do vědomí překládána jako pocit. Ten v tomto případě má různé zabarvení a různou intenzitu, od drobného neklidu po stav paniky. Jak poznal každý, kdo se o to marně pokoušel, úzkost nelze potlačit. Je třeba na ni jít mazaně: odpoutat pozornost úplně jiným směrem, na nové téma se koncentrovat a až se tělesné reakce zmírní, racionálně uvážit, zda ten poplach stál za to.
    Jsme vybaveni různou dávkou úzkostné pohotovosti, úzkostností: od nebojsů po strašpytle. Asi pětina populace trpí občas či častěji chorobnou úzkostí, kdy intenzita její reakce zdaleka neodpovídá reálné situaci, ale je reakcí na vnitřní spouštěč, na „poplachové centrum“, které v jejich případě považuje za důvod k mobilizaci nějakou pro ostatní nepodstatnou a proto nepochopitelnou událost, situaci či věc.
    Americký žurnalista Scott Stossel, který si chorobné úzkosti nabral celou nůši, napsal pro The New York Times o tom tlustou knihu, Můj život s úzkostí, jež si díky své otevřenosti, hloubce záběru, nadhledu i humoru získala okamžitě oblibu čtenářů. Aby se se svými obtížemi vyrovnal, podrobil oblast strachů a úzkostí zevrubnému bádání od starověku po moderní dobu, probral všechny její podoby od generalizované úzkosti a trémy, přes fobie až po děs a paniku, proklepl všechny slavné osobnosti a posbíral o nich všechny drby, ale se stejnou pečlivostí se věnoval léčebným postupům a jejich efektivitě. Dokonce má tu zdravou drzost, že některé současné teorie beze strachu kritizuje.

    Není nutné číst text v jednom zátahu, i když je napsán tak, že si o to říká. Vzhledem k tomu, že publikace má v českém překladu přes 400 stran, je možné přeskakovat od jednoho aspektu ke druhému, vracet se, opakovat si již přečtené v takto získaných souvislostech a mít skutečně inteligentní zábavu na dlouhou dobu.
    Stossel se přiklání k těm terapeutům a teoretikům, kteří mají za to, že současná doba a náš životní styl paradoxně zvýšenou mírou svobody jednotlivce a zvýšenou možností jeho volby, přispívají k nárůstu chorobné úzkosti, protože většina lidí na to nemá. Ještěže nás různí Konvičkové a Zemanové straší a k tomu jednak nabádají, co máme dělat, ale hlavně nám slibují neprůstřelnou ochranu. Pan prezident se už opevnil za sto milionů, takže se o něj bát snad netřeba, i když… Uklidňuje mě, že si jeho žena pořídila levorvér.
    Nicméně, kdo chce na strach a úzkost vyzrát vlastními silami, nechť si knihu pořídí. Ale ať si pospíší, dokud je k dostání; je totiž opravdu vynikající. Také překlad Heleny Čížkové je výborný.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz