Merekvice

Recenze

1. dybbuk – 13. 2. 2018

   http://www.rozhlas.cz, 29. 09. 2008

   Milena M. Marešová
   Merekvice

   Merekvice zná každý, jenomže sotvakdo v nich byl. Na druhou stranu a na obhajobu našeho zápecnictví, co v Merekvicích? Začíná-li pohádková knížka takto rozverně, je jasné, že její čtení bude lákavé nejen pro dětského čtenáře, lépe řečeno, že její čtení bude atraktivnější pro dospělého čtenáře. A to jsou teprve první dvě věty.
   Název obce Merekvice zní docela uvěřitelně; co však zní naopak dost neuvěřitelně, jsou jednotlivé člověčí charaktery, které se v této podivné obci nacházejí. Tedy, ne že by to nebylo možné, aby takoví lidičkové existovali, třeba zvědavá prodavačka z prodejny smíšeným zbožím Oktábcová, která „co neví, to nepoví“ – to je dost možné, aby byla skoro v každé menší, ba i ve větší vísce, ale aby se sešli všichni tihle podivíni na jednom místě? To už je zvláštní, až divné. Tady je Růžička, co chodí na karty, i když je „už rok mrtvej“, a co to s tím záhrobním poselstvím myslel úplně jinak; zde je uřknutá stračena a „krtinec, zase jak předpovězeno“ a také tu najdete hraniční kámen, popsaný iniciály a s erbem, který mluví a způsobuje, že zlo vítězí nad dobrem, a že možná je to právě naopak, než jak ve správných pohádkách to má být… Nebo ne, tady nakonec nechává autor posouzení na čtenáři: „A teď mi povězte, jestli zvítězilo zlo, nebo dobro.“
   Také se v této podivné pohádkové knížce dočteme, že Krotenbauerovic Matěj byl budižkničemu a pecivál. A protože správný znalec pohádkového rozprávění je „vycvičen“ v tom, že správně to má být tak, že hlupák zmoudří nebo alespoň porazí mnoho moudřejších, třeba bude na chvíli zmaten faktem, že v téhle pohádce hlupák zůstane hlupákem, hloupě se chová a ještě navíc, celá tahle pohádka celkem hloupě dopadne. A v té následné? Jmenuje se Kmotr a ani v ní to není povzbudivější. Mluví se v ní o ropných koncernech a hamburgerech. Co je to za zkazku? Nějaká moderna? No taková podivná, asi jako všechny ostatní. Třeba ta za ní Jitka nebo hned ta další – O srabovi, i ta na straně 37, nazvaná Škudlilové.
   Ale pozor! U téhle se možná čtenář pozastaví s tím, že mu něco připomíná, cosi, co už kdesi četl – a vrátí se o kousek zpět a bude pátrat až se dopátrá, dozví a dovzpomíná, že tyhle pohádky jsou hodně podobné těm, které vyprávěl Jan Werich, třeba o lakomé Barce, a které jsou takovým na rub převlečeným kabátkem, šitým sice podle vzoru lidových pohádek, ale trochu potrhle postaveným na hlavu, že zde vždy dobro je překoceno, překopáno, parodováno a počmáráno posměšnou linkou, která z celku vyrobí výbornou legraci, ale takovou, že děti se rozpláčou a dospělí také. Ale ti spíš smíchem… třeba proto, že se dozvědí, že „pořádná kniha, aby mohla být považována za seriózní, a tím pádem byla v budoucnu citována drobným písmem na konci diplomových a disertačních prací, se nemůže obejít bez hastrmana“ – a tak tady, v Merekvicích ten správný hastrman je, a dokonce někoho i utopí, ale to je možné do podrobností zjistit v pohádce nazvané Hastrman na Meteli (což je asi jen malý kousek od Merekvic).
   Vlna, kterou spouští Michal Šanda svou pohádkovou knihou Merekvice, je velmi příjemná, vtipná i groteskní, sem tam až drsná, ale vždy kouzelná a přitažlivá. Tedy, jak bylo už několikrát řečeno, především pro dospělé – děti si ještě chvíli budou muset na ten správný požitek počkat (ale zkoušet to klidně mohou už dnes).

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 13. 2. 2018

   Britské listy, 13. 8. 2008

   Hana Tomšů
   Vesnická magie: pozdrav ze starých časů moderním civilizacím

   Spisovatel Michal Šanda je mimo úzké literární kruhy téměř neznámý. Přesto se vyplatí věnovat mu pár minut pozornosti. Jeho knihy jsou totiž v rámci současné české prózy ojedinělé. Šanda se nesnaží mermomocí „prorazit“, nepíše o palčivosti současného světa a nepokouší se napsat román, který zboří domeček z ohmataných karet, v němž současná česká literatura sídlí. Píše si, co chce a jak chce. Jeho nová, pohádková kniha Merekvice(Dybbuk 2008) je hravá a zábavná. Žije si ve své vsi, kde se na uznání mudrců, dychtících po hlubokých otázkách vyplazuje jazyk
   Michal Šanda pro dobro svých knih prochází nejmenší české vesničky a prohledává místní archivy, aby se mohl kochat výstřednostmi, které byly součástí starého světa, o němž dnes nevíme skoro nic. Nezfilmované lidové pohádky skoro nikdo nezná. Je proto dobře, že nejrůznější klasické motivy přežívají v nových autorských pohádkách spisovatelů. Moderních pohádek se osobně většinou hrozím. Bývají mnohem hloupější než jejich předchůdkyně, používají jako kulisu civilizovaný svět a jsou často příliš okatě výchovné. Umělec, který přetváří jiné dílo, mu musí předat něco ze sebe a tím ho obohatit. Případů, kdy je parafráze mnohem horší než originál, je dost.
   Šanda vzal neotřepané lidové pohádky a obohatil je o parádní, bohatý jazyk. Šandova čeština je opojná i pro ty, jež pohádky jako žánr nezajímají. Povídky o sousedech z vesnice Merekvice stojí za to číst už kvůli jazyku. Kromě spisovného rejstříku je ves charakterizovaná téměř zapomenutými přejímkami z němčiny a obecnou češtinou. „Manželka děti nechtěla, aby nebyly po mně ožbrundové. V řeznictví za špalkem jsem schovával placatku kořalky, a nadranej boural metrákovýho čuníka, to bylo o prsty, ne-li přímo o kejhák. Denně jsem byl na mol, a proto se ze mne po smrti musel stát mol.“ Stýská si duch řezníka Doubravy. Kombinace širokého spisovného jazyka jako základu a občasného příznakového nářečí je opravdu zdařilá. Dovoluje navíc odlišit i postavu, která načichne současnou zkažeností a mluví jako pražský teenager: „Pojďme krafat o něčem jiným. V kufru mám pistoli rychlejch špuntů. A když Bonifác řekne rychlý špunty, nemyslí Bohemku s vyšeptalejma bublinkama, ale šampaňský z Champagne ve Francii, originál Dom Pérignon.“ Slova jako karbanit, buřtstánek, cemr, prubneme a fintidlo je radost číst ve společnosti spojení jako vyplnily se ad punctum, reminiscence na léto, přečiny proti mravopočestnosti, agrotechnické grafy, atd.
   Kromě barvitého jazyka jsou pohádky obohaceny o novodobé motivy, které ovšem nemají roli kulis pro zasmání, ale jsou zapojeny do textu jako jeho nezbytná součást. Nabourávají kontrast mezi pohádkovou vesnicí a čtenářovým světem. Přibližují vyprávění přítomnosti a nabízejí pohádkovou magii jako součást dneška. Vesnice Merekvice a děj v ní se odehrávající jsou nereálné a jsou od skutečnosti odděleny. Ale do Merekvic pronikají témata jako pohádkově levný nákup v Tesco, nebo akcie McDonaldu a merekvičtí občané zase mohou být zaměstnáni v Národním muzeu, nebo promlouvat s obědvající rodinou v normalizačních letech. Jak už bylo řečeno výše, tyto detaily nepůsobí jako násilné zmodernizování pohádky, ale jsou její součástí, bez které by šlo o jiný příběh. Stírá se tak pevná hranice mezi pohádkou a současnou realitou.
   Originalita Šandových pohádek spočívá také v tom, že se autor neomezuje na kompozici v mezích „žili byli…tak tam žijí dodnes“, ale začíná bez ostychu např. akční scénou rychlého sklízení večeře ze stolu, aby ji neviděl závistivý soused. V jiné pohádce ocituje přesné znění receptu na polévku a přizná se, že smyslem celého příběhu je předání receptu čtenářům. Do pohádky často vstupuje hlas vypravěče, aby vysvětlil cizí slovo nebo okomentoval dění. „Mne taky může vzít ďas, oslovují-li mne pane Šanda. Šando. Učiteli. Přeci.“ Pohádka se tak přibližuje spíš historce typu „jedna pani povídala“, což zdůrazňuje zdání mluveného projevu a autenticity vypravování.
   Pohádky se navíc obejdou bez rozsáhlých úvodů a popisnosti. Neztrácejí čas a jdou rovnou k věci. Autor minimalizuje vyjadřovací prostředky a daří se mu vystihnout přesně to podstatné. Pohádky jsou proto svižné, dějové, dávají dost prostoru fantazii a vyžadují čtenářovu pozornost pro každé slovo. Na rozdíl od předchozí Šandovy knihy nejde o žádné „kecanice“ (Kecanice. Protis 2006). Nevýhodou tohoto typu vypravování je, že pointy některých pohádek působí, jako by vypravěč nevěděl, jak příběh zakončit. Děj se vyvíjí docela logicky, příčiny mají svůj následek a najednou překvapí z ničeho nic příliš rychle naroubovaný konec. To se týká jen menšiny příběhů. Např. pohádce Uřknutá stračena to ale mocně ubírá na kouzlu. Na druhou stranu, vytváří to iluzi, že vypravěčem je unavený rodič, který se do příběhu zamotal, neví jak ho skončit, a tak vymyslí rychlé absurdní řešení, jakmile zjistí, že děti už skoro spí.
   Jenže pohádky z Merekvic naštěstí ospalé nejsou. Pro čtenáře, kterého unudí ledacos, je za půlkou knihy osvěžující stránka s pohádkou rozmlácenou jako obilí na mlatě: „[…] u Pakostů zase měli takovou umouněnou šmudlu, přebírala hrách a popel a v ošatce našla oříšek, rozlouskla ho mezi zubama, a div se neudávila, pusu plnou svatebních šatů, v boudě Barik s rozpáraným břichem plným kamení zaštěkal, v košíku bábovku a víno pro babičku[…]“ Dokonalé, postmoderně hravé překvapení čeká v kapitole Konec.
   Šandova kniha Merekvice se nesnaží o nic víc než chytře pobavit čtenáře, který umí ocenit mytologii lidových pohádek a kvalitní češtinu. Přistoupíme-li na hru jednoduchých pohádkových motivů a lehkých slovních hříček, jsou Merekvice příjemnou letní knihou. Stejně jako většina starých pohádek nejsou ale jen prázdnou zábavou. Má-li čtenář chuť, může přemýšlet nad nenápadnými náznaky, které přicházejí jak z tradičního jádra pohádek, tak i z autorských aktualizací. Nejsou ovšem prvoplánové a nenarušují plynulost příběhu.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 13. 2. 2018

   Mladá fronta Dnes, 22. 7. 2008

   Alice Horáčková
   Místo krále si citronovou pannu odvezl srab

   Michalu Šandovi se staronové národní báchorky ze zapadlé vsi Merekvice vyvedly

   Český spisovatel, bluesový encyklopedista, zanícený rybář a divadelní archivář Michal Šanda (1965) vydal knížku Merekvice. Názvem a i náladou trochu připomene autorův předchozí svazek Kecanice, ale naštěstí moc ukecaná není. Jindy slovně oblouzněný Šanda se příběhově ukáznil a napsal staronové české báchorky. Vtipně.
   Středobodem děje je smyšlená zapadlá vesnice Merekvice u Nelahozevsi v čase někdy mezi první republikou a dneškem. Nemá sice kostel ani hasičárnu, ale možná právě proto se tu dějí každodenní zázraky. Merekvičtí ožralové po mariáši potkávají nebožtíky, hraniční kámen mluví, náhodní bezdomovci zpytují hříšníky na pekelném rožni a hastrman prodlužuje život mlynáři – petrželí.
   Klasické pohádky Šanda občas trochu vykrádá, ale zároveň je svérázně obměňuje a překvapivě končí. Vlastně právě tyhle příběhy patří k nejpovedenějším. Například půlnoční ďasové chtějí jako v Noční stráži Boženy Němcové rozsápat kůži bohatého kantorova kmotra, ale kantor je tentokrát ekonomicky poučený a chce po nich akcie McDonaldu. K Jabloňové panně K. J. Erbena odkazuje příběh O srabovi, kterého ve starém mládenci, jemuž je málo i panna z citronu, odhalí až diagnóza Sigmunda Freuda. Šanda je naturelem básník a pábitel, který okouzleně poslouchá vesnické vejšplechty a větrá starou češtinu. Potrpí si na znělá slova, dávné historie a žánrové obrázky, v nichž se třebas jen mlčí a konvice houká ze sporáku. Četba to není převratná, ale osvěžující, někdy s až niklovskými nápady: pakliže jste denně namol, posmrtně nemůžete nebýt mol.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 13. 2. 2018

   Lidové noviny, 30. 6. 2008

   Jan Nejedlý
   Řízná pohádkovice z Merekvic

   Po Vieweghových pohádkách pro děti i rodiče přichází s dalším pohádkovým experimentem spisovatel Michal Šanda. Nazval jej podle místa děje Merekvice.
   Michal Šanda (1965) si v literatuře zkusil už mnohé: od vizuální a beatnické poezie až po mystifikační prózy a „dramolety“. Pokud si čtenáři mysleli, že je autor už nemůže ničím překvapit, mýlili se. Nedávno začal psát výborné čtenářské recenze a – pohádky.
   Při psaní merekvických báchorek postupoval Šanda obdobně jako Jan Werich v knize Fimfárum. „Třeba slavná Lakomá Barka existovala dávno před Werichem, on ji jenom vytáhl z akademického vydání a převyprávěl, dobarvil a popřekroutil po svém. Merekvice, tuším až na dvě tři pohádky, vycházejí také z původních lidových námětů,“ řekl autor v rozhovoru pro server Czlit.cz.
   Bez mapy Ilustrace Jaromíra Palmeho na obálce nás nesmí zmást. Merekvice nejsou tak utěšenou vískou ze starých časů, jak by se mohlo zdát. Vypravěč totiž stojí rozkročen mezi dvěma světy: mezi idylickou minulostí a hektickou současností, mezi světem dětí a dospělých. A tak posel ze záhrobí nechtěně přispěje k výhře v sázkové kanceláři, mluvící kámen zaviní rozpad nefunkčního manželství a potměšilý lékárník Šaroch nepodá nemocnému meducínu, ale „medu z cínu“, tj. bací ho cínovým džbánem do hlavy.
   Kabinetní ukázkou dvojdomosti příběhů může být věta: „Gastroenterolog Jakubec si rozpáral břicho a vyškubnul z něj žaludek.“ Rabelaisovské vyprávění o fanfaronských doktorech, které Šanda po svém aktualizoval, vychází ze středověké anekdoty o zaměněných orgánech. Však to také autor čtenářům hned osvětlí, neboť si do děje rád mluví a přerušuje se v nejlepším nedělaje si starost s efekty a pointami.
   „Mapa bere svobodu,“ říká v jedné epizodě bezdomovec Chobodides. Totéž bychom mohli vztáhnout na Šandovy pohádky. Hra s jazykem a žánrem tu vítězí nad přísnou kompozicí a starostí o „cílovou skupinu“.
   Prostě necky Michal Šanda je autorem, který kolem sebe nepotřebuje humbuk. Nezapojil se do soutěže s ostatními, neklade prst na tep doby, jeho dílo není sexy, trendy ani fresh. Píše si, co chce a co ho baví. V tichosti pracuje a nebojí se experimentovat. Svou svérázností se možná ochuzuje o početnější řady čtenářů, ale prodávat knihy po paletách snad nikdy nebylo jeho ambicí.
   Postupem času se autor propracoval k osobitému vypravěčskému stylu navazujícímu na domácí tradici. Jeho fortelně stavěné věty, jména postav (Škunál, Oukropec, Fafejta, Šmoranc, Rambousek…) i důraz na selský rozum rozehrávají půvabnou hru s plebejským i písmáckým češstvím.
   Na druhou stranu, Šanda je jedním z mála současných autorů, který si může dovolit napsat slovo „necky“. Jen tak. Bez vedlejších významů, bez postmoderny. Prostě necky. A ještě jedna zvláštnost: i přes sem tam nějaké to vyhřezlé střevo dýchá z jeho textů poklid. A smíření se světem.
   Kam tedy s novým Šandou? Zařadit ho do knihovny k pohádkám? Nebo do beletrie pro dospělé? Nejlépe: ke knížkám od Šandy! Je jich tam už pěkná řádka. Tahle je desátá.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 13. 2. 2018

   Právo, 10. 7. 2008

   Karel Kouba

   Merekvice zná každý, jenomže sotvakdo v nich byl… – uvádí autor další ze svých žánrových exkurzí, tentokrát do pohádky. A zas vydařeně – a aby bylo jasné jak, tak tedy jako pohádkář má Šanda nejblíž ke Karlu Čapkovi. Je civilní a současně básnivý, s češtinou si v patnácti zašmodrchaných historkách hraje laskavě a nápaditě. A taky ví, co je důležité: Pořádná kniha, aby mohla být považována za seriózní, a tím pádem byla v budoucnu citována drobným písmem na konci diplomových a disertačních prací, se nemůže obejít bez hastrmana… (…začíná pohádka Hastrman na Meteli). Pokud Šanda nejdřív ani nevěděl, jestli mu vůbec tyhle pohádky někdo vydá, protože jsou pro děti i pro dospělé, a to vlastně obyčejný nakladatel neví, co s tím, výsledkem je malý zázrak s ilustracemi Jaromíra Františka Palmeho řečeného Fumase vyvedený v krásné grafické úpravě.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 13. 2. 2018

   iDNES, 17. 6. 2008

   Ondřej Bezr
   Merekvice alias postmoderní Kocourkov

   Michal Šanda (1965) patří k nejzajímavějším autorům ve své generaci, rozpřáhlé od poezie k próze. Mezi jeho nejlepší díla bezesporu patří brilantní mystifikace Blues 1890-1940 (2000), společně s básníky Ivanem Wernischem a Milanem Ohniskem vydal před dvěma lety velmi zábavnou společnou sbírku Býkárna. Knihou Merekvice se představuje jako čistý prozaik velkého nadhledu a jazykové i příběhové hravosti. Jeho fantaskní a často absurdní „pohádky“ z obce Merekvice, někdy „rodné sestry“ Kocourkova, jindy tak trochu „vesničky mé střediskové“, jsou většinou rozvedením jednoho základního nápadu či vtipu. Postmoderní mix různých vypravěčských stylů (včetně vstupů samotného autora do vyprávění) a atmosféra, v níž se sváří podivné pohádkové bezčasí s moderními rekvizitami, ovšem způsobuje nejeden zážitek ze samotného „čtení pro čtení“.

   zobrazit celou recenzi

7. dybbuk – 13. 2. 2018

   Host, 10. 11. 2008

   Petr Odehnal
   Nejdůležitější je MLS

   Michal Šanda je již zkušeným sepisovatelem knih. Má za sebou mnohé: básně, prózy, přičichnul k divadlu, prováděl býkárny, v poslední době se můžeme setkávat i s jeho recenzemi.
   Až krátce po vydání monumentální třísvazkové národopisné encyklopedie Čech, Moravy a Slezska nazvané Lidová kultura (2007) přišel sběratel lidové slovesnosti Michal Šanda s pozoruhodným příspěvkem Merekvice. Nejenže tak v biografi cké části encyklopedie Šandu nenajdeme, ale i Merekvice (nacházely se nedaleko Nelahozevsi) bychom v rejstřících hledali marně.
   V malé vsi Merekvice „objevil“ Šanda čtrnáct působivých pohádek, jak sám „sebraná“ vyprávění nazývá. Sám bych raději hovořil o lidové próze v širším smyslu, kam spadají nejen pohádky, ale třeba i pověsti, pověrečné povídky či humorky (ba dokonce i prosté příběhy ze života). V dalším textu volím ponejvíce označení MLS (tj. merekvická lidová slovesnost). Vypravěčkou, tedy interpretkou prozaického lidového podání, která udržela a zjevně také rozvinula repertoár MLS, byla jistá Oktábcová, majitelka tamní prodejny smíšeného zboží (budiž Šandovi vytčeno, že nezaznamenal její křestní jméno ani věk). Až poslední „pohádka“ pak cituje další Šandův informační zdroj, a to práci Lidová vypravování z Merekvicka a jiných českých krajů.
   Čím je MLS zajímavá? Zmínil bych především dva momenty. Tím prvním je podněcování zvídavosti čtenářů (primárně v tomto případě dětí a mládeže). Vedle tradičního lexikálního arzenálu sběratelů lidové slovesnosti (Erben, Němcová, Kubín, Kulda…), kde se to jen hemžilo bejkovci, cikorkou a hasačerty, což jsou pojmy pro dnešního a zvláště mladého čtenáře dosti záhadné, se v MLS pracuje i s termíny jako kontext, konvenovat, gastroenterologie, oftalmologie, lingvistika, sublimace či — považte! — „relativistický postmoderní nečas“.
   Za druhé, návazně: vedle tradičních kulis a rekvizitáře z klasického fondu lidové slovesnosti (na střechách chalup šindele a došky, kovárna, orání s kobylou zapřaženou do pluhu, ze mlýna se na trakaři vozí otruby, obilí se mlátí cepy atp.) se setkáváme i s kulisami novějšími a nejnovějšími (doktor Freud a jeho kanape, telefon, oráč s konzervou trenčanských párků s fazolí na svačinu, obchodní dům, obligace Chemopetrolu a McDonaldu či igelitová taška s logem Tesco). V této souvislosti bych vyzvedl citlivost MLS (potažmo sběratele) k zachycení proměn českého venkova. Je třeba zde také hovořit o funkční aktualizaci lidové slovesnosti, ne nepodobné aktualizacím známým například z masopustních průvodů.
   Posledním momentem, který chci zmínit, jsou sběratelovy komentáře příběhů MLS. Z hlediska teorie pohádky několikrát upozorňuje na některé pozoruhodné jevy: komentář nenaplnění kánonu trojího opakování (s. 17), relativizace vnímání vítězství dobra nad zlem (s. 18) či zamyšlení nad přítomností hastrmana v seriózní sbírce lidové slovesnosti (s. 48). Na soustavnější doprovodný komentář (říká si o něj zvláště text „V Maredovic stodole“) či na odkazy k variantám i na srovnávací jevy interetnického rázu ovšem sběratel Šanda rezignoval (s jedinou výjimkou, kdy v textu „Doktoři“ upozorňuje na středověké kořeny fabule).
   Mám-li resumovat, nezbývá než Šandovu práci čtenářům — i přes výhrady výše uvedené — doporučit. Mimo jiné také proto, že MLS je prezentována pro literáta Šandu typickým zvučným, hravým, zábavným a šťavnatým vyprávěcím stylem. Etnografové tedy nechť nad touto hrou přimhouří oko, laičtí čtenáři si mohou smlsnout.

   zobrazit celou recenzi

8. dybbuk – 13. 2. 2018

   Tvořivá dramatika, 1/2009

   Luděk Korbel

   Když psal Michal Šanda svou sbírku povídek, musel se zřejmě náramně bavit. Obec Merekvice obydlel množstvím bizardních postav a příběhů, kterými na první pohled narušuje tradiční vyprávěcí postupy a syžetovou výstavbu klasických pohádek.
   Jeho obec je vystavěna především na slově. Ostatně všechny příběhy ve skutečnosti vypravěči sdělila hokynářka Oktábcová, jedná se tedy o jakési smíšené zboží obsahující drby všeho druhu. Od hospodských povídaček po nonsensovou zacyklenou pohádku v jedné větě „V Maredovic stodole“. V závěru se celý tento svět příznačně nahází se svými proprietami do hořícího rybníka, kde zmizí nadobro, na důkaz toho, že vše bylo jen šplech-tem.
   Stavebními kameny tohoto světa jsou zejména archaické či slangové výrazy (všelijakými „grobiány“, „gourmety“, „ožbrundy“ se kniha jen hemží), podivné figury (např. postava jménem Chobodides objeví v jednom opuštěném „buřtstánku“ čerty, kteří opékají na grilu hříšníky), a především vypravěčovo upovídané „vodění za nos“. Tak by se dalo nazvat mnoho situací, kdy vypravěč nechává čtenáře schválně čekat před očekávanou pointou či odbočí od děje, okomentuje vlastní vypravěčství, záměrně vypráví „z cesty“ apod.
   Z toho důvodu, jakoby na truc čtenáři, například v příběhu „Meducína“, říká, proč do textu vpašoval slovo „pecivál“, a vysvětluje, že i samotné vypravěčovo vysvětlování ho vždy v knihách nudilo. Jinde dokonce prozrazuje, čím chce tato kniha být – „pramennou“, a proto do ní zařazuje příběh o hastrmanovi. Často retarduje děj i dlouhými výčty, v závěrečné povídce předměty, které podlehnou ohni, dokonce vypisuje do jednotlivých řádků. V „Hraničním kameni“ typicky „obnažuje“ svou metodu: „U pohádek je mustr zhusta sklenutý do třetice, přitom nosný fór je zřejmý hned napoprvé. Kánon je kánon, a proto i já musím zůstat věrný praxi starých vypravěčů.“ Jako v předchozím případě svými osloveními a poučováním čtenářů mnohdy ospravedlňuje celé dlouhé pasáže. Jedna z digresí, odboček od hlavního vyprávění, je ukázková: vysvětluje v ní význam sousloví „dát za pravdu“. Připomíná slavnou Cervantesovu lingvistickou vsuvku v Donu Quijotovi o významu slova „albogues“: i v naší knize by se chtělo se Cervantesem na závěr dodat: „Toto jsem ti řekl mimochodem, poněvadž mi to přivedla na mysl příležitost zmíniti se o albogues.“
   Michal Šanda se zkrátka poučil u množství předchůdců, které bavilo spíše rozprávět, než směřovat nejsnazší stezkou k závěru.
   Podobných fines hojně využívá například Karel Čapek ve své už klasické knize Devatero pohádek. Viktor Sklovskij, od něhož jsem si vypůjčil výše zmíněné termíny, mnohé z nich trefně popsal ve své Teorii prózy. (Mimochodem o problematizování přístupu k fabuli digresemi se vyjadřuje jako o běžném prostředku literatury a o mimořádném dílu podobného druhu, o Tristamovi Shandym. mluví jako o „nej-typičtějším románu světové literatury“.)
   Tak autor vstupuje Merekvicemi na cestu již hluboko vyšlapanou, ale přesto se jeho kniha jeví v současné literatuře jako zjev poměrně neobvyklý. Svět podobných textů je velmi široký, je zde možné cvrnkat si se slovy, s významy, s obrazy, a to často záměrně mimo důlek do průzračné tůně či strmého kopce, odkud se nakonec skutálí zpět. Je to hra, ale má jistá pravidla. A jak je u her obvyklé, je nutné ji inovovat, a její meze nepřepínat, jinak se opotřebuje. A to se může stát i v Merekvicích. Její autor například na slovech vystavěl vysokou stavbu, která není vždy podložena zajímavým příběhem, a je tak o to více vrtkavá (Hrabalovy, Ajvazovy ani Vančurovy příběhy se nespokojí se slovním žonglérstvím) a mohla by se snadno zřítit do sutin nudy, kterou by neospravedlnila žádná z odboček.
   Sem míří ilustrace Jaromíra Františka Palmeho, protože většinou nerespektují žánr knihy a svou názorností a upjatostí spíše vyvolávají pochmurný dojem. Což je škoda, protože hra vyžaduje hravost.

   zobrazit celou recenzi

9. dybbuk – 13. 2. 2018

   A2, 13. 5. 2009

   Ivona Turinská

   Merekvice, nehmotná víska ve fantazii Michala Šandy, postupně představuje své obyvatele – od starosty, učitele, mlynáře až po hastrmany a štamgasty hospody U modrého slona. Pohádkové příběhy ožívají především díky jazykové hře a svobodné imaginaci, čímž Šanda navazuje na svou předchozí knihu Kecanice (2006), která živelným jazykem vykresluje kuriózní historky pavlačí. Jazykové moderní rekvizity obecné češtiny si v Merekvici podávají ruce se zastaralým „ledva“, „šnyty“, „citýrovat“, ale i se slangem či argotem, čímž Šanda upozorňuje na bohatost a pestrost českého jazyka. V Kecanici se předpokládá, že autor bude stavět především na mluvenostní stylizaci. Nevadí, že se zde jednotlivé texty rozplývají v nikam nemířícím teď a tady.
   Merekvice se však díky zasazení do tradičního žánru pohádky dostává na půdu, v níž se jazyková zdatnost a mystifikace považují za samozřejmost, za doprovodná gesta dobře vystavené narativní struktury s jasnou pointou. Vzpomeňme na slavnou Nejdedál z Fimfára Jana Wericha, kterou se Šanda v Merekvici nechal inspirovat. Lehkost a úsměvnost Werichova humoru se v Merekvici i přes původní předlohy ztrácejí v překombinované linii příběhu plného prvků magického realismu. Pointa často vyprchá kamsi do neznáma a autorova snaha o autenticitu trpí na mnohých místech kostrbatostí a těžkopádností.

   zobrazit celou recenzi