Křesťanství pod ledovcem

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Týden, 12. 12. 2011

   Na první pohled se zdá, že Halldór Laxness patří spíše do pořádně zaprášených knihoven: tento islandský nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1955 vycházel česky naposledy před desítkami let. Připomenutí jeho jména, o což se zasloužilo nakladatelství Dybbuk a překladatelka Helena Kadečková vydáním románu Křesťanství pod ledovcem, však není žádná hloupost. Tradicionalistického romanopisce představuje jako experimentátora, po svém (a severském) způsobu reagujícím na výzvy francouzského nového románu – Křesťanství pod ledovcem vzniklo v šedesátých letech. Popisuje inspekční cestu mladého teologa do odlehlé farnosti, která se pro něj stane zásadní a těžko pochopitelnou životní zkušeností. V čemsi tento román připomíná podivně zádumčivé prózy maďarsky píšícího rumunského autora Ádáma Bodora, od něhož v nedávné době vyšly česky už tři knihy.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   Host, 12. 3. 2012

   Daniela Mrázová

   Nový román po islandsku
   Nepříliš jasná zpráva o místě, které by se mohlo nazývat koncem světa

   Od posledního vydání islandského prozaika a dramatika Halldóra Kiljana Laxnesse (1902—1998) v češtině už uplynulo skoro třicet let a zdálo by se, že socialistický realismus jeho střihu už do současných edičních plánů nepatří, kdyby se nakladatelství dybbuk nepustilo právě do jednoho z jeho posledních románů s názvem Křesťanství pod ledovcem. Román vyšel na Islandu v roce 1968 a od svých předchůdců se liší nejen ideologicky, ale především formálně.
   Tematicky se Laxness (velikým) obloukem vrací ke svým spisovatelským začátkům, v nichž důležitou roli zaujímá náboženství (sám se jako mladík zabýval teologií a konvertoval ke katolictví), současně však pokračuje v rozvíjení svého ironického hlubinného průzkumu islandské duše, čímž navazuje na romány Rybí koncert a Znovunalezený ráj, které u nás vyšly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. K tomu se, nutno poznamenat, že značně po svém, chápe metod nového románu, který se v padesátých letech začal šířit z Francie.
   Výsledkem je příběh pětadvacetiletého studenta teologie, kterého povolá sám islandský biskup, aby se vydal do farnosti pod literárně ne neznámým ledovcem Snafells (viz Verneova Cesta do středu Země či Součkova Cesta slepých ptáků) a podal zprávu o tom, jak je o ni pečováno ze strany pověřeného pastora Jóna Primuse.
   Ač se bezejmenný „emisar biskupa“ snaží, seč může, role nestranného pozorovatele a zapisovatele skutečného stavu věcí se mu absolutně vymkne z rukou. Není divu, zdánlivě jasné skutečnosti, konkrétně že se pastor stará především o kování místních koní a správku vařičů a ponechává kostel svému osudu a péči o duše věřících přímo Bohu, se komplikují příjezdem tajemné postavy podnikatele a šamana Godmana Syngmanna a jeho esoterických průvodců a dalšími vpravdě nepředvídatelnými událostmi.
   Vypravěč formálně kombinuje přímé dialogy jednotlivých postav (záznam z diktafonu) a vlastní líčení, které čím dál tím víc tíhne k zapovězenému subjektivismu (stále lyričtější popisy ledovce a okolí farnosti a explicitnější stížnosti na zvrácenou pohostinnost pastorovy hospodyně). Laxness jeho pomocí míchá absurdní koktejl, ve kterém výběrově napadá prvky nového románu, ironizuje zvyky a hrdost Islanďanů na písemnou kulturu, zálibu ve skládání poezie či tradiční pohostinnost, současně podniká malé, ale ostré výpady proti hospodářské politice státu a ještě stíhá zesměšňovat nová duchovní hnutí, která na Island přicházejí v šedesátých letech ze Západu i z Východu.
   Pustit se do čtení Křesťanství pod ledovcem s tím, že chceme pochopit všechny Laxnessovy skryté i očividné narážky, se může ukázat jako tvrdý oříšek. Smršť nábožensko-filozofických rozmluv, kterou nás častuje, je místy dost obtížné analyzovat, a tak je mnohem výhodnější ji vnímat jako ilustraci bujně rostoucího podivínství spjatého s tímto ostrovem ležícím kdesi na konci světa či spíš mezi nebem a zemí. V kombinaci s tím pak mohou ironické a místy absurdní výroky o povaze Islandu a jeho obyvatel už jen a jen vyniknout. Možná je trochu škoda rezignovat na tuhle Laxnessovu postmoderní výzvu, ale aspoň se čtenář ze srdce zasměje.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 24. 5. 2012

   Marika Kimatraiová
   KŘESŤANSTVÍ POD LEDOVCEM? SPÍŠE SMĚS VÝCHODNÍCH NÁBOŽENSTVÍ A EXPERIMENTY HIPPIES

   Halldór Laxness: Křesťanství pod ledovcem Z islandštiny přeložila Helena Kadečková dybbuk, Praha 2011 Vítejte pod Snafellským ledovcem, kde se krůček po krůčku odvíjí zamotaný, a přitom prostý děj románu – snad nejvěhlasnějšího islandského literáta Halldóra Laxnesse (1902–1988) – Křesťanství pod ledovcem. V případě tohoto díla nelze očekávat podobnost s klasickými tituly severského realismu ibsenovského, undsetovského nebo strindbergovského ražení, na které je česká čtenářská obec již po léta zvyklá. Halldór Laxness – islandský laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1955 – se výše uvedeným románem odklání od své dřívější realistické poetiky a vydává se cestou tzv. nového románu, který se zrodil ve francouzské literatuře 50. let minulého století. Není třeba rozvádět, že se jednalo o pouť nelehkou, neboť nový román (franc. nouveau roman), označovaný rovněž jako „román pohledu“ či atributy „francouzský“ a „objektivní“ nebo dle Sartra jednoduše jako „antiromán“, vyvolal v době svého vzniku – ostatně jako téměř každé novum – řadu protichůdných reakcí. Vše má svůj přirozený vývoj, a tak se i literatura musela posunout dalším směrem. Nový román zbortil dosavadní realistické prostředky a postupy – zrušil časovou a dějovou posloupnost, eliminoval psychologii postav, potlačil příběh a především se koncentroval na čtenářovu imaginaci, mnohoznačnost, vypjatý smysl pro detail aj. Podrobné popisování předmětů a životních událostí je nazíráno výhradně z pozice hlavního hrdiny, který již není „všeznalým vypravěčem“, nicméně se nevylučuje situace, kdy protagonista a vypravěč jsou jedna a tatáž osoba – jako je tomu i v próze Křesťanství pod ledovcem. Pro nový román je mimo jiné příznačná anonymizace, a proto jsou hrdinové těchto děl často bezejmenní. Totéž platí také o hlavní postavě recenzovaného Laxnessova románu.
   Biskupský emisar, který v díle vystupuje pouze pod zkratkou Embi či podepsaný, je mladý nezkušený teolog, kterého biskup vysílá Na Sráz pod Ledovcem, aby v této obci prověřil tamní poměry. Biskupův zájem je upřen zejména na zdejšího pastora Jóna Jónssona, zvaného Primus, o němž se proslýchá, že svou farnost nespravuje podle daných zvyklostí a pořádků (kostel chátrá, neslouží se mše, nedochází ke křtům, nepohřbívají se mrtví atd.). Mladík se tak vydává do odlehlých končin na jakousi kontrolní cestu, během níž pořizuje deníkovou formou raporty, které tvoří kostru celého románu. To, že není pod Ledovcem vše comme il faul, zjišťuje Embi postupně, když hrstce místních obyvatel klade otázky. Dostává se mu škály odpovědí – od naivních, přes pythické a diplomatické –, z kterých však není nikterak moudrý. Emisarovi se vše – dle principu nového románu – jeví jako nejednoznačné, ambivalentní, neurčité a neproniknutelné. Na bázi východisek nového románu nám Laxness předkládá třeba i následující teologovu detailní deskripci a subjektivní reakci hrdiny na ubytování v zapadlé farnosti: „Tento stavební sloh, kdy jedno stavení vyrůstá z druhého, má cosi společného s bujením korálů. Nebo kaktusů… Místnostmi protahoval vlhký průvan a celé obydlí plnil ve večerním šeru zimomřivý vřískot mořských ptáků ze skalní stěny nad mořem. Venkovní dveře byly vyvrácené z pantů, dveře světnice otevřené do chodby a při každém pokusu jimi pohnout pronikavě zaskřípaly. Světnice byla kdysi v šerověku vymalovaná na bleděmodro, ale barva už na četných místech odprýskala a vzniklé skvrny byly tmavočervené od ještě starších barev. A ve skvrnách další skvrny. Ty nejhlubší byly brčálově zelené.“
   Nový román mnohdy nahradil hrdiny vzájemně se prolínajícími postavami. Takovouto osobu zde ztělesňuje žena několika identit Úa, občanským jménem Gudrún Samundsdóttir, manželka pastora Jóna, jeptiška Elena a provozovatelka nevěstince v Buenos Aires. Další postavou tohoto typu je tzv. „Lovec“ obřích lososů, podnikatel, světoběžník a mystik doktor Godman Syngmann neboli Gudmundur Sigmundsson, zvaný Mundi Mundason. Tento rádoby spasitel světa a šarlatán přijel z Ameriky do islandské domoviny – „provést vědeckou aktivizaci života mezi hvězdami“, která měla probíhat „navázáním spojení se vzdálenými planetami, kde život pokročil už tak daleko, že nemůže zahynout, nýbrž pouze jen mohutnět a krásnět“. Spletité vztahy, které mezi jednotlivými hrdiny panují, jsou pro čtenáře zajímavou enigmou, která dílo zpestřuje a ozvláštňuje.
   V knize Křesťanství pod ledovcem nejsou patrné jen inspirace novým románem, nýbrž i postmodernou, která se stavěla proti převládajícímu pojetí jediné pravdy a propagovala alternativní přístupy vůči chápání světa a pluralitu názorů. Tato východiska spojují postmodernu s myšlenkami hnutí New Age, jehož přívrženci – zejména ve Spojených státech – byli od druhé poloviny 20. století uchváceni fenoménem UFO a věřili (a někteří dodnes stále věří) v existenci vyspělých civilizací z jiných vesmírných dimenzí, které zachrání lidstvo před zkázou tohoto světa. S uváděnou teorií koresponduje i výše zmiňovaný experiment doktora Syngmanna ve Snafellském ledovci, kde se nachází „jedno z nejpozoruhodnějších přírodních center energie naší sluneční soustavy, jedna z transformačních stanic Univerzální mysli“. Hnutí New Age je hojně spojováno rovněž se spiritualitou a nejrůznějšími náboženskými koncepty. Též v Laxnessově románu se vyskytuje řada odkazů ať už na tradiční křesťanství, tak na řadu východních filozofickonáboženských systémů. Posledně uváděná náboženství zde praktikují Syngmannovi přisluhovači a vyznavači stylu hippies – básník Jódínus Álfberg či jogín Epidemes. Východní náboženské proudy nejsou cizí ani samotnému pastorovi Jónovi, který za nejvýznamnější knihu světa považuje staroindickou Bhagavadgítu. Vzdělaný pastor hlásající rovnost všech náboženství je skromný tolerantní lidumil, obdivovatel mocné přírody, otevřen jakýmkoli dialogům. Navzdory faktu, že jeho farnost zrovna nevzkvétá, je svým bližním vždy a ve všem nápomocný.
   Pokud čtenáře zajímá, jak se Embi zhostil svojí mise pod Ledovcem a jak se Halldór Laxness, génius islandské literatury, vypořádal ve své době s novým diskutabilním žánrem – není nic jednoduššího než sáhnout po této znamenité knize. Román Křesťanství pod ledovcem vyšel na Islandu v roce 1968 a po jedenadvaceti letech se dočkal i svého filmového zpracování. Tohoto úkolu se ujala Laxnessova dcera – v současné době respektovaná scenáristka a režisérka – Gu?ný Halldórsdóttir, jejíž stejnojmenný film Kristnihald undir jökli se úspěšně promítal jak v kinech, tak na světových filmových festivalech.

   zobrazit celou recenzi