Reisefieber

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Literární noviny, 23. 6. 2008

   Michala Benešová
   Román, který nekřičí

   Mikołaj Ĺoziński chtěl napsat knihu, kterou by pobavil své přátele. Publikování se, jak sám říká, bojí, přesto za svůj debut Reisefieber získal cenu nadace Kościelských, určenou pro význačné polské autory mladší čtyřiceti let.
   Mikołaj Ĺoziński se před několika lety vydal se svou snoubenkou do Paříže, aby se na Sorbonně věnoval studiu sociologie. Seznámil se při té příležitosti s postarší Švédkou, která mu pronajala byt. Příběhy, které si vzájemně vyprávěli, mu nedaly spát. Výsledkem nutkání neopustit příběh její a jejího syna, o němž mluvila jen úkradkem a neochotně, je román Reisefieber. Ĺoziński, jak sám vyprávěl například na nedávném Světě knihy, pociťoval lákavou potřebu dofabulovat příběh komplikovaného vztahu matky a syna, do něhož dokázal v reálném životě nahlédnout jen částečně.
   Reisefieber je příběhem na první pohled ničím výjimečného spisovatele Daniela Reise, který po zprávě o smrti své matky Astrid, s níž už léta neudržoval kontakty, opouští na vánoční svátky svou newyorskou přítelkyni Annu a vydává se do Paříže, aby vyřídil náležitosti spojené s pohřbem. Vzpomíná na své dětství a zároveň se na základě zlomků cizích vzpomínek a zážitků pokouší zrekonstruovat poslední roky života své matky. Skrze minulé pak hledá budoucí. A pátrat má po čem, neboť zvláštní chování Daniela i jeho matky a jejich vzájemný vztah, plný neporozumění, není ani výsledkem náhody, ani zášti kteréhokoli z nich. Hlavním tématem knihy je nesnadnost a neschopnost vzájemného porozumění dvou bytostně spojených lidí.
   V Polsku vzbudil román Reisefieber značnou pozornost. Jeho autor je příjemně skromný a milý, nepíše o ničem typicky polském, jeho kniha nekřičí a nevynucuje si pozornost čímkoli excentrickým, neusiluje o verbální exhibici, vulgaritu ani otevřenost zpovědi dítěte svého věku. Jestliže Dorota Masłowska, Michał Witkowski nebo Wojciech Kuczok, zřejmě nejznámější představitelé mladé polské spisovatelské generace, experimentují s provokativními tématy i s novátorským způsobem vyjádření, volí jadrnou a neučesanou mluvu a jejich romány lze přirovnat k neustále se proměňujícímu kaleidoskopu vjemů a emočně nabitých scén z prostředí nejrůznějších subkultur, pak se Ĺoziński rozhodl pro téma literárně již mnohokráte zpracované, které však převyprávěl nezvykle poctivě, s citem pro (povětšinou plně hodnověrnou) psychologii postav i zdánlivě všední jazyk. Nesklouzává k patosu ani ke kýči, jakkoli k tomu měl mnoho příležitostí, emoce naopak velmi citlivě dávkuje. Právě dobrý vypravěčský vkus je hlavním Ĺozińského trumfem.

   Nejisté dospívání
   Z knihy čiší touha vyjádřit onen obtížně popsatelný a sdělitelný, takřka existenciální strach, pocit nejistoty, ztracenosti a samoty, který člověka obklopí po ztrátě toho, co již nelze navrátit. Touha, nebo snad nutkavá potřeba sblížit se s vlastní matkou potkává Daniela až ve chvíli, kdy mu zůstaly již jen vzpomínky. Vzpomínky tekuté, nezachytitelné, proklouzávající mezi prsty. Touhu poznat Astrid tak převléká v touhu poznat sám sebe, nemožnost zachránit vztah s ní jej vede k otázce, zda (a jak) se pokusit zachránit také vlastní vztah s Annou. Prožitek času, úhelný kámen moderního románu, tu nabývá podoby transformace zmarněné a definitivně nedosažitelné, ergo neopravitelné minulosti, v možnost naplnit dosud skrývaný, umlčovaný či neprožitý čas budoucí. Místy až nepříjemně uvěřitelné vyprávění se zvolna přesouvá k závěrečné katarzi.
   Tady se však projeví autorova neochota rozehrát některé motivy důsledně – až v závěru odhalené tajemství, že Daniel je plodem Astridina znásilnění, nepůsobí v kontextu všech dalších traumat, která hlavní hrdina musí řešit sám v sobě, jako něco, co má sílu se ho bytostně dotknout. Ještě méně se to může dotknout čtenáře. Vyvrcholením postupně odkrývaného příběhu je toto sdělení možná formálně (zapouzdřuje syžet na samém jeho konci), ale přesto jen zdánlivě. Kořeny napjatého vztahu Daniela a Astrid leží jinde, ve vzájemném neprostoupení dospělého a dětského světa, jež vrcholí drásavou, emocionálně vypjatou, a přesto neokázale podanou scénou – její podstatu bychom čtenáři, na rozdíl od výše uvedeného, prozrazovat neměli. Ĺoziński pointu před čtenářem dlouho jen nakusuje, aby definitivním stržením opony umlčovaných vzpomínek dal svému hrdinovi konečně možnost dospět.
   Poklidný tón vyprávění oživuje autor proplétáním „současného“ pařížského dění a retrospekcí zasahujících různě hluboké a časově i emocionálně vzdálené (případně zcela zastřené a vymazané) vzpomínky. Vnitřní monology jednotlivých postav zasazuje do několika časových rovin, nechává je prostupovat útržky cizích příběhů i chladně podávanými fakty. Pařížská návštěva je pro hlavního hrdinu propadem do neznámých dimenzí jeho vlastního života. Jeho jen matně si uvědomovaná neschopnost zůstat v kontaktu s vlastní přítelkyní a celým dosavadním životem je jedním z nosných motivů románu. Právě ona zraňující neschopnost podělit se s blízkým člověkem o nejistotu a bolest, kterou hrdina prožívá, zůstává v posledku i nejpravdivější výpovědí o Danielově vztahu k matce. Tady leží kořeny neschopnosti porozumění – ve strachu být komukoli blízko a dovolit mu naslouchat.
   Leckdo by řekl: vztah matky a syna, protřelé téma. Sám autor bezelstně přiznává, že jej nenapadlo přemýšlet nad pastí, zda se lze vyhnout opakování stále stejných motivů. Pravdou je, že jeho knize schází zásadně originální impulz, který by příběhu dodal punc skutečné neotřelosti v přístupu ke zvolenému tématu. Jsme-li u Poláků, lze dojem z četby románu Reisefieber srovnat s dojmem z návštěvy divadelního kusu jiného Poláka, Michała Walczaka, v Divadle Na zábradlí. Walczakovo Pískoviště je taktéž variací na prastaré téma sbližování (nebo naopak míjení) dvou bytostí, jeho cesta od monologu k dialogu je však zasazena do originálně zpracované metafory dětského hřiště a dětských, zdánlivě nevinných her. Podobné oživení mocně zakořeněných literárních témat je tím jediným, co psaní Mikołaje Ĺozińského prozatím chybí.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   iLiteratura, 9. 5. 2007

   Joanna Derdowska

   Kniha Reisefieber je prvotinou šestadvacetiletého polského spisovatele Mikołaje Łozińského, který navzdory převládajícím trendům mladé literatury a literárním, respektive spíše vydavatelským a propagačním módám napsal román klidný a dospělý. Román, kterým se autor nepokouší o bourání neexistujících stylistických mezí, ani o generační manifest nespoutanosti čímkoli, co by neslo náznaky a symptomy tradičnosti.
   Reisefieber je knihou o dospívání dospělých lidí. Osmatřicetiletý Daniel, osobnost průměrná, ale dosud úspěšně vedoucí spokojený život umělce, se dozvídá o smrti své matky Astrid, s níž už po několik let neudržoval kontakty. Z New Yorku, kde na krátkou dobu zanechává nejen roli spisovatele, jenž se snaží napsat „invenční román“, a také svou přítelkyni, přilétá do Paříže, aby zařídil formality spojené s pohřbem a dal do pořádku to, co zbylo po matce. Zde ho však nečekaně zahlcují traumata z dětství, neúprosné vzpomínky a také odhalené intimní tajemství matky, jež vyjasňují původ jejich poněkud složitého vztahu.

   Mohlo by se zdát, že tato poměrně jednoduchá zápletka je osnovou pro vyprávění naplněné bergmanovskou atmosférou se zcela nebanálními psychologickými portréty. Mladý autor zde s citem vykresluje siluetu emocionálně rozechvěného Daniela plného protikladů, který se nedokáže vypořádat se zdánlivě triviálními problémy – s nedostatkem tvůrčí energie, či s neschopností provést jakékoli základní životní rozhodnutí. Místo toho vede život ve spokojeném „mezistavu“, ve váhavosti a nerozhodnosti. Ve chvíli konfrontace s dosud vzdálenou realitou vychází najevo jeho emocionální nevyspělost a nesnáze při navazování jednoduchých mezilidských vztahů a relací, které jsou vylíčeny v subtilně projektovaných scénách poukazujících na krizi středního věku. Neméně propracované jsou zde skici vedlejších příběhů vpletených do děje a postav spojených s Astrid a jejím pařížským světem. Výrazným rysem knihy je důraz na podvědomou temnou stránku lidského osudu, schopnost odevzdání nahořklosti může připomenout knihy Michela Houellebecqa, ve srovnání s nimiž je však text Reisefiebera zbavený přílišné explicitní krutosti a výbojnosti, je tedy méně psychotický.
   Łoziński se nebojí psát o světě vybočujícím z obvyklých problémů jeho vrstevníků a zaměřuje se na svět lidí ze starší generace. Svůj příběh zobecňuje situováním do mezinárodního prostředí, díky čemuž se příběh otevírá zajímavější a obecnější humanitní reflexi, než je tomu v případě poslední dobou velmi oblíbeného popisu varšavské subkultury. Nelze říci, že by Łozińského kniha byla zjevením světově unikátním, je však napsaná s vynikající senzibilitou a rozhodně si zasloužila cenu v Soutěži mladých tvůrců Nadace Kultury (Fundacja Kultury), kterou autor v roce 2006 obdržel.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   iLiteratura, 25. 4. 2008

   Petr Vaněk
   Horečka spisovatelské duše

   Legitimním prozaikem se prý člověk stává až ve středním věku, tak jsem to alespoň slyšel z úst jednoho současného spisovatele, když komentoval literární řemeslo v Čechách. Výše řečené spolehlivě popírá polský autor mladší generace Mikołaj Łoziński (1980), jenž svou prvotinu Reisefieber vydal v šestadvaceti letech – a prvotina je to vskutku brilantní.

   Reisefieber rozevírá pohled do duše neurotického třicátníka, novináře a potenciálního umělce Daniela Reise, který odlétá z New Yorku do Paříže, aby urovnal pár záležitostí po nedávno zesnulé matce. Po příletu dostává na krátkých čas cestovní horečku – tento nenápadný motiv lze vzhledem k názvu interpretovat jako zasutý práh, jehož překročením se Daniel čím dál tím víc noří do skrovných vzpomínek, ohledává svůj málomluvný vztah k Astrid (matku nazývá výhradně křestním jménem) a připomíná si traumata s ní spojená.
   Román v prvém plánu zaujme přesvědčivostí, s jakou Łoziński vidí do svých postav, a drobnými psychologickými nuancemi, pomocí nichž črtá nestálé situace. Kýžený dramatický efekt, ke kterému tyto psychologismy vedou, snad nejvíc, alespoň v mé čtenářské zkušenosti, připomíná zkratkovitost a zároveň transparentnost mistrných povídek J. D. Salingera. K fascinaci románem ovšem napomáhá i dynamický styl vyprávění, v němž se uplatňují principy zastírání a náznakovosti, propady a turbulence. Łoziński pozdržuje postavy a stejně tak i čtenáře v okamžicích přítomných vhledů, v případě Daniela a jeho matky Astrid u monologických úvah, které se postupně tříští, jelikož se do nich vkrádají hlediska druhých postav. Abstrahujeme-li, pak modus vyprávění nenechává čtenáři možnost předjímání, stejně jako nenechává svým postavám možnost prohlédnutí, a už vůbec ne nacházení uspokojivých východisek.
   Znamená to, že půdorys románu začíná pro čtenáře nabývat kontury postupně, zatímco, obrazně řečeno, autor už prakticky dopsal příběh do konce. Teprve v průběhu čtení začíná být patrné, že vyvrcholením pařížské návštěvy, během níž Daniel hledá pravdu o své matce, musí dojít k prozření vedoucímu z bludného kruhu (nyní už jen symbolicky pojaté) horečky. Łoziński tu nápaditě využívá konfrontaci Daniela s nevidomou psychoterapeutkou Aude, u níž se Astrid léčila s depresemi, a zanáší psychoanalytický proces uvědomování, při kterém by mělo v případě znovuprožití události traumatu dojít k jeho odstranění, do základu své prózy. Zvídavost čtenáře se s blížícím se koncem stále rychleji ubírá k bráně možného osvobození, před kterou stojí ovšem sám Daniel, alespoň do té doby, dokud ji neotevře a čtenář se nedozví víc o nehodě (jak říká Daniel), která stvrdila problematický vztah matky a syna jednou provždy. Nutno ale varovat, že v Łozińského pojetí nejde o levnou senzaci postavenou na variaci oidipovského tématu, ale o plně funkční prvek příběhu, ke kterému jsme jako čtenáři přirozeně přitahováni.
   Astrid ovšem není jediná žena, k níž si Daniel dosud nevysnil svůj vztah. Zatímco matka v jednom místě vyprávění Danielovi vyčítá, že se k ní chová jako manžel a on sám má pocit, že se spíš odjakživa staral o matku jako otec o dceru, Danielova přítelkyně Anna, kterou nechal přes vánoční svátky za oceánem, mu již delší dobu uniká z neperspektivního vztahu. Problematické mužství, jež zastupuje Daniel, a jeho role v proměněném světě a konfrontace s tradičními hodnotami, které náhle jako individuální obsah mysli chybějí – i to je tématem románu Reisefieber, jímž se na povrch tlačí grotesknost malicherného jáství, stejně jako grotesknost nerozřešitelného světa, kterou autor pevně drží pod pokličkou, aby příběh nepropukl v niterný pláč.
   Łozińského „klidné“ vyprávění vůbec nenápadně pracuje s podprahovou svárlivostí, přičemž ukázněná, snad právě bergmanovská (nebo prostě jen filmová) hra s nosnými významy rozšiřuje tuto prózu o další, umělecky atraktivní rozměr. Setkání s lékařem, který Astrid léčil s plicním onemocněním, se odehraje při přátelské rauchpauze; psychoterapeutka, která by podle metaforické logiky měla vidět pacientům do duší, během vykonávání praxe z neznámého důvodu oslepla; figuruje tu i neustále se vracející motiv přechodu přes silnici, kdy hlavní hrdina stojí v zamyšlení na zelenou nebo naopak leze do vozovky, kdy nemá atp. Łoziński těmto významovým stopám dává lehce rozpoznatelný symbolický rozměr, ale sympatické a neobyčejně nosné i dráždivé na tom je, že je protěžováním nezneužívá, nestaví je do role průhledných schémat.
   Zejména ve srovnání s českou prózou stojí za povšimnutí, že román Reisefieber nezakládá vyprávění na autobiografickém sebeprožívání (a pokud jsou do vyprávění autobiografické prvky přenášeny, tak z prózy nečouhají a podřizují se její optice) – byť jisté, opět nerozvedené narážky na promítání se autora do vlastního textu najdeme; třeba v případě, když Daniel navštíví jeden ze dvou bytů, jenž Astrid pronajala mladému Polákovi, nebo když Daniel spekuluje o rozepsaném „románu ze současnosti“ (což v kontextu čtení přispívá k plasticitě textu a problematizuje ho).
   Reisefieber je tedy románem zralým a svébytným, takovým, který nemá se světem prvotin mnoho společného. Jeho autora nelze neoznačit za talentovaného a citlivého pozorovatele, který překvapuje samozřejmostí, s jakou proplouvá problematikou mezilidských vztahů, i tím, jak ji dokáže rozkrývat, a tím text rozehrát. Myslím, že nepřehnáním, označím-li Mikołaje Łozińského za zázračné dítě „mladé prózy“ – v tomto duchu lze pak poupravit úvodní tezi z nakladatelské anotace: Łoziński na rozdíl od literárních vrstevníků nehledá téma, které by šokovalo, ale vyzrálostí svého psaní může čtenáři takový, pravda – příjemný šok připravit.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 17. 2. 2018

   Mladá fronta DNES, 23. 5. 2008

   Josef Chuchma
   Tělo uvadne, mysl se rozpadne
   Na věku záleží i nezáleží čili o dvou znamenitých prózách, které vydal pražský Dybbuk

   Nakladatelství Dybbuk vystavělo v posledních zhruba dvou letech ve svém edičním plánu volnou řadu soudobé světové prózy, do níž se mu daří řadit „nenápadně“ dobré tituly, rozuměj díla od autorů, kteří jsou zde dosud známí málo nebo vůbec. Ostatně jedním z prvních svazků byl román Rumuna Petrua Cimpoesua Simion Výtažník, jehož překlad si z loňského ročníku soutěže Magnesia Litera odnesl hlavní cenu, titul Kniha roku. Pohleďme nyní na dva nejnovější tituly ze světové řady Dybbuku. Nemají k sobě daleko. V čem a proč?
   Román klidné síly Polák Mikolaj Loziňski (narozen roku 1980) vystudoval sociologii na pařížské Sorbonně, pracoval mimo jiné jako asistent nevidomé psychoterapeutky. Postava nevidomé psychoterapeutky se objevuje i v Loziňského prvotině, předloňském románu Reisefieber (to německé slovo označuje stav, pro nějž čeština zná sousloví cestovní horečka), ale v tomto případě neběží o snadno identifikovatelné překlopení osobní zkušenosti do díla. Loziňského próza je totiž podivuhodně prosta debutantského rysu, pro nějž se v minulých desetiletích ujalo v tuzemském literárním prostředí označení předčasné memoáry.
   Osmatřicetiletý někdejší novinář, nyní spisovatel a překladatel Daniel Reis přilétá v předvánočním čase ze zámoří, aby v Paříži vyřídil záležitosti kolem úmrtí své matky. Navštěvuje byty a lidi, s nimiž ona měla něco společného. Vytržen ze zavedeného denního režimu, kdy se snaží napsat román ze současnosti, a z kradmo frustrujícího partnerství s pětatřicetiletou novinářkou Annou, se mu mysl zklidňuje a zbystřuje. Chtě nechtě rekapituluje svůj vztah s matkou, pokouší se rekonstruovat, kým tato žena, s níž se v posledních letech prakticky neviděl, vlastně byla, čím žila. A zní to doslovně a banálně, ale je tomu tak: Reisova cesta do Evropy je především cestou k sobě samému.
   Jenže Loziňského debut překvapuje právě tím, že prakticky vše, co při jeho charakteristikách může znít otřepaně až banálně, při četbě takhle vůbec nepůsobí. Hlavní postavou je spisovatel, avšak Reisefieber není metarománem, románem o psaní románu, a nenajdeme v něm žádné okázalé literátství. V Reisefieberovi se nepospíchá, je to próza „pomalá“, ne však zdlouhavá, natož úmorná. Loziňski prokazuje značnou schopnost psychologických vnorů, ale nejedná se o román přepsychologizovaný.
   Joanna Derdowská v pozorném, recenzentsky interpretujícím doslovu k Reisefieberovi vřazuje toto dílo do kontextu dnešní polské mladé literatury. Loziňski podle ní vyčnívá tím, že se „nepokouší ani o bourání neexistujících stylistických mezí, ani o generační manifest proti zdánlivé spoutanosti čímkoliv, co by neslo náznaky tradičnosti a takzvané ,polskosti‘…“. A právě „pro svou harmonickou vyváženost“ se dá „považovat za jeden z nejoriginálnějších textů nejmladší polské literární generace“, pro niž se „psaní slangem, a to především o subkulturách, stalo hlavním poznávacím znamením“. Derdowská nejmenuje, ale jmenovat můžeme my – takovým generačním slangovým výkřikem je kupříkladu román Doroty Maslowské (narozená roku 1983) Červená a bílá (2003, česky 2004).
   Vztáhneme-li prózu Reisefieber k tuzemskému mladému písemnictví (za něž považujeme tvůrce maximálně do třiceti let), nelze než konstatovat, že takhle „klidně silný“ román zde v posledních letech nevyšel, nicméně nervnější paralelu – paralelu co do dospělosti pohledu na životní pouť – tu nalézt a jmenovat lze: totiž román Petry Soukupové K moři.
   Novela krajní drásavosti S Loziňského prózou Reisefieber spojuje loňskou novelu Osm minut z pera maďarského autora Pétera Farkase (narozen roku 1955) pozornost k hlavním a posledním věcem člověka: k běžícímu času, ke stáří, ke smrti. Farkasova novela je však vyhroceným a hraničním textem. Dá-li se tady hovořit o klidu, tak ve zcela jiném kontextu: autorovy stylisticky mimořádné, neboť lékařsky a kognitivně diagnostikující, ale současně básnicky barvité popisy chování a vnímání starce a stařeny v jakémsi městském bytě nemohou nebýt než výsledkem maximální tvůrčí koncentrovanosti, pro niž je klid nutnou podmínkou; včetně soustředěnosti překladatelky Anny Valentové, jejíž čeština je úžasně kreativní. Takto například: „Když se na protější straně kuchyně otočil, ocitl se přesně naproti stařeně. Choulila se v křesle úplně nahá. Její tělo jako by bylo vyzdviženo z šedivé naplaveniny. Neodvažoval se na ni sáhnout, protože měl pocit, že by se v místě dotyku okamžitě rozpadla v prach. Nic ji nedrželo, nechránilo, krčila se zhroucená do polštářů, její kůže připomínala odhozený cár, který se zachytil na neforemném předmětu. Neoddechovala, nechvěla se, jen sotva slyšitelně cvakala zuby, jako by uprostřed místnosti šelestil nějaký drobný hmyz.“
   Farkasovo líčení fyzického a mentálního odumírání se může zdát naturalistické, nechutné, ba dokonce i zlomyslně doslovné tomu, kdo odvrací zrak od skutečnosti, která přitom prokazatelně zachvacuje stále větší procento západní společnosti. Roste počet starých lidí, kteří dožívají – ať naprosto sami, nebo ve dvojici – „uvězněni“ ve svých kvartýrech, s opatrovnictvím pouze korektně profesionálním, nikoliv však příbuzenským a blízkým. Dnes a denně: narážení do okolních věcí, nechápání toho, co znamenají třeba doléhající světla z ulice, obrazy v televizi nebo signalizace domácích přístrojů…Hraničnost Farkasova textu tkví v dilematu, které je možné formulovat takto: má se psát i o takovýchto biologických procesech, nebo se o nich psát nemá? Konečná akceptovatelnost Osmi minut spočívá v tom, co v nich trvá navzdory rozpadu: totiž vztah starce a stařeny, projevovaný v solidaritě, v „obyčejné“ blízkosti, kterou se spolu plouží ke konci svého pobytu na Zemi.
   S jistou dávkou zevšeobecňujícího patosu lze říct, že hutná novela Osm minut má potenciál dříve či později oslovit každého, kdo se vážněji zamýšlí nad projevy a souvislostmi konečnosti, a že po čase, dříve či později, si na tu novelu vzpomene každý, kdo ji přečetl.
   S Loziňského Reisefieberem spojuje novelu Osm minut z pera Maďara Pétera Farkase pozornost k hlavním a posledním věcem člověka: k běžícímu času, ke stáří, ke smrti.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 17. 2. 2018

   Lidové noviny, 22. 5. 2008

   Ondřej Horák
   Danielovy pařížské přízraky

   Jedním z polských literární objevů posledních let se stal prozaik Mikolaj Lozinski. Jeho román Reisefieber, který nyní vyšel v českém překladu, získal v Polsku několik ocenění.

   Vjednom momentu si Daniel, hlavní hrdina románu Reisefieber, uvědomuje: „Anna se stále častěji vracela k tématu svatby. Přišlo mu, že s tím začala v momentě, kdy jejich vztah přestával fungovat, jistý si tím však nebyl. Také si nebyl úplně jistý, kdy to mezi nimi začalo skřípat… Když se spolu bavili o svatbě, měl pocit, jako by velmi pozorně naslouchala každému jeho slovu. A Daniel byl také ostražitý, dával si pozor na to, co říká.“
   Z druhé strany má Daniel – osmatřicetiletý novinář, který je nyní na volné noze a píše román – komplikovaný vztah se svou matkou, které neřekl nikdy jinak než Astrid. Jako malý žárlil na ostatní muže, když si na pláži sundala podprsenku od plavek, a později vyhodil z bytu i jejího milence. To mu však potom nebránilo v tom, aby matce po opakujících se hádkách zcela zmizel ze života.
   Nyní, těsně před Vánocemi, míří Daniel z New Yorku, tedy od Anny, do Paříže, za Astrid. Ale už jen vyřídit její pozůstalost. Žádné velké smíření na smrtelné posteli se nekoná, i když by si to bývala byla Astrid přála: „Myslela na Daniela… Neotvírala oči, aby ho nadále viděla. Vlastně po ničem víc netoužila. Vlastně jen po jednom. Ať něco řekne, třebas jen jedno jediné slovo, je jedno jaké.“ Netrefila by ke svému hrobu Mikolaj Lozinski (1980) je dalším z polských literárních objevů. Oproti Dorotě Maslowské či Michaelu Witkowskému však román Reisefieber nabízí poněkud odlišnou prózu. Žádné jazykové výboje, natož popis nespoutaného života. Mikolaj Lozinski jako by vykružoval svůj příběh velmi rozvážně a pečlivě ve snaze o co největší poctivost – důvěryhodnost. Snad i proto autor za Reisefieber získal ocenění v Soutěži mladých tvůrců Nadace Kultury a také cenu nadace Koscielských. Prozaik se ve svém románu také nesnaží postihnout současné Polsko, život městských komunit či odpovídat na otázku, co všechno znamená býti Polákem či polským spisovatelem. Ostatně autor vystudoval sociologii na pařížské Sorbonně, pracoval jako malíř pokojů, fotograf či asistent nevidomé psychoterapeutky. Už v jeho biografii tak můžeme najít střípky, z nichž se skládá příběh románu.
   Nejen v polském kontextu je Mikolaj Lozinski opravdu poněkud výjimečný zjev. Román naprosto nesází na efekty, prozaik je veden jen touhou co nejhlouběji proniknout do psychologie svých postav. Na jednu stranu tento psychologický způsob může působit poněkud zastarale, na druhou stranu se tak mnohdy Mikolaj Lozinski ocitá na hraně naivity. Nikdy ji však nepřekročí – jeho román naštěstí není v žádném momentu směšný, stále nutí, aby ho čtenář bral vážně.
   To ale zas neznamená, že by úplně chyběly humorné momenty, i když jich opravdu není příliš a jsou velmi jemné: „Narazil na orientační tabuli. Byla trochu nesrozumitelná, nakonec však pochopil, kam má jít. Astrid by se na takovém hřbitově ztratila – tím si byl jist. Za nic na světě by ke svému hrobu netrefila.“ Určitý odstup přinášejí rovněž komentáře samotného Daniela, který přemýšlí, co by použil a co nikoliv ve svém „románu ze současnosti“.
   Jaká byla moje matka?
   Daniel dostává od Louise, nevlastní sestry Astrid, dopis, který mu matka zanechala na rozloučenou. Ne, nespáchala sebevraždu, i když se o to pokusila. Nakonec ale umřela v nemocnici… Nyní Daniel navštěvuje její psychoterapeutku, jejího doktora, a vůbec snaží se o matce dozvědět víc. Zachvacuje jej pozdní lítost a vzpomínky, ovšem s Astrid již vztah neurovná.
   Před sebou má však řešení soužití s Annou. Zdá se, že právě ona je dominantní. Ona se ráda baví ve společnosti, ona s kdekým bez okolků mluví o tom, že Daniel píše „román ze současnosti“, a také se ho samozřejmě ptá na svatbu a na děti. Je jí totiž pětatřicet a Daniel jí připadá do značné míry tvárný – ale co když nakonec couvne a ona bude muset hledat někde jinde? Proto teď asi poněkud přitvrdila, ve snaze si jej ještě silněji přitáhnout.
   Mikolaj Lozinski napsal opravdu zdařilý debut. Příběh přináší plno otázek a pasáží, jejichž vyznění je velmi intenzivní. To ovšem zas neznamená, že by se kniha četla nějak obtížně, autorův styl má svou dynamiku. A čím dál je jasnější, že Daniel pohřbil své dětství společně s matkou – tedy s Astrid. Byl tak do značné míry odpojen od minulosti. Je to pro něj osvobozující, nebo naopak děsivé?

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 11. 6. 2008

   Michal Špína
   Pokud mě budeš chtít poslouchat…

   Jeden španělský filosof před sto lety napsal, že skutečnou pokorou je jednat. Utíkání od běhu světa, skrývání se, mlčení, zdržování se rozhodnutí bývá často spíše projevem skryté pýchy, zatímco pokorný přijme odpovědnost za řešení, byť bolestné. Vždyť je pohodlnější nic nevědět, nebýt do ničeho zapleten, nemuset nic řešit. Snad právě proto, že nám současnost nabízí tolik „možností“, podléháme často neschopnosti odhodlat se, pro něco se rozhodnout. A nemusí jít o velké činy: nejtěžší bývají často věci zdánlivě banální, například svěřit se někomu se svou minulostí nebo se svými pocity.
   Před podobnými problémy stojí také hrdina Reisefi eberu, románového debutu polského spisovatele Mikołaje Łozińského (1980). Daniel, vcelku všední a mírně neurotický novinář, přilétá z New Yorku do zimní Paříže, aby vyřídil několik formalit po smrti své matky. Matky, se kterou si nerozuměl a se kterou několik let nekomunikoval. Mluví o ní jako o Astrid. Přesto je jasné, že matka, která ho vychovala sama, pro něj byla (či stále je?) nejbližším člověkem – a že syn jí musí být podobný.

   Nerozhodovat a neptat se
   Vlastní cestovní horečka, Reisefi eber, zabere v románu pouhé tři stránky; je to však horečka z cesty nejen v prostoru, ale i v čase: stonajícímu Danielovi skrze vzpomínky otevírá bránu do dětství, kdy také často ležel s chřipkou. Tehdy bylo pro Astrid jednodušší „nevidět“, že simuluje, aby nemusel do školy. A právě tuto pohodlnou nerozhodnost po matce zdědil. Łoziński nám ji opakovaně připomíná, ať už v detailech a náznacích nebo výslovně: „Astrid celý život psala tužkou, aby to, co napsala, bylo možné „pozměnit či opravit (…) měla strach z ,nevyhnutelnosti‘. Nešlo však pouze o písemnou formu.“
   Se sférou nevyhnutelného má ovšem problém i Daniel: „Ale prosím tě,“ říká jí při jedné z dávných hádek, „nikdo tě přece nenutí, abys byla moje matka.“ Od dětství se schovává, kdykoli něco udělá špatně. Vždy je lepší počkat, až nebezpečí přejde, i kdyby měl čekat do smrti. A smrt přišla; z rodiny mu nezůstal nikdo a Daniel už může své matce porozumět jen prostřednictvím vzpomínek, rozhovorů s její nevlastní sestrou, se slepou psychoterapeutkou – a také dopisu, který zanechala: z něj se Daniel doví, proč mu nikdy neřekla nic o otci a proč bylo pohodlnější tutlat a mlčet.
   Podobně je na tom i Daniel se svou snoubenkou Annou, kterou zanechává v New Yorku. Anna mu vyčítá, že si s ní neumí povídat: odpovídá jí na otázky, sám se ale prý neptá. Daniel však rozmlouvá v noci se spící Annou, a ona ze spaní odpovídá; ráno ovšem o ničem neví. Také při bloudění Paříží vede Daniel s Annou imaginární rozhovory, v nichž je schopen vyjádřit to, co je pro něj opravdu důležité, ale „cítí, že by to ve skutečnosti, nahlas a slovy neuměl říci“.

   Román ze současnosti
   Desítka nedlouhých kapitol Reisefi eberu je dále rozdělena na velmi krátké podkapitoly, v nichž se střídají aktéři, místa, časy. Někdy se prolínají dokonce v rámci jednoho odstavce: Danielova současnost je chtíc nechtíc prorostlá minulostí a chronologie se podřizuje vzpomínání.
   Łoziński vypráví tiše, pomalu, soustředěně a přitom dramaticky. Na rozdíl od převládajícího trendu v současné polské próze (nakolik můžeme soudit z děl Masłowské, Witkowského a dalších) nepíše slangem, nechce zrevolucionovat polskou literaturu a netematizuje nic polského. Žádné reálie; vše by se mohlo odehrávat v kterémkoliv evropském městě, je jedno, kdo je Polák, Angličan, Švéd. Město zde vystupuje jako v černobílém filmu, je lhostejné, podobné Berlínu u raného Nabokova. Pokud se text soustředí na vnější detail, pak jsou to brýle, svetry, sněhové vločky na kabátech. Snad jen krátké věty, z nichž Łoziński své vyprávění vystavěl, tvoří někdy příliš monotónní rytmus.
   Je těžké nepřečíst knihu naráz. Autorka českého překladu ukázala, že si poradí jak s hiphopovým textem mediálně známé Masłowské, tak se sevřeným vyprávěním tichého a nenápadného Łozińského, který jako by se ve svém románu mihl v postavě „mladého Poláka s nevyslovitelným jménem“ v bytě po zemřelé Astrid.
   Ačkoliv – v románu se dá vysledovat ještě jeden motiv, který může odkazovat k autorovi: Daniel se již rok poněkud křečovitě snaží psát „román ze současnosti“. Jde mu to ztuha, přestože ví, že se „každý dobrý spisovatel musí snažit vžít do pocitů jiných lidí“. Mikołaj Łoziński se v nedávném rozhovoru svěřil, že i jemu jde psaní pomalu a ztěžka a že mívá pochybnosti, zda vůbec o lidech něco ví. Reisefi eber ukazuje, že uspěl; zda uspěje i jeho hrdina, zůstává otevřeno. Daniel, odlétající z Paříže, už ví, že musí Anně všechno říct – pokud ho ovšem ještě bude chtít poslouchat…

   zobrazit celou recenzi

7. dybbuk – 17. 2. 2018

   Host, 10. 10. 2008

   Jiří Krejčí
   Cestovní horečka

   Mikołaj Łoziński (nar. 1980), zástupce nejmladší polské spisovatelské generace, vstoupil do literárního světa výjimečně zralým románem Reisefi eber (2006), za nějž ve své zemi získal řadu literárních ocenění. V překladu Barbory Gregorové vyšla Łozińského prvotina v letošním roce také u nás.
   Reisefi eber je příběhem cesty člověka za vlastní identitou. Je výtečně sepsaným obrazem lidské křehkosti a pomíjivosti. Osma třicetiletý spisovatel Daniel Reis, hlavní postava knihy, putuje z New Yorku do Paříže, aby vyřídil nutné záležitosti ohledně pohřbu své matky, s níž před lety přerušil veškerý styk. Během cesty Daniel zjišťuje, že obraz matky, kterou oslovuje křestním jménem Astrid, se v jeho mysli značně vzdaluje od skutečnosti i od mínění okolí. Vztah k určující postavě života se bolestně mění a s ním se mění i vlastní sebe porozumění. Daniel je plný protikladů, pochybností a sebezraňující přecitlivělosti, v období tvůrčí i partnerské krize. Snaží se zorientovat ve svých vzpomínkách, snech a obsesích. Snaží se vyznat ve své komplikované (oidipovsky zakomplexované) synovské lásce, oscilující až k nenávisti, aby pochopil důvod žárlivosti, pro který se s matkou kdysi rozešel ve zlém — „Jeho obsese z dětství: Astrid je v posteli s nějakým mužem! Svlékají se, líbají, společně dělají ty podivné pohyby. Nevěřil tomu, nemohl usnout, nedokázal si to představit. Přestože se o to mnohokráte pokoušel. Tím spíš, že on sám byl jasným důkazem toho, že se (alespoň jednou) s někým musela milovat.“ V rozhovorech s matčinými blízkými, v pátrání po matčině skutečném životě, po jejích myšlenkách a touhách se Daniel vposledku snaží vyrovnat sám se sebou a s vlastní partnerskou krizí.
   Mikołaj Łoziński, fotograf, ale též absolvent oboru sociologie na pařížské Sorbonně, vyniká jako spisovatel svou schopností přesné psychologické kresby. Není přitom mnohoslovný, jeho jazyk je ukázněný, nepříznakový, spíše „literárně tradiční“. To, čím dosahuje Łoziński působivosti a výjimečnosti, je především cit pro detail a variování či opakování motivů a vedlejších témat, z nichž se splétá smysl textu. Podstatným tématem se zdá být neschopnost či nemožnost dorozumění. Postavy jsou ve vzájemných vztazích zásadně handicapovány, ať už slepotou (viz autobiografi cký motiv slepé psychoterapeutky), nebo zmíněnou diferencí mezi představou o člověku a skutečností či jazykovou bariérou. Překážkou vztahu dokáže být i banální vyčerpání telefonního kreditu jako v případě transatlantického hovoru mezi Danielem a jeho partnerkou Annou. I zde nalézáme určující detail, který rozhoduje o zabarvení celého obrazu: „V tu chvíli se stalo cosi naprosto neočekávaného. Annin hlas zmizel a automat hlásil, že mu právě došel kredit na kartě. Pravou rukou prázdnou kartu vyndal, v levé ještě držel sluchátko. Kde by v tuhle dobu koupil novou? Daniel se rozhlédl kolem sebe. Nikde! Kopal do plechovky od piva. Byla prázdná, přesto se nechtěla kutálet rovně. Rozednívalo se a on viděl, jak před ním mizí k obrubníku.“
   Zvláštní důraz klade Łoziński na jazykovou odlišnost, která se stává metaforou vzájemné distance postav. Danielova matka Astrid pochází ze Stockholmu. Podobně jako o generaci později Daniel i ona opouští matku a odchází do jinojazyčné země. Poslední Astridina slova zazní ve švédštině, ale ukáže se, že znamenají banalitu, nikoliv tajný vzkaz synovi. Svět je podivným Babylonem, v němž ztráta mateřské řeči je ztrátou vlastní identity. Autor se mezi řádky ptá, zda je vůbec možné skrze řeč poznat cosi podstatného o druhém. Zda je vůbec možné jazykem (románem) cosi podstatného sdělit.
   Łozińského kniha končí těmito slovy: „Daniel se snaží vyhlížet z malého okénka — pořád v něm vidí pouze sám sebe.“ Cesta je dovršena jen zdánlivě. Její delší část spočívá za hranicemi románu, za hranicemi řeči. Proměna nemůže být defi nitivní — je v horečné touze po blízkosti. Daniel se však přesto vrací proměněný a snad i odhodlaný vykročit ze sebe, aby se mohl nalézt.

   zobrazit celou recenzi

8. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 19/2008

   Jan Jurek
   Svízelná cesta k odpuštění

   Za svůj románový debut Reisefieber získal mladý polský autor Mikolaj toziňski (1980) řadu literárních ocenění. Hned na úvod poznamenejme, že právem.
   Hlavní protagonista, osmatřicetiletý Daniel, se dozví, že mu zemřela matka. Tu před tím několik let vůbec neviděl. Jako nejbližší přímý pozůstalý je přesto nucen vyřídit veškeré náležitosti, které z dané situace pro něj plynou. Z New Yorku, kde žije se svou přítelkyní Annou, odlétá tedy do Paříže, kde spolu s matkou kdysi vyrůstal. Tímto okamžikem autor začíná odvíjet kompozičně zajímavě vystavěný příběh odhalující nejen Danielovu minulost, ale i minulost jeho matky Astrid. Jejich vzájemný, po všech stránkách komplikovaný vztah pak tvoří jádro Loziňského nejen stylově originálního vyprávění.
   Velkou devízou románu je paradoxně jeho strukturovaně promyšlená nedořečenost. Autor dílčí motivy „rozkládá“ v rozsahu celého románu, nikdy je nedopoví takříkajíc od začátku do konce. Každá dílčí zápletka je odvíjena v krátkých sekvencích, od nichž autor pravidelně odbíhá a zase se k nim periodicky vrací, aby danou – zpravidla v nějakém ohledu klíčovou – situaci dále rozvinul. Přestože tímto způsobem Loziňski nakládá s většinou jím prezentovaných událostí, román není nepřehledný. I přes časově mnohovrstevné komponování příběhu s četnými „odbočkami“ do minulosti jednotlivých protagonistů působí příběh vesměs lineárně.
   Loziňski v dynamickém sledu střídá ale nejen pásma časová. Zcela volně a samozřejmě střídá i místa pobytu především hlavního hrdiny. Daniel je v jednom okamžiku v Americe u své přítelkyně Anny, vzápětí v bytě své mrtvé matky a v téže chvíli se na čas ocitne třeba na mořské pláži, kde coby osmiletý trávil s matkou dovolenou. K této vzpomínce se ostatně Daniel v průběhu celého románu stereotypně vrací a dává čtenáři tušit, že právě zde se stalo něco, co vztah syna a matky fatálně poznamenalo. „Sleduje, jak opatrně kladou jeho mámu na nosítka. (…) Jev bezvědomí, krev na písku. (…) Nosítka mizejí v sanitce, řidič zapne houkačku a vyjíždí. Dobře si tu houkačku pamatuje. Stojí na místě a dívá se za nimi. (…) A teprve nyní si všimne, že pořád drží v ruce druhou kovovou kouli. Odhodí ji do písku.“
   Co přesně se na pláži stalo, autor sděluje pozvolna a v náznacích. Obdobně je odhalována další událost, v dané době rovněž osudově poznamenávající soužití matky a syna. To když Daniel přistihne doma matku s milencem, kterého následně – i přes svých pouhých osm let věku – bez rozpaků vyhodí. „Tohle ti nikdy nezapomenu, pronese překvapivě klidným tónem [matka]. (…) »Chováš se, jako bys byl můj manžel! Ale já už to dál nebudu snášet, nevydržím to! (…) Neměla jsem tě tak vychovat. Neměl ses narodit.« Dobře si pamatuje, jak se on, matka i celý pokoj tříští na malé kousky…“ S klíčovým odhalením autor ovšem přichází až v samém závěru románu. A je tentokrát překvapením nejen pro čtenáře, ale i pro Daniela. Z poslední strany dopisu, který mu po sobě matka zanechala, se totiž dozví zatajenou skutečnost, která zásadním způsobem vysvětluje matčino chování nejen k němu, ale i k jeho od jisté chvíle anonymnímu otci.
   Ačkoliv od začátku románu víme, že je Danielova matka mrtvá, autor ji prakticky nechává živou v tom smyslu, že značnou část jím předestřeného příběhu tvoří události bezprostředně předcházející jejímu skonu. Danielův pohled je jen jednou stranou mince, vzájemný rozporuplný vztah je líčen i z matčiny perspektivy. Emotivně naléhavá konfrontace pohledů na dílčí faktory života obou protagonistů je další z předností Loziňského románu. Izolovaně vedená komunikace mezi matkou, čelící blížícímu se konci, a jejím synem, který s ní přerušil na několik let veškerý kontakt, je místy doslova skličující. Autor zde přesvědčivě prezentuje ty nejniternější pocity matky a syna, které jim bránily si navzájem odpustit. Sice nakonec k oboustrannému odpuštění dochází, ale z pohledů obou příliš pozdě. Astrid, Danielova matka, umírá a její syn nejenže u ní není, ale vlastně o tom ani neví. „Tam za dveřmi byl svět, život, bylo tam moře, parky, dvojice, setkání, kina, kavárny a kdesi ještě víc dál, nejspíš také za nějakými dveřmi, byl jistě Daniel. Kde teď pracuje? Má někoho? (…) Dveře se na chvíli otevřely a Astrid se opět ocitla v průvanu dávných myšlenek.“
   Loziňského román by jistě bylo možné označit za román psychologický. Autor v implicitní rovině konotuje nesčetné množství významů objektivně se vztahujících k základním hodnotám rodinných vztahů, které přímo či nepřímo determinují osudy jeho hrdinů. Například se dozvíme, že Astrid vyrůstala bez otce. Je zřejmé, že i tato skutečnost měla vliv na to, jakou byla matkou. V přímé souvislosti s tím se dozvídáme, že i Daniel, rovněž vyrůstající bez otce, se rodinnému životu brání. Jeho přítelkyně Anna, toužící si ho vzít a mít s ním dítě, mu to má právem za zlé. „»Bojíš se být otcem,« řekla mu v autě, když se vraceli z večírku. (…)
   Onoho večera si ani nepopřáli dobrou noc a Daniel si po dlouhé době uvědomil, že se mu zastesklo po Astrid. (…) Chce jí říct toto. Ano, měla pravdu, bojí se otcovství, on sám přece vyrůstal bez otce. Bojí se být mužem.“
   A tak jako byla svou minulostí poznamenaná Astrid (o čemž svědčí její mnohdy trpké vzpomínky na vlastní dětství), je jí poznamenán i Daniel. Jeho neurotické stříhání a prohlížení nehtů, jeho neochota přiblížit se vodě, natož v ní plavat, jeho touha napsat „román ze současnosti“, jeho úzkost v kontaktu s cizími lidmi, jeho nemotornost v každodenních banalitách, to jsou navenek čitelné symptomy, které ho v mnoha ohledech paralyzují a do jisté míry i vnitřně stravují. Stejně jako vzpomínky a s nimi spojený pocit viny, který mu po léta bránil dospět a stát se v pravém smyslu toho slova dospělým. Otázka, kterou si pak Daniel klade, je přímým důsledkem všech jeho strastí, kterým je nucen čelit. „Mám pocit, jako by nejdůležitější pro mě bylo to, co už je minulost. Ne to, co je nyní, nebo co teprve nastane.“ (…) „Copak to, co bylo, je opravdu tak důležité?“ V konfrontaci s hlavními hrdiny Loziňského románu si můžeme na výše uvedenou otázku jednoznačně odpovědět, že ANO. Ze tedy minulost člověka může být v některých okamžicích života mnohem důležitější než jeho přítomnost či budoucnost. „Cítil, jak ho přepadají nejrůznější myšlenky, útržky vzpomínek, snů, fragmenty všeho možného. Nerozuměl jim. Jako by se nacházel v jednom velkém abstraktním muzeu – skládka, squat, které po osmatřicet let zabydloval“
   Dodejme, že Loziňského styl vyprávění je velmi pestrý a dynamický. Autor dokázal citlivě do románu zapracovat i motivy krajně absurdní. Třeba když Daniel volá z budky matce, ačkoliv ví, že je mrtvá, a ve sluchátku záhy slyší její hlas nahraný na záznamníku. „Tady Astrid Reisová. Momentálně nejsem doma. Zavolám vám, jak jen to bude možné.“ I díky těmto zdánlivě nepravděpodobným, přesto dost dobře uvěřitelným situacím je Loziňského příběh spolu s jeho výše uvedenými atributy poutavý, lidsky přesvědčivý a literárně zdařilý.

   zobrazit celou recenzi