dybbuk-301

Vojtěch Němec

Neocortext

aneb kybernetické romanetto

Cena s DPH: 211 , e-kniha: 105 

Román Neocortext aneb Kybernetické ro­manetto Vojtěcha Němce nás doslova jedním proudem vrhá na cestu bez oddychu vedoucí útrobami organického města-těla – na cestu, jež se co chvíli mění v bloudění a naopak. Sem tam se nám otevírá výhled na mýtinu – vybombardovanou krajinu obydlenou troskami. Spolu s vypravěčem se nejistě dotýkáme prapodivných novotvarů, a mů­žeme se ptát: Budou držet nebo se proboří a prolnou do jiné podoby? Vyrostly Němcovy všežravé bytosti z pahýlů vnějšího světa, nebo máme tu čest s endemity světa vnitřního, bezedně nevědomého? Či jsme jen zbloudili, zapletli se do hrátek s jazykem? Ztratili jsme se snad sami v sobě, šplháme po točitých stezkách svých mozkových závitů, nebo se prohledávající stal prohledávaným, analyzující analyzandem či snad převráceně? Ať je to jakkoli, vrhněme se do toho nebojácně, neboť jiná možnost není.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-191-1

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381911

Počet stran

208

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

110 × 165 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-191-1

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381911

Počet stran

208

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

110 × 165 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 7. 3. 2019

    Vladimír Novotný
    OPUS MINOR I MYSTÉRIUM MAGNUM

    Prolog. Konečně či opět je tu kniha, která se nedá číst! Kniha, která vyvolává tichou hrůzu u literárních dějezpytců arnenovákovského šmrncu a která by mohla rutinované naratology dohnat k disciplinovanému suicidiu. Kniha, která záměrně a divě odpuzuje od svých řádek co bezmocně malomocné všechny propadlíky laciným kratochvilovsko- -vieweghovským mainstreamům všelijakého povyražení – díkybohu už jen tím, že si opravdu nejde v ní louskat.
    Můžeme ji ovšem reflektovat, ne-li dokonce i pokradmu recenzovat. Jenže nikoli v duchu lascivně převyprávěčské interpretace, nýbrž pouze a jedině tak, že tento prozaický výtvor nebo snad tuto skladbu budeme bytostně spoluprožívat, případně spoluprociťovat, abychom jedním dechem vstřebávali její šmak a zároveň jako bychom jí takto znovuvdechovali nový a nový život. Možná i staronový, stejně jako u knih Mozkobouře, Uroboros a Opus Pictum, které vzešly z pera Vojtěcha Němce ještě před Neocortextem. Neboli před touto jeho „menší“ knihou, napsanou již v dávných, pradávných letech 2008 až 2011. Co k tomu lze dodat v roce 2019?
    Genre, ach, genre. Arciže tady nejde o nějaké „kybernetické romanetto“, o němž se píše v rozšířeném pojmenování knihy: to je pouhý přívlastek zdobný a zároveň přejná past na (ne)čtenáře, kterým na meditování o žánru starou belu záleží. Dá se však žánr Němcova Neocortextu vůbec určit a stanovit? Lze-li, potom dozajista nikoli v pojmosloví tradičního genologického aparátu: na to si autor dal náramně velký pozor, aby se v žádné žánrové přihrádce či škatulce neohřál ni chvíli, ni okamžik. Hodí se ale na jeho nejnovější opus z minulého desetiletí kupříkladu označení postapokalyptická próza? Stěží. Anebo pásmo? Ještě více stěží. Příhodně se může mluvit o brutální litanii nebo s částečnou nadsázkou o „ultrazvukové“ literatuře, která v rámci smrtelně vážné autorské hry nehry apriorně zbavuje spoluprožívajícího recipienta smyslu pro smysl a připravuje ho o interpretační rozum. Nenalézáme-li tudíž žádného vhodného žánrového označení, povězme, že Neocortext vznikl v bezejmenných intencích žánru. A to jako text nezadržitelně ukapávající z plochy velkého mozku.
    Neokontext Neocortextu. Obáváme se, že pokoušet se o srovnání Němcova řeřavého a zároveň třeskutě invenčního způsobu psaní s psaním jiných tvůrců bude připomínat příslovečné polibky smrti, leč i ty mají v literární historii své oprávnění. Pomiňme dávné dekadenty a mystiky blahoslavené duchem, nemluvme o někdejších revelačních poselstvích, nehledejme filiace za každou cenu ani pod cenu: vyvolejme leda několik novějších a veskrze nonkonformních jmen. Namátkou Pavel Zajíček, namátkou Václav Kahuda, namátkou Patrik Linhart. V jiné rovině a poloze, ve sféře hlubinného vnitřního rozkacení by šlo zkusmo říci, že autorova dikce se zdá být nemálo divišovská. Kdyby byl Ivan Diviš býval psal prózu či přesněji řečeno prozaické útvary, netvrdíme, že by texty sumíroval podobně vyvřele jako Vojtěch Němec, přistupoval by k nim však nejspíše co umělec spřízněný volbou. Vzpomeňme jeho obdivu pro Ernsta Jüngera! Vždyť i Divišův tvůrčí svět, zračící se nejen v průběžné diaristické memoáristice, z odstupu času namnoze odkazuje k arcimboldovským rozšklebeninám a sešklebeninám. Jakož i k doposud nezmíněnému žánru litanie, ne-li též žalmu.
    Ismus. V Neocortextu i v dřívějších Němcových opusech jsou rozsety hojné odkazy na surrealistickou, a především pozdější surreálnou estetiku, přičemž v mnohem výraznější míře na poválečnou surrealistickou tvorbu cizozemskou a jinozemskou, nikoli na tuzemskou. Zdají-li se však autorovy texty navenek surrealistické, pohříchu jde o pouhé zdání a o podobnost čistě vnějškovou, nezvnitřňující: surreálno má některé stabilní (a statické) rudimentární a emblematické postupy, jenže literární scenérie se od časů jeho dominance proměnila nesrovnatelně víc než kdysi proměnlivá Praha před očima pantáty Bezouška. Nuže, žádný konceptualismus, žádná post-postmoderna nebo nějaká její ošemetně uzpůsobená alternativa, nic takového. Zato se nabízí módní ismus poutavě a celkem srozumitelně nazvaný, totiž: deprimismus, v němž jde o druh záznamu proudu vědomí pramenícího z primátu psychologické dystopie. Zrovna ta z Neocortextu vskutku vyvěrá od konce až do počátku a její protagonisté či jeho protagonista by si ponejvíce přál/přáli umět „zacházet s Nicotou“. Tak či onak, pro takto strukturovaný ismus zjevně ještě není zkolaudovaný terminologický název. Pouze provizorní nás už napadá: antieklekticismus.
    Filosofie umělecké skladby. Nedbejme na výrazivo tzv. katedrových filosofů a bez bližšího komentáře připomeňme jednu ze základních premis autorova vypravovatele: „Už jsem zapomněl, jaké je to být člověkem.“ Z literárního hlediska si zmíněný alter ego (Dvojta) obrazně řečeno počíná jako symptomatický džin nepříležitostně vypuštěný z nějaké skleněné nádoby (nebo se vynořivší ze znovuobjeveného magického krystalu?), nad čím však víří a nad čím se v našich časoprostorech svíjí? Nuže, to vše není nic jiného než údajně tolik
    „těžko rozluštitelné pozůstatky po prostých lidských životech“: rovněž ty se jednou mihnou, podruhé vniknou do hledáčku spisovatelovy reflexe. Uvedené pozůstatky se někdy luští, podruhé neluští, jsou to přece toliko pozůstatky, ne-li zbytečky našich mentálních útrob. Němcův džín, ergo sám literát Němec, nad tím vším v Neocortextu ustavičně a nepřestajně provozuje sofistikované kvílení. Možná novokvílení, možná ultrakvílení, pokaždé však na nás dštící bez samospásných (?) poundovských kulturněhistorických vizí. Jsme přece v antropocénu.
    Viceepilog. Nelze říci, že by autorův Neocortext byl dílem pesimistickým, poněvadž pak bychom mohli mluvit o nějakém skrytém optimistickém protipodloží, po němž ovšem není ani památky. Kde by se také vzalo? Vždyť i ledově nevzrušeně temperované výjevy tu mohou vyznívat jako scénky z (ne)života Brueghelových slepců, u nichž je ještě truchlivější, že si v autorově podání počínají jako vidomí a vidoucí, byť zůstávají slepci, a navíc stejně jako všichni trpí bolestí mozku. A proč to? Kupříkladu… poněvadž „pravděpodobně nás hostitel bezbranné z kratochvíle otevřel a do dutiny zašil žíznivou pijavici“. To bude ještě větší svízel než po hrabalovsku žít s trhlinou v mysli! Nehledě na to, že většina Němcových scenérií představuje nekonečný sled nočních můr za bílého dne, před nimiž lze najít útočiště snad pouze v tmách tmoucích a v nejlepším případě též v tmách o polednách. Jediné paprsky, které sem symbolicky pronikají, jsou neviditelné. Astrální. Právě ty nejspíše představují klíč k všednodenně nadpozemskému mystériu, které zde tvoří alfu i omegu prozaického veškerenstva.
    Post scriptum. Co je taktéž zjevné a nabádá k uzření: totiž skutečnost, že antiprovinční próza Vojtěcha Němce, zdánlivě nedějová, navenek nepříběhová, jež není o ničem, jelikož je o všem, mimo veškerou pochybnost ztělesňuje estetickou erupci v kontextu současné české literární tvorby. Setkáváme se v ní (navíc v textu, jak víme, skoro deset let uleženým) s takřečeným Uměním dneška. S oním uměním, jemuž se soudobé neumění a neumětelství všemi ztechnologizovanými mozkovými závity i zmedializovanými tělesnými otvory s přepjatým úsilím brání. Po přečtení Neocortextu, tedy po jeho spoluprožití či po jeho spoluprocítění, snad budeme i nadále o něco víc stávajícímu společenskému i individuálnímu procesu člověčí koroze „připraveni vzdorovat“.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz