dybbuk-303

Marie Jehličková

Nejtvrdší co radost nesla…

Cena s DPH: 149 , e-kniha:

V somnambulně vidoucích verších Marie Jehličkové poznáváme svět rašící někde mezi mátoživým žitím, sněním a jaksi mimoděčným mřením jejího tvůčího, mnohdy v textech probublávajícího „já“. Dekadentně metafyzické básně balancují tu na laně všedního a magického, tu na okraji propasti šílení z nepoznatelného: vše-tvárné zřídlo imaginace je totiž protagonistou jejích němě řvavých slok, jako by lehce archaizovaných deníkových záznamů chovankyně ústavu, jemuž hrdě říkáme svět. Vnímat však tuto vášnivě rvavou tour de force jako jednorozměrnou arteterapii je závažný interpretační zločin či mírněji řečeno omyl: text svou explozivní poetikou vybízí k různočtením a reflexím „za běhu“, léčí morbidním humorem – to aby se před žasnoucím čtenářem zhmotnilo šklebivé, tápavé, přesto nekompromisně průbojné svědectví jednoho zápasu o integritu; vůči sobě i všemu vně.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-193-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381935

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

147 × 200 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-193-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381935

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

147 × 200 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk (ověřený vlastník)

    Tvar, 5.9. 2019

    Milena Fucimanová
    Marie Jehličková: Nejtvrdší co radost nesla…

    Dočítám sbírku básní mladé autorky, doslova mi duní v hlavě. Upřímně: při čtení jsem si připadala, jako bych stála před gejzírem. Neboť uvedená básnická sbírka takovým vodopádem slov je. Básně jsou hutné, každá v sobě nese mnoho samostatných motivů, které se navzájem kříží. Autorka básně pojala jako záznamy z roku 2016 s přesnější datací od října do listopadu. Takže máme před sebou básnický deník. Pod konkrétním datem najdeme vždy jednu až tři samostatné básně, uvedené společným názvem, jenž připomíná poněkud netypický přípitek: „Na čas dozrávajících trnek…“, „Na neznámou hodinu duše…“, „Na krajíc chleba s máslem…“. Ačkoli sama autorka jistým způsobem nabízí klíč, je to spíše gesto. Básně zaznamenávají pohyb. Pohyb v přírodě, v povětří, ale ve skutečnosti vnitřní neklid. Někdy je to pohyb v kruhu, někde jen lehké chvění zimou, jindy se přichází už v odchodu a ještě jindy je to sebepropad.
    Od počátku je pro tuto sbírku příznačná naprostá nespoutanost evokací, doslova slovní meluzína. Jakési impulzivní vysemenění či rozsemenění. Básně jsou většinou pojaty jako široký tok nesourodých obrazů, přesto není možné mluvit o řetězové metafoře. Najít střed jednotlivých textů, nebo dokonce jejich spouštěč je skoro nemožné. Přitom nejde o myšlenkovou těkavost. Některé verše jsou ovšem prchavé, jiné jedou na volnoběh. Jsou tu výkřiky, otázky, klení, fiktivní dialogy i samomluvy. Přesto básně mají své souřadnice, ale jejich krystalická mřížka je složitá. Setkáváme se v nich s hořkoslanou chválou bláznivosti. S odvážným dvojčetem: „Bláznovství vůle a šílenství ducha.“
    Konkretizovat takové pojetí pomáhá i jazykové podhoubí. Je to bezesporu jazyk krkolomný, urputný až destruktivní. Jednotlivé obrazy jsou načrtnuté se zvláštní zběsilostí, postřehy v tíživé samotě, nářek za absolutnem. Neuniknou svérázné, neobvyklé gramatické tvary: „…píseň němnoucí hrůzou“, o pár stránek dále podobně: „a němnu k tobě“, jinde zase: „prošiluji samotu i blízkost“ či „rozzelé“ stigma. Najdeme i matení slov, krycí řeč. Pření s Bohem. Hledání smyslu poezie, ale i nenávistné či pohrdavé vulgarity. Ještě výraznější je boření větné stavby, nepřirozená rošáda s větnými členy, nepřirozeně nedopovězené věty.
    Čím hlouběji vnikáme do jednotlivých básní, tím víc nahlížíme do světa, který je bludný až obludný, neboť z něj trčí strach člověka, který nemá v reálném světě pevnou půdu pod nohama. Pojí se tady jinakost básníka-tvůrce a „blázna“. Lpění na integritě a zároveň labilita a rezignace. Metafyzično společně s lidskou zemitostí. Těžkomyslnost nemocné bytosti, která potřebuje být slyšena a brána vážně. Přitom způsob volání je oproštěný od všech pravidel: „Z bahna choromyslných stoupá maniakální štěstí…“ Mnohé verše jsou téměř hermeticky uzavřené a zároveň sebedrásavě otevřené. Pradávný problém: zachytit pronikavou pravdu v „bláznivém“, projevu. Ale je tu i neschopnost „normálních“ takové pravdě uvěřit.
    Nabízí se sledovat, jak autorka vyplňuje fyzikální prostor kolem sebe s výrazným posunem významovým až destruktivním, aby vyjádřila těžko vysvětlitelnou dutinu, v níž se zmítá jako lidská bytost. Pak se nedivme, že vysloví dětství a kremaci jedním nádechem.
    Prostor, v němž se autorka ocitá (léčebna, elektrošoky), není prostor gotických věží: pohled vzhůru. Je to spíše barokní kopule, která nutí člověka k pokleku nebo aspoň k dechovému kompromisu. Jistě, je možné namítnout, že barokní rozvlnění podstaty není nic nového, je to naopak základní pocit moderního člověka, který se zmítá v přirozených i umělých kontrastech. Budiž. To na věci nic nemění.
    Totéž platí i o čase. V autorčině rétorice se konkrétní kalendářní i kosmický čas prolíná s věčností, která je neustále přítomná, ale pochopitelná, jen připustíme-li depersonalizované tělo.
    Už bylo řečeno: v básních není nikde spočinutí. Nejtypičtější, ale i poněkud prvoplánový je obraz vichřice. Myšlenková imprese: vítr je mladý, udýchaný, hurónský. Rovněž častý je motiv ohně, hoření, spalování, samovzplanutí se stejným niterným impulsem. Podobně déšť, lijavec, voda z rybníka. Pokud jde o motiv země, pak je před námi země šílená, země bláznů, země bezejmenná, země lehká i země visící naruby. Samozřejmě je přítomen konstantní poetický atribut: noc, luna… Bezesné noci, za nichž vznikají básně z pocitu trýzně a bezmocnosti. Zaznamenáváme údery a pády a těla neusmířená. Cynismus smrti, která nahlíží i do snu. Flexibilní úzkost. Racionální smutek. Nikde však necítím environmentální žal nad zkázou světa. Je to spíše žal bytosti, která zůstává svobodná, a zároveň uvězněná. Některé verše přímo nabízejí kontroverzní úvahy, třeba o gravitaci, která neunese více andělů, jiné jsou lingvistickým oříškem. Není třeba se ptát, komu napoví, komu prozradí.
    Také stojí za to všimnout si, jak autorka nakládá s danými fakty. Zdržuje se záporných označení, negace ve vlastním slova smyslu. Klade vedle sebe kontrastní pocity, až člověka napadne, že pracuje stroze matematicky: minus a minus dává plus. Hladina vody je neprolomitelná a beze střihu následuje slovo kámen. Tma je bezmístná. Je neprůchodno. Jinde, v duchu autorčina vnímání, zaznamenáme panický strach ze zrcadel. Svým způsobem je to vidění bumerangu: hrůza z odrazu.
    Jistěže je možné vnímat tuto básnickou sbírku také (ale nejen) jako psychoterapii. To přímo nabízejí verše o nespavosti, o přemýšlení, které je roztříštěné, bez pevné struktury, samo o sobě bloudivé, odsouzené k věčné a neosvobodivé pouti přetíženého mozku jako „mléko bez doufání k matce“. Básník je zoufalec: „A strach ze smrti / hryže na dřeň svobodu duše:“. Ani intelekt si neporadí s živočišnou, úzkostnou panikou, v níž jsou i květiny zasažené fyzickou bolestí. Soukromé mene tekel. Podivně strukturované ontologično.
    Je to kniha, která vám udělá z myšlenek chumel. Škoda, že v přemíře krkolomných představ zanikají obrazy mimořádné odvážné:
    „Do noci trčí hvězdy jak chmýří na pyji býka.“
    Nebo přesná definice autorčina stavu: hlas
    „trojrozměrného těla do prázdného čtyřrozměru halucinační tmy“.
    Závěrečné shrnutí si odpustím, najdete je ve finální básni „Smír“. Odpírání blaženství je jedna z možných podob neheroického pekla a tohle opravdu není žádné lechtivé literární peklíčko.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk (ověřený vlastník)

    advojka.cz, 27. 8. 2019

    Martin Lukáš
    Zeď proti světu

    Sbírka Marie Jehličkové Nejtvrdší co radost nesla… je přeplněna klišé z rejstříku prokletých básníků či Vladimíra Holana. Zároveň ale oplývá jakousi „zastřenou vznešeností“ a v záplavě básnířčiných slov jsou ukryty skvosty, k nimž se ovšem čtenář musí složitě propracovat.
    Kolem tří vydaných sbírek Marie Jehličkové, přesněji, kolem spojitých nádob díla a básnířky, se vznáší řídký opar nadšení, které na sebe bere podobu škodolibého přešlapování nad červivým ovocem, na něž se nelze vynadívat. Jakkoli jsou verše Jehličkové na první pohled pozoruhodné, pozornost nejprve přitáhne její osud, okázale připomenutý v anotaci každé sbírky. Je výmluvné sledovat, jak se prostý fakt, že je autorka duševně chorá, variuje, stupňuje. Od lakonického „Je důchodce a básník. Vzdělání základní. Tečka.“ (Ve sklenici vína ještě kouří doutník…, 2016) přes „Ze zdravotních důvodů nedokončila gymnázium ani střední školu. Nyní v invalidním důchodu.“ (Má noc náš den, 2017) po „Časté pobyty v psychiatrických léčebnách z ní udělaly blázna. Nyní v invalidním důchodu pozvedá hlas a číši mladého vína.“ (Nejtvrdší co radost nesla…, 2018). Můžeme se dohadovat, jde-li o bezradnost redaktorů, autostylizaci básnířky, nebo marketingový tah nakladatelů… pardon, způsob, jak si udržet konkurenční výhodu.
    Obsedantně cyklické meditace
    Je v zásadě zbytečné mezi třemi sbírkami Jehličkové rozlišovat, pokud nechcete rozlišovat mezi čarami na zdi pořízenými týmž kusem uhlí. Všude tady promlouvá nahodilý, zoufalý, vychytralý hlas toho, kdo nemá navenek co ztratit. Výraz je intenzivní, jednostrunný, verše se opile rozlévají, rostou z načteného jazyka druhých básníků (Holan tu trůní nade všemi), opakují se motivy-rekvizity silně abstraktního světa do sebe obrácené mysli i jejich obvyklé konstelace, opakují se obrazy v témže beznadějném zabarvení, dokonce i celé básně. Masa vyvřelých, spečených slov, z nichž redaktoři vytahali verše, které v nabídnutém uspořádání splývají do té míry, že jejich pořadatelské gesto se ztrácí pod náporem autorčiny obsedantně cyklické meditace o přizabíjené touze, bolesti a smrti. Poezie Jehličkové by se mohla číst jako prolegomena ke studiu prokletých básníků, jako jejich zdařilá imitace pro školní lavice. Natolik je tu jejich slovník rozředěný a obraznost ochočená. Zůstaly archaické, archaizující tvary a krotké neologismy. Ani jednou se tu nepojmenuje konkrétní, hmatatelná skutečnost, která podněcuje všechny ty šílené vzruchy uvnitř těla. Hmotu naoko suplují našponovaná abstrakta mučeného mozku. Je otázka, do jaké míry si je autorka vědoma, že svými stylizacemi zatracence a smutně povýšeného vyvrhele staví důkladnou zeď proti vnějšímu světu, proti přirozené expanzi duše, proti pitomé touze dotýkat se věcí.
    Zastřená vznešenost
    Furiantské vzývání smrti, které v závěru sbírky ústí do nakašírovaného dialogu, těsně přiléhá k představám oněch dob, kdy se zdálo smysluplné postavit si z veršů slonovinový mezanin a pohřbít se do něj. Mohl bych pokračovat ve výčtu neduhů a nepůvodností, ale je načase proměnit hledisko a říct, že navzdory všemu má do sebe poezie Jehličkové něco, co bych pro nedostatek lepších výrazů označil jako zastřená vznešenost, nebo kdybych si měl vypůjčit její vlastní slova, „elegance klece“. Ani při opakovaném čtení nepřestávají básně budit zájem, který je jejich četbou pravidelně zklamáván. Není to zklamání plynoucí ze šlendriánu, diletantství, prázdnoty osobní výpovědi. Je to problém talentu, který se vybíjí v tom, co bylo xkrát vyzkoušeno a napsáno. Autorčina intuitivní, pochopitelná, zastaralá póza produkuje poezii, jako pavouk souká síť. V hlušině vychrlených slov jsou zasuty skvělé verše, které čtenář musí snažně dolovat. Kus práce mohli za nás ve všech třech sbírkách udělat redaktoři, pokud to bylo v jejich silách a možnostech. Těch pár slov vidoucí básnířky bylo vykoupeno draze.
    Básnické záznamy dvaceti dnů na přelomu října a listopadu 2016, které aktuální sbírka soustřeďuje, se od sbírek předchozích přece jen liší introdukcí vlastního jazyka, který autorka nasazuje namísto češtiny ve vypjatých, často dialogických pasážích. Tahle řeč už nepřipomíná velebně sošnou dikci Holanovy Modlitby kamene, je drásavější. Jako by v těch chvílích byla všudypřítomná muka už nesnesitelná a muselo se psát jazykem, který vzniká (a zaniká) ad hoc, z akutní potřeby ulevit si. I tento nahodilý jazyk svědčí o útrapách, které nenacházejí cestu ven z mumraje osvojených masek. Bylo by proto krátkozraké nevidět mezi nimi skutečnou grimasu nářku. Otrávený hněv člověka, který chce tolik žít, a neumí jinak než v bolesti. Znechucení básnířky, která se potácí v pokojíku svého vědomí, kde se o ni přetahují „vrozená neschopnost žít“ a „zničující touha být“.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz