dybbuk-199

Helena Skalická, Pavel Novotný

A to si pak můžeš řikat, co chceš

Cena s DPH: 197 , e-kniha: 98 

Tato kniha vznikla na základě audionahrávek jednoho překotného vyprávění. Promlouvá zde Helena Skalická, neobyčejně živelná a houževnatá bytost, pozoruhodná výtvarnice. Prožila toho víc než dost: kruté dětství, nesčetné pobyty v ústavech a blázincích, každodenní vození mrtvol do márnice, metráky cigaret a hektolitry alkoholu, život mezi feťáky a bezdomovci, vegetování v nejrůznějších doupatech. Helena o tom všem mluví jaksi mimochodem, bez náznaku sebelítosti, s drsným humorem. S ničím se nepáře, ani s vyprávěním; výsledné texty byly postupně lepeny z různých verzí, fragmentů či zdánlivých maličkostí. Poskytují jeden z klíčů k Heleniným neobyčejným kresbám a malbám.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-089-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074380891

Počet stran

144

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 x 150 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-089-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074380891

Počet stran

144

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 x 150 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Host, 17. 4. 2014

    Andrea Vatulíková
    Literatura ze dna
    Vytěžit z pábení „to“ — literární zlato *****

    Básník, germanista a překladatel Pavel Novotný představil Helenu Skalickou jako osobitou ženu plnou života a vzdoru vůči „životním nespravedlnostem“, na které jako by byla věčným magnetem. Osobní příběhy doplňují autorčiny ilustrace ve stylu art brut, které již léta vytváří v rámci arteterapie. „Helena je velmi živelnou a svéráznou výtvarnicí,“ dodává Novotný.
    Skalickou objevil už na konci devadesátých let Jaromír Typlt, který sestavil z jejích výtvarných prací publikaci. V A to si pak můžeš říkat, co chceš se však Skalická představuje nově také jako originální vypravěčka.
    Novotný její texty vybral a vytříbil z audiovizuálních nahrávek, jejichž původní verze byla otištěna v časopisech Analogon a Tvar.
    Později posouvá svou práci ještě dál — když z Jak ses měla, Heleno? (2011), čili přepisu původního audio záznamu, vzniká v roce 2013 kniha A to si pak můžeš říkat, co chceš.
    Syrové vyprávění svérázné Heleny Skalické rozčlenil do kapitol, našel v jejím volně plynoucím, nesourodém a bezbřehém „pábení plném balastu“, v němž by se jinak čtenář často ztratil, klíčová vodítka a vybral vhodné předěly, mosty. Podařilo se mu tak zkrotit nepřetržitý sled jejích zdivočelých myšlenek zcela nezasažených autocenzurou.
    Když s trpělivostí koriguje nekonečné hlučné „historkování“ hrabalovského strýce Pepina-Heleny a přetavuje je v literaturu, pomáhá svým spoluautorstvím vypravěčce „vytěžit to zlato“, a to ze samého dna.
    „Když mě poprvé přivezli do blázince, neměla jsem o ničem ani páru, byla sem nový mejdlo. Ale držkovala sem a voni se na mě hnedka vrhli a já se s nima začala prát.“ Skalická ví, jaký jen umí být život ve vší jeho drsnosti (čím víc, tím líp!), vždyť je to její soukromý ráj, který odhaluje čtenáři… kterého tak vezme za srdce. Novotný zase ví, co je to poctivá práce, co stojí za to „poslat dál“, vydat; do čeho „se vyplatí“ investovat energii. Výpověď Skalické, jež v sobě nese ryzost „houmlesákova“ vyprávění, je skutečně pozoruhodným literárním skvostem.
    V její prudkosti, nezkrotnosti či animalitě nachází čtenář radost; i když autorka popisuje bolestné a mnohdy bizarní historky ze svého života po blázincích, o kterých ví své; nebo vypráví o svých chlapech i ženských, kteří umějí zabít. Také o svém traumatickém dětství se vyjadřuje otevřeně, s humorem a neplačtivým nadhledem; jako by přijala, že to tak prostě mělo být. Nechává se šikanovat vlastním bratrem, vozí mrtvoly do márnice, kde si pak užívá se svým milým-pitevníkem ve „šmajchlkabinetu“.
    Gurmánsky pak spolu připravují nalezené psy nebo se zřídí do němoty. S upřímností sobě vlastní také hovoří o nevěrách svého otce. „Otec půl života jezdil do lázní a tam prcal ty děvky a ty děvky mu pak psaly domů: Venoušku, bylo to krásný s tebou v tý posteli!“
    A to si pak můžeš říkat, co chceš je takovým bonbonkem, čtením pro otrlé, ochutnávkou skutečného undergroundu. Na rozdíl od Václava Ryčla (Pavilon číslo 13, 2003), který byl též psychiatrický pacient, pozorovatel a zapisovatel života ve vší jeho ryzosti, Helena Skalická nepodléhá svým stavům; prostě se s tím nepáře. Je také trochu Švejkem: „A mně dali tři housky s máslem, salám, dva litry pití a vypravili mi sanitku do Kosmonos.
    A já po cestě vykuřovala z otevřenýho okýnka jako hraběnka!“ S grácií zvládá všechny své situace; a když je nejhůř, jde štípat dříví.
    Fascinující jsou také její úsměvné patvary („tak si tam nastěhoval Rusové“), které Novotný zanechal v původním znění.
    Syntézou literatury a výtvarného umění je A to si pak můžeš říkat, co chceš ve svém celku artefakt a svým způsobem velmi originální komentovaný katalog.
    Skalické vyprávění kořeněné černobílými boudníkovskými obrazy (kromě tuše a uhlu maluje také například lakem na nehty, obvazem anebo čajem) čtenáři dokazuje, že průbojnost a naprostá svoboda ducha (pod lékařským štemplem „blázen“) překoná všechny, byť nadstandardní životní komplikace.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 6. 2. 2014

    Martin Charvát
    KRÁSA IS DEAD. ART BRUT IS ALIVE!

    Když v roce 1922 vyšla kniha Hanse Prinzhorna Výtvarná tvorba duševně nemocných, šlo o průkopnickou práci v oboru psychia -trie a porozumění tvorbě pacientů trpících psychózou. Avšak nejen to; publikace, která obsahuje kromě teoretické části, v níž se autor pokouší uchopit podstatu tvorby duševně nemocných, také reprodukce výtvarných děl pacientů spolu s krátkou biografií každého tvůrce, výrazně ovlivnila vývoj moderního (nejen vizuálního) umění. Na Prinzhorna se odvolávali Vasilij Kandinskij či Paul Klee, ale pro Jeana Dubuffeta, jednoho z nejvýraznějších umělců 20. století, se stala Výtvarná tvorba duševně nemocných téměř bez nadsázky „biblí“. Jakkoliv si totiž Dubuffet prošel krátkým vzděláním v oblasti malby, byl celý život fascinován uměním, jež stojí mimo kánon západní umělecké tradice. Neoperuje s pojmy jako krása či ideál, ale zajímá ho tvorba, která vykazuje naprosto jiné aspekty, a to motivy chaosu, zasažení či zranění. Začíná ji označovat art brut neboli umění v surovém stavu produkované těmi, kdo jsou zcela vzdáleni prostředí profesionálního umění. Art brut má mnohem blíže k tanci či pláči, píše Dubuffet, a dodává: „Jsem přesvědčen, že umění má mnoho co do činění se šílenstvím a deliriem.“ V roce 1948 ustavuje Společnost art brut, a i když tvrdí, že nejde primárně o umění psychicky nemocných, jejich díla tvoří dvě třetiny jeho sbírky. V přednášce Antikulturní pozice z roku 1951 pak uvádí: „Osobně věřím v hodnoty divošství, tím mám na mysli: instinkt, vášně, náladu, šílenství.“ Ostatně již Hans Prinzhorn o art brut říká, že tvorba se pro autora stává životní nutností, a to ne z hlediska racionálního účelu, ale z čistého puzení tvořit, a konstatuje, že díla schizofreniků jsou založena na „absurdním uspořádání jednotlivých prvků pro normálního člověka“. U maleb psychicky nemocných se také setkáváme s tím, že se vše odehrává jaksi na povrchu. Neexistuje zde dualita mezi hloubkou a povrchem, nýbrž postavy či výjevy jsou umístěny do jednoho pole, mini-univerza přecpaného až k prasknutí. Plocha obrazu se napíná, deformuje, praská – je „těhotná“ významem. Ale jen a pouze tento nadbytek významu (označujících je vždy více než označovaných) umožňuje udržet malbu vcelku. Podobně je tomu i u tvorby drogově závislých, jejich malba však bývá křehká jako sklo, stojí na vratkých základech. Kniha A to si pak můžeš řikat, co chceš vznikla z audionahrávek, které pořídil Pavel Novotný s Helenou Skalickou. Skalická (nar. 1951) je od mládí v invalidním důchodu amá za sebou několik desítek pobytů v psychiatrických zařízeních. Jako známá představitelka art brut se účastnila mnoha výstav včetně přehlídky tohoto umění v Muzeu Montanelli v roce 2012. Skalická vypráví o svém životě; čtenáře okamžitě zasáhne ostrost a syrovost promluvy, autenticita: „Ale kvůli tý Evě sem přišla z pauzy o tři minuty pozdějc. Což mělo za následek ten, že mě mistr vyhodil na hodinu. A já, a co to jako znamená »na hodinu«? Když mi to holky vysvětlily, tak mě popad takovej vztek, hnedka vlítnu mistrovi do kanceláře a řikám: Ty hajzle, tak ty mě budeš vyhazovat na hodinu, ty mě? – nadělala bych klidně hodinu navíc, všichni si vyližte prdel, seru na vás! Takhle sem mu propleskla hubu, práskla za sebou dveřma, v šatně se převlíkla do svejch hadrů, du za nim ještě jednou zpátky, hodim mu tam pod nohy ten mundúr, proplesknu ho ještě jednou, otočim se a du. A venku na rampě řikám, Franto, počkej támhle na rohu, hned pudu, odvezeš mě domu. A v tu chvíli mi to došlo: Odteď se to všechno zesralo. Vzala sem tu píchačku a roztrhala ji před vrátným a von říká, co to děláte? A já řikám: hovno, sněží! A šla sem.“ (s. 30) Impulzivní a plná elánu je Skalická; Novotnému pak vděčíme za to, že kniha (naštěstí) není uspořádána čistě chronologicky, jak tomu bývá u žánru „kulturní vzpomínky“. Vyprávění se prolíná s přítomností – to když Skalická mluví přímo k Novotnému: „Řikám ti, drž se mě, nebo se mi spadneš a píchneš se mi“ (s. 35), vzpomínky na minulost jsou rámovány zejména pobyty v psychiatrických léčebnách: „Tři roky ústavní léčby jsou tři roky ústavní léčby, co ti mám povídat. Musíš pochopit, že dou po tobě, že ti neuvěřej ani horečku. Pak tě nedostanou. Ale když je budeš poslouchat a žrát ty jejich prášky, tak seš v prdeli. Ode mě to taky čekali, jenomže měli smůlu. Já sem vopice mazaná, prášky sem strčila za zuby nebo pod jazyk a na hajzlu to pak vyplivla.“ (s. 55) V těchto ukázkách zřetelně vyvstávají motivy zasažení, zranění. Neustálé pokusy unikat, nebýt pod dohledem, vymanit se zmoci traumatu samotného. Časté jsou výbuchy Skalické, momenty, kdy někomu „propleskne hubu“, zejména pokud cítí nespravedlnost a křivdu. Vše je však popisováno jaksi s odstupem, s nenuceností, žádná niterná a sebelitující zvolání. A právě proto je dojem z knihy tak silný: „Když mi bylo kolem dvaceti, přepadaly mě hlasy z toluenu. Sedím třeba doma v pokoji, sedím si, povidám si, máma na mě, co prej blbnu. A já řikám, mamí, neruš, já tady mám návštěvu. A máma říká, ale dyť tady nikdo není, Helo, a já řikám mami, di si k sobě, nech mě žít.“ (s. 73) Halucinační stavy, nadměrná citlivost, hypertrofie různých situací a okamžiků; to vše se ve vyprávění Heleny Skalické projevuje opakovaně. Nutno však podotknout, že nejde o proud slov vyřčených nazdařbůh, jenž by ztrácel syntax. Role řeči je naprosto zásadní, vždyť jak jinak lze porozumět myšlení a procesům s ním spojeným? Řeč, jakkoli na první „pohled“ nejasná a zdánlivě zmatená, umožňuje odkrýt, alespoň v jistých rysech, nitro pacienta. Proto je děsivé, když se dočítáme, že psychiatři v některých zařízeních dosud absolutně neberou ohled na řeč internovaného a zaměřují pozornost jen na vnější symptomy nemoci. Jako bychom uvízli v 19. století, v časech, kdy byl psychiatr pouze klasifikátorem viditelných znaků choroby. Proč se zabývat pacientovou řečí, když je zřejmé, že nebude mít žádný smysl, protože ji pronáší někdo, koho jsme prohlásili za nemocného…? Neprostupná situace, kterou Skalická popisuje. A možná že právě zde se ukazuje to, co je na art brut tak důležité. Tvorba umožňuje nemocnému znovu si projít traumatickou situací a pokusit se s ní vyrovnat, a zároveň napomoci tomu, abychom lépe porozuměli struktuře psychického onemocnění.
    Text je navíc doplněn díly Skalické, která jsou naprosto skvělá. Nejenže se v nich vše odehrává na povrchu, ale použitý materiál plně odpovídá art brut (například skica Bezdomovci a feťák byla nanesena lakem na nehty na tekutý obvaz). Umění se pro Skalickou stalo životní nutností, niternou tvorbou. Jak však v jedné z kapitol sama říká, nejlépe ji uklidní sekání dveří. Vášeň, divokost a nespoutanost.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    idnes.cz, 6. 11. 2013

    Petr Nagy
    Art brut slovem i obrazem

    V pražském nakladatelství dybbuk nedávno vyšla zajímavá kniha s názvem A TO SI PAK MŮŽEŠ ŘIKAT, CO CHCEŠ, jejímž prostřednictvím se může česká kulturní veřejnost blíže seznámit s nevšední výtvarnicí HELENOU SKALICKOU (*1951).
    Svérázná představitelka českého art brut má za sebou desítky pobytů v psychiatrických léčebnách a její životní příběh by vydal na celý román – vzhledem k chaotickému stylu jejího vypravěčství ovšem musíme vzít za vděk přítomnými krátkými texty, které z autorčiných útržkovitých a překotných výpovědí umně vyabstrahoval editor celého svazku Pavel Novotný.
    Navzdory komplikovanému procesu svého vzniku působí výsledné texty po všech stránkách autenticky a představují syrovou a fascinující výpověď o nelehkém lidském osudu, který se odvíjel v důvěrně známých kulisách severních Čech a přesto jakoby neměl s naší každodenní realitou příliš společného. Prostřednictvím Heleny Skalické se čtenářům otevírají brány světa sice špinavého a drsného, zároveň však mnohem upřímnějšího a opravdovějšího, než v jakém si uvykla žít většina z nás. Sama vypravěčka se navzdory své přezdívce „mlátička“ ukazuje být osobností do značné míry zásadovou, prostou jakýchkoliv předsudků a schopnou nezištné lásky i obětavé péče o druhé. Přesto může běžného čtenáře její knihy občas potkat menší „kulturní šok“, kupříkladu během četby velmi nenuceného vyprávění o pojídání psů nebo při líčení drsných poměrů (a to i polistopadových) v léčebnách nejrůznějšího typu.
    Jednotlivé texty leckdy nepostrádají pointu a mohli bychom o nich mluvit jako o „mikropovídkách“, obecně však jde o zápisky memoárové povahy, které obvykle nejsou nijak cíleně strukturovány ani chronologicky uspořádány (byť na sebe některé z nich volně navazují). Výraznou roli zde hraje autorčin svébytný jazyk, odrážející jednak nářečí severovýchodočeského regionu (viz užívání tvarů nominativu ve funkci čtvrtého pádu) a jednak prostředí sociální periferie, v němž se Skalická po celý život pohybuje (vulgarismy, slangové výrazy typu „brabčit“ – sbírat staré věci).
    Knihu provází více než dvacítka reprodukcí autorčiných kreseb z let 2009–2012, které dotvářejí celkový portrét Heleny Skalické a jejichž obsah, ba nezřídka též název nebo užitý materiál (třeba řasenka, rtěnka či lak na nehty), bývá stejně výmluvný jako samotné vyprávění. Ani v otázce umění však autorka neztrácí svůj příznačný pragmatismus a umělkyně mající za sebou řadu výstav nepřestává pojímat své výtvarné dílo jako jednu z forem zápasu s vnitřními běsy – „Řikám ti, mám jenom málo obrázků, který sou tak dobrý jako štípání dříví.“

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    iDNES, 12. 10. 2013

    Ondřej Bezr
    Život mezi „společenskou spodinou“ a v léčebnách vydal na silnou knihu

    Jedna z nejsyrovějších výpovědí, které se zrodily v české literatuře za poslední léta, vznikla záznamem vyprávění Heleny Skalické, ženy žijící už 62 let na okraji společnosti.
    Knihu A to si pak můžeš řikat, co chceš zpracoval pro nakladatelství dybbuk literát Pavel Novotný. „S Helenou Skalickou jsem se poprvé setkal kolem roku 2006 na dvorku liberecké Malé galerie: seděla na schodech ve vytahaném triku a maskáčových kalhotách, cigáro v kolozubých ústech. Budila respekt. Od první chvíle na mě působila jako ošlehaný veterán městské džungle,“ vzpomíná.
    To, že se vypravěčka a „její autor“ setkali právě v prostředí galerie, není náhoda. Skalická je totiž nejen žena pohnutého osudu, ale také velmi svérázná výtvarnice, která je odborníky považována za přední současnou představitelku žánru art brut, tedy umění tak či onak postižených amatérů. Reprodukce jejích prací také tvoří výtvarný doprovod knihy.
    „Kreslí a maluje prakticky vším, co jí přijde pod ruku: řasenkami a stíny nalezenými v popelnicích, uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým i zeleným), pastelkami, tužkou i tuší,“ píše Novotný v doslovu.
    Životní příběh a samotné vyprávění Heleny Skalické je však hlavní devízou knihy. Tu Novotný koncipoval jako neučesaný a jakoby o překot chrlený sled vzpomínek, poznámek, historek. Víceméně rezignoval na soustavnost a chronologii vyprávění. Záznam, kterého měl asi třicet hodin, doslova rozsekal na krátké kapitoly.
    „Vytváření přímé časové osy by bylo zcela proti smyslu Heleniny těkavosti,“ říká. A má pravdu. Kompromis mezi až příliš literární úpravou a naopak zcela čistým přepisem hovoru byl zvolen velmi šťastně. Vyprávění působí zcela autenticky, a přitom se velmi dobře čte. Tedy – velmi dobře v „technickém“ slova smyslu. Jinak působí kontakt s knihou až bolestivé pocity.
    Už první stránka knihy, na které Skalická popisuje svůj první byt, který dostala ve svých 45 letech – do té doby žila střídavě u rodičů, v psychiatrických léčebnách (má za sebou přes 80 pobytů) a na ulici – vzbuzuje u standardně žijícího čtenáře hrůzu a odpor. Zároveň jej však nebývalou silou vtáhne do knihy a odmítá ho pustit.
    Všechny ty historie z dětství v rodině otce-násilnického alkoholika, útěky z domova, podřadné práce a hlavně pobyty v blázincích, jejichž otřesné prostředí i „léčebné“ metody popisuje s obzvláštní precizností, i mezi bezdomovci, feťáky a takzvanou „společenskou spodinou“ odhalují možná tušený, ale neznámý svět. Vlastně asi každému, kdo knihu vezme do ruky. Protože jak by se k tomu, kdo tento svět důvěrně zná, mohla dostat?

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    databazeknih.cz, 12. 12. 2013

    Lachenauerin
    Ctnostným krasomilům na vlastní nebezpečí

    Když se Lachenauerin pro něco nadchne, není s ní k vydržení. Horlí, horlí, horlit jen tak nepřestane. Tak jako tuhle v jednom hostinci:

    „Hele, já vím, že v posledních dvaceti nebo kolika letech se za kultovní prohlašuje kdejaká blbina, ale tohle… každej se může potento z markýze de Sade… houby, tohle, tohle je mnohem, mnohem vejš! To je přesně taková ta věc, která má potenciál, aby ty lidi, co jim je dneska osmnáct, půl roku nemluvili o ničem jiným, a jak natrefěj na člověka, kterej to ještě nečet, tak aby mu to nacpali třeba násilím.“

    „Jo, a pak ho z toho vyzkoušej; jestli jsou jako ty,“ děl by můj manžel, kdyby u toho byl.

    Ti, co u toho byli doopravdy, mi sice přímo nedoporučili, ať se ráčím snést na zem, ale mysleli si – a říkali – svoje. Že takhle to už dávno nechodí, že lidi v tomhle věku už dneska žádná tříhodinová krasožvanění o knížkách neprovozují, že takové to jestli’s tohle nečet, tak nejsi tak úplně náš, takže s tím koukej něco dělat, to už prostě není. A já byla vykulená jako jojo a napadlo mě, že mají asi pravdu, protože jsou věci, o kterých vím opravdu pendrek; a není jich málo.

    Ale znáte to: Že je vše marné? Já vím. Já se však nebiji jen kvůli nadějím.

    Helena Skalická je čiré zjevení. Ale ne literární. Je to zjevení an sich. Paní, která žije v jakémsi jinde, které je však zároveň zatraceně tady. Všude, ve mně, ve vás, v tamhleté dámě, co právě kráčí do divadla na ušlechtilý kus, i v tamtom chlapíkovi, co se drbe v rozkroku.

    Syrové, tvrdé, nevídané, šokující; to všechno by mohl říct zkušený recenzent. A nemýlil by se. Ale jakkoli jsou ty přívlastky přiléhavé, pořád to není ono. To správné ono ze sebe bohužel nevypotím ani já. Nejde to.

    Ale povím vám aspoň něco: čtete tu knížku a říkáte si: „Famózní, geniální stylizace!“ Jenže pak zjistíte, že to není stylizace, nýbrž realita, a že si taková slova jako famózní nebo geniální můžete strčit za klobouk, protože jste s nimi akorát tak trapní. A čím dál tím víc padáte na kolena před realitou tak zběsilou a současně tak důstojnou, že něco takového svět neviděl. Protože svět je občas pitomý a nedívá se.

    Tato knížka však není jen Helena Skalická. Je to stejnou měrou i Pavel Novotný, který vyprávění o té realitě nahrál (bylo toho celkem čtyřicet hodin), probral a zapsal; s autenticitou a jazykovým citem, jaké svět taky hned tak nevidí (ledy „drsného psaní o drsných věcech“ jsou hodně tenké; troufne si na ně kdekdo, ale jen málokdo přejde se ctí). A ten svět by to měl honem napravit, měl by se honem začít dívat, protože by bylo poněkud nevkusné, aby někdo, kdo dokáže psát takhle, došel ocenění až in memoriam.

    Sláva jim, sláva jim oběma, a vy si to hleďte přečíst a hleďte o té knížce mluvit všude, kam půjdete, protože jestli existují jedinečné a nenapodobitelné knihy, tak tohle je jedna z nich.

    Na závěr malá ukázka aneb noční můra pro akurátní učitelky češtiny na penzi, jakož i mravokárce všeho druhu:

    Třeba jak sme žrali ty psy. To si nemysli, kdyby mi někdo sáhl na Míšu, tak ten by byl okamžitě synem smrti! Ale tenkrát v tom sedmdesátým osmým, před starou kotelnou, tam prostě furt pobíhal takovej pes, furt někde něco čenichal a lezl nám děsně na nervy. A já řikám, kluci, kůrva, co ten pes tady furt dělá? A voni řikaj, neboj, dlouho tu už nebude, odpoledne bude na pekáči. Ale jak to provedete, kluci? A voni řikaj, drž hubu, Helo, uvidíš. A já pak musela na chvíli pryč, měla sem výjezd. A pak sem přišla zpátky do kotelny a jídlo bylo hotový. A mně to nedošlo, že žeru psa. Ale když sem to maso sežrala, tak voni na mě, hafhaf – to byl von! A já řikám, no, ale ten byl dobrej, kluci! A máte sádlo?
    To psí sádlo se prodalo za tři stovky. Protože když měl někdo nemocný průdušky, tak měl z toho sádla hroznou radost, protože von se tim namazal, a hnedka mu bylo líp. A pak se to rozjelo ve velkym, jakmile se nějakej pes objevil na dvorku, kluci ho navábili na kostičku, píchli ho, stáhli, vykuchali, a šel na pekáč. Ale popravili sme takhle jenom asi osm psů, víc ne. Kluci to dycky upravovali jako pečinku, ani bys nepoznal, že je to pes. Protože ono je to něco jako vepřový, protože kluci to uměli tak udělat, že sis úplně myslel, že jíš vepřový.
    A to samozřejmě nikdo nevěděl, co v tý kotelně provozujeme a co tam máme všechno ukrytý za tajný věci. Kosti se házely do kotle, pekáče i sádlo se dycky schovaly za prkna do šoustacího kouta. A když přišli třeba doktoři, tak takhle chodili sem a tam, dělali nosama a ptali se, co děláte, nevíte náhodou, kam zmizel ten pes, co tu běhal? A my na ně, nene, my nic. A byli sme vysmátý a voni se nikdy nedozvěděli, kdo ty psy popravil a upek, nikdy se nedověděli o těch pekáčích ani o tý šoustárně.
    Ale s těma psama to jednou bylo fakt už úplně do nebe volající. Protože primář si jednou pořídil dvě gólie a my mu ty gólie vobě krouhli a sežrali. Protože prostě voni mu furt lítaly po dvoře a nedaly si pokoj. A já, klucí, co s nima provedem? A voni, neboj, Helo, ty pudou, ty pudou. A tak šly a moc nám chutnaly. Kůže se stáhly a prodaly jednomu odběrateli, kterej klukům dal za ty kůže peníze. To byl jeden zřízenec, kterej to sbíral, von si to pak vysušil, upravil a měl to pak u sebe v bytě jako trofej. Všechno to bylo úplně dokonale vymyšlený, všechno se nějak využilo nebo spálilo, kůže odpluly pryč z Kosmonos, sádlo se prodalo, kosti a vnitřnosti se spálily a z gólií nezbylo nic.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz