Fenomén psychedelie

Recenze

1. dybbuk – 8. 2. 2021

   naseveru.net, 14.10.2020

   Marek Douša
   Muchomůrky bílé a Fenomén psychedelie, Filip Tylš a kol.

   Když jsem před lety dělal rozhovor s Honzou Borovičkou o houbách, končili jsme otázkou na lysohlávky, kterými se profesně a profesionálně zabývá.

   Narazili jsme i na šamanské metody, při kterých se tyto houby používaly a já jsme jenom nadhodil, že by nebylo špatné požádat o grant a téhle problematice věnovat nějaký čas a výzkum. Honza tenkrát s povzdechem prohlásil, že na tohle ti grant nikdo nedá…
   Teď to vypadá, že dá, i když to pořád není snadné: První rok svého postgraduálního studia jsem tedy napsal grant, ve kterém jsem chtěl zkoumat účinky extáze a psychedelik a jejich kombinací u potkanů. Nikdo tehdy nevěřil, že bych něco takového mohl získat (Tomáš Páleníček).
   Nakonec se to podařilo.
   O tom, jak a k jakým výsledkům výzkumný tým dospěl, je kniha Fenomén psychedelie, kterou vydal dybbuk.
   Nejlépe ji asi charakterizuje podtitul: Subjektivní popisy zážitků z experimentální intoxikace psilocybinem doplněné pohledem výzkumníků. Číst to můžeme třeba takhle: jsme na začátku zajímavé cesty, ale jasno v tom úplně nemáme.
   První část knihy se věnuje teorii. Tým výzkumníků vedený Filipem Tylšem tu uvede čtenáře do problematiky. Popíše (známou) historii, vysvětlí chemii magických hub, naznačí rizika a představí možnosti, které houbičky skýtají. Samozřejmě, že se tu nepracuje s lysohlávkami, protože stejně jako u jiných čistě přírodních materiálů, tu nemáme možnost pracovat s přesně odměřenou dávkou aktivní látky.
   Psilocybin ( psychedelický indol ze skupiny tryptaminů , obsažený v různých druzích hub , například rodu Psilocybe lysohlávka Panaeolus kropenatec ), nebo Gymnopilus šupinovka ). Mnozí uživatelé těchto hub je považují za prostředek k získání náboženské či transcendentní zkušenosti ( entheogen ) nebo k meditaci, wiki
   Ve druhé části knihy se seznámíme se zážitky respondentů, kteří si psilocybin vyzkoušeli na vlastní kůži (a mozky) a popsali nám, co se s nimi dělo po jeho požití. Osobně musím přiznat, že jsem při čtení těchto pasáží celou dobu přemýšlel o tom, jestli bych to zkusit chtěl nebo nechtěl. Jestli mám svoje sny a démony vypustit na světlo boží, nebo je nechat pěkně zalezlé ve svých norách…a že jsem se zatím nerozhodl a to i přes to, že většina popisovaných zážitku byla vlastně pozitivní a inspirativní.
   Důležité je také připomenout, že látky, o kterých tu mluvíme, nejsou nebezpečné v tom smyslu, že by na ně vznikal návyk. ale využívali se (i historicky) hlavně při různých rituálech, které sloužily k rozšíření vědomí. Jeden z respondentů uvedl, že celé sezení bylo fajn, ale nemá potřebu ho v nejbližší budoucnosti opakovat…
   Navíc, k tomu mému rozhodování, jestli zkusit nebo nezkusit, dodejme, že udělat to pod vedením odborně vedeného týmu, nebudu mít šanci hned tak, a i dosavadní účastníci byli více méně z klubu vybraných lidí od fochu, tedy psychologů nebo, minimálně, lidí, kteří už nějakou zkušenost s psychedeliky měli.
   Takže mám peška, nebo možnost skočit do lesa (v mém případě tady hned za potok) a pár houbiček si nasbírat…
   (Ne, zatím to v úmyslu nemám))
   Každopádně je Fenomén psychedelie zajímavý příspěvek a přírůstek do zatím dost chudé knihovničky, která se věnuje tomuto druhu výzkumu a budu se těšit na další.
   Jestli se nedostanete hned tak do knihkupectví a zůstanete sedět u svých počítačů, třeba vás naláká nějaký rozhovor s šéfem týmu Filipem Tylšem, který dal několik zajímavých rozhovorů, a ty jsou k nalezení na youtube.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 12. 5. 2020

   Literární noviny, 31. 10. 2017

   Kniha Filipa Tylše a kolektivu autorů Fenomén psychedelie: Subjektivní popisy zážitků z experimentální intoxikace psilocybinem doplněné pohledy výzkumníků s obrazovou přílohou Otto Plachta přináší přehled současného stavu poznání v oblasti psychedelické vědy od popisů mechanismu účinku přes vlastní psychologické projevy a jejich závislost na kontextu užití až po historicko-antropologické souvislosti.

   Jednotlivé oddíly jsou napsané předními domácími odborníky a výzkumníky v oboru, o čemž svědčí i vysoká míra objektivity a schopnost odstupu, která je v případě problematiky psychedelik spíše ojedinělá. Zvláštní pozornost zasluhuje kolekce reportů účastníků studie s psilocybinem. Jsou zajímavé nejen proto, že přinášejí mimořádné, až exotické prožitky. Nové výzkumy prokázaly, že psychedelika lze bezpečně podávat v kontrolovaném prostředí, a otevřely tak dveře jejich lékařskému využití, zejména na poli psychiatrie. Psilocybin by mohl pomoci lidem trpícím depresivním onemocněním, obsedantně kompulzivní poruchou, ale také závislostí. V neposlední řadě má průzkum psychedelických stavů obrovský význam v tom, co je nám jako lidem hluboce vlastní: porozumění sobě samým a našemu vědomí vůbec.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 12. 5. 2020

   iLiteratura, 1. 12. 2017

   Pavel Pecháček

   Pozoruhodná kniha, jejíž ústřední část tvoří popisy zážitků dobrovolníků, kteří prodělali intoxikaci psilocybinem, psychotropní látkou obsaženou například v dobře známých lysohlávkách. Svazek krom toho obsahuje texty předních českých odborníků, kteří výzkum a význam psychedelik v medicíně i lidské kultuře uvádějí do širších souvislostí.

   Co skýtá realita naťuknutá psilocybinem?
   Trochu to vypadá, že s knihami, jež se nějakým způsobem zabývají stavy vědomí změněnými vlivem psychotropních látek, se v poslední době roztrhl pytel. Během pouhých pár měsíců se na našem trhu objevily hned tři, které se ovšem výborně doplňují, ať už jde o Tajného náčelníka (DharmaGaia, 2017), jenž obsahuje rozhovory Myrona J. Stolaroffa s jedním z průkopníků využívání psychedelik v psychoterapii Leo Zeffem, o Terapii se substancí Friederike Meckelové Fischerové (DharmaGaia, 2017), což je plnohodnotná příručka pro psychoterapeutické využívání psychoaktivních látek, či o přítomný svazek Fenomén psychedelie. Ten se na rozdíl od předchozích dvou nezabývá primárně využíváním těchto látek k léčbě psychických onemocnění, ač i toto téma reflektuje, ale v první řadě popisuje výzkum účinků psilocybinu na lidskou psychiku, který probíhal v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ), a ukotvuje jej v širším kontextu psychedelického bádání.

   Od psilocybinu k serotoninu
   První část sborníku, jehož editorem je psychiatr a neurovědec Filip Tylš (nar. 1985), obsahuje devět textů předních českých odborníků, kteří se v nich zaměřují na různé aspekty související s psilocybinem i s rozšířenými stavy vědomí obecně. „Psilocybin je alkaloid řazený mezi serotonergní psychedelika, v přírodě se vyskytuje v psychedelických (‚magických‘) houbách,“ píše v úvodním příspěvku Klára Gotvaldová, jejíž text čtenáři přináší informace o chemické podstatě psilocybinu a zdrojích jeho přirozeného výskytu. Těmi jsou zejména houby, třeba dobře známé lysohlávky (rod Psilocybe), avšak i další.
   Čestmír Vejmola následně líčí pronikání těchto látek do naší společnosti a dodává, že „byť psychedelika provázejí lidstvo po tisíciletí, západní společnost s nimi přišla do kontaktu až na přelomu 19. a 20. století“. Tehdy se Arthuru Heffteremovi podařilo z halucinogenních kaktusů izolovat látku meskalin (či mezkalin). Přelomem však bylo, když Albert Hoffman odhalil ve čtyřicátých letech psychoaktivní účinky látky, kterou o několik let dříve syntetizoval ve své laboratoři a nazval ji LSD. LSD se následně stalo předmětem četných výzkumů probíhajících po celém světě, a to dokonce i v Československu, které mělo dle autora největší LSD kliniku v Evropě. Později ovšem bylo LSD, jakožto i jiná psychedelika, plošně zakázáno. Teprve „se začátkem nového milénia došlo k mírnému tání legislativních ledů“ a psychoaktivní substance se opět vrací na vědecká pracoviště (coby objekt výzkumu).
   Rituální dimenzi psychedelické zkušenosti se věnuje Jan Kozák a říká, že „rituál je něco, co bychom při transformativních zážitcích, mezi něž rozhodně patří i psychedelická zkušenost, neměli podceňovat“. Na pozadí této problematiky autor textu navrhuje, jak by mohlo vypadat pozadí či nastavení (setting) samotné zkušenosti s psychoaktivní látkou, abychom mohli plně využít jejího potenciálu. Filip Tyšl ve svém příspěvku ukazuje na fenomenologickou podstatu změněného stavu vědomí (experimentální psychózy) ve srovnání s patologickými projevy psychických onemocnění. Líčí průběh psychedelické zkušenosti, a to nejen na úrovni vnějších projevů, jak je běžné, nýbrž i neurobiologickou podstatu „akutních účinků psychedelik“. Dodává, že „psilocybin působí v lidském mozku na receptory pro neuropřenašeč serotonin“. Výsledkem je oslabení mechanismů filtrujících informace vstupující do mozku, a ten je jimi zahlcen.
   Pozoruhodnou „teorií entropického mozku, která spojuje vědomí a nevědomí s entropií,“ se ve svém příspěvku zabývá Nikola Jajcay a tvrdí, že právě ve stavech změněného vědomí je entropie (míra neuspořádanosti) vyšší než ve stavech bdělosti. To nám mimo jiné umožňuje lépe pochopit fungování našeho mozku. Takto nabyté informace se snad uplatní i v psychiatrické praxi.

   Na co si dát pozor
   V kapitole Nástrahy na cestě Veronika Andrashko a Katarína Molčánová prezentují rizika, která se s užíváním psychedelik pojí, ale rovněž se snaží vyvrátit některé letité mýty, například možnost vzniku závislosti, jež je ve skutečnosti u těchto látek vzhledem k podstatě jejich působení v zásadě nulová. Fyziologické účinky jsou navíc téměř vždy přechodné. Autorky též popisují, co je to takzvaný bad trip (špatný trip). Ten svému názvu nicméně příliš nedostává. Většina lidí jej totiž následně hodnotí kladně, neboť pro ně zpravidla byl nějakým způsobem prospěšný (například spirituálně). Mezi diskutovaná rizika také patří spuštění psychózy zapříčiněné substancí, i když role látky není v tomto případě zcela jasná. Přesto je tento aspekt (predispozice k psychickému onemocnění) jedním ze základních kritérií při výběru subjektů pro psychedelickou psychoterapii či pokusné studie. Psychedelika nejsou zcela bez rizik, ta lze nicméně minimalizovat dodržováním základních pravidel souvisejících s výběrem osoby, jíž se má látka podat, a prostředím, v němž bude trip probíhat.
   V dalším zajímavém textu se Leoš Ševčík věnuje otázce, zda „psychedelika zesilují málo probádané mechanismy placebo efektu, […] nejedná se však o degradaci účinku psychedelik na pouhé placebo“. Placebo efekt totiž může mít skutečně významný vliv na samouzdravovací procesy v těle a není vyloučeno, že jde o adaptivní rys organismu vzniklý v průběhu evoluce.
   Předposlední kapitolu připravil Jaroslav Farkaš a charakterizuje v ní vliv psychedelické zkušenosti na tělesnost, vnímání těla i různé tělesné projevy během rozšířeného stavu vědomí. Rovněž popisuje, jak s různými nepříjemnými stavy zacházet, pokud už k nim dojde, a upozorňuje, že „práce s tělem v průběhu psychedelické zkušenosti může sloužit jako významný nástroj podpory sebeúzdravných a seberegulačních mechanismů organismu“.

   Závěrečný text první části knihy je od Květy Surové a týká se pocitů smrti a znovuzrození, s nimiž se během psychedelické zkušenosti častokrát setkáváme. Zostřené úvahy o smrti mohou sice navodit úzkost, leč později jsou zpravidla vnímány pozitivně, mají transformační účinek a strach ze smrti často naopak tlumí. To se ukázalo třeba ve výzkumech, při nichž byly psychoaktivní látky (LSD či psilocybin) podávány pacientům v terminální fázi rakoviny.

   Experimentální psychóza
   Druhá a stěžejní část svazku obsahuje jednak popis studie Humánní serotogenní model psychózy indukovaný psilocybinem– hlavním řešitelem byl Tomáš Páleníček –, především však přináší čtrnáct výpovědí dobrovolníků, kteří podstoupili intoxikaci synteticky připraveným psilocybinem a dali svolení ke zveřejnění svých zpráv, v nichž tento zážitek popisují. Projekt se začínal pomalu připravovat již na přelomu let 2011 a 2012, kdy se Páleníček začal zajímat, zda by vůbec bylo možné v našich podmínkách zrealizovat studii zaměřenou na zkoumání účinků psilocybinu na lidské pokusné subjekty. Odpovědí mu bylo, že teoreticky ano, jenomže „v praxi to znamenalo vyřešit mnoho ‚hlav 22‘“. Nebylo totiž vůbec snadné zajistit dodavatele koncentrované psychoaktovní látky ani firmu, která by měla povolení k manipulaci s ní a mohla připravit kapsle použité ve studii. Ta se skládala ze dvou větví. V jedné byly zkoumány účinky psilocybinu na mozek pomocí elektroencefalografie (EEG), v druhé pak prostřednictvím funkční magnetické rezonance (fMRI). Každý pečlivě vybraný dobrovolník tak absolvoval dvě intoxikace a při každé z nich byl podroben jedné z metod. Během zkušenosti pobývaly osoby v přísně kontrolovaných podmínkách a po celou dobu s nimi byli dva sitteři – osoby, jež dohlížely na průběh sezení a svými pozorováními následně doplnily i zprávy dobrovolníků. Doplňme, že se jednalo o dvojitě zaslepenou studii – dobrovolník ani výzkumníci nevěděli, zda subjekt dostal placebo, či psilocybin.
   Zážitky jednotlivých dobrovolníků není třeba podrobněji vypisovat, nicméně jsou skutečně jedinečným nahlédnutím do mozku, který zakouší stav rozšířeného vědomí. I když jak sami autoři zdůrazňují, slova na popsání této zkušenosti zkrátka neexistují: lze ji jedině prožít. V každém případě zaujme, že většina osob prožívala během tripu velmi silné pocity radosti, nenadálé a nekontrolovatelné výbuchy smíchu. Někteří však zakusili taktéž stavy úzkostné, které v jednom případě přešly až v panický strach. Většinu nepříjemných věcí se ovšem díky dobře nastavenému settingu a přítomnosti sitterů podařilo bez problémů vyřešit. Víceméně všichni dobrovolníci, ač často již měli zkušenost s psychoaktivními látkami, popisovali tento prožitek s velmi čistou substancí jako důležitou a veskrze pozitivní zkušenost. Někteří z ní dokonce těžili i po dlouho dobu a vzpomínali na její nejrůznější aspekty. Leckteří získali k substanci větší respekt. Nutno dodat, že větší část dobrovolníků byli lidé, kteří pracují jako psychologové či psychiatři, což nepochybně ovlivnilo styl výpovědí – fundovaný jazyk a styl, jakým je sama zkušenost vylíčena. Na druhou stranu byla právě pro tyto osoby důležitá a přínosná, neboť, jak někteří sami dodávali, dokážou díky ní lépe porozumět některým svým pacientům.

   Legalizace?
   V samém závěru se Filip Tyšl ještě vrací k otázce transformativní síly psychedelik, kvůli níž je skutečně důležitá při jejich terapeutickém využívání přítomnost zkušeného psychoterapeuta. Podotýká, že zkušenost s psilocybinem by mohla být pro psychiatry či psychology v praxi velmi přínosná, ba dokonce žádoucí, a cituje jednu z hlavních postav první éry výzkumu LSD v ČSSR (v šedesátch letech minulého století), Dr. Vojtěchovského: „[…] pro pracovníky s duševním zdravím, hlavně s psychózami, by to mělo být podmínkou jejich výuky.“ Tyšl následně odhaluje i svou vlastní cestu k psilocybinu, která vedla především přes zkušenosti s houbičkami, a prohlašuje, že celkově byly tyto zážitku pro jeho pozdější život zásadní, a v lecčems snad i rozhodující (například rozhodnutí studovat medicínu). Dodává: „Věřím v seberozvojový potenciál psychedelik myslím si, že jejich užívání by mělo být výhledově dostupné pro každého, kdo se pro něj informativně rozhodne.“ Co se týče terapeutického významu psilocybinu, ten spatřuje zejména v léčbě depresivních stavů, obsedantně kompulzivní poruchy, avšak i závislostí. Přestože jsou mnozí lidé z oboru ohledně takového využití skeptičtí, stále přibývá těch, kteří v psychoaktivních látkách spatřují přitažlivou a nadějnou léčebnou metodu. Na NÚDZ se v současné době dokonce chystá výzkum zaměřený právě na léčbu depresivních stavů psilocybinem, o jehož výsledcích se nepochybně v dohledné době doslechneme.

   Co v mozku již je
   Fenomén psychedelie je v mnoha ohledech unikátní dílo, a to díky své preciznosti i proto, že popisuje výzkumy probíhající na pražském NÚDZ a upozorňuje, že se do České republiky po desítkách let opět vrací zkoumání psychotropních látek na lidskou psychiku. Studie, které pro jeho úvodní část připravili přední čeští odborníci v daných oblastech, jsou sice povětšinou spíše stručné, přesto informačně bohaté, a díky použitým a doporučeným literárním zdrojům zájemcům dobře poslouží i jako rozcestník k jiným zajímavým textům. Samostatnou kapitolou jsou pak výpovědi dobrovolníků, kteří se zúčastnili klíčové studie popsané výše. Jejich texty budou na nezasvěceného (nezkušeného) čtenáře možná působit snad i trochu děsivě, přesto v nich lze probleskuje odlišné vnímání reality (ať už je to, co chce). To ve výsledku chtě nechtě vyvolává otázky o realitě, v níž sami žijeme, a jakým způsobem se s ní náš mozek potýká a utváří ji. Celý dojem navíc báječně dotvářejí ilustrace českého výtvarníka Otty Plachta.
   Ačkoli mnozí uživatelé psychedelik popisují různé spirituální zkušenosti, splynutí s přírodou, setkání s Bohem apod., na uvedených výpovědích i těch, které jsou dostupné jinde (například ve výše citovaném Tajném náčelníkovi), lze pozorovat, že substance spíše skutečně jen rozšiřuje vědomí uživatele, umožňuje vytváření neobvyklých asociací, aktivaci jinak třeba neaktivních nervových spojení apod., zkrátka pracuje s tím, co v daném mozku již je, a nepřináší do něj něco skutečně nového. Jedná se spíše o práci s emocemi, pocity. Důležité nepochybně je právě ono „rozhození“ frontální kůry i s jejími kontrolními mechanismy, díky čemuž se mohou mnohem více projevit jiné, evolučně starší oblasti, které jsou na rozdíl od racionální frontální kůry emocionálněji založené.
   Každopádně je i ve světle této knihy zřejmé, že výzkum psychedelik, ať už s ohledem na objasnění fenoménu vědomí, či léčbu psychických onemocnění, je v zájmu nás všech. Lze jen doufat, že trend mírného uvolňování legislativních pravidel, díky kterému se tyto látky opět vracejí do laboratoří, bude i nadále pokračovat a přinese další podobně zajímavé výsledky.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 12. 5. 2020

   revue Pandora 33, 2018

   Pavel Ctibor
   Psychonauti z Klecan

   V první polovině kniha shrnuje několik teoretických statí, čímž má být čtenář uveden do problematiky. V Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy výzkumníci získali grantové prostředky na aplikaci psychotropních látek a sledování dobrovolníků pod jejich vlivem, což je typ bádání, jaký zde chyběl od 60. let minulého století, kdy byli do výzkumu LSD zapojeni dnes legendární autoři: S. Grof, M. Hausner, M. Vojtěchovský, Z. Havlíček a další. Z první poloviny aktuální publikace stojí za zmínku hlavně schéma v textu F. Tylše, popisující působení psilocybinu na mozek. Psilocybin působí na receptory pro serotonin, a to na třech úrovních:

   1) tlumivé působení na tu část mozkového kmene, která je hlavním zdrojem serotoninu pro mozkovou kůru. Tím je snížen přísun serotoninu do zbytku mozku a psilocybin s ním nemusí soutěžit o vazebná místa na příslušných receptorech.

   2) blokáda thalamu, který jinak působí jako filtr informací pro mozkovou kůru. Vlivem tohoto efektu dojde k zahlcení kůry informacemi.

   3) zvýšení vzrušivosti kůry na tzv. pyramidových neuronech.

   Všechny tři mechanismy působení se vzájemně doplňují.

   T. Páleníček v posledním textu zařazeném před introspektivními zápisy dobrovolných psychonautů vysvětlil způsob získávání chemicky čistého psilocybinu extrahovaného z lysohlávek a popsal časové schéma jak první intoxikace každého psychonauta, kdy mu byl snímán elektroencefalogram, tak i druhé intoxikace s několikerým vstupem dobrovolníka do přístroje pro funkční magnetickou rezonanci (fMRI). Dávka byla pro jednotlivé psychonauty stanovena od 16 do 20 mg (0,26 mg na 1 kg tělesné váhy). Zacházelo se i s placebem, aby byla dodržena pravidla slepých i dvojitě slepých pokusů, o tom se však v druhé polovině knihy nedočteme, ačkoli i to by bylo zajímavé – jak reaguje psychika na placebo ve vyhrocených situacích domnělého „nájezdu“ účinku psychotropní dávky.
   Prof. Jiří Horáček v doslovu, pro mě překvapivě, obrací pozornost k humorným aspektům psychedelické zkušenosti. Hezky ukazuje, jak rozuzlení disparátních motivů psychedelického zážitku může ležet v jejich významovém posunu směrem k legraci. Jen si nejsem jist, zda je řachanda skutečně tím nejzazším aspektem psychedelie, k němuž lze dojít. Nejeden psychonaut v uvedených psilocybinových experimentech popisoval kontakt s entitami, o nichž byl přesvědčen, že jej přesahují – „bohyně na voze“, „středoameričtí bozi“, a zejména zážitek, kdy se psychonautovi číslo 6 v prostoru objevily cizí ruce, jež vykonávaly zvláštní pohyby a zaujímaly pozice prstů, jaké měl psychonaut tendenci napodobovat, je výmluvným příkladem.
   Přihodí se, že podobná božstva od nás nechtějí pouze bžundu, ale také určitou práci. Teď nemám na mysli uctívání takových božstev, což je jev kulturní – a jak vidno z popisu prožitků, mezi jedince a svrchované mocnosti se lidská societa mnohdy vůbec nestaví do role prostředníka, nýbrž je v tom každý pouze za sebe. Mám na mysli schopnost cvičit s vynaložením vůle určité psychohygienické postupy a také schopnost porozumět kontextu. Na to se člověka „božstva ptají“. Legrace může být součástí vhledu, ale také nemusí – také mohou být někteří odvrženi, či prostě nic nepochopí a zůstanou stejnými zabedněnci jako dřív.
   Nebylo by od věci tázat se po konkrétních stopách: Přestal po těch zážitcích někdo jíst maso? Častá je zmínka o uklidňující cigaretce na závěr: Nepromítla se někomu cigareta jako dosti „temná“ věc, která sounáležitost lidí a dalších tvorů na planetě Zemi zrovna nepodporuje? A nebylo by vhodné dát psychonautům k dispozici též někoho, kdo má spirituální kontexty důkladněji prostudovány? Pak by se možná docela rychle přišlo na to, že ty zvláštní pozice prstů jsou v hinduistické mystice známy jako mudry a představují různé prvky vnitřní skutečnosti, jako třeba ochotu něčeho nižšího prokázat úctu něčemu vyššímu.
   S tím smíchem je to problematické. Názorně to ukazuje například psychonautka číslo 11, která vyžadovala od přísedících úsměv na tváři spoléhajíc, že to „indukuje“ úsměv i na její tváři. To je v naprosto zdravém stavu snad jediné logické vyústění. Ovšem ne tak v experimentální psychóze navozené chemicky. O pár okamžiků později se hrozila toho, že se jí vysmívají – a její rozpoložení se tím dále zhoršovalo.
   Ke konci záznamů z intoxikací, když už čtenář začíná být uvláčený těmi neustálými popisy pestrobarevných halucinací – málem jako by psychedelickou seancí právě procházel sám –, se objeví několik vybočujících pasáží. Psychonautky číslo 12, 13 a 14 se ukazují být zralejšími bytostmi než většina „startujících“ s nižšími čísly, zvláště mužů, a dokážou vylíčit náročné metafyzické kotrmelce, jaké mysl zakouší, s neobvyklou hloubkou vhledu.

   Cítím fascinaci nad lidmi: jak daleko od přírody se dostali a jak důmyslné nástroje vytvářejí, aby jí rozuměli a vrátili se k ní zpátky. (psychonautka 12)

   Vím, že se jeden mnich (zřejmě „potkaný“ v intoxikaci, pozn. recenzenta) pozastavoval nad naším oddálením se od středu a následně naší usilovnou snahou o hledání sebe sama, podstaty bytí, nirvány… Proč jsme se tedy předtím vzdalovali? Mohli jsme přece v tom původním stavu bytí setrvat, mohli jsme si ten stav mysli uchovat. Jenže tím, že jsme se vzdálili, jsme se odlišili a tato diferenciace umožňuje neuvěřitelnou pestrost, kreativitu, zábavnost. (psychonautka 14)

   U posledních dvou psychonautek ve věku 44 a 39 let by to nebylo snad až tak překvapující, ovšem psychonautka číslo 12 prokazuje výbornou orientaci v bezbřehých proudech prožitku ve věku 28 let – a prokazuje tím výjimečnou osobnostní zralost a připravenost k experimentování. Jelikož je o ní uvedeno, že je psychiatrička/psycholožka (jako jsou i mnozí další), pokud bych se jednoho dne zbláznil, přál bych si být svěřen do péče právě jí. Toto nechť je zaprotokolováno.
   Ilustrace Otto Plachta jsou poněkud fádní a (autory nijak nevysvětlené) nucení psychonautů přiřadit některou z nich k popisu vlastní intoxikace mi připadá křečovité, nepřiléhavé. Zejména pak ovšem paradox sledování mozku magnetickou rezonancí v situaci, kdy vymírají živočišné druhy a příroda je devastována konzumní chtivostí člověka, je sotva obhajitelný. Zjednali jsme si distanci vůči světu zhruba v intencích, jak o tom na jiném místě tohoto čísla Pandory píše L. Zářecký („Svět, z kterého se neustále vykláníme a čím víc vyklonění budeme, tím víc ho snad budeme cítit, až se do něho z obratu zřítíme“.), ale posloužila nám doopravdy? Ona výše zmíněná kreativita a zábavnost se pravděpodobně stává tancem na hrobě záchvěvů lidské snahy zacházet se svým vnitřním i vnějším prostředím dobře. Co všechno je potřeba k výrobě přístroje pro funkční magnetickou rezonanci, je při zahrnutí tzv. externalit (ekologicko-ekonomický termín) defakto nevyčíslitelné. Srovnatelně nevyčíslitelné je i množství neuronových spojů v mozku. Tudy cesta nevede ani filosoficky – uchopovat nevyčíslitelné nevyčíslitelným – ale především ani eticky. Planeta se nám jistě „odmění“. „Systém“ už postoupil ve svém nevhodném nasměrování kombinovaném s nerozklíčovatelnou složitostí dále, než co je možno na individuální rovině psychonauticky „spatřit“.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 12. 5. 2020

   A2, 18. 7. 2018
   Lukáš Rychetský

   Fenomén psychedelie

   V Česku se opět rozjel výzkum psychedelik, který zde byl ukončen v roce 1973. Důkazem je i kniha Fenomén psychedelie, která krom úvodních studií přináší hlavně přehled subjektivních výpovědí čtrnácti účastníků experimentu s psilocybinem. Většina dobrovolníků je přitom z oboru duševního zdraví, a navíc mají často předchozí zkušenosti s psychedeliky. Každou reflexi, sepsanou krátce po odeznění účinků drogy, doprovází příspěvek sitterů, kteří byli experimentu přítomni, a uzavírá ji hodnocení zážitku ze zhruba ročního odstupu. Popisy sitterů jsou v touze po objektivitě možná až příliš málomluvné, většinou jde o pouhý jeden odstavec, u nějž čtenáře maně napadne, že profesionál by ze sezení mohl vytěžit víc a zároveň zůstat kritický. Vše nicméně bohatě vyvažují rozsáhlejší reflexe samotných dobrovolníků, kteří se často snaží svou oborovou erudici využít v analýze stavu změněného vědomí, což občas přináší inspirativní vhledy, ale častěji potvrzuje stokrát omleté tvrzení, že psychedelická zkušenost je z valné většiny nepřenosná a slova na ni nestačí. Zatímco jeden z účastníků je přesvědčen, že se mu otevřela cesta k pravé spiritualitě, a druhý, že se díky setkání s psilocybinem stal „lepším člověkem“, třetí tvrdí, že na jeho „reálný život neměly tripy nikdy zásadní vliv“. K nejzábavnějším, ale také nejdůležitějším místům patří popis reakcí na otázky a úkoly, které kontrolovaní psychonauti dostávali. Jeden z nich svůj stav ve chvíli intoxikace popisuje takto: „Uvažuju, co se tady vlastně měří.“

   zobrazit celou recenzi