Musicophilia

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   His Voice, 1/2010

   Karel Veselý
   Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek

   Neurolog britského původu Oliver Sacks není českým čtenářům neznámý. V překladu u nás vyšly tři jeho knihy – Muž, který si pletl manželku s kloboukem, Antropoložka na Marsu a Na čem si stojím – a o jejich úspěchu svědčí, že všechny se nedávno dočkaly nového vydání. Sacks ve svých knihách vypráví skutečné příběhy pacientů s poškozením mozku (a v poslední jmenované také svůj vlastní) a vysvětluje na nich, jak funguje lidská mysl. Aktuální Sacksova kniha Musicophilia, která česky vyšla jen dva roky po vydání originálu, z tohoto trendu na první pohled nijak nevybočuje – autor se v ní primárně zaměřil na případy, jež souvisí s hudbou a jejím vnímáním.
   Přesto je to kniha v lecčem jiná než všechny předchozí. Zatímco v těch dřívějších byli hlavními hrdiny neurologovi pacienti a jejich mnohdy kuriózní postižení, v Musicophilii staví Sacks do popředí hudbu samotnou. Ne snad, že by i zde nedefi- lovaly stránku po stránce životní osudy lidí s mozkovými defekty, Sacks však příběhy hudebních halucinací či neodbytných zvukových fantomů podřizuje vlastní meditaci o hudbě a její roli v lidském životě. Obzvláště silně to je cítit z druhé poloviny knihy, v níž hudba vystupuje jako mocná utěšitelka pacientů postižených vážnými chorobami. Ať už se jedná o Parkinsonovu chorobu, Tourettův syndrom, poruchy paměti nebo demenci, hudba se vždy stává bezmála zázračnou pomocnicí, která pomůže pacientům najít ve svém roztříštěném světě znovu nějaký řád. „Hudba (…) je pro ně nutností. Může mít moc, která přesahuje vše ostatní, moc navracet je, alespoň na chvíli, sobě samým, a tedy i ostatním,“ uzavírá Sacks poslední kapitolu nazvanou Demence a muzikoterapie.
   Sacks je poutavý vypravěč, jeho texty je radost číst a platí to i o velice pěkném českém překladu Dany Balatkové. Jakkoliv jsou témata mnohdy odbornějšího rázu, Sacks své čtenáře totiž nijak nepodceňuje (poznámky pod čarou tvoří skoro třetinu textu), není to v žádném případě suché vědecké pojednání. Ostatně schopnost vykreslit věrohodně a barvitě svět svých pacientů je důvod, proč má Sacks po celém světě tolik věrných čtenářů. Pochopitelně má i své kritiky. Před několika lety na něj v magazínu The Nation zaútočil známý skotský komentátor Alexander Cockburn, který ho obvinil z toho, že nemoci svých pacientů v knihách vystavuje jako lidské obludárium. Genetik Tom Shakespeare ho dokonce prohlásil za „muže, který si své pacienty spletl s literární kariérou.“ Lhal bych, kdyby mě při otevření Musicophilia nenapadlo něco podobného, detailnější ponoření do knihy ovšem prokáže, že Sacks své pacienty rozhodně nezbavuje důstojnosti a zachovává si takt.
   Přesto mají ti, kteří Sacksovy knihy přirovnávají k literárnímu obludáriu, i trochu pravdu. Na místě je otázka, jestli jsou populární z jiného důvodu a zda je vůbec možné je číst i nějak jinak. Na populárně-naučné čtení o neurologii jsou příliš roztříštěné a jako studie o vnímání zvuků také neobstojí. Když Sacks píše o „mozkových červících“, kteří se usazují v šedé kůře a nechtějí pryč, analyzuje tento problém jen z pozice odborníka na mozek a do detailnějšího rozboru z hlediska hudební teorie se nepouští. Behaviorista Daniel J. Levitin ve své tři roky staré publikaci This Is Your Brain on Music: The Science of a Human Obsession (Plume/Penguin) v tomto ohledu dělá rozhodně lepší službu. Pak již nám tedy nezbývá než číst Musicophilii jako oslavu magického kouzla hudby a užívat si Sacksova vzletná přirovnání. Nám milovníkům hudby budou dělat dobře.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   Vesmír, 6/2010

   Radkin Honzák
   Těsnopis emocí

   Každá nemoc je hudební problém. Uzdravení je hudební řešení.
   Novalis

   Podivuhodná existence hudební skladby začíná v autorově hlavě, kde se rodí spontánně jako Afrodité z pěny nebo pracně jako socha z beztvarého kusu kamene, nicméně jakmile se jednou vyloupne na svět, začne nezadržitelně oslovovat další lidi, a to beze slov. Projde sice nejprve centry v mozkové kůře, ale skutečným cílem jejího zásahu je emoční mozek a odtud celý organismus člověka a zřejmě také dalších našich příbuzných. Je uchovávána v paměti, zapisována na papír, zachycována zvukovými nosiči a žije dál svým životem, obdivována, zatracována, nepochopena i neslyšena. Prolíná se tak všemi třemi Popperovými světy, kam všude současně patří i nepatří. Je magická a skrývá mnoho zatím nepoznaných tajemství, stejně jako náš celý život. Euterpé má velmi blízko k Erató i Terpsichóře, ale nad nimi stojí zahalená Polyhymnia.
   Působí na všechny, nedá se ošálit. Lidé nepřipravení a hudbou nedotčení reagují zcela jinak na tutéž klavírní sonátu, hraje-li ji pianista, nebo dokonalý elektronický přístroj; elektronická hudba je napůl němá. Jakými smysly to hudební laici odhalí? Hudba promlouvá přes hranice a zeměpásy, šestileté děti na celém světě jsou schopny poznat, zda je veselá nebo smutná, co více, zda je hrána ve správném tempu, a pokud ne, její tempo optimálně upravit. Uklidňující skladba objektivně přináší před operací pacientům více úlevy od úzkosti než midazolam. Vánoční koledy dovolí překlenout náboženské rozdíly mezi fundamentalisty a poskytují mystický povznášející prožitek „teď a tady“ drtivé většině posluchačů.
   I ten největší hudební analfabet má někde naprogramovanou „gramatiku hudby“ a podvědomě očekává a předvídá, kudy se bude linout dál. Mazaný skladatel jeho prognózy naruší a vyvolá tak emoční bouři. Naopak předvídatelně plynoucí fráze uklidňují tep, snižují vysoký krevní tlak, a pokud jde o srdeční akci, zlepšují parametry tak minu- ciózní, jako je například variabilita srdeční frekvence. Společná účast na provozování hudby – zpěv, tanec nebo pochod – posiluje a upevňuje mezilidské vztahy. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že při vokální produkci (z našeho hlediska primitivní), možná doprovázené i rytmickou skupinou, křepčili již naši pradávní předci, kteří si zdaleka nečinili nárok na přídomek sapiens sapiens, stejně jako naši neandertálští bratranci. Nález nej- starších hudebních nástrojů se datuje do stejné doby jako nálezy jeskynních kreseb.
   „Hudba je nejpřímější a současně nejtajemnější způsob, jak vyjádřit a vyvolat pocity. Je to cesta, jak propojit jedno vědomí s druhým. Myslím, ze společné provozování a sdílení hudby má nejblíže k telepatii.“ To prohlásil autor recenzované publikace a zároveň odvedl titánský kus práce, aby zjistil a vysvětlil, kudy a jak se tato vědomí propojují, co se děje v mysli a v mozku člověka, kterému při poslechu některé skladby naskakuje husí kůže, běhá mráz po zádech, buší srdce a svírá se žaludek, který prožívá radost, smutek či strach nebo vzrušení, zatímco druhý má dojem, že padají hrnce a poklice. Hudba, ten neuchopitelný fenomén, se potkává s miliardami lidí, z nichž ani identická dvojčata nejsou stejná.
   Kniha obsahuje desítky jak běžných, tak především kuriózních příběhů o setkání člověka a hudby a za svou krátkou existenci se stala kánonem. Několik neurologických publikací již odkazuje na případ lékaře, který po zásahu bleskem a krátké klinické smrti byl doslova zasažen nutkavou potřebou hrát na piano především Chopinovy skladby a začít komponovat. Ti čtenáři, kteří neumdlí před branami dalšího vzdělání, se po této první historce dopracují k mnoha dalším. Nemusí to být elektrošok o síle desítek megavoltů, který vede k bizarnímu chování v souvislosti s hudbou, mohou to být klinické či sub- klinické záchvatové projevy, kompulzivně se vynořující úryvky melodií a celé skladby, příjemné, zneklidňující i děsivé hudební halucinace a další neuropsychopatologie.
   Otázky muzikálnosti, či naopak totální amúzie nejsou zatím uspokojivě vyřešeny, zdánlivě jednoduché vysvětlení hudebního nadání rodinnými dispozicemi může být kontaminováno skutečností, že se v takových rodinách také více muzicíruje. Ani autor si nedělá čáku na jejich definitivní objasnění, snáší však řadu příkladů v celém spektru od extrémů absolutního sluchu, který zdaleka není jednoznačně přínosem (navíc pětileté dítě, které by mi ohlásilo, že jejich hodiny bijí v h moll nebo že dědeček chrápe v G dur, by ve mně vzbudilo větší děs než Saturninův chlapeček výrokem o žízni), až po amúzii francouzského neurologa, který přiznal, že jediné, co pozná, je, jestli hrají Marseillaisu, nebo něco jiného. Neupřesnil již, podle čeho to pozná, takže není vyloučeno, že vodítkem mu je, zda lidé okolo stojí v pozoru. Při čtení této části jsem si také s vděčností uvědomil, že můj senescencí horšící se sluch zatím není poznamenán ve vnímání hudby, jak se přihodilo několika popsaným pacientům. Na kapitolce věnované synestezii jsem si pak profesně i čtenářsky doslova smlsnul.
   O problematice hudební paměti jsem byl v hlubinách minulého století svérázně poučen Luriovou nadšenou žačkou. Vysvětlila mi to pregnantně: „Když ti ustřelej pravou hemisfé- ru, budeš umět napsat noty, ale nikdy nedáš dohromady melodii. Když ti ustřelej levou hemisféru, je to přesně naopak: budeš vnímat melodii, ale notičky nezapíšeš, ani kdyby ses zbláznil.“ Ona je to v zásadě pravda, ale příběhy snesené autorem Musicophilie jsou pestřejší a krapítek komplikovanější: vyprávějí o „rozezpívaných“ afatických pacientech, o tom, co dělá hudba s parkinsoniky a jak působí na jejich motorický systém, také ale o totální amnézii, v níž klavírní skladby představovaly pro nemocného snad jediné pojítko s minulostí, kromě emočně vskutku třeskutě nabitých vzpomínek (rád bych autorovi sdělil, že to zdaleka nemusela být převzatá – kryptomnestická – vyprávění dospělých o bombardování Anglie; moje osobní i klinické zkušenosti dosvědčují hloubku a stálost takových paměťových stop).
   Závěrečná část knihy, věnovaná osobnostní identitě, emocím a hudbě, nejenže potěší všechny, kteří nerozpoznávají, jestli orchestr ještě ladí, nebo už hraje (Darwina s absolutním hudebním hluchém hudba hluboce dojímala, ani Freud se nevyhnul jejímu emočnímu zásahu, ač se tomu zuby nehty bránil), ale nastoluje i zásadní otázku, zda vědy o člověku a v posledním období zejména neurovědy postupují správně, když stále oddělují racionalitu od emocionality, kteroužto redukující dichotomii hudba (Polyhymnia) evidentně překlenuje. Rovněž zde najdeme mnoho lidských příběhů, které navzdory své bizarnosti přinášejí zprávy o zákoutích lidské duše, o nás všech, o našich slabostech i skrytých potencialitách.
   Oliver Sacks je geniální neurolog, zasvěcený znalec hudby (mělo by nás potěšit, kolik českých skladatelů cituje) a famózní vyprávěč. Navzdory prohlášení, že „lékař by neměl mít oblíbené pacienty ani pacienty, kteří ho zarmoutí“, autora zrazuje empatický přístup ke všem postiženým a usvědčuje ho, že pro něj jsou takoví všichni, kteří se na něj obrátili. Publikace nepředstavuje lehké čtení, je namáhavé sledovat proplétající se klinické obrazy, neurologické jednotky a hudební příklady, nehledě k bohatému poznámkovému aparátu. Navíc když dnes internet umožňuje přehrát si na požádání většinu citovaných skladeb – varuji, strašný žrout času! Autor tak rozhodně nezklamal očekávání, které vzbudil svými předchozími úspěšnými publikacemi. České čtenáře potěší i kongeniální překlad Dany Balatkové.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 18. 2. 2018

   A2, 15. 9. 2010

   Karel Kouba

   Kniha britského popularizátora neurologie se tentokrát zaměřuje na defekty související s vnímáním hudby. Sacks, který sám má hudbu velmi rád, používá mnoho klinických případů z praxe, cituje dopisy, v nichž pacienti popisují své potíže, a problémy dává do vztahu s částmi mozku, které za abnormality odpovídají. Setkáme se zde s pacienty, kteří jsou pronásledováni nejrůznějšími hudebními halucinacemi (a naopak se dozvíme o terapeutických účincích hudby), s těmi, kteří nedokážou vnímat melodii ani rytmus, nebo s lidmi s absolutním sluchem. Dozvíme se, že pacienti trpící Williamsovým syndromem jsou nejen extrémně muzikální, ale také jsou obecně fascinováni zvuky („Následujícího dne jsem se s jiným chlapcem procházel v lese, když jsme narazili na včelín. Byl jím tak okouzlen, že spustil svůj vlastní bzukot a bzučel až do večera.“), proč se nám barvy spojují se zvuky, proč při intoxikaci tak intenzivně a izolovaně vnímáme části na úkor celku nebo proč nám někdy ve snech zní tak dokonalá a složitá hudba. Problém s knihou mám jediný: jako norma je zde brána klasická hudba.
   Autor například popisuje vlastní chvilkový stav amúzie následovně: „Poslouchal jsem v rádiu jednu Chopinovu baladu, když se najednou hudba podivně změnila.
   Nádherné klavírní tóny začaly ztrácet svou výšku a svůj charakter a během pár minut se zredukovaly na monotónní bušení s kovovým dozvukem, jako kdyby ona balada byla hrána kladivem na ocelový plát.“ Jak poznám příznaky neurologické choroby, když poslouchám monotónní kovové bušení s kovovým dozvukem raději než Chopinovu baladu?

   zobrazit celou recenzi