|

Vratislav Effenberger – básně viděné v kině

Kdo byl Vratislav Effenberger? Zajímavý, ale poněkud utajený básník, působící v mnoha oborech české kultury. V obecném povědomí je zapsán jako významná a iniciační osobnost, která ovlivnila několik generací svébytných básníků i výtvarníků. Effenberger sám ale jako básník nebo jako tvůrce v širším slova smyslu dosud není příliš znám. Má to několik příčin. Mnozí lidé jej vnímají především jako teoretika, který v šedesátých letech vydal proslulé knihy Henri Rousseau, Realita a poesieVýtvarné projevy surrealismu. Pro jiné byl vůdcem poválečné generace českého surrealismu, kterému vetknul nové výrazové prostředky i novou identitu. Někdo další by řekl, že Effenberger je originální myslitel, nekompromisní kritik české společnosti i směřování světa vůbec. A jmenoval by jeho významný knižní esej-pamflet Republiku a varlata, vydaný v roce 2013 nakladatelstvím Torst. Byl to však především básník.

Vratislav Effenberger se narodil v roce 1923 v Nymburce. Jeho rodný dům, který postavil básníkův otec Julius Effenberger, dodnes stojí v ulici Boleslavská. V té době pobýval v Nymburce také Bohumil Hrabal, je ale nepravděpodobné, že by se s ním téměř o deset let mladší básník mohl kdy setkat. Nicméně v Effenbergerově rané poezii, která je předmětem našeho výboru, zanechalo rodné město se svými říčkami, lekníny, hradbami i zdymadly snivý otisk. V devíti letech se autor stěhuje s celou rodinou do Prahy. Tam se během druhé světové války už jako mladík setkává s Vítězslavem Nezvalem. Je to pro něj významná iniciační zkušenost, ale později Effenberger Nezvala jako člověka kvůli jeho stranické kariéře zavrhne a jeho básnickou tvorbu podrobí nesmlouvavé kritice.

Když válka skončí, poznává Karla Teigeho, po jehož smrti se stává správcem jeho díla a novou vůdčí osobností českého surrealismu. V poválečných letech se Effenberger rovněž potkává se svými vrstevníky Zbyňkem Havlíčkem a Karlem Hynkem. Později zakládá „undergroundový“ okruh různých tvůrčích osobností, který je někdy nazýván Okruhem pěti objektů. Veškeré aktivity probíhají v ilegalitě. Mimo jiné sem patřili básníci Stanislav Dvorský a Petr Král, kteří se oba na činnosti tohoto uskupení významně podíleli. V šedesátých letech se uskupení přemění v okruh UDS, který se oficiálně představí legendárním knižním sborníkem UDS Surrealistické východisko 1938–1968. Po roce 1968 míří Effenberger opět do podzemí a ustanovuje Sur­realistickou skupinu v Československu, mezi jejímiž členy byli například filmař Jan Švankmajer, jeho žena, malířka Eva Švankmajerová, básník František Dryje či výtvarník Martin Stejskal a mnozí další. V roce 1986 Vratislav Effenberger umírá v Nemocnici pod Petřínem. Tolik základní, zjednodušená biografická data.

Vratislav Effenberger je hned ve svých básnických počátcích svébytným a hotovým autorem, který nemá potřebu kohokoli napodobovat. Poezii se Effenberger věnoval celý život, a to ve značném rozsahu. Však také oba svazky „sebraných básní“, které mohly vyjít až po roce 1989, čítají téměř dva tisíce stran. Cílem našeho výboru je představit Vratislava Effenbergera především jako básníka, jehož texty v sobě mají obsaženou „permanentní“ filmovost, jako autora subtilního humoru a do třetice jako lyrika, který svým zaklínáním „rozpouští“ hmotnou skutečnost — ať už městskou, či venkovskou. Effenbergerova poezie je zvláštní, svébytná, ale také matoucí a nejednoznačná. A byť je v ní od počátku přítomna skepse, je to poezie ve svém výrazu spíše jemná a plná úžasu. Sám Effenberger si specifika moderní poezie dobře uvědomoval. V dopise Petru Královi z roku 1962 mimo jiné napsal:

„Myslím, že v každém případě hodném pozornosti, je poesie zaklínání, jehož moc spočívá v sugesci. Proto je také předpokladem každé skutečné tvorby autenticita, bez ní totiž nikdy nedojde k sugesci, nýbrž jen k interesantnosti.“

Jako by tím výstižně popsal i svoji poetiku. Sugesce, zaklínání a autenticita — všechny tyto pojmy jsou v Effenbergerově poezii obsaženy. Sám bych přidal ještě jednu výraznou a neobvyklou vlastnost, která jej odlišuje od jiných autorů — už zmíněnou filmovost.

Nejznámějším Effenbergerovým dílem do dnešní doby zůstává svazek tzv. „pseudoscénářů“ Surovost života a cynismus fantasie, který v roce 1991 vydalo nakladatelství Orbis. Co to jsou pseudoscénáře? Texty, které mají charakter filmového scénáře, ale nejsou zamýšleny ke skutečné filmové realizaci. Básník Ivan Diviš o nich mimo jiné napsal:

„Effenberger plus Havel — to jsou jediní dva autoři-básníci, kteří přesně fixovali, a to jazykem, a to veřejně, nejen zločinnost bolševického totalitarismu v Čechách, ale víc a hloub, co se totiž událo v lidech a co v nich pravděpodobně nadlouho zůstane — vyjádřili nezvratnost osudovosti, ananké, určení. Effenberger cynicky, Havel jako by měšťansky, dokonce uhlazeně.“

Málo se také ví, že Effenberger sám natočil v letech 1947–1948 v produkci Československého filmového ústavu krátký experimentální snímek s názvem Studie o zlomku skutečnosti. Film se bohužel nedochoval, ale existuje alespoň podrobný scénář s explikací i s několika fotografiemi z filmu, který byl otištěn v časopise Iluminace, 3/1997. Jak napsal Stanislav Dvorský v recenzi na zmiňovaný svazek filmových „scenárií“:

„[Effenbergerovo] zaujetí filmem v rovině teoretických studií bylo rozhodně hlubší, než by mohla navodit pouhá profesionální příležitost. Magie filmového obrazu podstatně odpovídala jeho chápání básnické řeči. Spájela v sobě nehmatatelné a reálné ve velmi konkrétní podobě a právě toho si cenil ve své nedůvěře k abstrakcím a v opovržení vůči krasomluvě a ornamentu všeho druhu.“

Film jako médium je klíčem k básníkovi Vratislavu Effenbergerovi. Jeho přínos spočívá v tom, že originálním způsobem vzájemně propojil médium filmu a médium poezie. V Effenbergerových básních je ukryto cosi hluboce filmového, byť z názvů básnických sbírek to nemusí být úplně patrné. Autor rád dával svým sbírkám názvy, které v sobě měly jistou abstraktní „všeobsažnost“, například Skutky a krásné dny, Osvobozená zeměkoule, Svět na dosah ruky nebo Srdce nebo mrak. Těžko si představit, že za těmito „lyrickými proklamacemi“ se skrývají básně, které jsou svou konkrétností až opojné a které nakládají s jazykem a obrazností značně odlišně než většina české poezie tehdejší, a nakonec i dnešní doby.

Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé. Těžištěm jeho poetiky totiž není genitivní metafora, nýbrž básnický obraz, který se podobá tomu filmovému. Báseň je často skladbou různých všednodenních situací a výjevů, které teprve až svou kombinací působí nepatřičně, groteskně, absurdně nebo zvláštně. Mnohé básně se čtou jako film plynoucí před očima. Jsou to básně viděné v pomyslném kině. Verše se stávají syntaktickými jednotkami, které se podobají filmovým záběrům. Teprve jejich konečná „střihová skladba“, kterou si čtenář musí složit v mysli, potom vytvoří úplný a patřičný děj i vjem. Například jako v básni „Naprosto inteligentní dáma“:

hráči bulky se vykláněli z oken
dole šly kutálky a dámy s ošklivýma nohama
které nikdy nemohou vědět kterou přednost prohrají dříve
je dusný den a větší část cesty leží ještě před námi
s kopců sestupují lidé nesoucí pochytané ptáky
zbrusu noví lidé s modřinami na tvářích
za nimiž září spokojenost

Když čteme tento úryvek, máme spíš pocit, že čteme scénář než báseň. Máme pocit, že sledujeme film. Mimochodem stačí si přečíst scénáře Sergeje Ejzenštejna, ale třeba také Věry Chytilové, a zjistíme, že se velice podobají básním. Film se poezií inspiroval a moderní poezie zas v sobě již od zrodu kinematografie obsahuje princip filmové montáže. Obě umění se vzájemně ovlivnila, aniž by to budilo velkou pozornost. Effenberger „objektivní filmovost“ ve své poezii důsledně prosazoval. Že mu koncepce filmu-poezie nebyla cizí, dokládá drobný citát, který pochází z textu „Studie o filmu“, otištěného v časopise Kvart v roce 1946. V něm mimo jiné působení filmového média popisuje takto:

„[…] pět smyslů [filmu], vždycky žhavých a žíznivých, vždycky opojených touhou k proměnám, trčí do tmy kina, hotovo dát se odvát kamkoliv, jako ve snu, a pak náhle zachránit své vědomí, vrátit si nazpět dokumentaci svého života. […] Skladba následných záběrů, spojování záběrového řetězu a rytmus, časová délka záběrů, skrývá v sobě neuvěřitelnou sugestivní sílu.“

Je zjevné, že něco z těchto kvalit chtěl autor uchovat i pro svou poezii. Básně tak pro něj byly spíše „miniaturními filmy“ než literárními útvary. Mnohdy jsou plné velkého množství svérázných lidských hrdinů a typů. Snad žádný jiný český básník nemá ve své poezii tak pestrý a rozsáhlý kompars jako Vratislav Effenberger. Některé „filmové postavy“ jsou dokonalé přízraky, jindy mají oporu ve skutečnosti alespoň volbou svého povolání. V našem výboru se postupně zjevují: řezník, čajová panenka, slepec s fotografickým aparátem, potlučený věštec, filosofové s planoucíma očima, tlusté slečny, františkán, flašinetář, vrátný nebo biletářka. V celé Effenbergerově poezii také defiluje nesmírně mnoho jmen (opět stačí zmínit ta, která procházejí touto knihou): Helena, Rusalka, Heda, pan Drašner, Klára, pan Effenberger (sic!), Lenek, Marie, Adéla nebo Eliška. Když se pak tito přízrační i hrozivě reální hrdinové potkají v básni, vznikají situace plné jemného a nenápadného humoru. Je to ale humor němé grotesky, kdy smích diváků plyne z překotného děje na plátně. Například v básni „Záškodník“ přijdou jeptišky, které „krájely chleba / a rozdávaly ho chudým“ a následně básníkovi způsobí tuto pohromu: „Jedna z nich / za svítání / kousla mne do nohy“. Nebo v jedné z básní v próze autor suše konstatuje:

„Tato dívka, která se na nic neohlíží a přece dobře slouží svému účelu, přešla nyní přes ulici a odchází. Jednou o ní budu psát. Dnes jsem ale příliš unaven.“

To je velmi suchý humor, tak subtilní, že jej na první pohled ani nemusíme postřehnout.

Tento výjimečný rys Effenbergerovy poezie může nést i jisté negativní důsledky. Básník neužívá příliš často obvyklé literární figury. Pro čtenáře preferující výrazné jazykové gesto se jeho poezie může na první pohled jevit jako nevýrazná. Literární gesto je ale to poslední, co Vratislava Effenbergera zajímalo. V tom se jeho poezie odlišuje od básní generačních souputníků — Zbyňka Havlíčka a Karla Hynka. Oba jsou v tomto směru velice výrazní. Havlíček je mistr „konvulzivně krásných“ genitivních metafor a Hynek zas uštěpačný, drze výsměšný „podvraceč“ dobrých zvyklostí a mravů. Do hájemství Effenbergerovy poetiky je třeba pronikat déle.

Ještě bych se rád alespoň v krátkosti zmínil o jednom prvku, který v poezii Vratislava Effenbergera považuji za mimořádně působivý a který by bylo lze nazvat „zaklínáním skutečnosti“. O zaklínání básník mluvil už v citovaném dopise Petru Královi, a je zjevné, že to pro něj byla jedna z důležitých složek poezie. Básním je tak přiřazen magický aspekt. Napsáním básně je možné proměnit strnulou podobu skutečnosti v přeludný zážitek. Effenberger kupodivu není primárně básník města jako třeba Jiří Kolář. Město je pro něj jen jedním z prostorů, kde se jeho „filmy-básně“ odehrávají. Ale v jeho poezii se objevuje i mnoho venkovské či maloměstské krajiny, kterou svým „zaklínáním“ dovede proměnit k nepoznání. Například v básni s až programovým názvem „Zaklínání“ se celá skutečnost takřka odpařuje před očima, krajina v ní náhle ožívá:

svlékají tě
krásnou jako výlet na Kokořín
země sešívané pohledy krav vyčerpaných spánkem které také jdou
bim bam celé údolí rozkolébáno jako kredenc jde vedle tebe
kredenc toto prastaré slovo se stříbrnými ústy

Básník tímto „zaklínacím“ gestem dokáže uvést do pohybu celou krajinu. Propojit různé vrstvy skutečnosti a přesadit je na nové místo. Není v české poezii tolik uhrančivých krajinářů jako Effenberger. Přírodních lyriků s horečkou, během níž autor převrací krajinu naruby a vyvrhává ven její skryté vnitřnosti. A ještě se u toho potutelně směje.

Jedním z výrazných „hrdinů“ poezie Vratislava Effenbergera je postava básníka samotného. Vyskytuje se v ní téměř na každém kroku a básníkovi se tu většinou dějí hrozné věci. V jedné básni mu dokonce utrhají prsty a nakonec ho zapálí petrolejem. Nikoliv proto, že by byl například politicky nepohodlný, básník je nepřijatelný svým bytostným ustrojením. Básníkova výlučnost plyne ze schopnosti zostřeného vnímání, které je pragmatickým světem vždy odmítáno a potlačováno. Důraz na postavu básníka tak netematizuje básnictví jako takové, ale spíše zdůrazňuje „rimbaudovský“ apel — vnímat skutečnost pomocí rozžhavených smyslů. A Vratislav Effenberger dokázal tato svá vidění zaznamenat s objektivitou filmaře, který používá kameru. Berme tedy jeho básně jako filmy, které si můžeme nosit po kapsách. „Kapesní filmy“, které představují alternativu k dnešním videím na YouTube, protože ta nás vedou jen k pasivní konzumaci. Effenbergerovy básně-filmy nás jako lidské bytosti pozdvihují k plnějšímu vnímání.

Jakub Řehák

Podobné příspěvky