Steven Pinker – reálné rizikové faktory války

Převážná většina světové populace se dnes nemusí obávat smrti ve válce. Konflikty mezi velmocemi a rozvojovými zeměmi po roce 1945 v podstatě pominuly a od roku 1991 pak spolu s četností válek ve světě klesla také úmrtnost.
Jak dlouho však tento trend potrvá? Mnozí jsou přesvědčeni, že se jedná pouze o krátkodobý oddech, a ujišťují mě o tom, že další velká válka je již v podstatě za dveřmi.
Možná mají pravdu. Současný svět má spoustu neznámých, a nebylo by divu, kdyby nějaká katastrofa udeřila jako blesk z čistého nebe. Tyto neznámé se však už ze samotné definice slova dají jen těžko uchopit, a naše obavy z nich tak postrádají konstruktivní řešení.
O jaké neznámé jde? Existují rizikové faktory, které pomalu odečítají dny relativního míru současnosti? Dle mého názoru si většina z nás dělá obavy z nesprávných neznámých, anebo si tyto obavy činí z nesprávných důvodů.

Nedostatek zdrojů. Svědky válek mezi zeměmi o poslední zbytky ropných, vodních či jiných strategických zdrojů surovin pravděpodobně nebudeme. Předně, každý nedostatek zdrojů je ze své podstaty limitovaný: spolu s úbytkem zdrojů a zvyšujícími se náklady dochází nejenom ke zdokonalování technologií určených k jejich vyhledávání a těžbě, ale také k jejich postupnému nahrazování. Vedle toho se války o nedostatkové hmotné zdroje vedou jen zřídka (pokud tedy nezastáváte teorii, že všechny války, nehledě na oficiálně deklarované motivy, se ve skutečnosti vedou o nerostné suroviny: ve Vietnamu šlo o wolfram, v Iráku zase o ropu a tak dále). Přerozdělování a obchod, to jsou řešení, která ještě umožňují kompromis. Jinak je tomu však v případě motivů psychologických, jako jsou sláva, strach, pomsta či ideologie.

Klimatické změny. Existuje celá řada důvodů pro obavy z klimatických změn, velká válka mezi ně však pravděpodobně nepatří. Většina studií neuspěla, když se pokoušela nalézt souvislost mezi zhoršením životního prostředí a válkou. Ekologické krize sice skutečně dokáží zapříčinit lokální potyčky, nicméně velké války vyžadují politická rozhodnutí, kdy se takový konflikt musí jevit jako výhodný. Série prachových bouří ve třicátých letech 20. století k občanské válce v Americe nevedla; skutečná občanská válka ve století předcházejícím měla úplně jiné příčiny.

Drony. Smyslem dronů je především minimalizovat ztráty na životech. Ve srovnání s nevybíravými formami destrukce, jakými jsou dělostřelecká palba, letecké bombardování, tankové bitvy či taktika „najdi a znič“, zabíjejí drony v Afghánistánu a Pákistánu ve zcela jiném měřítku.

Kybernetická válka. Kybernetické útoky nám bezpochyby nepřestanou působit obtíže a jsem rád, že existují experti, kterým tato hrozba nedá spát. Představa kybernetického Pearl Harboru, jenž by srazil civilizaci do kolen, je však asi stejně iluzorní, jako byla obava z apokalypsy způsobené změnou letopočtu na přelomu tisíciletí. Opravdu bychom se měli obávat, že na společné úsilí vlád, univerzit, velkých firem a sítí programátorů na delší dobu vyzrají nějací adolescenti z Bulharska nebo vládou podporovaní hackeři z technologicky zaostalých zemí? Dokázali by uniknout odhalení a vyprovokovat odvetu bez jakéhokoli strategického cíle? A i kdyby se jim podařilo nakrátko ochromit internet, bylo by možné tyto škody opravdu srovnávat s dopady bombardování, zápalných bomb, nebo dokonce s následky atomového útoku?

Jaderná nevyhnutelnost. Obavy z možných jaderných katastrof, terorismu i nárůstu počtu jaderných hlavic jsou na místě už kvůli rozsahu škod, jaké tyto zbraně mohou napáchat. Jak vysoká je však pravděpodobnost takového scénáře? Historie více jak osmašedesáti let bez použití těchto zbraní vyvrací klasický argument o tom, že se nacházíme na pokraji jaderného armagedonu. Tato teorie staví na dvou mimořádných předpokladech: (1) Na sebevražedných sklonech, neuvěřitelné iracionalitě a lehkomyslnosti světových lídrů, s níž by uvedli svět v riziko hromadného vyhlazení; (2) na tom, že jsme dosud měli neskutečné štěstí. Možná ano. Ale třeba než věřit ve dvě bombastické a krajně nepravděpodobné teze bychom měli přijmout jednu nudnou, ale skutečně pravděpodobnou: přes veškerou krátkozrakost a nerozum nejsou světoví vůdci zas tak hloupí a omezení, takže jaderná válka dosud nikdy nepropukla, neboť podnikli kroky, aby toto riziko minimalizovali. Co se týče jaderného terorismu, přestože po pádu Sovětského svazu existovalo jisté riziko, že hlavice a štěpný materiál budou rozkradeny, většina expertů
na jadernou bezpečnost věří, že tato hrozba již ustoupila a brzy se stane minulostí (viz knihu Johna Muellera Atomic Obsession [Atomová posedlost]).
Jedno mají však tyto klamné rizikové faktory společného. Obsahují tzv. kognitivní spouštěče strachu zdokumentované Slovicem, Kahnemanem a Tverským: jsou živé, nové, těžko identifikovatelné, nekontrolovatelné, katastrofické a nevědomě podsunuté svým obětem.

Dle mého názoru zde skutečně jsou jistá rizika pro mír, která by nám měla dělat opravdové starosti, ale skutečné rizikové faktory – takové, které již skutečně způsobily katastrofy typu válek světových, náboženských i občanských – si stále odmítáme v plné hrůze představit.

Narcističtí vůdci. Nejdokonalejší zbraní hromadného ničení je stát. Pokud se vlády ujme lídr charakterizovaný triádou klasických symptomů narcismu – velikášství, potřeba obdivu a nedostatek empatie –, důsledkem mohou být imperiální dobrodružství s enormními ztrátami na životech.

Stádovost. Ideál lidských práv – totiž že nejvyšší morální dobro spočívá v prosperitě jednotlivců, zatímco skupiny jsou sociální konstrukty vytvořené ke zvyšování tohoto dobra – je překvapivě nedávný a nepřirozený. Lidé jsou, alespoň na veřejnosti, nakloněni opačnému tvrzení: nejvyšší morální hodnotou je úspěch skupiny – kmene, náboženské skupiny, národa, třídy či rasy –, zatímco jednotlivci jsou nahraditelní, stejně jako buňky v těle.

Dokonalá spravedlnost. Každá skupina někdy ve své historii utrpěla příkoří a ponížení. V případě, že se stádovost spojí s touhou po odplatě, může se skupina cítit oprávněna páchat násilí na jiné skupině se zápalem morální jistoty, která v kompromisu vidí zradu.

Utopické ideologie. Má-li člověk náboženskou či politickou vizi světa, který je nekonečně dobrý, pak jeho dosažení ospravedlňuje použití jakéhokoli násilí a každý, kdo stojí takovému úsilí v cestě, je nekonečně zlý a zasluhuje neomezený trest.

Válka jako běžná či nezbytná taktika. Clausewitz charakterizoval válku jako „pokračování politiky jinými prostředky“. Mnohé politické a náboženské ideologie jdou o krok dál a považují násilné konflikty za hnací motor dialektického pokroku, revolučního osvobození či příchodu mesiášské doby.

Období relativního míru, které jsme si užívali od roku 1945, je darem hodnot a institucí, které tato rizika zmírňují. Demokracie si namísto charismatických despotů vybírá zodpovědné správce. Ideály lidských práv chrání lidi před tím, aby na ně bylo nahlíženo jako na potravu pro děla, kolaterální škody, nebo před třískami, co létají, když se kácí les. Maximalizace míru a prosperity byla povýšena nad nápravu dějinných křivd a realizaci utopických fantazií. Dobývání cizího území je dnes stigmatizováno jako „agrese“ a stává se z něj tabu, namísto aby bylo vnímáno jako přirozená ambice států nebo každodenní nástroj politiky.
Žádná z těchto záštit však není trvalá nebo přirozená, a právě možnost jejich zhroucení mi dělá starost. Třeba si právě teď nějaký ambiciózní čínský politik razí cestu nomenklaturou a sní o tom, jak jednou provždy vyřeší nepřijatelnou urážku v podobě existence Tchaj-wanu. Možná si Putin s přibývajícími lety bude chtít zajistit historickou nesmrtelnost a navrátit Rusku jeho někdejší velikost zabráním jedné či dvou bývalých sovětských republik. Možná právě teď klíčí utopická ideologie v mysli nějakého vychytralého fanatika, který se ujme některé významnější země a pokusí se své myšlenky vnutit ostatním.
Je přirozené dělat si obavy z fyzických hrozeb, jako jsou zbraně či nedostatek nerostných surovin. Skutečné starosti by nám ale měly dělat hrozby psychologického rázu, jako jsou ideologie a normy. Jak tvrdí slogan UNESCO: „Jelikož svůj počátek mají války v mysli člověka, je to právě zde, kde musíme budovat pevnost míru.“

Kompletní kniha Čeho bychom se měli obávat? ►

Sdílej tento příspěvek

Napsat komentář