Soňa Kociánová – básně křehké nejistoty

Soňa Kociánová (1930–1970) za života publikovala jen v Sešitech pro literaturu a diskusi (1969); její básně byly představeny posmrtně ve dvou knížkách v sedmdesátých letech 20. století (Do copánků spletené, Blok, Brno 1973, a Lom, Melantrich, Praha 1974), objevily se také v antologii milostné poezie Zrcadla lásky (Blok, Brno 1982), později byly časopisecky připomenuty v Proglasu (2005/2) a Tvaru (2018/7). Podle Slovníku české literatury po r. 1945 její poezie „formálně navazuje především na dílo Jiřího Ortena“, „širokým volným veršem zachycuje asociativní proud představ, používá však i sevřenou veršovou stavbu, která úspornou zkratkou až gnómického typu a prostým jazykem téměř bez adjektiv mnohdy evokuje subtilní poezii staré Číny“.

Oba knižně vydané soubory byly vybrány z autorčiny pozůstalosti, podle tiráže v prvním případě (Do copánků spletené, 1973) Josefem Suchým, ve druhém (Lom, 1974) Štěpánem Vlašínem. Poznámky na záložce nebo v doslovu představují básnířku, jejíž verše „přinesou čtenářům poezie dvojí překvapení… radostné proto, že v básních zcela neznámé autorky zaznívá svěží, osobitý hlas, a bolestné proto, že tento hlas vlastně už dozněl“. Zmiňována je „příznačná sdělnost a prostota“, „zpěvná lehkost a dokonce vzácný — humor“, i to, že „vidění autorky vyrůstá z celistvosti života… je nejednou zamženo smutkem, ale vždy směřuje ke světlu, chce těšit“ (záložka Do copánků spletené). Podrobnější — dobově podbarvený — doslov k souboru Lom (Talent předčasně zlomený, autor Štěpán Vlašín) uvádí, že „zřetelně prošla vlivem Halasovým, Ortenovým a snad i Traklovým“ (v textech nelze přesvědčivě vystopovat, proč je jmenována právě tato trojice); zmiňuje, že „ne všechny básně vykrystalizovaly už v čirý, definitivní tvar“, a charakterizuje její poezii jako „trochu úzkou, jednostrannou“, zároveň oceňuje „pečlivou práci se slovem“ a závěrem konstatuje, že „předčasnou smrtí ztratila česká poezie talent ryzí, vzácně vyzrálý — a především opravdový v zápase s životním smutkem a beznadějí“.

Zdá se být malým zázrakem, že obě knížky, které se neblížily nekonfliktní normalizační produkci a z šedi oficiálních edic poezie sedmdesátých let minulého století na první pohled vyčnívají, spatřily v té době světlo světa; rozvolněné texty jako „Kuželka melancholie v panelovém domě“ nebo „Tam kde v mluvě by chtěly být květiny“, zařazené i do přítomného výboru, mohl dobový pohled vyložit i jako artistní ozvuky protisocialistických nebo dekadentních nálad, a úsporné reflexe životního osamění a nejistoty jako pesimismus člověka, který ztratil kontakt s dobou a jejími potřebami. Nesporně zde sehrála roli odvaha obou výše jmenovaných editorů a dalších lidí, kteří k uchování povědomí o autorce přispěli (některé zmiňuje Ediční poznámka). Díky nim jsem se mohl o čtvrtstoletí později, koncem devadesátých let, s osobitou básnířkou zahalenou tajemstvím a tragickým osudem setkat v pražských antikvariátech a v průběhu dalších let se k ní s různými rozestupy a odstupy vracet.

Soňa Kociánová (za svobodna Beníšková) se narodila 14. března 1930 v Suchdole u Prahy. V Suchdole a Lysolajích (dnes městské části Prahy) absolvovala základní vzdělání, poté navštěvovala večerní kurs na soukromé obchodní škole a v letech 1950–1951 Státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy v Houšťce. V letech 1951–1954 vystudovala pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor učitelství pro 6.–8. ročník se specializací na český a ruský jazyk. Roku 1954 se provdala za Josefa Kociána a od téhož roku pracovala jako učitelka na pražských školách, od roku 1965 i jako zástupkyně ředitele. Své verše se pokoušela publikovat, byly ale odmítány; jedinou výjimkou se za jejího života stal soubor šesti textů, který pod názvem Nastav duši vyšel v Sešitech pro literaturu a diskusi (1969), vedle básní Jany Štroblové nebo Emila Juliše. Malou míru pochopení ilustrují stroze odmítavé dopisy Jaroslava Seiferta, jemuž své texty několikrát zaslala s prosbou o názor, i podstatně vlídnější, i když podobně jednoznačné zamítnutí rukopisu od Ivana Diviše z redakce Mladé fronty. Poslední roky jejího života byly poznamenány rodinnými tragédiemi (smrt synovce Pavla v březnu 1968) a neshodami, obavami o osud manžela (trpěl depresemi a byl často hospitalizovaný) i rozčarováním z atmosféry ve škole a ve společnosti. Únikem jí byla ve stále větší míře tvorba, literární i výtvarná. Až do své smrti 5. ledna 1970 bydlela v Murmanské ulici v pražských Vršovicích. Zemřela po krátké nemoci, pravděpodobně na komplikace spojené s tzv. hongkongskou chřipkou, jejíž epidemie u nás na přelomu prosince 1969 a ledna 1970 vrcholila (až do nedávné doby se jednalo o poslední velkou pandemii). Své chatrné zdraví opakovaně zmiňovala v deníkových záznamech i korespondenci, v pozůstalosti je text datovaný 26. prosince 1969 a nazvaný „Pohotovost“, jeden z posledních. Krátkou nemoc zmiňuje i smuteční oznámení, uvedené verši Jiřího Ortena (s upraveným závěrem) z básně „Po smrti“: „Ty budeš moci v čirém bezpečí / tam za tou smrtí, za tou skálou, za vším / svobodně trvat navždy, bez řeči, / životem nikdy neskonavši.“

V pozůstalosti Soni Kociánové, uložené v Literárním archivu PNP, se kromě většího počtu sešitů s rukopisy básnických textů a deníkovými záznamy nacházejí strojopisy několika sbírek, většinou ve dvou varian­tách: Do copánku spletené (takto v jednotném čísle), Z jednoho deníku, Chvíle!.., Lom, Pastorální a další dva svým charakterem poněkud odlišné soubory — Černohorský (s podtituly tanec / fuga) a bezejmenný rukopis na pomezí poezie a prózy (podrobněji viz Ediční poznámka). Strojopisy nejsou datovány a nelze vždy jednoznačně určit ani to, zda je uspořádala autorka, nebo byly sestaveny až po její smrti a kým.

Druhým případem je jedna z verzí souboru Do copánku spletené, která odpovídá (včetně pořadí básní) výboru vydanému roku 1973 v nakladatelství Blok (s množným číslem v názvu). Ten obsahuje ve třech oddílech texty především z původních sbírek Do copánku spletené, Z jednoho deníku a Pastorální. Rozdíly v podobě textů (knižní vydání vs. strojopis) spočívají v doplněné interpunkci (původně často vynechávána), někde ve změně slovosledu nebo drobné jazykové úpravě, případně v doplnění názvu textu.

Soubor Lom (1974) je pak výborem z dalších sbírek, především Chvíle!.. (první oddíl), Lom a Pastorální (třetí oddíl). Na rozdíl od předchozího titulu zde interpunkce byla doplňována v menší míře nebo vůbec, ale některé rozsáhlejší texty (zejména v oddílu Pastorální) byly razantně zkráceny, případně vyšly pod změněným, doplněným nebo vynechaným názvem; výjimečně do nich bylo zasaženo hrubším způsobem, který by se dal označit za cenzurní (podrobněji Ediční poznámka). Objevují se zde i některé texty ze strojopisné sbírky Do copánku spletené, v předchozím výboru vynechané.

Kvalita textů ve strojopisných sbírkách je kolísavá a velmi proměnlivá je i formální podoba textů i celých sbírek (jak naznačuje už výše citovaná charakteristika ze Slovníku české literatury po r. 1945); autorka své možnosti vyjádření hledala na jedné straně v lapidárně krátkých, na dřeň ořezaných textech (i méně než deset slov tvořících báseň), na straně druhé se pokoušela o rozsáhlé skladby, někdy přecházející spíše k fragmentovanému prozaickému textu (především ve sbírce Pastorální). Tyto rozsáhlejší a rozvolněné texty — často poněkud mnohomluvné nebo působící nedokončeně — lze číst spíše jako pokusy, osahávající možnosti básnického i osobního vyjádření, snad i pod vlivem dobových experimentů v poezii, a podstatnější sdělení jim většinou uniká. I proto je jim v tomto výboru věnována menší pozornost. Pozoruhodný je vývoj, kterým poetika autorky prošla v rámci několika málo let (převážná část textů zřejmě vznikala v posledních pěti letech života) a který směřoval od zhutnělé máloslovnosti a lapidárnosti k širokému verši experimentujícímu i s vizuální podobou textu a volně vrstveným proudem představ, aniž by se přitom ztratily zranitelnost, nejistota a přesvědčení, že „dny jsou nabídky k pokoře / a dovolují hledání“. Ke konci života měly některé její texty blízko k vizuální poezii a ohledávala i možnosti propojení výtvarného a slovního vyjádření na plakátech (jeden z nich byl roku 1977 otištěn v revue Flash Art, kde bylo Jindřichem Chalupeckým krátce připomenuto její dílo).

Podrobnosti ke koncepci stávajícího výboru i způsob práce s texty uvádí Ediční poznámka.

Celou básnickou tvorbu Soni Kociánové (tak jak se dochovala v pozůstalosti) lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou prý veselí / už jen ve výčepu / nebo v posteli“; jako by se autorka snažila i svými texty dorozumět s bezprostředním okolím i se sebou samotnou na přijatelném východisku, alespoň dočasném. Pro nejlepší z nich jsou příznačné absence básnické ambicióznosti a bezprostřednost, nestylizovanost; smutek, vědomí bezbrannosti, osamělosti a nemožnosti (nebo aspoň nesnadnosti) lidského porozumění, stesk z plynoucího a nenaplnitelného času, který „už jiní přísně rozdělili“; i srozumění se vším živým ve společném údělu, na nějž „kmotřička zvědavá pohlíží / s kropénkou posledního potu, / co pro každého zbývá…“. V nebývalé míře jsou tu také přítomny (výše opakovaně zmiňovanému Ortenovi blízké) dětská důvěřivost, prostota a křehkost, v jejichž úkrytu si lze „šeptat, že dospělí nejsou pravda, ta že je někde schovaná“. Úzkost z roztříštěného světa, v němž „jen bolest člověk má / pro sebe / vždycky celou“, jako by byla přítomna i v náznakovosti, zkratkovitosti a neúplnosti výpovědi. Ve sbírkách Lom a Pastorální se texty stávají nervóznějšími, svět je dospělejší, odtažitější a nitky k radosti většinou přetržené.

To, že předčasným odchodem Soni Kociánové (5. ledna 1970) ztratila česká literatura talent „opravdový v zápase s životním smutkem a beznadějí“ (Štěpán Vlašín), stvrzují také deníkové záznamy, které si autorka vedla, s různou intenzitou, přinejmenším od roku 1960 až do dnů bezprostředně před koncem života, kdy přecházejí v litanické básnické rozmluvy se sebou, Bohem, okolím. „Díky za život, jenž maličko předešel! A cena — je už rozhodnuta!“ poznamenala si začátkem prosince 1969, jako by tušivě předjímala příští. Představují samostatnou ediční příležitost a je v nich, podobně jako v dochovaných útržcích korespondence, další vrstva obrazu člověka, bezradně ztraceného ve světě, s nímž ho spojují jen tenká vlákna možných porozumění, ve kterém „mizíme každým okamžikem“ — obrazu naznačeného nejlepšími básnickými texty, v nichž jsou možnosti úniku z nejistoty vyslovením vytrvale překrývány neporozumivým šumem a hřejivá důvěra v setkání položena tak blízko mrazivému minutí.

Petr Fabian