Poezie

Růžena Jesenská – srdce, růže, moře, smrt

Dílo básnířky, prozaičky a dramatičky Růženy Jesenské (1863–1940), označené Jiřím Karáskem poněkud extaticky jako „var citu, krve a smyslů“, upadá po druhé světové válce do stále většího zapomnění. Nevychází víceméně reedice žádného jejího díla, Jesenská je připomínána spíše okrajově coby „básnířka dívčích snů“ při kulatých výročích narození či úmrtí. Tu a tam je uvedena jako příklad jedné z autorek českého symbolismu a dekadence, aby byla upozaďována stále razantněji její tvorba básnická na úkor tvorby prozaické. Zůstává už vlastně pouhým jménem v literární historii, jménem bez představy, jaké je za ním dílo, a navíc jménem, kterého si všímají čtenáři velmi málo, a pokud už, pletou si dost často Růženu Jesenskou s její neteří Milenou. Odpověď na to, proč tomu tak je, dnes najdeme jen sotva — její melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ale působí neustále živě a vášnivě i po více než sto letech od jejich vzniku.

Růžena Jesenská se narodila na Smíchově a v Praze vystudovala učitelský ústav. Po absolvování učila na obecné škole v Mladé Boleslavi a poté v Praze, zejména v měšťanské škole u svatého Tomáše na Malé Straně (do roku 1907, než odešla do předčasné penze). Vedle toho působila jako redaktorka ženských kalendářů a časopisů pro děti (mj. v jednom z prvních komiksových časopisů s názvem Koule). Kromě veršů psala i povídky a romány a celkem úspěšná byla též její tvorba pro divadlo (například veselohra Devátá louka). Zároveň vedla — dle dobových zpráv a vzpomínek — kvůli svému zaměstnání učitelky víceméně vynucený osamocený život, který jen vyostřil její citlivé vnímání milostných vztahů a konfliktů. Jesenská nebyla autorkou prvoplánově extatickou, experimentující — od prvních sbírek se nachází v melické formě jednoduché písně, kterou ovšem zcela progresivně a v duchu moderních básnických směrů konce devatenáctého století upravuje pro své sdělení vášní, lásek, barev, růží a hrobů. Je v tom jistá až jednoduchost Maeterlinckovy písňové tvorby, Verlainovy zpěvnosti, z českého prostředí vidíme vliv Adolfa Heyduka a Jaroslava Vrchlického, stejně jako drobné zrnko erotiky (zejména vztahované ke sbírce Rudé západy z roku 1904). Pakliže v prvních knihách veršů (Úsměvy, 1889; Okamžiky, 1891) se Jesenská ještě „dívčím“ způsobem zamilovává a trápí, ve sbírce S vlaštovkami a zejména Konec idyly (oboje 1892) už naplno propukají touhy a vášně tragického rázu. A zároveň už v té době pociťuje jistý sociální neklid, provokuje témata realistická a na svou dobu nežensky temná — viz báseň „Cesta“ z časopisu Osvěta z roku 1890, popisující byť ještě trochu klopotně, ale už s plným vědomím a nepřikrašlováním majestátu smrti cestu s rakví k mrtvé manželce.

Ve stejné době se Jesenská stává též jednou z prvních oceňovaných českých autorek — například za sbírku básní Slitování a láska (1895) získala cenu České akademie, a to jako teprve druhá autorka vůbec (tou první byla Sofie Podlipská za knihu Lidské včely). A zároveň ji pokouší větší plochy, a to jak povídek, tak balad (sbírka Balady a písně), básní v zásadě časových, věnovaných zejména Praze a událostem převratovým (sbírka Poslání, 1919), nebo skladeb inspirovaných biblickými či historickými motivy, které jsou na rozdíl od kratších veršů dnes již antikvární a nečitelné (příkladem za všechny může být skladba Tři listy z roku 1892). Jakmile se však v její poezii začaly objevovat city ne pouze papírové, ale žité, a například okruhem kolem Moderní revue chápané jako nabité erotikou a vášní, ozvaly se kritické hlasy, že se jedná pouze o neukojenou touhu ženy „vydražďované kvapícím časem“ (Josef Matějka v Literárních listech). „Také nesvědčí naší jasnozraké pěvkyni milosti ta ‚zadřímlá‘ póza a fialově stinná tóga, nesluší jí ty ‚klidné linie‘, jimiž ve své křišťálově průhledné, ať radostně ať žalně zladěné poezii dělá ústupky módním dekadentním kadencím. Jakoby chtěla ukázat že to také dovede, zpívat v škálách Verlaina,“ píše Pavla Maternová v Ženském světě o sbírce Písně k tvé duši (1899). Ostatně Jiří Karásek ze Lvovic ještě po letech v článku k šedesátinám Růženy Jesenské poznamenal, že „v Čechách žádné básnické individualitě dosud nebylo tak křivděno — nerozhoduji, zda úmyslně, neb bezděčně — jako Růženě Jesenské“ (Ženský svět).

Jde tu však samozřejmě o mnoho více než jen o černobílé dělení na Jesenskou zpěvnou a erotickou (či dekadentně-symbolickou). V průběhu tvorby nepříliš měněné a neustále kroužící kolem sdělné jednoduchosti básnířka stále intenzivněji nahlíží na jisté smíření se vším, ať s láskou a jejím nenaplněním, s jemným zklamáním z plynutí všeho, a zejména s umíráním a pomíjením. Zůstává jí trvalost motivů jen málo obměňovaných — jsou tu dlouhodobé fascinace jejími výlety k moři (zejména Francie a Itálie), naprosto skvostně umí využívat a popisovat barevnost, a to ve chvílích paralelních, třeba v čele s německými expresionisty Traklem, Bennem a Heymem. Intenzita žluté, rudé a modré není u Růženy Jesenské jen náhodnou poetickou výbavou běžné lyrické imprese, jsou to pro ni podstatné prvky pro vyjádření ve chvíli, kdy jí nestačí slova zdánlivě jednoduché a zpěvné spontánní melodie. Potvrzuje se jí tím mnohdy i jakási fatalita a nemožnost naplnění tužeb a snů, které nejsou vyřčené přímo, ale pomocí zástupných symbolů a právě barev. Ona často používaná „růže“ se v jejím podání stává symbolem vztahu i erotického vzplanutí, stejně jako rozlučkou na hrobu s milovanou či milovaným.

V tomto případě se poetická a prozaická tvorba Jesenské prolíná — své povídky začala psát a uveřejňovat brzy po básnických počátcích. I v nich převládá nejprve lyrizovaná podoba přírodních a introspektivních nálad, která se tu a tam odvrátí k pražským scenériím nebo subtilním pocitům. Jakkoli je její prozaická tvorba po roce 1900 intenzivnější (výraznější cyklus novel Mimo svět, 1909, s hrdinkami označovanými Milošem Martenem jako „duše jakési pozdní, zářijové zralosti“, a ceněný román Nokturno moře, 1910), zůstává ovšem leckdy na povrchu a bez propracování povah a činů jedinců, dodejme, že hlavně postav dívčích a ženských. Převládá tu více imprese a melancholie, zasněnější nálady a náhodnost dějů. V jejích pozdějších prózách převažuje stále častější motiv, vycházející evidentně z vlastní zkušenosti prožité i učitelské: odmítnout iluzi a sebeobelhávání a přijmout realitu, ať je jaká je, byť za cenu tragédie. Přetrvává vášnivost, více na povrch vystupují otázky i po smyslu utrpení jedince. Právě zde se projevuje autorčina síla psychologického i sociálně-kritického pohledu na kdysi snad líbivý, ale obelhávající svět iluzorních představ (Tanečnice, 1912). Postupně však z tohoto tragického a realistického světa odchází k biografickým a autobiografickým prózám (Dětství, 1929), které vznikaly zejména ve dvacátých a třicátých letech.

Přesto pro nás Jesenská zůstává hlavně básnířkou — pozdější sbírky Rudé západy (1904), Hudba plachet (1917), Odchod lásky (1922) a Srdce (1927) prohlubují již dříve načrtnuté motivy: láska k hlubině moře, imprese prchavého zážitku, intenzita lásky a její časté nenaplnění, marnost, vždy přicházející a číhající temnota, osudovost konců, která nejde než přijmout. Pokud o sbírce Rudé západy psala část kritiky, že „tato kniha bolestí erotiky vskutku měla zůstat nevydána“ (Lidové noviny), všímala si jiná část recenzentů jejího příklonu k moderně a motivů barev, a ne pouze erotických témat. Zároveň Jesenská právě touto sbírkou nachází pro sebe tak typickou řeč, přímou, nepatetickou a schopnou i díky stálé přítomnosti písňové formy pojmenovat věci plnokrevné, trýznivé, čisté i bolestné. Zůstává nadále intenzivní vyúsťování většiny motivů do temnoty, do osudovosti: Jesenská dlouhodobě trpí ve svých básních, neustále je pro ni přítomná exprese a žal, a to i ve chvílích vzpomínek na dříve prožívané štěstí. Básnířčina vyvolávaná osudovost v posledních sbírkách postupně vše relativizuje a nastává velké a dlouhodobé smíření veškerých věcí. Bolest je tedy požehnaná, každý osudový příběh může být nahlížen i jako dobrodiní a rány života a jeho tragika jako by byly přijímány s lehkým úsměvem na tváři. Může to působit až quijotovsky, na což ostatně v případě sbírky Srdce upozorňoval František Götz: „Nezlomná je tato víra, žádná zkušenost ji nezničí. R. Jesenská je Quijot, jenž už jistě nezmoudří.“ (Národní osvobození, 1928). Budiž — ovšem je to stále i ve své době zjev originální, stále svůj a stále ohledávající jedinou poznanou pravdu, která relativizuje všechny city a bolesti do jediného, takřka už existenciálního hlediska.

Michal Jareš

z připravované knihy Usmrceni liliemi

Podobné příspěvky