Jakub Šofar – poslední slova

Dovolím si pro tuto příležitost trochu zrecyklovat Hrabalova slova, která prý pronesl nedlouho před smrtí (přesné znění je Jsme na mrtvém bodě). Slovo „prý“ je pro tento text zásadní, neboť kromě několika nepopiratelných případů je nutno „číst“ všechna poslední slova s předznamenáním „prý“. Co je však pravda a kdo ji chce slyšet? Jak se postupně vyprazdňuje duchovní obsah smyslu našich životů, o to více chceme poslouchat bájná vyprávění starců. Ta vyprávění nás vyloženě baví. Čím více jsme schopni luštit DNA všeho živého, tím větší máme potřebu léčit se příběhy o „zemřelém“ světě, se vším posvátným, tajemným a nadpřirozeným.

Druhé důležité slovo, již použité v první větě, je „přesné“. Historie či spíše její vykladači hráli (a stále hrají) rádi na tichou poštu, je to oblíbená kratochvíle. V tiché poště se sdělení proměňuje nevědomě, a někdy i vědomě. Obávám se, že v případě posledních slov je častější to vědomé, plánované zasahování do obsahu i do formy.

 K čemu je tedy smrt? Červ rozehryže časem

 čivy a všechnu kost; duše se vymaní

 z té sprosté mršiny a vejde v ústraní;

 zbude jen vzpomínka, jež podobá se na sen.

Jean de Sponde: „O smrti“ (překlad Jiří Pelán)

 

Smrt, brrr, jaké to škaredé, „necool“, neestetické slovo! Jedním z nejdůležitějších výdobytků této civilizace je, že jsme smrt vypudili ze života. Kopli jsme ji pod postel jako hovno, jak je psáno v klasické přisprostlé legraci o Starém Bělidle a o Babičce. Smrt je cítit, ale nevidíme ji. A co nevidíme, to neexistuje. Ještě moji prarodiče žili v té vulgární pospolitosti, kdy v jedné místnosti se rodilo, souložilo a umíralo. Smrt byla přirozenou součástí života, cíl, vykoupení z pozemské pouti, za kterým je možné očekávat zmrtvýchvstání. Ale ten náboženský prvek nebyl tím nejdůležitějším. Podstatná byla přirozenost a pravidelnost životního cyklu: něco končilo, něco začalo. Inženýrství lidských duší bylo spuštěno už dávno předtím, než se ten výraz objevil. Právě touto amputací, vyloučením smrti ze hry a jejím přesunem někam za plentu (a je jedno, jak tuto plentu nazveme). Jenže za plentu by se mělo chodit jen při volbách, které jsou rovné, přímé, všeobecné a tajné. Zatímco první tři body platí pro volby i pro smrt, v tom čtvrtém je to jinak. Do dokonalosti jsme to dotáhli tady za železnou oponou. Obrátili jsme to. Volby byly veřejné a smrt tajná.

Poslední slova, tedy to, co řekl (či napsal) člověk před smrtí (přirozenou, dobrovolnou či nedobrovolnou), bývají součástí různých sbírek aforismů a citátů. Vždycky mně však připadalo, že se přece jen odlišují „nadáním“ nést příběh. Pokud budeme abstrahovat od všech pochybností a přijmeme tezi, že jde o skutečné zachycení slov skutečných lidí, dostáváme materiál, který svou výpovědí přesahuje žánr lakonických, jiskrných a nepochybně skvělých výroků, které jsou však pořád jen vyzobanými hrozinkami z koláčů. A hrozinek se brzy přejíte.

Můj otec mi, ještě když jsem ho poslouchal, říkal, že v obecné škole, na přelomu dvacátých a třicátých let, se v dějepise s posledními slovy pracovalo celkem běžně. Patřila k obrazu postav, jež výrazně ovlivnily chod světa. Byla vyučovanou látkou. Nikdo nepochyboval o pravdivosti toho, co je psáno. Napsané bylo nezpochybnitelné a zvláště ve spojitosti se smrtí, o té si nikdo nedovolil vtipkovat. Tak hrejme tuto hru, i když to asi všechno bylo jinak.

Nejjednodušší to měli (nevím, zda ještě mají) židé, ti se připravovali na odchod důkladně. Ideálně v přítomnosti rodiny, s vyznáním hříchů. Snažili se opouštět svět s posledními slovy Šma Jizra’el, tedy Slyš, Izraeli.

Čteme-li některá poslední slova, připadá nám, že je musel mít ten který umírající připravená dávno dopředu. Podobně jako si faraoni stavěli pyramidy, příbytky pro budoucí rozpadající se těla, nebo boháči výstavné hrobky. Smrt se neodbývala. Dnes jsme tak vyspěli, že umírající jsou udržováni „při životě“ ještě dlouhá léta poté, co přestanou být schopni cokoli vyslovit. Takže pokud nejde o plánovanou smrt, jež je většinou demonstrativní, s potřebou blízkým nebo lidstvu cosi sdělit (napsat, nahrát), tak se „světová pokladnice“ posledních slov už dál nerozšiřuje. Samozřejmě, podstatné jsou činy, nikoli slova. No, po některých celebritách kdyby tak aspoň nějaká slova zůstala…

Nechci spekulovat o tom, která poslední slova jsou nejspíše „umělá“. Například Jan Hus podle zprávy Petra z Mladeňovic na hořící hranici zpíval Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi, Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou a Jenž jsi se narodil z Marie Panny. Tradované Svatá prostoto!, jenž měl vyslovit na adresu stařenky přikládající polínko do ohně, mně připadá pro tu chvíli těžko uvěřitelné, nicméně o tom tento výběr není.

Zpochybňováno je i Jsem připraven. amerického prezidenta Wilsona stejně jako Palachův výrok Ať už nikdo nic takového nedělá! I kdyby nezazněl, pro tehdejší situaci byl „nutný“.

Jiným typem pochybností je „špatné slyšení“. Goethovo slavné Více světla! (Mehr licht!) bylo možná ve skutečnosti původně Více ne! (Mehr nicht!).

Všem pochybovačným úvahám hraje do karet existence druhé varianty posledních slov, popřípadě i třetí. Nejprve jsem uvažoval, že některé dvojité případy uvedu, ale dospěl jsem k názoru, že by to bylo v konečném výsledku spíše na škodu. Takže jen výčtem některá jména: Buddha, Caesar, Nero, Septimius Severus, Johanka z Arku, Rabelais, Voltaire, Goethe, Beethoven, Napoleon, Heine, Palacký, van Gogh, František Ferdinand d’Este, Houdini, Trockij, Jan Pavel II…

Dovolím si uvést ještě slova čtyř postav, u kterých jsem si nebyl jist správnou datací, nicméně zaznít by zde měla.

Tak se teda dívejte, papeženci!

Pořád jste chtěli vidět zázraky,
tak teď můžete vidět zázrak –

já totiž v tomhle ohni necítím o nic víc bolesti,

než kdybych ležel v posteli.

James Bainham, právník a protestantský mučedník
(upálen 1532)

 

Ne! Přišel jsem sem zemřít, a ne řečnit.

(když se ho ptali na poslední slova před popravou, 1896)
Cherokee Bill, americký zločinec

 

Nechte mne jít!

(když se snažil prodrat do záchranného člunu, 1912)
E. J. Smith, kapitán Titaniku

 

Jsem hotov říci vám,

že jsem skončil se životem

a jsem připraven na smrt. Svůj život považuji

za nejvyšší protest proti světu krve a slz.

(na popravišti, 1882)
Kalilajev, ruský anarchista

 

 Jistě sem patří i nedatovaný nápis sebevraha v jednom opuštěném londýnském domě:

Proč sebevražda? A proč ne?

Za samostatnou knihu by stál soubor slov vyřčených před všemi typy poprav (ve výběru je jen několik ukázek). Zajímavé by bylo srovnání „reakcí“ odsouzených v Norimberkém procesu nebo v procesu s českými aktivistickými novináři. Za všechny alespoň slova Vladimíra Krychtálka (1903–1947): Ať zhyne bolševismus a žije český národ. Tematicky by sem přináležela i odpověď československých parašutistů, kteří připravovali a provedli atentát na R. Heydricha, ukrytých v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Praze, když byli vyzváni, aby se vzdali, že se jim nic nestane: Češi se nevzdávají!

Zvláštním druhem posledních slov jsou ta, která vložili do úst svým hrdinům dramatici či prozaici – Bolest je krátká a radost věčná (Schillerova Panna Orleánská). Sem možná patří i Sladký Kozina: Lomikare, Lomikare, do roka a do dne tě zvu na Boží soud (Jirásek, Němcová, Baar). Výrok však zmiňují i některé kroniky, takže pravdy se těžko dopátráme.

Z moderní literatury nemůžu opomenout poslední slova Arnolda J. Rimmera, technika 2. třídy, z kultovního britského seriálu Červený trpaslík (o polévce gazpacho): Už nikdy nezapomeneme, že se jí studená.

Naposled pak je nutno připomenout oblíbená legrační (pseudo)poslední slova, kterých koluje po internetové síti veliké množství:

Dám si ještě talířek té skvělé houbovky.

Ty že jsi mafián? Nevěřím.

Krev v puse… Divný.

Ten bílý prášek v obálce je cukr?

Ale to už je úplně, ale úplně někde jinde.

Marně si kladu otázku, zda platí teze – čím inteligentnější člověk, tím více se bojí smrti. Neumím na ni odpovědět a z této knihy nečekejte v tomto punktu poučení. Co vím ale určitě, je to, že měl pravdu Axel Munthe, když napsal, že žádný člověk by nesnesl svůj život, kdyby věděl přesně, kdy umře.

Tanec smrti, Totentanz či Todestanz, dance macabre (odtud do čestiny přechází slova makabrický, makabrózní). Výtvarné ztvárnění tanců mrtvých s živými. Živí odcházejí na cestu, odkud není návratu. Přítelkyně, příteli, poslední valčík mi nesmíš odmítnout…

Objevují se v pozdním středověku, jejich kořeny tkví v představě o nočních rejích umrlců na svých hrobech. Historik společenských věd by v nich možná našel jednu z prvních „demokratických“ trhlin feudálního období. Smrt (kostlivec) je spravedlivá, nerozlišuje mezi pánem a trhanem, tančí i s krály a s papeži. Spíše však dokladují změnu vztahu ke smrti. Na smrt jako vstupenku do blaženého ráje, do lepší fáze života, je po morových ránách, které zasáhly krutě Evropu, zapomenuto. Zde je také nutno hledat začátek postupně vzrůstajícího zájmu o poznávání lidského těla (medicína i výtvarné umění).

Nejstarší nástěnné zobrazení je doloženo z dvacátých let 15. století (Francie), největšímu rozšíření napomohly grafické cykly (G. Marchant, A. Dürer, H. Holbein ml., M. Merian, M. J. Rentz atd.). Objevují se i českých zemích, ale bývají zde „vyměněná“ pozadí či pozice osob.

Umrlecké taneční motivy se stávají součástí světového výtvarného umění a jsou využívány až do dnešních dob (např. sociální a politická karikatura). U nás měly výrazný vliv na F. Jeneweina či J. Váchala, odborně se tancům smrti věnoval Čeněk Zíbrt.

Nepřehlédnutelný je vliv fenoménu tanců smrti na vznik specifického filmového žánru (horor). Stejně je možno je chápat jako jakési proto-komiksy (podobně jako tapisérie z Bayeux). Po návštěvě některých tanečních party může nezkušený návštěvník dojít k závěru, že se ocitl uprostřed tance smrti, i když nepozná, kdo je živý a kdo mrtvý.

 PS: Úplně na poslední chvíli. Zpráva z denního tisku (5. 11. 2009):

Chceme umřít, dokud je čas,

napsali britští důchodci do BBC. A zabili se.

 

 Jakub Šofar