|

Paul Celan – Kukly diluviálních usazenin

Tato úsečná metafora vystihuje veškerou tvorbu obtížně uchopitelného básníka Paula Celana. Jeho poezie nás přímo uvádí do pradávných, nehmatatelných končin stvoření světa i lidských bytostí, kde si rozhodně nevystačíme s pouhou slovní archeologií. Je cestou, která po jedinci vyžaduje zapojení vlastní intuice, bez předsudků a obecně zavedených představ. Skrze Celanovy verše vstupujeme na velmi vratké území ustavičných proměn, které ve své podstatě vůbec nic neznamenají. Pokud plně podlehneme tomuto stavu, čeká nás jen a jen ustavičná závrať. Nahoře i dole, ale vzhůru nohama. Marně budeme hledat nějakou oporu v tomto pouhopouhém, co je. Řeklo by se moc, anebo málo, bůhví, ovšem ani s tím si tady příliš nevystačíme. Éterická slova, která naplňují pouze vlastním vyprázdněním, nám nenabízejí nic jiného než se nechat volně unášet v jejich proudění a vnímat tento nehmotný stav čiré přítomnosti.

ŽIVOT JAKO BEZDOMOVÍ

Bukovina

Paul Pessach Antschel (pozdější pseudonym Celan vznikl slovní přesmyčkou vlastního příjmení) se narodil 23. listopadu 1920 v Černovicích, hlavním městě Bukoviny, území na úpatí Karpat, které historicky patřilo pod Moldavsko, později pod Rakousko-Uhersko, a dnes je rozděleno mezi Rumunsko a Ukrajinu. Jeho otec Leo Antschel-Teitler pocházel z židovské rodiny, žijící v nedaleké vesnici, byl vystudovaný stavební inženýr, který se později živil obchodováním s palivy a makléřskou činností. Matka Friederika Antschelová, rozená Schra­gerová, pocházela ze Sadagody, významného centra chasidismu, ležící na protilehlém břehu řeky Prut. Po základní škole navštěvovala obchodní kurzy, poté pracovala jako kancelářská síla a později jako domácí chůva.

V době jeho narození se Černovicím přezdívalo Malá Vídeň. Město s mnohonárodnostní identitou tvořilo obyvatelstvo převážně složené z komunit Rumunů, Ukrajinců a Židů, kteří společně vytvořili z tohoto místa významnou duchovní a kulturní oblast v rámci celého regionu. Oficiálním jazykem byla až do roku 1924 němčina. Město vzkvétalo, mělo německé gymnázium, univerzitu Franze Josefa, velké divadlo s pomníkem Friedricha Schillera a několik místních novin a časopisů. Mezi jeho významné osobnosti patřil například zázračný rabbi Israel Friedman, zvaný Ruzhin, zakladatel několika chasidských dynastií, za kterým do oblasti přicházeli zbožní Židé z celé Evropy. S tímto krajem je spojeno i mnoho známých literátů různých národností, jako jsou ukrajinští spisovatelé Jurij Feďkovič, Ivan Franko, Osyp Makovej nebo Olha Kobyljanská, rumunský básník Mihai Eminescu, polský básník Aleksander Morgenbesser a v neposlední řadě i významná židovská básnířka Rose Ausländerová.

Dětství Paula Celana bylo poznamenáno poměrně přísnou a racionální výchovou ze strany otce, proto chlapec více inklinoval k matce, která byla i přes své omezené vzdělání výjimečně sečtělá. Právě díky ní se už od raného věku seznamoval s německými klasiky a další světovou literaturou, ve které našel zalíbení. Školní léta započal v německojazyčné škole Meisler. Roku 1927 byl na žádost otce přeložen do hebrejské základní školy Ssafa Iwrija. Vedle klasické literatury byl i vášnivým čtenářem pohádkových knih a dobrodružné literatury, které mu posílala z Vídně jeho teta Berta Antschel. V roce 1930 složil přijímací zkoušky na rumunskou státní střední školu, vedle toho pokračoval dále ve studiu hebrejského jazyka, později si osvojil ještě francouzštinu. Po židovském obřadu bar micva v roce 1933 se dle vlastní svobodné vůle dospělého muže vzdal ortodoxního praktikování judaismu. Během těchto studijních let se seznámil s vrstevníky, jejichž přátelství přetrvalo až do dospělosti, především pak s vídeňským bratrancem Paulem Schaflerem a spolužáky Manuelem Singerem, Gustavem Chomedem a Erichem Einhornem. V roce 1935 opouští kvůli rostoucímu antisemitismu rumunskou střední školu a přechází na ukrajinskou, kde většina studentů byla židovského původu. Zde se intenzivně věnuje studiu literatury. Vedle klasiků Goetha, Schillera či Nietzscheho si velmi oblíbil poezii, především pak básně Hölderlina, Trakla, Rimbauda, Rilkeho. Z této doby pochází také jeho první básnické pokusy. Jedná se o poměrně melodické verše protknuté melancholickou a symbolistní linkou. Jedna z nejstarších dochovaných básní je sonet dedikovaný matce.

Po ukončení střední školy v roce 1938 odchází Celan studovat do Francie. Na přání rodičů navštěvuje přípravné kurzy medicíny na univerzitě v Tours. Díky svému strýci Bruno Schragerovi se seznámil s životem pařížské bohémy, jejíž svět mu učaruje. Vášnivě načítá současnou francouzskou literaturu, mezi jeho oblíbence patří Marcel Proust, André Gide, Louis­-
-Ferdinand Céline, Albert Camus. O velikonočních prázdninách roku 1939 navštěvuje svou tetu Bertu Antschel v Londýně, kam emigrovala z nacisty okupované Vídně. V červnu pak úspěšně ukončuje přípravný ročník studia na medicíně zkouškami z fyziky, chemie a biologie. Poté odjíždí na prázdniny domů za rodiči s přáním, že se na podzim vrátí zpět k už řádnému studiu medicíny do Tours. Bohužel začínající válečné události mu návrat do Francie znemožnily, a tak začal na univerzitě v Černovicích studovat literaturu a románské jazyky.

V roce 1940 obsadila území Bukoviny sovětská armáda. Ruština byla ustanovena jako úřední řeč. Navíc započaly deportace místních lidí na Sibiř na nucené práce. O osudu Židů v Bukovině bylo definitivně rozhodnuto následujícího roku, kdy ruský teror vystřídal německý. Armáda Wehrmachtu s podporou rumunských fašistů obsadila město a začaly pogromy na židovské obyvatelstvo. Byla vypálena Velká synagoga a na území města bylo vytvořeno židovské ghetto, z kterého byla většina Židů deportována do koncentračních táborů. Zbytek jeho obyvatel byl nucen k podřadným pracím a byl jim zabaven majetek. Mezi nimi byl i Celan, jehož rodina unikla první vlně deportací.

Celkově špatná situace Židů se výrazně zhoršila v červnu roku 1942, kdy nastala další vlna násilných deportací, která už zasáhla i rodinu Antschelových. Paul se snažil přesvědčit rodiče, aby se společně s ním schovali na víkend v místní továrně na kosmetiku. Úkryt jim pomohla najít jeho přítelkyně Ruth Lacknerová, ale rodiče se nakonec rozhodli zůstat doma, což se jim stalo osudným. Když se Paul vrátil v pondělí domů, zjistil, že matka i otec byli deportováni do internačního tábora v Podněstří. Naprosto zoufalý, kdy si kladl za vinu, že je opustil, propadl hlubokým depresím, které už ho neopustily do konce života. Sám byl posléze uvězněn až do roku 1944 v pracovním táboře v Tabăresti, kde byl vystaven úmorné práci při stavbě silnic. Na konci podzimu 1942 ještě obdržel krátkou zprávu od matky, že jeho otec zemřel (pravděpodobně na tyfus). Ona sama pak zemřela následující zimu, když jako nemocná byla zastřelena německými vojáky. Po opětovném dobytí území Rudou armádou v roce 1944 se Celan vrací z osvobozeného tábora zpět do Černovic, ale nic už není jako dřív. Psychicky i fyzicky vyčerpaný, bez rodinného zázemí, cítí totální vykořenění a je rozhodnut odejít z těchto míst spojených s osobní tragédií válečného šílenství.

I během těchto náročných let se věnuje vlastní literární tvorbě. Jeho poezie se pod vlivem utrpení proměňuje. Původní milostná linie je postupně vystřídána temnými lyrickými tóny plnými melancholie a smutku. Jedna z nejvýznamnějších básní z tohoto údobí se jmenuje „Černé vločky“, v níž bezprostředně reaguje na zprávu o smrti otce. Vedle toho se intenzivně věnuje i překladatelské práci (překládá Shakespearovy sonety, Verlaina, Yeatse atd.).

Na tato stigmatická místa vlastního zrození později vzpomíná ve svém eseji „Řeč v Brémách“, který vznikl při příležitosti udělení literární ceny stejnojmenného města v roce 1958:

 „Krajina, z níž — po jakých oklikách! Ale což vůbec existují: okliky? —, ta krajina, z níž k Vám přicházím, je nejspíše většině z Vás neznámá. Je to kraj, v němž měl domov nikoli nepatrný díl oněch chasidských příběhů, které nám všem německy převyprávěl Martin Buber. Byl to, smím-li ještě tuto topografickou skicu doplnit o cosi, co mi z velké dálky teď tane před očima, — byl to kraj, v němž žili lidé a knihy.“

Exil

V březnu 1945 Celan odchází do Bukurešti, kde díky příteli Alfredu Margul-Sperberovi získá práci redaktora v nakladatelství Cartea Rusa (Ruská kniha), a upravuje zde přeložené ruské rukopisy do rumunštiny. Začátkem tohoto roku vznikla i první verze jeho nejslavnější básně „Fuga smrti“, která se zároveň stala veřejnou obžalobou antisemitského fašistického režimu. Iniciací ke vzniku této velmi sugestivní skladby bylo válečné utrpení šoa umocněné vylíčením děsivých hrůz z koncentračního tábora v Osvětimi, které mu zprostředkovali po návratu do Černovic jeho přátelé básníci Alfred Kittner a Immanuel Weißglas při společných setkáních u Rose Ausländerové. Poprvé báseň publikoval 2. května 1947 (již pod pseudonymem Paul Celan) v rumunském překladu s názvem „Tango smrti“ v časopise Contemporanul.

V Bukurešti se dostává do kontaktu se surrealismem, díky přátelství s jeho rumunskými představiteli, jakými byli Gellu Naum, Gherasim Luca, Virgil Teodorescu a Paul Păun. Pod jeho vlivem ve své vlastní básnické tvorbě opouští klasický vázaný verš. Mění radikálně strukturu dosavadní poetiky, vyhrocenou metaforikou, která je tak charakteristická pro celé jeho další literární dílo. Poměrně klidné období Celanova života v Rumunsku ukončí až nástup socialismu roku 1947, který má za důsledek plošné represe. Je oficiálně zakázán surrealismus, jenž je nahrazen socialistickým realismem, a Celan jakožto německy píšící autor už zde nemá místo.

17. prosince 1947 za poměrně dramatických okolností Celan emigruje do rakouské Vídně. Nově nastolený komunistický režim v Rumunsku tvrdě pronásleduje uprchlíky a mnoho jich zemře při pokusu o překročení státní hranice. Celanovi se povede dostat do svobodného světa s pomocí převaděčů přes Maďarsko. Poválečná Vídeň je však pro něho zklamáním. Zašlá sláva rakousko-uherského uměleckého centra je pryč, tak jako i silná židovská komunita, která byla za války zdecimována nacisty. S pomocí místní surrealistické skupiny proniká do zdejšího uměleckého světa a navazuje nové literární kontakty. Díky Otto Basilovi, básníkovi a redaktorovi časopisu Plan (inspirovaného expresionismem a surrealismem), publikuje své básně. Seznamuje se též se surrealistickým malířem Edgarem Jené, u kterého v ateliéru na Althanplatz na přechodný čas i bydlí. Poznává řadu dalších přátel, mezi něž patřili manželé Demusovi, Milo Dor nebo Reinhard Federmann, z nich se postupně stali i jeho literární podporovatelé. Ovšem osudové setkání na něho teprve čeká. V květnu 1948 se seznamuje s rakouskou básnířkou a dramatičkou Ingeborg Bachmannovou, která ve Vídni studuje filozofii a později se stane jeho celoživotní oporou. Původně intenzivní přátelství přeroste velmi rychle do mileneckého vztahu. Toto silné pouto přetrvá v různých intervalech a podobách až do jejich smrti.

Koncem června 1948 Celan opouští tísnivou Vídeň a cestuje přes Innsbruck do Paříže, kde je rozhodnutý začít novou etapu svého života. V září tohoto roku mu ještě ve Vídni v nakladatelství A. Sexl vychází v nákladu 500 kusů první výbor jeho poezie pod názvem Písek z uren, obsahující 48 básní převážně z bukovinských let. Celý náklad nechá Celan později skartovat z důvodu značného množství tiskových chyb. Ovšem mohlo jít i o snahu se definitivně odříznout od traumatických prožitků z vlastní domoviny. První roky strávené v Paříži jsou ve znamení totální izolace. Žid bez státní příslušnosti, básník ve středu Francie píšící německy, nezaměstnaný, bez majetku, dokonalý pan nikdo. Když v září odmítne nakladatelství jeho nově připravený svazek poezie, Celan těžce nese nepochopení své tvorby. Tento věčný boj nazval „zápasem s nebem a jeho propastí“. Mezi lety 1948–1952 nepublikoval více jak osm básní za rok. Živil se střídavě jako tovární dělník, tlumočník a překladatel, příležitostně vedl i kurzy němčiny a francouzštiny. V červenci pak začal studovat němčinu a obecnou lingvistiku. Stu­dium úspěšně ukončil v roce 1950 získáním licence de lettres.

V těchto letech se seznámil s německo-francouzským básníkem židovského původu Yvanem Gollem a jeho ženou Claire, což mělo později pro Celana tragické důsledky. O třicet let starší Goll, v té tobě již těžce nemocný leukémií, si Celana velmi oblíbil, a dokonce ho těsně před smrtí pověřil správou své literární pozůstalosti, pokud by jeho žena nemohla tuto povinnost plnit. Celan na Gollovo přání překládal jeho francouzsky psané básně do němčiny. Po jeho úmrtí obvinila Claire Gollová Celana z plagiátorství veršů jejího manžela a způsobila tím literární skandál. Přestože pamfletům této poměrně excentrické osobnosti nepřikládala umělecká veřejnost přílišnou váhu, Celan se s tímto nařčením nikdy nevyrovnal, což celkově zhoršovalo jeho špatný psychický stav, který později vyústil do hlubokých depresí a následné sebevraždy.

V listopadu 1951 se seznamuje v Paříži s výtvarnicí a grafičkou Gisèle Lestrangeovou, která se později stane jeho ženou. Vzali se 21. prosince 1952 i přes odpor její šlechtické rodiny. V této době si Celanova literární tvorba začíná získávat všeobecné uznání. V německém Niendorfu se účastní zasedání významné literární Skupiny 47, kde předčítá i své básně. V prosinci 1952 pak vychází v německém Stuttgartu jeho oficiální básnická prvotina, sbírka Mák a paměť, zahrnující jeho tvorbu z let 1944–1952. Právě její ohlas a zájem o Celanovo dílo přiměl Claire Gollovou v srpnu 1953 k sepsání otevřeného dopisu směřovanému k německým kritikům, spisovatelům a nakladatelům. V něm obvinila Celana, že je jeho sbírka poezie napodobeninou veršů jejího manžela s argumentací na odkazy určitých společných bodů a průsečíků v jejich tvorbě. Tato fakta se velmi rychle ukázala jako lichá, protože podstatná část uváděných básní z Celanovy sbírky je staršího data než u zmiňovaných Gollových. V říjnu 1953 se manželům Celanovým narodil syn François, který zemřel pár dní po porodu. Tato tragédie oba rodiče hluboce zasáhla.

Významné změny do života Paula Celana přinesl rok 1955. Manželům se narodil další syn Claude François Eric. Krátce po jeho narození vychází Celanovi druhá sbírka básní pod názvem Od prahu k prahu s dedikací manželce. Obsahuje básně už výhradně napsané v pařížském prostředí. Téhož roku dostává Celan francouzské občanství. Na konci listopadu 1956 nastoupil jako redaktor pro německý jazyk na École Normale Supérieure Saint Cloud, kde nahradil nemocného Guida Meistera. O tři roky později byl jmenován do funkce pedagoga na ENS Rue d’Ulm, kterou zastával až do své smrti 1970. V září roku 1957 získává Literární cenu Kulturního kruhu ve Spolkovém svazu německého průmyslu. Mimo vlastní tvorbu se Celan od padesátých let věnoval intenzivně i překladatelské práci z německé, židovské, románské, slovanské a anglosaské literatury. Jeho celkový záběr v tomto směru byl opravdu značný. Dalšího významného ocenění se mu dostává 26. ledna 1958, kdy získává Brémskou literární cenu. V březnu 1959 vychází další Celanova sbírka básní Mříže pro řeč. Mezi květnem a červencem téhož roku podniká rozsáhlou cestu napříč Německem, Rakouskem a Švýcarskem, během níž se setkává s Milo Dorem, manželi Demusovými nebo s Ludwigem von Fickerem. V říjnu pak vychází v berlínském deníku Tagesspiegel recenze na sbírku Mříže pro řeč z pera Güntera Blöckera, jejíž celkové vyznění vnímá Celan jako značně zavádějící, a navíc antisemitské, což ho hluboce raní.

V jarních měsících roku 1960 dosahuje aféra s Claire Gollovou svého vrcholu jejím dalším dehonestujícím dopisem uveřejněným v mnichovském literárním časopise Baubudenpoet. Celan společně se zástupci nakladatelství Fischer a s přáteli připravují ve Frankfurtu plán prohlášení na obhajobu pro „Die neue Rundschau“. Tato vleklá a nesmyslná obvinění postupně dohánějí Celana do manických stavů, které vyústily do hlubokých depresí. V květnu téhož roku se Celan poprvé setkává s Nelly Sachsovou, významnou básnířkou a dramatičkou německého původu (nositelkou Nobelovy ceny za literaturu), žijící ve švédském Stockholmu. Poprvé se potkali v Curychu u příležitosti udělení literární Ceny Droste-Hülshoffové Nelly Sachsové (viz Celanova báseň „Curych, U Čápa“). Tomuto setkání předcházela letitá vzájemná korespondence a intenzivní přátelské pouto. Oba autory spojoval židovský původ a následné válečné utrpení v kontextu šoa, které se podepsalo na jejich psychickém stavu. Sachsová, stejně jako Celan, strávila střídavě pozdní léta v ústavu pro duševně choré, trpěla depresemi, halucinacemi a paranoiou. V říjnu je Celanovi udělena Cena Georga Büchnera v Darmstadtu, kterou lze považovat za vrcholné ocenění jeho básnické tvorby.

Před Vánoci roku 1962 prochází Paul Celan hlubokou vnitřní krizí, která vrcholí první hospitalizací na psychiatrické klinice. V říjnu 1963 vychází další svazek jeho poezie pod názvem Růže nikoho. V této přelomové sbírce se naplno odráží prožitý stav nicoty plný neosobních podobenství. Jeho narůstající psychické problémy, prohloubené nekontrolovatelnými manickými stavy, vyústí 24. listopadu 1965 ve vražedné napadení manželky nožem a druhou hospitalizací v ústavu, kde zůstal až do poloviny roku 1966. Bohužel na počátku dalšího roku se celá situace opakuje znovu: opětné napadení manželky a následný pokus o sebevraždu. Poté následuje operace a soudem nařízená ústavní hospitalizace. Je léčen silnými psychofarmaky a elektrošoky. Stává se nebezpečným pro sebe i blízké okolí. Gisèle Celan-Lestrangeová podává nakonec žádost o rozvod a manželé žijí nadále odděleně.

V červenci roku 1967 navštěvuje Celan německého filozofa Martina Heideggera žijícího v horské chatě poblíž rašeli­nišť v německém pohoří Schwarzwald ve vesnici Todtnauberg. Toto setkání reflektuje ve své stejnojmenné básni, která následně vyústila ve vzájemnou polemiku ohledně angažovanosti oblí­beného filozofa v období německého národního socialismu. V září vychází Celanovi sbírka básní Jiný dech, o rok později pak další pod názvem Vláknitá slunce. Konec roku 1968 je ve znamení jeho posledního nuceného pobytu na psychiatrické klinice.

V roce 1969 odjíždí Paul Celan do Izraele na pozvání Hebrejské asociace spisovatelů. Navštěvuje Jeruzalém a při svém pobytu potkává spoustu přátel z rodné Bukoviny, kteří tam emigrovali před nacismem. Mezi nimi i dávnou přítelkyni básnířku Ilanu Shmueliovou, s níž prožije i svůj poslední milostný vztah. Právě jí je adresován pravděpodobně i jeden z posledních dopisů Paula Celana před smrtí, datovaný 12. dubna 1970.

Večer 20. dubna 1970 Paul Celan nadobro zmizel v útrobách řeky Seiny. Na pařížském mostě Mirabeau po něm zůstaly pouze vyprázdněné kapsy; odložené hodinky, doklady, fotografie syna a manželky, jako zátiší pomíjivého času místo dopisu na rozloučenou… Prvního května bylo nalezeno jeho utonulé tělo poblíž Courbevoie a jeho smrt byla prohlášena za sebevraždu. Pochován je na pařížském předměstském hřbitově
v Thiais.

Tři měsíce po smrti byla vydána poslední sbírka veršů Nátlak světla, kterou básník stačil sám připravit. Z pozůstalosti pak ještě vyšel svazek poezie Sněžný part (1971).

Celý život Paula Celana tak nápadně připomíná postavu věčného Žida Ahasvera bloudícího bezdomovím, jehož cestu popisuje i ve své básnické próze Rozhovor v pohoří z roku 1959:

„Jednou večer, slunce, a nejenom slunce, zapadlo, tu šel, vystoupil ze svého domku a šel žid, žid a syn žida, a s ním šlo jeho jméno, to nevyslovitelné, šel a přicházel, loudavě přicházel, dal se slyšet, přicházel o holi, přicházel přes kamení, slyšíš mě, ty mě slyšíš, jsem to já, já, já a ten, koho slyšíš, domněle slyšíš, já a ten druhý, — šel tedy, to bylo slyšet, šel jednou večer, když ledacos zapadlo, šel pod oblaky, šel ve stínu, ve vlastním i cizím — neboť žid, však to víš, má vůbec žid, co mu taky skutečně patří, co si nevydlužil, co si vypůjčil a nevrátil —, tak tedy šel a přicházel, přicházel sem po silnici, šel, jako Lenz, pohořím, on, kterého nechali bydlet dole, kam patří, v nížinách, on, žid, přicházel a přicházel. […]

— já zde, já; já, co ti to vše můžu říct, byl bych mohl říct; co ti to neříkám a neřekl; já s lilií zlatohlavou nalevo, já s polníčkem, já s tou dohořelou, s tou svíčkou, já s dnem, já s dny, já zde a já tam, provázen možná — teď! — láskou nemilovaných, já na cestě k sobě, zde, nahoře.“

POEZIE NEZAMLČENÉHO NEVĚDOMÍ

„všechno je jinak, nežli si myslíš, / nežli si myslím…“ Tyto dialektické verše (dle kterých jsme pojmenovali i tento výbor) jsou výsostně charakteristické pro celou tvorbu básníka Paula Celana. Jeho postupnému vymknutí se řeči přecházející do čirého zaříkávání a zaklínání skutečnosti s jediným možným pojmenováním: Je jaká je. Tento stav básník popisuje ve svém textu Z řeči v Brémách z roku 1958: „Dosažitelné, blízké a neztracené zůstalo uprostřed ztrát jediné: řeč. Řeč zůstala neztracena, ano, navzdory všemu. Ale musila nyní projít svými vlastními nezodpověditelnostmi, projít strašlivým oněměním, projít tisícerými temnotami smrtících promluv. Řeč prošla tím vším a nevrátila nám žádná slova o tom, co se stalo; tímto děním však prošla. Prošla jím a směla se opět projevit, ‚obohacena‘ tím vším.“

Báseň nemusí být nutně ve své podstatě nějakým sdělením, má i jiné možnosti, třeba přesahovat se pouhým sdílením své věčné přítomnosti: „Báseň, poněvadž je přece projevem řeči a ve své podstatě dialogická, může být poselstvím v láhvi, odevzdaným ve víře — arciť ne vždy plné naděje —, že by mohla někde a někdy být vyplavena na pevninu, třeba na pevninu srdce. Básně jsou i tímto způsobem na cestě: směřují k něčemu. — K čemu? K ně?emu otev?en?mu, naplniteln?mu, k?n?jak?mu osloviteln?mu prot?j?ku mo?n?, k?n?jak?čemu otevřenému, naplnitelnému, k nějakému oslovitelnému protějšku možná, k nějaké oslovitelné skutečnosti.“

Neexistující hranice Ducha v mezích: Ani tady, ani tam. To jsou opravdu ultimátní výzvy pro zkoušené slovo překročit vlastní stín významu směrem k vyprázdněnému stvoření. Zkusme se tedy jednou provždy oprostit od zjednodušujících berliček o nesrozumitelnosti jeho poezie, s kterými se Celan potýkal po celý život, nemusíme nutně hledat: Něco, co není. Má to smysl i pouze prožít, absolutní osvobození se od všech příčin. Chce to jiný přístup k nastoleným skutečnostem, které Celan zmiňuje ve svém eseji „Meridián“, z řeči u příležitosti udělení ceny Georga Büchnera roku 1960: „… jenom mu bylo nepříjemné, že neumí chodit po hlavě. Kdo chodí po hlavě, dámy a pánové, — kdo chodí po hlavě, má nebe pod sebou jako propast. Dámy a pánové, je dneska běžné, že se poezii vyčítá ‚nesrozumitelnost‘. — Dovolte mi na tomto místě nenadále — ale neotevřelo se tu náhle něco? —, dovolte mi citovat zde větu z Pascala […]: ‚Ne nous reprocher pas le manque de clarté puisque nous en faisons profes­sion.‘ — (Nevyčítejte nám nedostatek jasnosti, vždyť my si z toho děláme povolání.) — To je, myslím, ne-li vrozená, tedy aspoň poezii přiřazená nesrozumitelnost — kvůli setkání s ní z nějaké — možná námi samotnými navržené — dálky nebo ciziny.“

Opravdový dialog se sebou samým je možné vést jen s myslí obrácenou naruby. Protože ve své vnitřní podstatě jsme stejně na všechno sami. Navždy více otázek než odpovědí. O to tu jde: „Poezie může znamenat i jiný dech. Kdožví, možná, že poezie zmáhá svou cestu — i cestu umění — právě kvůli takovému jinému dechu? […] Báseň chce jít za něčím jiným, potřebuje toto jiné, potřebuje protějšek. Vyhledává jej, vemlouvá se mu.“ Vstává z popela, ale v jiný prach se zároveň obrací. Má tak ničí oči pro pláč, až věčná ústa oněmí: „Báseň se stává rozhovorem — často je to zoufalý rozhovor. […] Když takto s věcmi rozmlouváme, jsme vždycky i u otázky po jejich Odkud a Kam: u ‚dokořán zůstávající‘, ‚k žádnému konci nedocházející‘, do otevřenosti a prázdnoty a volnosti odkazující otázky — jsme daleko venku.“ Zrozené z Ducha je nevyzpytatelné: Vítr vane, kam chce. Had se kouše do ocasu, kruh protíná kruh. Dále už nejsou ani osoby, ani věci: „Nalézám něco — jako řeč — nehmotného, ale pozemského, terestrického, něco kruhovitého, přes oba póly se vracejícího k sobě samému a při tom — veselou náhodou — dokonce protínajícího tropy —: nalézám… meridián, poledník.“ Absolutní bod nekonečné proměny.

Paul Celan je autorem osmi básnických knih, které postupně vrší osobitou slovní mohylu v lineární posloupnosti. Každá sbírka má svou vlastní uzavřenou strukturu, rozvíjí jeho myšlenkový potenciál a zároveň odkazuje na další vnitřní vývoj. Žádná dosažená meta tak není trvalá, ale ustavičně se proměňuje. Poezie se pak stává věčnou duchovní cestou.

První dvě sbírky Mák a pamě?ť (Mohn und Gedächtnis, 1952) a Od prahu k prahu (Von Schwelle zu Schwelle, 1955) jsou ve znamení melodických veršů. Již zde se plně projevuje Celanova originální metaforika. Ve svém symbolistním duchu odkazují na poetiku jeho vizionářských předchůdců: Hölderlina, Novalise, Trakla, Rilkeho. Nezanedbatelný vliv na tyto básně měla i jeho zkušenost se surrealismem, která se v nich zhmotnila především určitým vychýlením z běžných struktur myšlenkových procesů směrem k vlastnímu přímočarému přesahu. Celan se k podstatě básnictví vrací v následujícím vyznání: „Řemeslo je, jako čistotnost vůbec, předpokladem veškeré poezie. Toto řemeslo zcela určitě nemá zlaté dno — kdo ví, jestli nějaké dno vůbec má. Má svoje propasti a hloubky — někteří (ach, já k nim nepatřím) mají pro ně dokonce jméno…“

Zásadní zlom v poezii Paula Celana přichází až v následujících básnických knihách Mříže pro řeč (Sprachgitter, 1959), a především pak ve sbírce Růže nikoho (Niemandsrose, 1963). V nich definitivně opouští hudebnost verše a vydává se cestou slovního experimentu. Výpověď se postupně rozpadá a zadrhává, podstatná jména nahrazují zájmena a jejich mnohovýznamové jazykové složeniny. Celková struktura těchto kompozic je rozrývána oddělenými předložkami, pomlčkami a závorkami, až se řeč zajíká. Tento způsob práce se slovy otvírá Celanovi nový prostor k přesahům, které jsou tak zásadní pro jeho veškerou další tvorbu. Sám básník k tomu dodává: „Německá lyrika jde dnes, myslím, jinými cestami nežli francouzská. S největšími pochmurnostmi v paměti, s největšími problematičnostmi kolem sebe nemůže při všem zpřítomnění tradice, na níž spočívá, už mluvit jazykem, který — zdá se — leckteré příznivě naladěné ucho od ní očekává. Její jazyk se stal střízlivějším, faktičtějším, nedůvěřuje ‚krásnu‘, pokouší se být pravdivý. Je to tedy […] ‚šedší‘ jazyk, jazyk, který by mimo jiné rád viděl i svou ‚hudebnost‘ usídlenou na místě, kde už nemá nic společného s ‚libozvučností‘, která ještě víceméně bezstarostně zaznívala s nejstrašlivějším děním i vedle něho. Tento jazyk […] neokouzlí a ‚nepoetizuje‘, tento jazyk jmenuje a dosahuje, pokouší se vyměřit oblast daného a možného…“

V následujících dalších čtyřech sbírkách básní Jiný dech (Atem­wende, 1967), Vláknitá slunce (Fadensonnen, 1968), Nátlak světla (Lichtzwang, 1970) a Sněžný part (Schneepart, 1971) z pozůstalosti už Celan jenom důsledně rozvíjí svoji nastolenou experimentální poetiku. Slova se stále více proměňují v rituální totemy a řeč nutně naráží na samou mez sdělitelnosti (což mu i přes četná ocenění bylo stále častěji podsouváno v kritických ohlasech na jeho tvorbu). Toto nepochopení Celan těžce nesl. I s vědomím, že z těchto mezí není jiného východiska, se vždycky snažil o básnický dialog a odmítal nařčení z hermeticky uzavřené poezie: „Nevidím zásadní rozdíl mezi stiskem ruky a básní… A mimoto přece existuje, na každém lyrickém nároží, experimentování s takzvaným slovním materiálem. / Básně to jsou i dary — / dary pozorným. Dary obsahující osud.“

Básník Paul Celan je ryzím ztělesněním bytosti usilující o to podávat nám zprávy z končin absolutních básní, bez nároku na rozhřešení. Je stále živoucím důkazem toho, že taková snaha o lidskou výpověď má smysl, i když němá věčnost nebere konce. Poezie jako dar z nicoty:

„Nichts — vernichten — Licht“

„Nic — zničit — Světlo“

Robert Janda

Podobné příspěvky