Nagíb Mahfúz – Pohled skrze podlost a zoufalství
„V rámci tohoto příběhu řešíme pouze zjevné symboly a nebereme v potaz autorovy cíle a záměry. Ty bude posuzovat Bůh všemohoucí. Hodnocení textu jakožto ‚vytříbeného‘ uměleckého díla přenecháme kritikům, jejichž ‚vytříbený‘ vkus jim umožňuje podobné umění snadno strávit.
Islámská výzkumná akademie na základě této zprávy a zpráv dalších cenzorských orgánů rozhodla, že šíření či vydávání tohoto díla, ať už v psané, zvukové, nebo obrazové podobě, je nebezpečné, stejně jako jeho import.
Úspěch je u Boha.“Generální tajemník Islámské výzkumné akademie,
1. prosince 1988
„Objevil se mezi autory nový Nagíb Mahfúz?“ ptal se poroty jeden z novinářů na tiskové konferenci před vyhlášení IPAF (International Prize for Arabic Fiction), nejprestižnější literární ceny udělované v arabském světě, za rok 2024. Porotci opatrně volili slova, aby nemuseli naplno říct zjevné: neobjevil. Druhý takový se totiž dost možná ani nikdy neobjeví.
Nagíb Mahfúz se narodil 11. prosince 1911 do rodiny státního úředníka jako nejmladší ze sedmi dětí. Vyrůstal v káhirské lidové čtvrti al-Gamálíja, jejíž prostředí se v pozdějších letech výrazně zrcadlilo v jeho literární tvorbě. Nikdo nemohl tušit, že se dožije požehnaných devadesáti šesti let, a stane se tak svědkem událostí téměř celého dvacátého století a začátku století jedenadvacátého. Ani že po sobě zanechá třicet pět románů, přes tři sta padesát povídek, dvacet šest filmových scénářů a divadelních her a stovky novinových sloupků a článků. Stejně tak nemohl nikdo předvídat, že se Nagíb Mahfúz stane prvním a dosud jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. A už vůbec nikoho nemohlo napadnout, že na něj bude kvůli jednomu z jeho románů, a to dlouhých třicet pět let po jeho zveřejnění, spáchán brutální atentát.
V době, kdy se Nagíb Mahfúz narodil, Egypt stále ještě okupovali Britové. Okupace začala v roce 1882 jako důsledek snah Egypta o odtržení od Osmanské říše a téměř stoletého soupeření o vliv nad územím mezi Francií a Britskou říší. Na trůnu seděl od roku 1892 chedív Abbás II. Hilmí, který na rozdíl od svého pokorného předchůdce s Brity nesympatizoval. Po vypuknutí první světové války se ale Britové nepohodlného chedíva zbavili a nahradili ho jeho strýcem Husajnem Kámilem, kterému se dostalo titulu sultán. Ač v zemi nominálně vládli chedív a napůl volená a napůl jmenovaná vláda, fakticky třímal moc britský generální konzul.
Sultán Husajn ještě před koncem války zemřel a vystřídal ho jeho ambiciózní bratr Ahmad Fuád. S koncem války přišly také požadavky Egypťanů na samostatnost. Revoluce v roce 1919 měla na tehdy sedmiletého Mahfúze zásadní vliv a v pozdějších letech vzpomínal, že pohled na britské vojáky pálící do demonstrantů ve snaze je rozehnat zásadním způsobem otřásl jeho dětským pocitem bezpečí.
Revoluce byla potlačena, nicméně britský konzul sir Allenby přiměl svou vládu, aby Egyptu nezávislost přislíbila. K jejímu vyhlášení došlo 28. února 1922, ze sultána Ahmada Fuáda se stal král Fuád I. a z Egypta konstituční monarchie; Britové si ale podrželi vliv nad obranou, ochranou zahraničních zájmů a minorit a nad Súdánem. O rok později byla vyhlášena ústava, přitom však byly nezávislost a konstitucionalismus jen iluzorní a v meziválečném období probíhal kontinuální boj o politickou moc mezi králem, nejsilnější politickou stranou Wafd a Brity, kteří si chtěli udržet hlavně kontrolu nad Suezským kanálem.
V meziválečných letech začal Nagíb Mahfúz na Káhirské univerzitě studovat filosofii. V roce 1934 studia dokončil a nastoupil do státní správy, ve které na různých postech působil až do odchodu do důchodu v roce 1971.
Dva roky po Mahfúzově promoci zemřel král Fuád I. a na trůn nastoupil jeho šestnáctiletý syn Fárúk. Ve stejné době se Mahfúz rozhodl, že se stane spisovatelem. Od začátku třicátých let publikoval články v časopise al-Madžalla al-džadída, jehož šéfredaktor Saláma Músá se stal Mahfúzovým mentorem, četl rukopisy jeho prvních děl a redakčně mu pomáhal.
Ještě před druhou světovou válkou vyšel Mahfúzův první román Výsměch osudu (Abas al-akdár, 1939), který otevřel tzv. historickou etapu jeho tvorby. Stejně jako ostatní romány z tohoto období se i Výsměch osudu odehrává ve starověkém Egyptě. Jak píše Jaroslav Oliverius v Moderních literaturách arabského Východu (1995), „Mahfúz se sice zabýval staroegyptskou historií, ale neznal ji tak, aby na pozadí dějinných a společenských reálií mohl rozvinout přesvědčivou románovou fikci. Tento nedostatek je kompenzován napínavým dějem, rafinovanými zápletkami, dobrodružnými a milostnými příhodami, popisem bojů a hrdinských scén“.
Za druhé světové války se Egypt stal bojištěm německých a britských vojsk pod velení Erwina Rommela a Bernarda Montgomeryho a Mahfúzovi vyšly další dva historické romány Radobis (Rádúbís, 1943), odehrávající se za vlády faraona Merenrého II., a Bojující Théby (Kifáh Tíba, 1944).
Konec války zastihl Egypt v destabilizované situaci. Politická strana Wafd přišla o vliv a její oponenti využili rozložení sil k žádosti o revizi anglo-egyptské dohody z roku 1936, která měla zajišťovat vzájemné spojenectví a obranu obou zemí; zvlášť silný tlak přitom byl na úplný odchod Britů ze země a konec jejich vlády nad Súdánem. Situace se začínala vyostřovat a na politické scéně se objevilo Muslimské bratrstvo, jež vzniklo už v roce 1928 a z původně reformního náboženského hnutí se vyvinulo v masovou militantní organizaci. Zároveň se v tomto období začal Egypt angažovat v palestinské otázce a v letech 1943 až 1944 hrál klíčovou roli při zakládání Ligy arabských států, jež se stavěla proti vzniku Státu Izrael na palestinském území.
V roce 1945 vyšel Mahfúzův román Skandál v Káhiře (al-Káhira al-džadída), který kritika obvykle považuje za první dílo jeho tzv. sociální etapy. Zároveň to byl od roku 1968, kdy vyšel v nakladatelství Odeon v překladu Jaroslava Oliveria, až dodnes jediný Mahfúzův román dostupný v češtině (i když několik povídek se od osmdesátých let objevilo v různých časopisech a antologiích). Mahfúzovy romány z tohoto tvůrčího období zachycují primárně společenské problémy středních a nižších vrstev káhirských obyvatel a jejich životní osudy. Hrdinové se často snaží vymanit ze svého společenského postavení a proniknout do vyšších vrstev, mnohdy za to ale tvrdě zaplatí. Výchozím bodem bývá dramatické zhoršení rodinné situace, často zapříčiněné nečekanou smrtí otce.
O dva roky později následoval román Hmoždířská ulička (Zukák al-Midakk, 1947), v němž Mahfúz obsadil jednu káhirskou ulici archetypálními postavami, jejichž osudy se vzájemně proplétají a zároveň slouží jako modelové příklady konkrétních společenských jevů. Stejný model vídáme (nejen) v arabské literatuře dodnes. Za připomínku stojí například veleúspěšný román egyptského spisovatele Aláy al-Aswáního Jakobijánův dům (Imárat Jaakúbiján, 2002; česky vydala v roce 2012 Jota), v němž autor zabydlel stejným způsobem dům poblíž káhirského náměstí Tahrír.
Dva roky po vydání románu Začátek a konec (Bidája wa nihája, 1949), který mapuje morální rozvrat středostavovské káhirské rodiny po úmrtí otce a následném pádu do chudoby, vypukly v Egyptě protibritské nepokoje, jež zkraje roku 1952 kulminovaly útokem na britskou posádku u Suezského kanálu. O půl roku později, 23. července, provedli svobodní důstojníci pod vedením plukovníka Gamála Abd an-Násira státní převrat.
Mahfúz v této době pracoval na svém pravděpodobně nejznámějším díle, tzv. Trilogii (as-Sulásíja) — epické kronice tří generací tradiční muslimské rodiny, jejíž osudy se odehrávají na pozadí společenských a politických událostí v Egyptě mezi lety 1919 až 1944. Poslední díl dokončil v červnu 1952, měsíc před revolucí. Rodinná sága plasticky zachycuje dobovou společnost, a přestože by se vzhledem ke svému rozsahu mohla snadno rozpadnout na sérii drobných příhod, neděje se tak. Do dnešního dne platí Trilogie za jedno z nejzásadnějších děl moderní arabské literatury. První díl Mezi paláci (Bajn’al-Kasrajn), nazvaný podle jedné z uliček ve staré Káhiře, vyšel v roce 1956 a další dva díly Palác touhy (Kasr aš-šawk) a Cukrová ulička (as-Sukkaríja) následovaly o rok později.
Autorův obvyklý nakladatel však odmítl Trilogii vydat a jako důvod uvedl její rozsah. Mahfúz byl celý život přesvědčený, že pes je zakopaný úplně jinde: jeho nakladatel, který byl zároveň sám spisovatelem, totiž bedlivě poslouchal jeho sáhodlouhé popisy rozpracovaných románů, aby stejné téma během šesti měsíců vykradl a knihu bleskově vydal. Pětileté zpoždění, s nímž se nakonec Trilogie objevila v knihkupectvích, v kombinaci s šokem z přítelovy zrady způsobily, že Mahfúz přestal na dlouhých sedm let psát. Navíc se v roce 1954 oženil (dalších deset let ovšem držel své manželství v tajnosti) a byl najednou zodpovědný za tři domácnosti — svou, své matky a své ovdovělé sestry. Musel proto pracovat víc než kdy dřív, aby se o všechny zvládl postarat.
Než se Mahfúz vrátil k psaní, proběhla v roce 1956 Suezská krize a o dva roky později vznikla Spojená arabská republika Egypta a Sýrie, jež měla nakonec ale velice krátký život a po třech letech se rozpadla. V této atmosféře se v deníku al-Ahrám objevila 11. února 1959 informace o tom, že Nagíb Mahfúz navzdory dřívějšímu rozhodnutí definitivně skončit s psaním pracuje na novém románu. O čtyři dny později vyšla v časopise al-Búlís rozsáhlá zpráva o nové knize. „Dosud má napsáno sedmdesát stránek nového románu, z něhož se po zveřejnění stane naprostá senzace. Nagíb nikdy nepřestal psát. Momentálně mu je čtyřicet sedm let, je svobodný [sic!] a vede skromný, disciplinovaný život. Ve dvě hodiny odchází ze zaměstnání ve státní správě, doma se naobědvá a krátce si odpočine. Poté denně do deseti hodin večer čte a píše. Je vynikající umělec, zároveň je ale také státní zaměstnanec, jenž dodržuje pracovní dobu a nikdy nepřichází později než v osm hodin… Z Nagíba vyzařuje energie, skromnost, inteligence a vlídnost.“
Samotný román Děti naší ulice vycházel v deníku al-Ahrám od října do prosince 1959. Až do sedmnácté publikované části probíhalo vše v klidu. Pak podle tehdejšího šéfredaktora Muhammada Hasanajna Hajkala začaly přicházet stížnosti a žádosti, aby al-Azhar zakročil a vydávání zastavil. A s al-Azharem si není radno zahrávat. Káhirské náboženské učiliště, založené v roce 988 při al-azharské mešitě, platí mezi sunnitskými muslimy nejen za nejprestižnější náboženskou vzdělávací instituci, těší se totiž také nejvyšší autoritě. Pro egyptskou vládu je i dnes nesmírně obtížné prosadit zákony, které by neposvětil nejvyšší al-azharský imám s tím, že jsou v souladu s islámskými předpisy. Tehdy si Hajkala poprvé předvolal prezident Abd an-Násir a chtěl vědět, co se děje. Když protesty neustávaly a Hajkal stanul na koberečku podruhé, navrhl prezidentovi, aby al-Azhar sestavil komisi učenců a na celou záležitost se řádně podíval. „Chtěl jsem získat dost času, abych mohl vydat zbytek románu,“ vysvětloval později. Komise skutečně rozhodla, že vydávání nesmí pokračovat. „Stalo se tak deset dní před posledním dílem, ale vydávání pokračovalo dál a já se postaral, aby vyšlo všechno zakončené slovem ‚Konec‘,“ vzpomínal v rozhovoru se spisovatelem Muhammadem Suhajrem, autorem Příběhu zakázané knihy (Awlád háratiná: Síra ar-riwája al-mahrama, 2018), který se okolnostem vydání Dětí naší ulice věnuje do hloubky.
Původní novinové vydání Dětí naší ulice doprovázelo sto ilustrací as-Husajna Fawzího. Tato spolupráce vydobyla v Egyptě novinovým ilustracím místo ve světě umění a postarala se o to, že začaly být brány jako něco, co dokáže literární dílo obohatit a dát mu jasnější hlas.
Po realistickém období otevírají Děti naší ulice období existenciální — a otevírají ho velkolepě. Mahfúz se v románu nezabývá ničím menším než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti? Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená lidstvo? Může nás mít znovu rád? A žije ještě vůbec?
Nezastavuje se však a pokračuje dál k otázkám politickým a sociálním a se značnou mírou zoufalství a frustrace uvádí na scénu postupně Boha (Gabaláwího), Adama a Evu (Umajmu, což znamená malou matku), Idríse (ďábla — v arabštině má Idrís blízko ke slovu iblís, tedy ďábel) a poté všechny tři hlavní proroky abrahámovských náboženství — Mojžíše (Gabala; džabal — v egyptské výslovnosti gabal — znamená horu), Ježíše (Rifáu) a jeho rodiče, Muhammada (Kásima) a jeho ženu Chadídžu (Kamar neboli měsíc, lunu) a na závěr Arafu (arafa znamená arabsky vědět, znát). Všichni proroci se snaží bojovat za chudé a utlačované a pokoušejí se jim zajistit život v bezpečí a prosperitě. Záhy po jejich smrti se vše vrací do starých kolejí, moci se ujímají bezskrupulózní vládci, kteří si neváhají svou moc vynucovat hrubou silou, chudáci jsou opět chudí a do pokladnice lidových příběhů jen přibyla další vyprávění.
Posledním prorokem v řadě je věda, i jejím cílem je zajistit lidem blahobyt. Na své cestě ale neúmyslně a nepřímo zabije Boha a stane se zhýralým přisluhovačem mocných, které navíc vybaví vražednou zbraní. Poté co je věda pohřbena zaživa, zůstává už jen naděje, že něco z jejího původního čistého, idealistického vědění přežilo, a když budou lidé trpěliví, světlých zítřků se nakonec dočkají.
Děti naší ulice jsou natolik bohatou alegorií, že bychom jejím rozborem mohli zaplnit spousty stránek podle toho, na který aspekt bychom upřeli pozornost. Mahfúz se nesnažil cíleně napsat historický román a celý děj se odehrává kdesi v Káhiře v průběhu devatenáctého století (soudě dle absence elektřiny, tramvají, automobilů a dalších moderních vynálezů). Jediným nadpřirozeným jevem je dlouhý život Gabaláwího, jenž by musel přečkat minimálně pět generací, ostatní postavy však žádnými zvláštními schopnostmi neoplývají.
Většina děje se odehrává v dialozích a podle některých kritiků kvůli tomu román připomíná spíše divadelní hru. Ani tak se román nevyhnul srovnávání s Trilogií a stížnostem na postavy, které postrádají plastičnost a jsou charakterizované výhradně svým archetypem. Obzvláště to pak platí u ženských postav. Kritika je to jistě oprávněná, nicméně se nabízí otázka, zda je namístě chtít životnější postavy od románu, jenž zjevně usiluje o předání zcela jiného poselství.
Sám autor se rok po vydání v rozhovoru s Ahmadem Hamrúšem pro deník al-Gumhúríja podivoval nad popraskem, který Děti naší ulice vyvolaly. „Chtěl jsem, aby byl tento román příběhem lidstva,“ řekl. Zároveň hovořil o konci realistické, tradicionalistické fáze své tvorby: „Nejedná se o důsledek mého uvažování o umění, ale o osobní změnu. Dříve mě zajímali lidé a objekty… objekty pro mě však ztratily smysl. Jejich místo zaujaly myšlenky a významy a jsem přesvědčený, že je to u autora s přibývajícím věkem přirozený vývoj. Dnes mě zajímá to, co se nachází za realitou.“ Hamrúš vyjadřuje názor, že je to asi jeho „nová filosofie“, a Mahfúz se proti tomu ohrazuje: „Prosím ne, filosofie ne. Já nejsem filosof. Ale sním a toto jsou mé sny. Vyhlížím takový život, který bychom mohli nazývat ‚socialistickým súfismem‘.“
Mahfúz v následujících letech vytrvale popíral, že bylo jeho cílem ztvárnit život proroků, a opakoval, že chtěl zachytit malé lidi symbolizující velké myšlenky. Při zpětném pohledu stojí Děti naší ulice na přelomovém místě v autorově tvorbě. Vše před nimi byl čirý realismus, vše po nich je experimentální a klasickému realismu vzdálené. Zásadní roli v textu sehrávají básníci vyprávějící po kavárnách příběhy jednotlivých proroků a náboženství. Ti mohou být vnímáni jako nositelé orality, jež je vždycky skupinovou záležitostí a vždy se odehrává mezi vypravě?em a?jeho poslucha?i. Jsou f?z?čem a jeho posluchači. Jsou fází společnosti, ve které se život odehrával v početných a provázaných komunitách, jejichž členové se vzájemně znali. V úvodu nám bezejmenný vypravěč vysvětluje, že byl svým přítelem vyzván, aby vyprávění jejich ulice zapsal, když jako jeden z mála umí číst a psát. Onen bezejmenný vypravě?, v?n?m? mnoz? vid? autora č, v němž mnozí vidí autora samotného, tak mimoděk sehrává symbolickou roli v přechodu k zapisování příběhů a jejich čtení — což je naopak téměř výhradně osamělá činnost.
Ani v polovině šedesátých let si však lidé stále nemohli knihu přečíst jako celek a literární kritika si jí snad právě proto zkraje moc nevšímala. Tehdejší cenzor tiskovin Hasan Sabrí al-Chúlí vydal doporučení, podle kterého měl román v Egyptě vyjít, až bude mít Mahfúz souhlas z al-Azharu. Ať si ho vydá v jakékoliv jiné arabské zemi, ale ne v Egyptě. Pokud na to Mahfúz přistoupí, al-Chúlí se postará, aby se na román v tisku přestalo útočit. Mahfúz s jeho návrhem souhlasil. Měl v té době pocit, že poselství jeho románu zůstalo nepochopeno, a necítil proto potřebu ho jakkoliv obhajovat nebo tlačit na jeho vydání. A nepřestával dál psát a publikovat.
Prvního knižního vydání se Děti naší ulice dočkaly až v prosinci 1967. Vyšly nakonec v libanonském Bejrútu, kde se nakladatelé snažili získat práva k tisku dlouhé roky. Mahfúz zatvrzele odmítal, neboť nepřestával doufat, že utichne poprask, který kniha vyvolala, a on ji bude moct vydat v Egyptě. V roce 1970 pak byla bez většího povšimnutí odvysílána alespoň rozhlasová adaptace románu.
Teprve po Abd an-Násirově smrti v roce 1970 začal Mahfúz otevřeněji hovořit o společenských aluzích, které jsou v Dětech naší ulice obsažené a které celá šedesátá léta vytrvale popíral. „Píšu jen tehdy, když se mezi mnou a společností objeví trhlina — když mě něco trápí nebo jsem s něčím nespokojený,“ vyprávěl v roce 1975 v rozhovoru pro al-Kabas. „Začal jsem mít pocit, že se revoluce, jež nám přinesla pohodlí a klid, začíná odchylovat z cesty a objevovaly se její chyby… obzvláště v podobě teroristických operací, mučení a věznění. Svůj zásadní román Děti naší ulice, který zachycuje boj mezi proroky a gaunery, jsem odrazil od tohoto momentu. Ptal jsem se revolucionářů: ‚Chcete se vydat cestou proroků, nebo gaunerů?‘“
Během šedesátých let vydal Mahfúz pět románů a v intenzívním psaní nepolevoval ani v následném desetiletí. V roce 1973 došlo ke třetí arabsko-izraelské válce, jež nakonec vedla k dohodě, kterou v roce 1978 uzavřel v marylandském Camp Davidu prezident Anwar as-Sádát s izraelským premiérem Menachemem Beginem. Za campdavidská jednání obdrželi oba Nobelovu cenu za mír. Sádát se tak stal prvním Arabem, který kdy jakoukoliv Nobelovu cenu získal.
A jediným zůstal dalších deset let, do 13. října 1988, kdy Královská švédská akademie věd v jednu hodinu odpoledne vyhlásila, že se novým nositelem Nobelovy ceny za literaturu stal Nagíb Mahfúz. Celých třicet let byl autor v rozhovorech znovu a znovu dotazován, zda si myslí na Nobelovu cenu a zda by ji rád dostal, a vždy znovu odpovídal, že ne — že podle něj arabská literatura ještě nedosáhla takové úrovně, aby si cenu zasloužila. Zpětně se ukázalo, že jako první Arab byl oficiálně nominovaný velký spisovatel Táhá Husajn v roce 1949, kdy cenu nakonec obdržel William Faulkner.
Ne všichni byli z Mahfúzova vítězství nadšení. Část jeho odpůrců tvrdila, že za oceněním ve skutečnosti stojí jeho otevřená podpora dohody z Camp Davidu. Sám Mahfúz se k jednání s Izraelem stavěl velmi pragmaticky. „Můžeme je porazit silou?“ ptal se. „Ne? V tom případě s nimi musíme vyjednávat.“ Jako dítěti první poloviny dvacátého století mu nebyla nutnost jednat s nepřítelem cizí. Podle jiných byl jen průměrným autorem, který nijak zásadně nevynikal a jeho jméno nemělo vedle velikánů světové literatury co dělat. Z extremistických náboženských kruhů se pak záhy začalo ozývat, že Mahfúz cenu dostal za svůj „ateistický“ román Děti naší ulice.
Deset dní před oficiálním předáním měl Mahfúz slavnostně převzít egyptské nejvyšší ocenění, Řád Nilu, z rukou tehdejšího prezidenta Hosního Mubáraka, který zemi vládl od 6. října 1981, kdy byl při atentátu zavražděn Sádát. Několik kulturních představitelů se Mubáraka na Děti naší ulice ptalo a údajně se dozvěděli, že jejich vydání teď nemůže nic zabránit. Ministr kultury dal nadšeně pokyn k tisku. Na konci listopadu 1988 se sešla vláda, aby se možná trochu překvapivě zabývala právě vydáním Dětí naší ulice; skupina vedená ministrem kultury byla pro, zato skupina vedená ministrem informací byla proti a chtěla, aby Mubárak celou věc ještě jednou zvážil. Al-Azhar totiž svůj postoj ke knize nezměnil a samotný autor se nechal slyšet, že dokud nebude mít souhlas al-Azharu, knihu vydat nehodlá.
Mahfúz román v následujících letech nepřestával obhajovat. V době, kdy sílil náboženský terorismus, začal knihu hájit politickým výkladem. Kásim není Muhammad; jak by mohl být? Není to mladík žijící v sedmém století v Mekce, ale mladík žijící v devatenáctém století v Káhiře. Co tedy na tom, že kouří hašiš? Ne, Rifáa není Ježíš — proč by mělo vadit, že ho někdo ve čtvrti považuje za hermafrodita? A Gabaláwí není Bůh, v žádném případě ne onen věčný a všemohoucí, je to tak „bůh“ sotva v očích obyvatel jeho čtvrti, kteří jej takto vnímají kvůli jeho postavení a majetku.
Z knihy se stalo ožehavé téma znovu v únoru 1989, kdy ájatolláh Chomejní vydal fatwu, kterou odsoudil na smrt spisovatele Salmana Rushdieho za jeho údajně blasfemické Satanské verše vydané předešlého roku. Ve stejné době se Umara Abd ar-Rahmána, vůdce radikální organizace Gamáa islámíja, v rozhovoru pro kuvajtský deník an-Anbáa zeptali na jeho názor na Rushdieho knihu. Abd ar-Rahmán jim řekl, že by pro Rushdieho bývalo dostatečně výmluvnou lekcí, kdyby byl rozsudek smrti vykonaný už na Nagíbu Mahfúzovi po napsání Dětí naší ulice. Tuto odpověď pak ještě několikrát zopakoval v dalších rozhovorech a při pátečním kázání. Egyptské bezpečnostní služby Mahfúze kontaktovaly a nabízely mu ochranu, on však odmítl s tím, že Abd ar-Rahmán řekl „kdyby“ a že to není žádná fatwa. Fatwa nefatwa — ukázalo se, že to byl dostatečně silný pokyn, aby někdo jednal.
O pět let později, 14. října 1994, odešel v půl šesté Mahfúz z domova, aby se zúčastnil pravidelné debatní skupiny. Před domem na něj čekal jeho přítel Fathí Hášim, který měl v té době už téměř třiaosmdesátiletého spisovatele doprovodit. Kromě něj tam ale byl ještě mladík s vystřelovacím nožem, který k Mahfúzovi přistoupil, když si sedal na místo spolujezdce, a bodl ho nožem do krku. „Viděl jsem děsivou příšeru, která po mně skočila a sekla mě drápy do krku,“ popisoval Mahfúz později. Vytryskl proud krve a pachatel, později identifikovaný jako Muhammad Nágí, z místa utekl.
K atentátu došlo v době vrcholících bojů mezi státem na jedné straně a stoupenci náboženského terorismu na druhé. Jejich terči byli turisté, koptové, politici i intelektuálové. Po převozu do nemocnice se ukázalo, že nůž Mahfúzovi poranil sval na krku a krční tepnu. Když se po složité operaci probral, údajně spisovatel řekl: „Snaží se vás vyděsit. Neztišujte hlas.“
Dva dny po útoku policie Nágího spolu s ostatními členy skupiny hlásící se ke Gamáe islámíje zatkla. Při výslechu vypověděl, že na Mahfúze zaútočil kvůli jeho knize Děti naší ulice, která údajně odporuje islámu. „Knihu jsme nečetli,“ vysvětloval, „ale dostali jsme úkol zabít jejího autora.“ Dodal ještě, že svého činu nelituje, a pokud by se někdy dostal na svobodu, pokusí se Mahfúze zabít znovu.
Při vyšetřování se Mahfúz zeptal státního zástupce, proč ho pobodali. Dozvěděl se, že skupina kolem Nágího věří, že svými činy bojuje za lepší svět. Mahfúz pak státního zástupce požádal, zda by nemohl podezřelým poslat nějaké své knihy. Jeho žena přinesla z domova tři jeho romány, do kterých jako věnování vepsal: „Těm, kdo nesouhlasí s mými názory, věnuji řádky, jež jsem napsal pro společnost, která se může zlepšit jen skrze kulturu.“
Několik týdnů po propuštění z nemocnice obdržel Mahfúz předvolání k soudu. A důvodem nebylo nic jiného než Děti naší ulice — konkrétně na něj jistý mansúrský právník podal žalobu, podle které pohrdá náboženstvím a připisuje na kanonický seznam krásných jmen Božích nové jméno, tj. „Gabaláwí“. Děti naší ulice se tak poprvé objevily před tribunálem. Přes všechen poprask, který vyvolaly, se vše téměř čtyřicet let omezovalo na články v médiích, oficiální stanoviska al-Azharu a ústní dohody knihu v Egyptě nevydávat. Navrhovatel zjevně — stejně jako Mahfúzův atentátník — knihu nikdy nečetl: „Bůh chraň, abych všechny ty úchylárny, co se v tom píšou, někdy četl!“ pověděl vyšetřujícímu soudci. Soud případ odložil, protože nebyl místně ani věcně příslušný.
Po pokusu o atentát se Mahfúzův výklad románu opět změnil — začal jej vysvětlovat výhradně politicky. V šedesátých letech přitom osciloval mezi různými náboženskými výklady a v sedmdesátých a osmdesátých letech pak mezi kombinací náboženských a politických významů. „Taková je ale podstata umění,“ řekl, „vyzařuje významy a čtenář bude nacházet stále nové tak dlouho, dokud bude dílo čteno.“
Děti naší ulice ale nebyly prvním románem, který Mahfúzovi způsobil potíže. Muhammad Suhajr v Příběhu zakázané knihy popisuje, jak Mahfúz dostal na začátku své literární kariéry dvě rady. První přišla během výslechu po vydání Nové Káhiry, kdy se jej vyslýchající ptal: „Proč si zaděláváte na problémy tím, že píšete o skandálech bohatých a mocných? Pište o lásce. Bude to pro vás lepší a bezpečnější!“ Druhá rada přišla od spisovatele Ibráhíma Abd al-Kádira al-Máziního při jejich jediném setkání: „To, co píšeš, je realistická literatura — a taková působí spisovatelům řadu problémů, protože se obecně předpokládá, že literatura je plná osobních zpovědí. Jestli budeš dál psát realistickou literaturu, bezděky si přivodíš spoustu potíží a bolehlavu.“ Mahfúz si ani jednu radu nevzal k srdci, o lásce nikdy nepsal a potíže a bolehlav se staly součástí jeho života od vydání prvotiny až do konce života.
Titul jeho prvního románu, Výsměch osudu (1939), popudil skupinku al-azharských šajchů, kteří přišli na návštěvu k Mahfúzovu univerzitnímu učiteli, jemuž se začínající spisovatel přišel svým čerstvým dílem pochlubit. Jejich reakce Mahfúze překvapila, učitel ale svého studenta hájil a celou situaci zachránil. Vydání jeho druhého románu Radobis (vyšel 1943) nejprve cenzor odmítl povolit, neboť se podle něj jednalo o „štvavé dílo“ — románové postavy se vzbouří proti králi, který se naplno oddává osobním slastem —, a požadoval, aby Mahfúz závěr knihy přepsal.
Po publikaci Nové Káhiry (1945) Mahfúze předvolali k výslechu, protože v knize kritizuje vládu. Kniha se navíc původně jmenovala stejně jako v českém překladu Skandál v Káhiře, pro další vydání ale Mahfúz název změnil na přání Ihsána Abd al-Kuddúse. Ten chtěl titul vydat v edici Zlatá kniha a měl obavy, aby název nevzbuzoval pocit, že děj kritizuje společnost během revolučního roku 1952.
Akademie arabského jazyka odmítla z „morálních důvodů“ zařadit jeho román Přelud (1948) mezi soutěžní tituly. Jeden ze členů mu vysvětlil, že ač velice dobře chápe, o čem Mahfúz píše, společnost to nikdy nepřijme. A kdyby akademie jakožto oficiální instituce podobné tituly podporovala, znamenalo by to je akceptovat, a takovou odpovědnost na sebe nemůže vzít. Kromě toho se jeden ze štamgastů kavárny, kam Mahfúz pravidelně docházel, našel v hlavní postavě románu, impotentním Kámilovi. S nabitým revolverem byl připraven sprovodit nebohého spisovatele ze světa. Mahfúz se celý rok kavárně vyhýbal a nakonec majiteli zbraně zatelefonoval, vysvětlil mu všechny rozdíly mezi ním a hlavní postavou a požádal ho, aby si knihu přečetl a sám se o tom přesvědčil.
Vydání Začátku a konce (1949) proběhlo bez jakéhokoliv rozruchu, nicméně po revoluci si Mahfúze předvolal budoucí prezident Anwar as-Sádát a vyjevil mu svůj hněv. „Jak jste mohl nechat důstojníka v Začátku a konci, aby v závěru spáchal sebevraždu? Copak nevíte, že on je my?“
Trilogie žádný podobný incident nevyvolala, jako kdyby si Mahfúz všechno šetřil na Děti naší ulice. Obzvláště v samotném závěru neváhá mluvit o tom, jak se správce po eliminaci všech ochránců-gaunerů dostal do fáze, kdy ho strach nutí utlačovat lidi s ještě větší silou a kdy je musí špehovat, zavírat, mučit a likviduje i sebemenší náznak revolty, což odpovídalo náladám v egyptské společnosti konce padesátých let.
Klábosení na Nilu (1966) a Mírámár (1967) pak rozzuřily vlivné členy násirovského režimu do té míry, že nebýt intervence samotného prezidenta, skončil by Mahfúz za mřížemi. V sedmdesátých letech se zvláště na Lásce v dešti (1973) a Karnaku (1974) podepsaly cenzorské nůžky a výsledná podoba knih má do původních textů daleko.
Mahfúz se proti všem obviněním bránil tím, že postavy promlouvají za sebe, ne za něho; že on byl pouhým svědkem, nezaujatým pozorovatelem, dozorem. Snad proto všechny bouře postupně přešly — až na tu kolem Dětí naší ulice. V literární tvorbě pokračoval Mahfúz i během osmdesátých let, poslední román vydal v roce 1988. Pokus o vraždu na něm zanechal trvalé fyzické následky — nedokázal psát déle než několik minut denně a žádná další větší díla už nevznikla.
Zemřel večer 30. srpna 2006. Zanechal po sobě masivní literární odkaz, který zůstává po desítkách let živý, čtivý a ve své nadčasovosti aktuální. Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou — jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž stále není u konce a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. V Egyptě ostatně vyšly knižně poprvé až čtyři měsíce po autorově smrti.
Nagíb Mahfúz zažil vládu králů, sultánů i prezidentů, zažil revoluce i převraty, války, atentáty, tragédie. Sledoval proměnu společnosti během období tzv. infitáhu — Sádátovy politiky otevřených dveří. Byl u nástupu Mubáraka k moci. Přihlížel revoluci v roce 1919 i podpisu mírových dohod v Camp Davidu. Viděl, jak se egyptská společnost nadějeplně nadechla v roce 1952 i jak znovu zklamaně vydechla. Ocitl se na vrcholu, když se stal držitelem Nobelovy ceny za literaturu, a pak na úplném dně, když mu pro jeho dílo zabodli nůž do krku. Jeho život by vydal na samostatný román. „Dokud bude existovat byť jediný člověk, který bude vykořisťovat jiné, zlo a špatnosti zůstanou. Vykořisťující je podlý a vykořisťovaný je zoufalý. V jejich vzájemném vztahu bude vždy zášť a nenávist. A já se dívám skrze podlost a zoufalství a upírám pohled k Bohu.“
Jitka Jeníková