|

Luisa Zikova – vše skličuje…

Zatímco dílem prozaičky Luisy Zikové (1874–1896) se dnešní literární historie zabývá důkladně — zejména v diplomní práci Michala Topora, posléze přetavené do hutné studie v časopise Slovo a smysl, v knihách Luboše Merhauta nebo Libuše Heczkové, ale i v bakalářských pracích a knihách věnovaných Moderní revui —, zůstává dílo básnířky Zikové trochu stranou zájmu. V roce 2017 vyšel sice jako bibliofilie v edici Napjatý náhrdelník soubor Palte mou duši (eds. Lea Lomecká a Pavel Čepický), který se stal základem druhé části této publikace — její poezie ovšem nadále zůstává spíše velkou neznámou. Je chápána jako tvorba „juvenilní“ (vznikala především v letech 1888 až 1892, tedy před dovršením jejích dvaceti let), byť v náhle uzavřeném životním osudu sotva dvaadvacetileté dívky lze mnohdy jen těžko usuzovat o „juveniliích“ a díle již hotovém.

Podle T. G. Masaryka byla Zikova coby autorka-prozaička „překvapující talent“, ve kterém byla viditelná „síla a opravdovost“, dle stylizovaného posmrtného svědectví jejího blízkého přítele Karla Kamínka (1868–1915) šlo o „aristokratickou bytost“, která „nenáviděla muže pro jeho mužství, ženu pro ženství“. S Kamínkem se ostatně Zikova seznámila na konci osmdesátých let a stal se jejím mentorem, pomocníkem, blízkým přítelem a v poslední chvíli i uchovávatelem její písemné pozůstalosti (zde zveřejněné verše jsou částečně převzaty z Kamínkova opisu).

Luisa Zikova se narodila v Praze v Kaprově ulici v rodině hokynáře (jenž ovšem po záplavách v roce 1877 přesedlal na práci výběrčího mostného). Po vychození školy (zprvu německé a posléze české) Zikova osiřela, práci v nespecifikovaném obchodě kvůli postupující tuberkulóze ukončila (ze stejných důvodů nezačala studovat učitelství a obchodní školu) a věnovala se již pouze literární tvorbě. Senzitivní básnířka a prozaička si od roku 1892 vedla deník, idealizovaný, dívčí, ale zároveň pestrý a analytický, s vhledem a citlivostí. Romantická duše ovlivněná v počátcích Vrchlickým, Hálkem i Světlou se časem od svých vzorů snažila odpoutat a pod vlivem dobové secesní i symbolistní estetiky začíná kolem svých osmnácti let budovat vlastní literární svět. To zejména pod vlivem zmíněného Karla Kamínka, byť je stále v jejím díle možné sledovat jistou naivitu a hlavně stylizaci. Publikuje od roku 1894 v dobových periodikách, a to zejména povídky se sociálními motivy, s akcentem prožívání nemoci i s výrazným impresionistickým gestem. Dne 12. května 1896 ovšem Zikova umírá na tuberkulózu (podobně jak třeba předčasně zemřelý básník Karel Nejč, též z okruhu Moderní revue) a její dílo zůstává nedokončené v podobě fragmentů, náčrtů, nápadů a rozdělaných prací.

Právě v Knihovně Moderní revue vyšel ještě za jejího života (1896) soubor čtyř próz Spodní proudy (obsahuje povídky „Síla života“, „Ledové kry“, „Západ“ a „Bílý květ“), který ale zůstává na dlouhou dobu jediným, i když důležitým ukazatelem tvorby Luisy Zikové. Je nadále připomínána, ale spíše v řadě dalších autorek přelomu století — s citovým, byť naturalistickým pohledem na věc, doplněná dávkou deziluze. V její pozůstalosti se dochovala torza větších prozaických prací Z kruhu ven, Třetí ročník nebo Karel Arkton, ale i epická skladba Den návštěvy (vydaná posmrtně od konce roku 1896 do října 1897 na pokračování ve Vesně). Viktor Dyk napsal do Národních listů v roce 1906, k desetiletému výročí smrti Luisy Zikové, text nazvaný „Literární vzpomínka“. Zde Dyk vzpomíná vedle próz i na její verše:

Ale kromě torza, jímž jsou její prozaické pokusy, známe několik básní, které výmluvněji komentují její činnost prozaickou. Nemluvím zde o nejdelší její práci veršované ‚Dnu návštěvy‘, otištěné ve ‚Vesně‘ po smrti autorčině. […] Je zajímavý pro vývoj Louisy Zikové; ne pro literaturu. Ale některé její lyrické básně budou dokumentovati příštím generacím přímost a poctivost hrdé té umělecké duše. Jsou to hlavně dvě básně, v nichž bouří zoufalý odboj její duše, zápasící o výraz a rdoušené chorobou, jež jí bere možnost zvítězit. V ‚Nivě‘ (r. 1896) čteme báseň ‚Na poslední stránku své knihy‘ a báseň ‚Palte mou duši!‘. Hluboké to konfese, dojímající tím více, že obavy a úzkost zde tak krásně a silně formulované nebyly bezpředmětné. Vše tu skličuje. Od počátku, který ilustruje zklamání mladé autorky v díle dosavadním: ‚Já chtěla v sobě stvořit ráj svým uměním a stvořila jsem peklo.‘ 

Díky Michalu Toporovi lze usadit doposud fragmentární povahu našich znalostí o díle Luisy Zikové do ucelenější podoby. Topor ve svých publikovaných pracích analyzuje její publikovanou časopiseckou produkci, stejně však ukazuje a komentuje i dochovaný celek rukopisný. O básnickém souboru nazvaném Z chvil samoty pak Topor píše, že se zde setkává a „kříží řada dobově příznačných možností poezie, hálkovsky laděná, naivisticky rozněžnělá přírodní lyrika, odkazy k Jaroslavu Vrchlickému či k lidovým motivům nebo nacionálně apelativní verše a také první signály personalizace ohrožení, ztrácení naděje, často v romantizující stylizaci.“ S tím se dá souhlasit, ale k tomu všemu musíme připočíst postupující aktuální dojmy autorčina osamění, převažující vědomí blízkosti smrti a prožitek choroby, i určující dekadentně-melancholickou stylizaci, která se objevuje v jejích pozdějších verších, psaných po roce 1892 a po sbírce Z chvil samoty. Svět, ohrožený smrtelnou nemocí, se stává součástí díla Luisy Zikové, ale nikoliv jako snad idealizujícím poetickým místem. Všednost, a hlavně jasné pojmenování konce je pak pro autorku podstatným prvkem.

Psaní Luisy Zikové v žádné chvíli nemíří k adoraci nemoci. Naopak, nemoc je součástí zapovězené všednosti, a Ziková tedy míří i proti ní, když vsadí na mocnost Umění, na osamocené soustředění, svátost oběti. Dílo má být negací všednosti — tedy i nemoci, smrti. A protože ohrožení se nevytratí, stává se dílo Luisy Zikové takovým, jaké je — nervózní, rozeklané, fragmentární, jako by spěchalo, jako by mělo zachránit, jako by mohlo (v práci soustředěné dle modernistického kréda k hledání vlastní, osobité řeči) dát zapomenout na tíživou blízkost konce.“ (Michal Topor)

Výrazné jsou v jejím díle po roce 1893 zejména kontrasty sociální: motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým — protože ještě neusazeným — hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie, narcismus, erotismus i sebevražda. Nechybí samozřejmě časté motivy choroby, kterou Ziková procházela, stejně jako dozvuky sentimentálního, a ještě vlastně pořád nezralého dívčího pohledu na svět. Jak píše již zmíněný Viktor Dyk: „Dvě léta její literární práce nemohla, žel, přinésti zralost a hotovost, které se dosahuje mnohdy po desítiletích. Ale zůstanou dokumentem poctivé a hrdé snahy, opravdového talentu.“ Zda to tak je, musí po sto letech posoudit až dnešní čtenář, pro kterého bude poezie Luisy Zikové víceméně objevem: její verše se totiž kromě časopisů a zmíněného soukromého tisku objevily jen v antologiích Nová česká poesie (1907, ed. A. Novák a V. Dyk), Ztrhané struny zvuk (1940, ed. M. Hýsek) a Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2001, ed. I. Wernisch).

Klementina Laurinová

Podobné příspěvky