|

Kurt Tucholsky – Moudrý pošetilec

V roce 1918, těsně před koncem 1. světové války, vyšla v časopisu Weltbühne pod pseudonymem Theobald Tiger celkem nenápadná báseň „V kleci“ (Im Käfig), příběh tygra, odděleného od okolního světa tlustými tyčemi klece. Tygr pozoruje bezstarostný svět venku a zatouží uniknout ze své samoty, splynout s hemžením lidí. Jenomže tyče drží pevně. I kdyby se však nakonec dvířka otevřela, tygr v kleci zůstane, nemůže odejít.

Když báseň vyšla, nezapadalo její poselství nijak zvlášť do vzrušené atmosféry blížící se válečné porážky a narůstající celospolečenské morální skepse. Tygr sedí v kleci, nu což, v našich zeměpisných šířkách je to přece věc víceméně obvyklá. Tohoto tygra však dělí od okolního světa tyče jeho ideálů, které jsou pevné („za tlustými tyčemi svých ideálů“)! Ideály totiž nevznikají náhodně, ba ani překotně. Člověk je dědí, přejímá a v tvořivém procesu vlastní individualizace je do sebe neuvědoměle vstřebává. Ideály z něj nakonec zformují určitý lidský typ. A tu přichází okamžik, kdy si člověk náhle uvědomí, že je tak lehce nestřese, že už kolem něho vytvořily pevnou mříž, kterou nelze prostě opustit, byť by okolní svět sebevíc lákal svou bezstarostností a svobodou. I když se téměř každá lidská bytost cítí se svobodou niterně svázána, dříve či později dospěje k poznání, že tento nejvyšší cíl snažení člověka zdaleka není bez poskvrny. V tomto okamžiku uvažování se nabízí možnost přistoupit na kompromis s nedokonalou skutečností, svět přece už je takový! Když se však dvířka otevřou, nastává okamžik svobodného rozhodnutí: buď se ideálů jako nepotřebného balastu zbavit, odhodit je, anebo tíhu jejich morálních závazků vydržet, i když jsme je přijali, aniž často bezpečně víme jak. Nemoudří mudrci klec opouštějí, moudří pošetilci výzvu otevřených dvířek naopak odmítnou.

Toto autobiografické básnické podobenství vypovídá o osobě svého autora více než mnohá jiná, „otevřenější“ přiznání Kurta Tucholského (1890–1935), jednoho z vůdčích literárních a publicistických duchů Výmarské republiky. Když se koncem roku 1918 vracel téměř devětadvacetiletý, válečnými zkušenostmi poučený Tucholsky do rodného Berlína z rumunské fronty, věděl přesně, co chce dělat: okamžitě se pustit do literárního boje za novou republiku, vybudovanou na demokratických ústavních základech.

Na německém literárním a publicistickém nebi nebyl nováčkem. Už v roce 1907 uveřejnil satirický berlínský časopis Ulk jeho pozoruhodnou skicu s příznačným názvem „Pohádka“ (Märchen), v níž autor na malém prostoru vtipně glosoval reakci mocných na moderní výtvarné umění. Tato prvotina ho rázem vynesla mezi přední satiriky doby.

Satirická literatura žila ve vilémovském Německu v jakési schizofrenii. Byla respektována, literární elitou pěstována až hýčkána, ani oficiální místa ji nijak nesvazovala. Jakmile však uhodila na „bolavý nerv“ společnosti, ihned pocítila tlak tabuizovaných témat a společenských ohledů, které jí nebylo dovoleno beztrestně přestupovat. Na satirická „uklouznutí“ číhaly zpovzdáli soudy, aby nepohodlné literáty mohly zažalovat z urážky majestátu, případně z rozdmýchávání občanské nespokojenosti. Na svěrací kazajku satiry ve vilémovském Německu se Tucholsky rozpomněl později, když charakterizoval satirika oné doby: „Pravý satirik, muž, který nerozumí žertu, je nejraději, když mu cenzor sám řekne, čím by měl trpět.“

Sám zpočátku bezmezně věřil v očistnou roli a sílu satiry. Dokazoval to neopakovatelným způsobem psaní, pro který byl na jedné straně příznačný ironický nadhled, nekompromisnost a nesmiřitelnost, na druhé straně vědomí, že tento boj satiry je smysluplný jen tehdy, je-li protivník v dosahu její kritiky.

V nesčetných satirických fejetonech, podobenstvích, reportážích a parodiích napadal Tucholsky nejen politickou scénu Výmarské republiky, ale i společenské klima doby, jako například ve vynikající sérii fejetonů Muž u cesty: pan Wendriner (Ein Mann am Wege: Herr Wendriner) z let 1924–1926. V postavě berlínského židovského obchodníka shromáždil základní vlastnosti malého ustrašeného měšťáka. Pan Wendriner se Tucholskému stal prototypem člověka vyrostlého v myšlenkových dimenzích 19. století, tvrdě konfrontovaného s nebývalým tempem a novou životní orientací moderního století dvacátého. S přibývajícím skeptickým pohledem na život i společenské dění mění zralý Tucholsky i svůj náhled na satiru. Ohraničuje ji, vybavuje respektem a taktem před nepostižitelnými abstrakty („Buddha se satiře vymyká“) i ohledem na ni samu („Satira je ohraničena i směrem dolů. V Německu třeba vládnoucími fašisty, tak hluboko přece nemůže klesnout.“).

Po nebývalém úspěchu kratičké novely Výlet na Rheinsberg (Rheinsberg), kterou vydal ještě jako student práv u Axela Junckera v roce 1912 a s níž je jeho jméno spojováno častěji než s publicistickou a satirickou tvorbou, seznamuje se Tucholsky s vydavatelem časopisu Schaubühne Siegfriedem Jacobsohnem (1881–1926). Přátelství s touto významnou osobností německé pub­licistiky prvního dvacetiletí našeho století bylo pro Tucholského výhrou. Jacobsohn byl onen typ redaktora, který dokázal vystihnout nadání svých přispěvatelů a vhodně je rozvíjet. Rozpoznal v Tucholském tvůrčí osobnost a taktně volenými pochvalami i kritickými připomínkami spoluutvářel jeho pozoruhodný talent a pomáhal mu dozrát. Původně divadelní Schaubühne (od 1. 4. 1918 politicko-kulturní Weltbühne) se Tucholskému stane hlavní tribunou a později se i jeho zásluhou změní v nepostradatelnou komentátorku politického, společenského a kulturního života Výmarské republiky.

Nepřehledná politická situace nestabilní republiky byla živnou půdou pro nejrůznější výstřelky pravicového extremismu. Vlivem válečné zkušenosti se Tucholsky stal přesvědčeným pacifistou. Jeho snahy se shodují s programem nezávislé sociální demokracie (USPD), do níž záhy vstupuje. Po jejím sloučení se sociál­ní demokracií (SPD) však ze strany odchází, protože nesouhlasí s jejími politickými předáky, zejména však se způsobem, jak vedení SPD koketuje s kapitalismem.

V tomto období je hlavní doménou tvorby Tucholského politická publicistika, jíž reaguje na politické události, aktivně se zasazuje za světový mír, nekompromisně vystupuje na stránkách Weltbühne proti pruskému militarismu, v jehož nepoučitelnosti vidí ohrožení vratké demokracie mladé republiky. Tváří v tvář reálnému politickému nebezpečí (atentáty na politiky, bestiální zavraždění Luxemburgové a Liebknechta) se jeho pacifismus radikalizuje. Od ledna 1919 do ledna 1920 vychází ve Weltbühne série článků Militaria, ve kterých Tucholsky účtuje s poraženým německým militarismem. V březnu 1919 publikuje jakési „programové prohlášení“ svého radikálního pacifismu pod názvem My, kteří negujeme (Wir Negativen). Vyjadřuje v něm odhodlání bojovat za mír všemi prostředky („Chceme bojovat nenávistí z lásky!“). Pozoruhodné je, že se pod tento článek podepsal vlastním jménem.

Literární a publicistická činnost Tucholského je totiž spojena s častými pseudonymy. Užíval jich už od svého vstupu na literární scénu. Nejzávažnější články podepisoval čtyřmi nejznámějšími pseudonymy, odlišenými podle pojednávaného tématu. Literární zájmy, jeho vášeň pro knihy a divadlo se sdružily v pseudonymu Peter Panter, užívaném v recenzích knih a divadelních představení a v nezaměnitelných portrétech herců a režisérů. Theobald Tiger glosoval politické události pointovanými verši, rýmovanými úvodníky provázenými vlastní básnickou invencí. Ignaz Wrobel se stal postavou výlučně politickou. Jeho pichlavý tón pocítili brzy mocní tohoto světa, ať už armáda, zkorumpovaná justice nebo různí vládní představitelé. Nejmladším pseudonymem je Kaspar Hauser. Měl původně nahradit Theobalda Tigera, který musel na nátlak cenzury ve Weltbühne umlknout. V průběhu dvacátých let se Kaspar Hauser stal pseudonymem, jímž Tucholsky podepisoval své nejzávažnější politické články a eseje. Proč právě Kaspar Hauser? Postava toho jména v Německu skutečně žila (zemřel asi dvacetiletý roku 1833), její původ zůstal obestřen tajemstvím, ale „výchova“ tohoto mladého muže (byl držen v malém sklepním prostoru bez možnosti komunikovat s okolím, proto téměř nemluvil) vzbudila rozhořčení. Pro moderní německou literaturu se stal symbolickou postavou, na níž jsou dokazovány (i v nejnovější době, např. u Handka) zrůdné následky represivních tlaků proti individualitě člověka. Tucholského Kaspar Hauser byl osobitým protestem proti administrativním zásahům do svobody tisku.

Po roce 1922 radikální politická publicistika pozvolna opadává. Tucholsky publicista se mění v Tucholského esejistu se stále skeptičtějším pohledem na svět. Kritického publicistu nahrazuje sice nesmlouvavý, ale stále častěji chápavě pokyvující a vždy milující kronikář společenského a politického dění. Do svého zorného pole častěji zabírá společenské události, rušný život moderního Berlína dvacátých let, jeho literaturu a kulturu. Vyjadřuje své názory na revoluci, na vztah umění a státu, na cenzuru, nové umělecké proudy, na válku a mír, na vzrůstající antisemitismus, na nebezpečí fašismu. Literaturu chápe jako formu běžné denní komunikace. Spolu s Heinrichem Mannem (1871–1950) a Walterem Benjaminem (1892–1940) dovádí politický a kritický esej oné doby k uměleckému vrcholu.

To už je ovšem období, kdy Tucholsky v Německu nežije. V roce 1924 se rozhodl usadit trvale mimo svou vlast. První zastávkou jeho dobrovolného exilu se stává Paříž. Samotným městem i francouzským politickým a kulturním životem je až nekriticky nadšen. Své poslání vidí v obnovení německo-francouzských kulturních vztáhů, které válka hluboce narušila. V roce 1926 se však na čas musí vrátit do Berlína, aby po nečekané smrti Siegfrieda Jacobsohna převzal vedení osiřelé Weltbühne. Redaktorská práce je mu bytostně cizí a Tucholsky cítí, že ji nedokáže odpovědně vykonávat. Předává proto po půlroce výkonnou redakci Carlu von Ossietzkému (1889–1938) a vrací se do Paříže. V této době často cestuje. Z francouzského pobytu vytěžil knihu reportáží Kniha o Pyrenejích (Das Pyrenäenbuch), od roku 1927 cestuje po Dánsku, pobřeží Baltu, podniká pěší túry po Spessartu.

Koncem dvacátých let se situace znovu začíná zhoršovat. Hospodářská krize radikalizuje Německo zleva i zprava, fašismus se stává hrozivou silou. Skepse z nadcházejícího společenského vývoje se u Tucholského prohlubuje. Svět, ve kterém se pohybuje, je světem bez idyly, po které Tucholsky pod slupkou jízlivé výsměšnosti satir, parodií a šansonů v skrytu své duše nikdy nepřestal toužit.

V roce 1929 se z Paříže stěhuje do švédského Hindåsu. Vývoj v Německu sleduje se stále většími obavami. V témž roce vydává s Johnem Heartfieldem publikaci s názvem Německo, Německo nade všechno (Deutschland, Deutschland über alles), kterou můžeme označit za vyvrcholení jeho rozhořčeného boje proti maloměšťáctví, militarismu a hrozícímu fašismu. Přesto v ní už probleskují pocity marného úsilí, zbytečnosti a vlastního vyčerpání. „Ten malý, tlustý Berlíňan by chtěl zadržet katastrofu psacím strojem,“ řekl o něm později Erich Kästner.

V roce 1931 vydává román Zámek Gripsholm (Schloss Gripsholm). Snad v něm toužil napsat idylický příběh, ale doba pro něj nebyla příznivá. Do milostné historky proniká předzvěst morální devastace a hrozby rozhýbaných potlačovacích mechanismů, které zanedlouho sevřou Německo a po něm celou Evropu do železného objetí. Poslední, zcela rezignovaný pozdrav Kaspara Hausera veřejnosti je článek Na co jsme v Evropě pyšní (Worauf man in Europa stolz ist), uveřejněný ve Weltbühne 8. listopadu 1932. Když vypočetl všechno, na co bychom mohli být na starém kontinentě pyšní, dospěl k aforistickému závěru: „Jeden žid kdysi řekl: ‚Jsem pyšný na to, že jsem žid. Kdybych na to pyšný nebyl, židem zůstanu stejně — tak to už raději budu pyšný.‘“

Jeho varovný hlas pozvolna umlkal. Tucholsky cítil, že ztrácí domácí publikum, které se stále více přiklánělo k fašismu, nebo se jako zastrašená mlčící masa stahovalo do sebe. V totalitě a v mrtvém ústraní však pro Tucholského nebylo místo. On potřeboval život, pluralitu názorů, hledisek a stanovisek, vždyť se sám považoval víc za publicistu než za spisovatele. Netoužil ani tak po úspěchu spisovatele, tvořícího velké dílo v ústraní pracovny, jemu šlo o kritické působení novináře v daném okamžiku, hned, tady a teď. Proto rezignoval. Nedokázal psát bez společenské objednávky. Chtěl za sebou zanechat svět o něco lepší, než jaký poznal, když „začal rozum brát“. Jakmile pocítil, že se mu to nedaří, stáhl se z veřejného života. „Svět, pro který jsme pracovali a k němuž patříme, už neexistuje,“ píše roku 1934 Walteru Hasencleverovi. Vítězství fašismu znamenalo pro Tucholského rozchod se vším německým. Už v dubnu 1933 píše: „Se stejnou neúprosností, se stejnou silou a rozhodností, s jakou v Německu cepují, zavírají a ponižují naše přátele, trápí je, nutí zpívat ten nesmyslný řev Horsta Wessela a nechávají hladovět — s tou samou klidnou neúprosností odmítám sedět u stolu s Němcem, o němž toho mnoho nevím, ať se jmenuje jak chce… Pro mě se stalo zákonem nekupovat německé noviny, bojkotovat německé zboží, nestýkat se s Němci, o kterých předem nevím, jaký názor na fašismus zastávají — a to říkám zcela otevřeně a bezohledně všude…“

Podstatnou a dodnes podnětnou součástí Tucholského tvorby je lyrika. Dokazuje to i náš výbor básní, fejetonů a aforismů. Spolu s Walterem Mehringem (1896–1981), Klabundem (1890–1928), Erichem Kästnerem (1899–1974) a Bertoltem Brechtem (1898–1956) bychom ho slovy Karla Čapka mohli nazvat básníkem městského folklóru. Tímto folklórem se rozumí hlavně kabaret a samozřejmě šansony, které tito spisovatelé pro něj psali, většinou „na tělo kabaretním umělcům“. V šansonech Tucholského ožívá Berlín dvacátých let, radosti a starosti „malého člověka“, satirické šlehy na poražený německý militarismus, na nepřehlednou a zkorumpovanou scénu Výmarské republiky, na nelichotivé stránky německé národní povahy. Tucholsky byl bystrým pozorovatelem a pohotovým kritikem německé reality. Vysmíval se, upozorňoval, ale i vážně varoval (Rčení) — před nezdravým vývojem mladé republiky, před stále rostoucím tlakem militantní pravice, před osobou Hitlera. Ohlas jeho písní v kabaretech byl zcela mimořádný. Psal je pro vynikající kabaretisty, například Rosu Valettiovou, skvělou Trudu Hesterbergovou, Paula Graetze. Spolupracoval s nejznámějšími berlínskými kabarety, s Reinhardtovým Zvukem a dýmem (Schall und Rauch), s Divokou scénou (Wilde Bühne), se Slavomamem (Grössenwahn) Rosy Valettiové. Tucholsky byl klasikem německého kabaretního šansonu, promýšlel ho dokonce teoreticky („Jak je těžké, vynutit si na němčině šanson — a navíc ještě takový, aby se dal zpívat…“). Reakce na dobové události, spojitost s nimi a jejich bezprostřední ohlas v umění vynesla této lyrice název „spotřební“, případně „užitá“. Razil ho Erich Kästner. „Spotřební“ či „užitá“ lyrika byla součástí literatury tzv. nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Lyrika Tucholského se k ní důstojně řadí. Ale nejen k ní. V některých básních poznáváme Tucholského jako básníka lehce zranitelného, s velkým pochopením pro člověka a jeho citový život (Máminy ruce).

V posledních dvou letech života se Tucholsky pono­řil do studia sociologie, filozofie a historie. Své poznat­ky, nápady a myšlenky svěřoval pouze intimnímu deníku. Ze společenského člověka se stal člověk výhradně privátní. Zhoršovala se jeho nemoc (vrozené zúžení dýchacích cest), několikrát ročně se musel podrobovat bolestivým chirurgickým zákrokům. Pohrával si s myšlenkou na smrt. Zdála se mu logickým završením už neplodného života. 19. prosince 1935 spolkl jed, dva dny zápasili lékaři o jeho život. Marně. 21. prosince zemřel.

V Kurtu Tucholském, „Heinovi 20. století“, odešel velký spisovatel, kronikář jedné složité, ale nadmíru zajímavé a plodné epochy našeho věku. Snad nejlépe to vyjádřil Arnold Zweig v nekrologu, uveřejněném 16. ledna 1936 v exilové Weltbühne: „A tím, Tucholsky, milý statečný kamaráde, okouzlující spisovateli, nejlepší šansoniére republiky, se s Vámi loučím a odcházím za svou prací. Měl jste přehnanou úctu před tím, co zmůže duch, když jste tak hořce glosoval emigraci. Neurčitá představa něčeho hrůzného Vás nepoháněla k výkřiku, ale k obraně, až jste oněměl, stále více a víc, dokud jste svou němotu nevypil až do dna.“

Milan Tvrdík

Podobné příspěvky