Paavo Haavikko

Zimní palác

z finštiny přeložila Jitka Hanušová

199 

opium poezie, sv. 6

Skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-362 Kategorie: , Štítek:

Anotace

Nejvýznamnější finský modernista nenapovídá, nenaznačuje, ale bez servítek předkládá čtenářům na stříbrném podnose shluky hlásek, myšlenek a obrazů. Jeho významnost se nezužuje pouze na formální modernizaci stylu a rozšiřování možností jazykového vyjádření. Má také mnoho podstatného co říct o lidské povaze, relativitě hodnot, nesnázích žití, o naší době a našem světě. Paavo Haavikko je výrazový virtuos, nejúdernější, nejelegantnější a nejtajuplnější představitel moderní finské lyriky.

Specifikace

Hmotnost400 g
Rok vydání

ISBN

978-80-7438-252-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074382529

Počet stran

76

Formát

95 × 145 mm

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    iliteratura.cz , 2. 5. 2022
    Jan Marek Šík
    V lese slov

    Přírodní motivy, metapoetičnost a zaujetí jazykem se spojují v působivém obrazu lyrického já, které zadumaně promýšlí limity vlastního světa. Sbírka klasika finského básnictví Paava Haavikka Zimní palác osloví rozjímavé duše, které rády bloumají mezi slovy a neobávají se zabloudění.

    Když jsem v květnu minulého roku recenzoval antologii finské lyriky sestavenou Michalem Švecem Bílé přeludy na vlnách, která představuje chvályhodný počin ve zprostředkování básnické tradice Finska českému čtenářstvu, konstatoval jsem, že kniha částečně zaceluje mezery, které v našem kulturním prostředí v recepci tohoto tématu existovaly. Tehdy mi bylo – bohužel – jasné, že Švecova antologie staví jakési mauzoleum finské poezii od reformace po 80. léta 20. století, protože taková kniha pro českou čtenářskou obec téma jednou provždy uzavře. Jevilo se mi totiž jako nanejvýš nepravděpodobné, že by se kdy někdo vrátil k textům, z nichž i ty nejmladší již překročily hranici středního věku (byť u textů je podobné dělení ještě relativnější než u lidí). Neubránil jsem se ani jistému povzdechu, že samostatných sbírek finskojazyčné poezie (v moderním slova smyslu, tedy odmyslíme-li si
    Kalevalu ) máme v překladu do češtiny k dispozici méně než šafránu (konkrétně dvě od – při vší úctě – marginálních autorů).
    Popravdě by mě nenapadlo, že ani ne do příslovečného roka a dne se budu rozepisovat o překladu nejen celé finskojazyčné sbírky, ale dokonce z pera básníka, kterého jsem již v myšlenkách pohřbil pod náhrobním kamenem Švecovy antologie. Že je řeč o (příznačně mrtvém) nestorovi finské poezie
    Paavovi Haavikkovi a jeho sbírce Zimní palác, která vyšla již v roce 1959, považuji už jen za důkaz toho, že cesty (překladové) literatury jsou věru nevyzpytatelné. Ne že by to však byla volba nelogická – Haavikka zná ve Finsku troufám si říct každý, patří i k nejpřekládanějším finským básníkům a konkrétně Zimní palác je považován za jednu z nejvýznamnějších finských sbírek od konce druhé světové války. To je zajisté dáno i tématy, o nichž pojednává a které z ní činí poezii „bezčasovou“, mající potenciál oslovovat čtenáře napříč prostorem a časem – jedinou podmínkou zde je ochota pořádně si zapřemýšlet.
    Paavo Haavikko (1931–2008) byl nesmírně plodný autor a od debutu v roce 1951 publikoval takřka do smrti. Kromě básní psal i prózu včetně vzpomínkových textů, aforismů či literatury faktu a důležitá jsou také jeho dramatická díla pro divadlo, televizi i rozhlas. Výrazně zasahoval také do kulturního dění: patnáct let vedl jedno z největších finských nakladatelství Otava, aby si posléze na konci 80. let pod názvem Art House založil nakladatelství vlastní. Jak upozorňuje v doslovu ke sbírce Zimní palác její překladatelka Jitka Hanušová, v Haavikkových verších se projevuje i jeho vhled a zaujetí právě literárněprovozní praxí. Tematická šíře Haavikkova díla však sahá ještě dál; v jeho tvorbě často rezonují náměty a motivy z historie, folkloru, mytologie či politiky.

    Jednotlivec a jeho hranice
    V Zimním paláci zastihujeme Haavikka na vrcholu jeho první tvůrčí fáze, která se nesla na vlnách modernismu, jehož je autor ve Finsku pionýrem i čelním představitelem. Modernistická poetika, která se ve finskojazyčné poezii poprvé prosazuje v poválečných letech a především v letech padesátých, v Haavikkově podání tíhne k asociativnosti, repetitivnosti, obrazovosti a i po opakovaném čtení těžko prostupné polysémantičnosti. Veškerá promluva básnického subjektu je však podána „velmi civilním, takřka obyčejným jazykem“ (s. 63), jak Haavikkův styl charakterizuje opět Jitka Hanušová. K pocitu blízkosti a každodennosti přispívají také mnohé přírodní motivy (stromy, ptáci, střídání ročních dob); ty však ztrácejí svou jednoznačnost a stávají se mnohdy obtížně proniknutelnými symboly.
    Ačkoliv titul vskutku odkazuje na zimní sídlo ruských carů v Petrohradu, tato okolnost nehraje v celkem devíti básních sbírky příliš velkou roli a ona budova se v nich nijak výrazně netematizuje. Motiv paláce přesto můžeme vnímat jako odkaz na prostor, který má svou rozlehlostí (v Zimním paláci je na čtyři sta sálů a celkem přes tisíc místností) potenciál asociovat celý svět; zároveň se však jedná o lidský konstrukt, který je tedy ohraničený a jako takový poznatelný. A jak uvidíme dále, prozkoumávání hranic světa je klíčovým tématem sbírky.
    Spíše než na reflexi či vytváření konkrétního časoprostoru se Haavikko soustředí na konstrukci básnického subjektu. Ten zadumaně popisuje, reflektuje, hledá své místo ve vlastním světě i v samotné básni a svá slova, myšlenkové pochody a obrazy čtenáři rozhodně nijak nevysvětluje, nesnaží se je pro něj rozklíčovat. Čtenář se stává pouhým návštěvníkem v básníkově světě, který si lyrický subjekt verš za veršem buduje jakoby jen sám pro sebe, bez zájmu o to, zda bude pochopen.
    Básníkova „bezohlednost“ se projevuje také vědomým překračováním formálních i obsahových hranic „poetického mainstreamu“ (připomínám však, že se pohybujeme na konci 50. let a ve Finsku), kterými se nechce nechávat spoutat a ustavičně se táže po formě i obsahu poezie, jako když se například subjekt v jedné básni jakoby z ohledu vůči čtenářskému očekávání ptá: „Hodil by se sem krátký rozhovor?“ (s. 13) a vzápětí jej do básně zařadí. Jak vysvětluje Jitka Hanušová v doslovu, prostupování forem a směřování k jiným literárním útvarům je signifikantním rysem dalších fází Haavikkovy tvorby a i v Zimním paláci nacházíme prvky různých literárních útvarů, především dialogy, upomínající na divadelní hry.
    Lyrický subjekt také váhá mezi obraznou polohou, typickou pro modernistickou poezii, a polohou „epičtější“, která by obsahovala náznak vyprávění a kde by i lyrický subjekt nebyl jen reflektujícím obrazem, nýbrž se stal aktivnějším konatelem s bezprostředním vztahem k reálnému světu („V této básni jsem jen obraz, plná mysl / … / a co je to lyrika? / Chci vám vyprávět: / malý dům, úzký, vysoký, a pokoj, v němž toto píši, / nadsázka!“, s. 29). Tázání po podstatě poezie se neustále vynořuje a zanořuje, Haavikko se k němu obsedantně vrací, jako např. když do série časoprostorově neukotvených obrazů, jejichž společným jmenovatelem jsou poněkud depresivně vyznívající úvahy o ženách, pokoutně vsune verš „a jaké je téma této básně a je to báseň?“ (s. 40).
    Dialogičnost mezi básníkem a čtenářem i otázky směřované ke čtenáři vztahující se k jeho vnímání předkládaného textu jsou však jen jakýmsi doplňkem k hlavnímu Haavikkovu tématu, jímž je vztah básník-báseň: jak již bylo naznačeno, obtisk „já“ v básních je pro něj obraz ze slov, ale zároveň obraz schopný vytvářet si svůj vlastní prostor. Ten jej však také svazuje: „Chtěl bych vyčinit této básni, z níž nemůžu ven / tento dech dal vyrůst stromům, / tím lesem jsem odtamtud přišel“ (s. 35). Jinou polohou téhož je silná sebereflexivita básní, která se opět vine celou sbírkou. Haavikko opakovaně přemítá nad procesem psaní a čtení básní a nad vlastním postavení v nich, jako např. v „prošel jsem lesem a kráčel od řádku k řádku“ (s. 29), „kráčím poezií“ (s. 49), či když subjekt deklarativně „odchází z této básně“ (s. 49 a 55).
    Haavikkovo textové „já“ však naráží na jednu svízel: jakpak by z básně mohlo ven, když je báseň tvořena jen slovy?

    Bezsmyslná metajazykovost?
    Téma jazyka, jeho vlastností a zrádnosti rekurentně prostupuje celou Haavikkovu tvorbu. Nepřekvapí tedy, že i v Zimním paláci se objevuje nemálo momentů, kdy je jazyku „nastaveno zrcadlo“ (připustíme-li, že je něco takového vůbec možné). Děje se to jak návodnými konstatováními („že je slunce holé, se neříká,“ s. 12), tak především promýšlením tvořivé potence jazyka tváří v tvář světu. Jitka Hanušová v tomto kontextu připomíná jeden ze známých výroků Ludwiga Wittgensteina : „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“ (s. 66), a je pravda, že motiv hranice hraje v Haavikkově sbírce velkou roli. Zásadní je však její ozkušování, resp. rozrušování. Ve sbírce na sebe hranice často bere podobu lesa, který snad lze interpretovat právě jako jazyk, resp. motiv stromu jako slovo. Chápeme-li les jako jazyk, zjistíme, že Haavikko jej sice vnímá jako hranici, ale hranici prostupnou (srov. výše „prošel jsem lesem…“), spíše tedy jako spojnici mezi „já“ a textem ve smyslu textury („kráčel (jsem) od řádku k řádku“), resp. „já“ a dílem („kráčím poezií“). Přičemž vlastností literatury je, že jazyk v ní vytváří hranici propustnou pouze jednosměrně: subjekt za ni vykročí a stane se textem, avšak vracet se může už pouze rétoricky (a tím pouze potvrzuje svou novou, textovou existenci).
    Zároveň však Haavikko píše: „Chci mlčet o všem, o čem je jazyk“ (s. 30), což snad lze spolu s Hanušovou interpretovat jako okamžik uvědomění si, že „dokonalého poznání ani dokonalého zvládnutí nelze dosáhnout“ (s. 66). Nicméně si lze také připomenout jiný, neméně slavný Wittgensteinův citát „O čem nelze mluvit, o tom je potřeba mlčet“ a tušit v tomto výroku hlubší skepsi.
    Haavikko nechce mluvit o jazyce – chce se vrátit „zpět tam, odkud pocházím“ (s. 30), do místa, kde není jazyk (v tomto kontextu je zbožňována i zatracována žena jako dárkyně života a „vstupní brána“ do světa, a tedy i do jazyka). Jak jsme však viděli výše, jazyku se básník vyhnout nemůže, protože jazyk tvoří spojnici mezi ním a jeho poezií. Lze psát nebanální poezii a nepromýšlet při tom jazyk? A jestli se jazyk nějak odráží v reálném světě a naopak a světy literatury nejde dost dobře konstruovat a rekonstruovat bez zapojení jazyka, o čem a jak tedy chce básník bez jazyka mluvit?
    K tématu jazyka ještě jeden komentář, snad příznačný pro Haavikkovo básnictví: Hanušová píše v ediční poznámce, že slova „strom“ a „dřevo“ jsou ve finštině homonymní (puu), a uvádí příklad, že sousloví puisia lintuja převedla jako „zdřevěnělí ptáci“, protože „jaro teprve začíná a ptáci jsou po zimě dosud ztuhlí“ (s. 73). Asi těžko bychom vymysleli lepší ilustraci prvně uvedeného Wittgensteinova výroku. Ptáci věru mohou být po zimně zdřevěnělí; českému čtenáři se však v překladu – nutno podotknout, že asi nevyhnutelně – ztrácí možnost bezprostředně si spojit ptáky se stromem a interpretovat je třeba jako „ptáky stvořené ze slov“ a spíše než k mimesi tak své čtení namířit k poukazu na textovou podstatu těchto do jara se probudivších opeřenců. Toto nemá být kritika volby překladu zdůrazňující linii text-svět, ale poukázání na to, že Haavikkovi nejde nikdy jen o skutečnost, nebo jen o jazyk, ale o to, co vzniká, když se jazyk střetne se světem a vytvoří nerozřešitelné paradoxy.
    Souboj Haavikkova lyrického subjektu s jazykem se tedy vede na linii zobrazování: na jedné straně k nám chce promlouvat přijatelně jednoduše (tedy bez bezesmyslné metajazykovosti, jak na ni poukázal opět Wittgenstein v trochu méně známé první části druhého citátu uvedeného v této recenzi, tedy že „Co vůbec lze říct, to lze říct jasně“) a mlčet o všem, co stojí „za“ jazykem, zároveň však Haavikkovy verše s Wittgensteinem polemizují: svět snad můžeme zachycovat jasně, ale zůstává otázkou, nakolik takové zobrazení skutečně odráží „realitu“ – „[A] kdo není sám a kdo není svět?“ (s. 30), ptá se básník a snad se tím táže po možnostech porozumění mezi lidmi, z nichž si každý v sobě nosí vlastní svět, jehož hranice tvoří les, kde lze někdy až příliš snadno zbloudit.
    Úplným závěrem a místo hodnocení: doufám, že odvaha nakladatele vydat překlad sbírky moderního klasika nezůstane bez čtenářské odezvy. Možná se pak dočkáme i dalších opožděných výprav do (nejen finských) literárních krajin.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 3. 2. 2022

    Překladatelka, redaktorka a básnířka Jitka Hanušová učinila prostřednictvím nakladatelství dybbuk významný krok v seznamování širšího českého čtenářstva s finskou poezií, když přebásnila kompletní sbírku Zimní palác (Talvipalatsi, 1959) finského velikána Paava Haavikka, mnohými odborníky pasovaného na nejvýznamnějšího finského básníka dvacátého století (v překladatelčině doslovu se dokonce dočteme, že americký básník John Ashbery Haavikka považoval za jednoho z největších básníků vůbec). Haavikko, jenž vlastnil v Laponsku tisíc hektarů lesů a rašelinišť, stojí coby básník nohama pevně na rodné hroudě, ale nebrání mu to zároveň v úspěšném zdolávání abstraktního nebe moderní poezie. Finská lingvistka Leena Kaunonenová jeho tvorbu nazývá metalyrikou a vskutku se zdá, jako by se lyrická, epická i dramatická složka u Haavikka nějakým kouzlem stávaly jedním jediným proudem, bystřinou, hlasem hodným poslechu. „Prošel jsem lesem a kráčel Zimním palácem, / který byl postaven 1754–1762, / vypustil jsem vyšší bytost z láhve a ta // zanikla! vyprázdnila se! potratila! / jsem na cestě do krajiny, která není místem,“ zní v „Třetí básni“ jako vysvětlení a zamotání celého dobrodružství četby.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 5. 1. 2022
    Martin Lukáš
    Na makovém poli
    Nová edice Opium poezie

    Nakladatelství Dybbuk přišlo v uplynulém roce s ediční řadou Opium poezie, jež svým zaměřením i grafickou podobou odkazuje na padesátiletou tradici edice Květy poezie, která vycházela v Mladé frontě. Tvoří obě řady kontinuum, anebo se od sebe liší – podobně jako květy od opia?

    Proslulá mladofrontová ediční řada Květy poezie byla ukončena roku 2008 svazkem č. 241 (Otokar Fischer: Poutník a píseň). O rok později vyšla v reedici jako svazek č. 195 Erbenova Kytice, která byla do edice zařazena roku 1996. Vydání tohoto svazku bylo poněkud nenadále zopakováno i v loňském roce, a je tedy, formálně vzato, nejnovějším, byť ne novým svazkem hibernujících Květů poezie. Kytice se tak mimochodem stala nejčastěji (třikrát) vydaným českým titulem v historii edice; z děl poezie světové jsou to Ovidiovy Listy heroin (vydány čtyřikrát). Skutečnost, že byla Kytice loni znovu reeditována, možná souvisí s jinou, před půl rokem zrozenou edicí, která dosud čítá sedm svazků. Jmenuje se Opium poezie a vydává ji nakladatelství Dybbuk.

    Květy

    Opium poezie na Květy poezie přímo navazuje předmětem (česká a světová poezie od antiky po 20. století), koncepcí (obvykle výbor z díla opatřený doslovem a ediční poznámkou) i formátem a grafickou osnovou (kapesní rozměr knihy a typická ornamentalizovaná obálka). Uvážíme -li, jak těsně se „nevyhnutelný pandán“ ke svému předchůdci přimyká, bývalo by s ohledem na tradici jedné z nejdéle vycházejících edic u nás (1958–2008) jistě vhodné titul Květy poezie zachovat. Přejmenování edice – pietní i podvratné, poněkud okázalé i výstižné – má však mimo další jeden prostý důvod. Mladá fronta (respektive Albatros Media) je od roku 2001 vlastníkem ochranné známky a kdoví, možná bude chtít na ukončenou řadu navázat, nechá -li se vyprovokovat novou, „konkurenční“ edicí. Otázka na okraj: bylo loňské znovuvydání Kytice v Květech poezie jen nakladatelovou sázkou na jistotu, nebo předběžným zbrojením pro další postup, podnícený vznikem Opia poezie?
    Nová edice přináší kvality, které ji od edice původní výrazně odlišují – samotným titulem počínaje. I zde toho jména říkají víc, než by se nadáli ti, co je dávají. Květy poezie představují solidně připravené výbory z děl pozoruhodných autorů, jen s několika málo „dobovými úlitbami“, což je důvod, „proč čtenářská obliba Květů poezie stále trvá a proč je nakladatelství Mladá fronta považuje za jeden ze svých nejvzácnějších klenotů“, napsal roku 1997 Vladimír Pistorius ve svém vyznavačském doslovu Čtyřicet let Květů poezie, otištěném v nečíslovaném, jubilejním svazku edice (Josef Hiršal: Párkař).
    V Pistoriově doslovu z minulého století slyšíme ozvěnu starých časů, starého kontextu, v němž byla poezie docela automaticky chápána jako hodnota, jako něco kulturně samozřejmého, co se vyplácí znát, zvlášť přijde -li na to řeč. Povědomí o tom, co je a co není poezie v tom nejobecnějším, nejvágnějším, zato ale nejrozšířenějším smyslu, nebylo zpochybněno. Podobně samozřejmý byl (a dodnes je) květ, jehož funkci v každoroční obrodě životního cyklu nemůže nikdo popřít. „Poezie přece přináší moudrost a povznesení, květ zase život a krásu,“ říkala mi tuhle jedna paní v tramvaji, když jsem se jí na to ptal. Především ale tenkrát v myslích redaktorů a čtenářů dlel předpoklad, že by poezii, co jí na světě za všechna ta staletí bylo napsáno, měla nějaká edice zpřístupňovat. A na tuto stabilní poptávku bylo možné se spolehnout, i kdyby ji v důsledku zakládala jen vpravdě snobská záliba v domácích knihovnách nebo cudná sběratelská vášeň. O estetickém působení řady barevných hřbetů jedné a téže edice, respektive o zálibném plnění polic knihami jedněch a týchž rozměrů ani mluvit nebudu.

    Opium

    Opium poezie vstupuje na úplně jiné pole. Velmi málo je toho dnes možné s jistotou vyslovit o poezii, a zvláště o té současné, aby vám někdo rozuměl, natož aby vám dal za pravdu. Velmi často jsou slyšet příkrá slova, jimiž je poezie vypovídána na okraj onoho ideálního, totiž účetně spočítaného čtenářského zájmu. Vydávat poezii je prý dokonce sebevražda. Situace pochopitelně není ani zdaleka tak apokalyptická – někdejší fl oristka povyrostla a stala se z ní morfi nistka. Ona ta poezie v sousloví „opium poezie“ zní skutečně jinak, dráždivěji, radikálněji než poezie vznešená, rovná a zdobná, jak ji slyšíme ve slovech „květy poezie“. Ta první je výlučnější – ne proto, že by byla určena zpozdilým aristokratům duše a specialistům třetí vědní oblasti, ale pro odliv i koncentraci zájmu o ni, o jejichž důvodech se můžeme dohadovat. Nad květy se lze dojímat, opium je třeba užívat.
    V novém, kvazidekadentním kontextu 21. století vystupují Růžena Jesenská (Usmrceni liliemi; sv. 1, ed. Michal Jareš) nebo Jan z Wojkowicz (Na smutném břehu snů; sv. 4, ed. Petr Adámek) jako staří známí, kteří si z rozmaru, pro jistotu ponechali lepší šaty svých předků, kdyby náhodou zase jednou museli do kola. Povzbuzeni naoko nepatřičným vyvoláváním duchů čteme tu mezi rekvizitami verše překvapivě moderní. Mimo čas, takže stále napřed zůstává Antonin Artaud (Cestou k Ciguri; sv. 2, přel. Ladislav Šerý, ed. Robert Janda). Okolo něj, názorněji a – promiňte – s humorem, defiluje kultem vysvěcený, kultem zatracený Karel Hynek (Trhám broukům nožičky; sv. 3, ed. M. Jareš). O nic veselejší není ani „přecházený“ Antonín Bartůšek (Odvrácená strana zítřka; sv. 5, ed. M. Jareš), natožpak finský modernista Paavo Haavikko (Zimní palác; sv. 6; přel. a ed. Jitka Hanušová) nebo další z našich neproniknutelných, Karel Milota (Královo pole; sv. 7, ed. M. Jareš).

    Poezie

    Údělem těchto i dalších básníků je dnes a napříště klasicizující účinek jejich vydání. Nebudou -li ale vyvoláni jménem (pečlivě připravenou edicí), nemohou se ani pokusit proplout mezi panteonem a zapomněním. Problému jejich literárního života se dotkl autor doslovu k třetímu svazku, pan inženýr František Pyje: „Ofi ciálním vydáním Hynkova sebraného díla v roce 1998 (S vyloučením veřejnosti) se ta fixace a zkamenění vlastně jen potvrdily, stejně jako oblíbený paradox, že sebrané spisy autora sice navždy zachycují, ovšem nedávají mu moc prostoru do budoucna k novému životu.“ Tu však nejde o sebraná díla, ale o výběr a živý pohled na mrtvého autora, zaručený editorem.
    Grafickou úpravu nezaměnitelných barevných obálek Sylvie Vodákové (se čtrnáctisvazkovým intermezzem Michala Burdy) převzala a v intencích nastíněného posunu od květů k opiu proměnila Kateřina Piňosová. Obálky byly svlečeny z nepoddajných celonových přebalů a jejich kresba je nyní robustnější, psychedeličtější.
    Obliba edice s každým vydaným svazkem stoupá. Je to doklad zájmu o staronová jména, která uvázla v úzkém, hlubokém příkopu mezi stále dokola reeditovanými klasiky a žijícími autory? Nevím. Musí to být dobrodružný podnik, moci tu a tam přeorat nezměrné pole, nabídnout novou perspektivu, revokovat zkreslený portrét mrtvého básníka, přerušit sled stálého opakování stále menšího počtu veršů až do úplného zcepenění.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Týdeník Rozhlas, 3. 1. 2022
    Michal Jareš
    POEZIE JAKO OPIUM
    POEZIE KARLA MILOTY JE JEDNÍM Z NEJPODIVUHODNĚJŠÍCH BÁSNICKÝCH LABYRINTŮ, KTERÉ U NÁS NAJDEME. VYPRAVÍ SE DO NĚJ VLTAVSKÝ SVĚT POEZIE.

    NAKLADATELSTVÍ DYBBUK se rozhodlo obnovit kapesní řadu básnických výborů. V návaznosti na někdejší mladofrontovské květy poezie, s nimiž novou edici pojí přiznaná výtvarná i koncepční inspirace, pojmenovali nakladatelé knižnici Opium poezie. Malé edice básní u nás vycházejí dlouhodobě – Květy poezie skončily v polovině nultých let, stejně jako edice versus z nakladatelství BB art. Dnes jsou aktivní jen knižnice Bouře v nakladatelství Maťa, zaměřená spíše na odkaz undergroundu, a edice Verše z Vyšehradu, přinášející hlavně reedice klasiků.
    Opium poezie vykročilo ve svých prvních sedmi svazcích trochu jinou cestou než jistotou klasiky. Chce přinášet výbory autorů trochu zapomínaných, ale nepsaným pravidlem je, aby bylo dílo představovaného spisovatele již uzavřené a zároveň aby bylo něčím dodnes zajímavé a originální. V něčem se Opium poezie doplňuje s edicí poezie z Odeonu, která se soustředí na sbírky současných českých básníků.
    Nejde však o žádnou soutěž, spíše o trvalou potřebu kontinuity a nutkání přinášet důkazy, že česká i světová poezie je velmi pestrá a neměla by zůstávat stranou nebo redukovaná jen na pár jmen. V první sedmičce datované rokem 2021 tak v Opiu – za jehož sličnou výtvarnou podobou stojí Kateřina Piňosová – sahá knižnice do různých období. Růžena Jesenská (Usmrceni liliemi) i Jan z Wojkowicz (Na smutném břehu snu) zní jako jména trochu antikvární, ale jejich básně překvapují barevností i tematickou hloubkou, vycházející ze symbolismu.
    K surrealismu se hlásící Karel Hynek (Trhám broukovi nožičky) je jedním z nejoriginálnějších básníků druhé poloviny 20. století. Básník Antonín Bartušek je výborem Odvrácená strana zítřka ukázán jako autor s až starozákonním apelem, který má na paměti neustále memento mori. A Karel Milota (1937-2002), z jehož výboru Královo Pole je vybráno několik básní pro vltavský svět poezie, potvrzuje svou jedinečnost – pro leckoho už nesrozumitelný, ale naprosto uchvacující básník co se týče metafor i způsobu psaní.
    České výbory doplňují dva překladové tituly – kniha Antonina Artauda (Cestou k Ciguri) je připomenutím výrazné postavy francouzské literatury. Překlad poémy finského autora Paava Haavikka Zimní palác zase doplňuje naši znalost o vrcholné dílo skandinávského modernismu.
    Budoucnost edice je tedy barevná a pestrá. Pokud se podaří rok co rok udržet vydání sedmi svazečků, vznikne trochu přiznaná závislost na tomto Opiu. Třeba závislost sběratelská, ale i nutkavá mít u sebe knížku básní do kapsy, anebo ji dát jako dárek. Už proto, že svým obsahem malá vůbec není.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.