Paavo Haavikko

Zimní palác

z finštiny přeložila Jitka Hanušová

199 

opium poezie, sv. 6

Skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-362 Kategorie: , Štítek:

Anotace

Nejvýznamnější finský modernista nenapovídá, nenaznačuje, ale bez servítek předkládá čtenářům na stříbrném podnose shluky hlásek, myšlenek a obrazů. Jeho významnost se nezužuje pouze na formální modernizaci stylu a rozšiřování možností jazykového vyjádření. Má také mnoho podstatného co říct o lidské povaze, relativitě hodnot, nesnázích žití, o naší době a našem světě. Paavo Haavikko je výrazový virtuos, nejúdernější, nejelegantnější a nejtajuplnější představitel moderní finské lyriky.

Specifikace

Hmotnost400 g
Rok vydání

ISBN

978-80-7438-252-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074382529

Počet stran

76

Formát

95 × 145 mm

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 3. 2. 2022

    Překladatelka, redaktorka a básnířka Jitka Hanušová učinila prostřednictvím nakladatelství dybbuk významný krok v seznamování širšího českého čtenářstva s finskou poezií, když přebásnila kompletní sbírku Zimní palác (Talvipalatsi, 1959) finského velikána Paava Haavikka, mnohými odborníky pasovaného na nejvýznamnějšího finského básníka dvacátého století (v překladatelčině doslovu se dokonce dočteme, že americký básník John Ashbery Haavikka považoval za jednoho z největších básníků vůbec). Haavikko, jenž vlastnil v Laponsku tisíc hektarů lesů a rašelinišť, stojí coby básník nohama pevně na rodné hroudě, ale nebrání mu to zároveň v úspěšném zdolávání abstraktního nebe moderní poezie. Finská lingvistka Leena Kaunonenová jeho tvorbu nazývá metalyrikou a vskutku se zdá, jako by se lyrická, epická i dramatická složka u Haavikka nějakým kouzlem stávaly jedním jediným proudem, bystřinou, hlasem hodným poslechu. „Prošel jsem lesem a kráčel Zimním palácem, / který byl postaven 1754–1762, / vypustil jsem vyšší bytost z láhve a ta // zanikla! vyprázdnila se! potratila! / jsem na cestě do krajiny, která není místem,“ zní v „Třetí básni“ jako vysvětlení a zamotání celého dobrodružství četby.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 5. 1. 2022
    Martin Lukáš
    Na makovém poli
    Nová edice Opium poezie

    Nakladatelství Dybbuk přišlo v uplynulém roce s ediční řadou Opium poezie, jež svým zaměřením i grafickou podobou odkazuje na padesátiletou tradici edice Květy poezie, která vycházela v Mladé frontě. Tvoří obě řady kontinuum, anebo se od sebe liší – podobně jako květy od opia?

    Proslulá mladofrontová ediční řada Květy poezie byla ukončena roku 2008 svazkem č. 241 (Otokar Fischer: Poutník a píseň). O rok později vyšla v reedici jako svazek č. 195 Erbenova Kytice, která byla do edice zařazena roku 1996. Vydání tohoto svazku bylo poněkud nenadále zopakováno i v loňském roce, a je tedy, formálně vzato, nejnovějším, byť ne novým svazkem hibernujících Květů poezie. Kytice se tak mimochodem stala nejčastěji (třikrát) vydaným českým titulem v historii edice; z děl poezie světové jsou to Ovidiovy Listy heroin (vydány čtyřikrát). Skutečnost, že byla Kytice loni znovu reeditována, možná souvisí s jinou, před půl rokem zrozenou edicí, která dosud čítá sedm svazků. Jmenuje se Opium poezie a vydává ji nakladatelství Dybbuk.

    Květy

    Opium poezie na Květy poezie přímo navazuje předmětem (česká a světová poezie od antiky po 20. století), koncepcí (obvykle výbor z díla opatřený doslovem a ediční poznámkou) i formátem a grafickou osnovou (kapesní rozměr knihy a typická ornamentalizovaná obálka). Uvážíme -li, jak těsně se „nevyhnutelný pandán“ ke svému předchůdci přimyká, bývalo by s ohledem na tradici jedné z nejdéle vycházejících edic u nás (1958–2008) jistě vhodné titul Květy poezie zachovat. Přejmenování edice – pietní i podvratné, poněkud okázalé i výstižné – má však mimo další jeden prostý důvod. Mladá fronta (respektive Albatros Media) je od roku 2001 vlastníkem ochranné známky a kdoví, možná bude chtít na ukončenou řadu navázat, nechá -li se vyprovokovat novou, „konkurenční“ edicí. Otázka na okraj: bylo loňské znovuvydání Kytice v Květech poezie jen nakladatelovou sázkou na jistotu, nebo předběžným zbrojením pro další postup, podnícený vznikem Opia poezie?
    Nová edice přináší kvality, které ji od edice původní výrazně odlišují – samotným titulem počínaje. I zde toho jména říkají víc, než by se nadáli ti, co je dávají. Květy poezie představují solidně připravené výbory z děl pozoruhodných autorů, jen s několika málo „dobovými úlitbami“, což je důvod, „proč čtenářská obliba Květů poezie stále trvá a proč je nakladatelství Mladá fronta považuje za jeden ze svých nejvzácnějších klenotů“, napsal roku 1997 Vladimír Pistorius ve svém vyznavačském doslovu Čtyřicet let Květů poezie, otištěném v nečíslovaném, jubilejním svazku edice (Josef Hiršal: Párkař).
    V Pistoriově doslovu z minulého století slyšíme ozvěnu starých časů, starého kontextu, v němž byla poezie docela automaticky chápána jako hodnota, jako něco kulturně samozřejmého, co se vyplácí znát, zvlášť přijde -li na to řeč. Povědomí o tom, co je a co není poezie v tom nejobecnějším, nejvágnějším, zato ale nejrozšířenějším smyslu, nebylo zpochybněno. Podobně samozřejmý byl (a dodnes je) květ, jehož funkci v každoroční obrodě životního cyklu nemůže nikdo popřít. „Poezie přece přináší moudrost a povznesení, květ zase život a krásu,“ říkala mi tuhle jedna paní v tramvaji, když jsem se jí na to ptal. Především ale tenkrát v myslích redaktorů a čtenářů dlel předpoklad, že by poezii, co jí na světě za všechna ta staletí bylo napsáno, měla nějaká edice zpřístupňovat. A na tuto stabilní poptávku bylo možné se spolehnout, i kdyby ji v důsledku zakládala jen vpravdě snobská záliba v domácích knihovnách nebo cudná sběratelská vášeň. O estetickém působení řady barevných hřbetů jedné a téže edice, respektive o zálibném plnění polic knihami jedněch a týchž rozměrů ani mluvit nebudu.

    Opium

    Opium poezie vstupuje na úplně jiné pole. Velmi málo je toho dnes možné s jistotou vyslovit o poezii, a zvláště o té současné, aby vám někdo rozuměl, natož aby vám dal za pravdu. Velmi často jsou slyšet příkrá slova, jimiž je poezie vypovídána na okraj onoho ideálního, totiž účetně spočítaného čtenářského zájmu. Vydávat poezii je prý dokonce sebevražda. Situace pochopitelně není ani zdaleka tak apokalyptická – někdejší fl oristka povyrostla a stala se z ní morfi nistka. Ona ta poezie v sousloví „opium poezie“ zní skutečně jinak, dráždivěji, radikálněji než poezie vznešená, rovná a zdobná, jak ji slyšíme ve slovech „květy poezie“. Ta první je výlučnější – ne proto, že by byla určena zpozdilým aristokratům duše a specialistům třetí vědní oblasti, ale pro odliv i koncentraci zájmu o ni, o jejichž důvodech se můžeme dohadovat. Nad květy se lze dojímat, opium je třeba užívat.
    V novém, kvazidekadentním kontextu 21. století vystupují Růžena Jesenská (Usmrceni liliemi; sv. 1, ed. Michal Jareš) nebo Jan z Wojkowicz (Na smutném břehu snů; sv. 4, ed. Petr Adámek) jako staří známí, kteří si z rozmaru, pro jistotu ponechali lepší šaty svých předků, kdyby náhodou zase jednou museli do kola. Povzbuzeni naoko nepatřičným vyvoláváním duchů čteme tu mezi rekvizitami verše překvapivě moderní. Mimo čas, takže stále napřed zůstává Antonin Artaud (Cestou k Ciguri; sv. 2, přel. Ladislav Šerý, ed. Robert Janda). Okolo něj, názorněji a – promiňte – s humorem, defiluje kultem vysvěcený, kultem zatracený Karel Hynek (Trhám broukům nožičky; sv. 3, ed. M. Jareš). O nic veselejší není ani „přecházený“ Antonín Bartůšek (Odvrácená strana zítřka; sv. 5, ed. M. Jareš), natožpak finský modernista Paavo Haavikko (Zimní palác; sv. 6; přel. a ed. Jitka Hanušová) nebo další z našich neproniknutelných, Karel Milota (Královo pole; sv. 7, ed. M. Jareš).

    Poezie

    Údělem těchto i dalších básníků je dnes a napříště klasicizující účinek jejich vydání. Nebudou -li ale vyvoláni jménem (pečlivě připravenou edicí), nemohou se ani pokusit proplout mezi panteonem a zapomněním. Problému jejich literárního života se dotkl autor doslovu k třetímu svazku, pan inženýr František Pyje: „Ofi ciálním vydáním Hynkova sebraného díla v roce 1998 (S vyloučením veřejnosti) se ta fixace a zkamenění vlastně jen potvrdily, stejně jako oblíbený paradox, že sebrané spisy autora sice navždy zachycují, ovšem nedávají mu moc prostoru do budoucna k novému životu.“ Tu však nejde o sebraná díla, ale o výběr a živý pohled na mrtvého autora, zaručený editorem.
    Grafickou úpravu nezaměnitelných barevných obálek Sylvie Vodákové (se čtrnáctisvazkovým intermezzem Michala Burdy) převzala a v intencích nastíněného posunu od květů k opiu proměnila Kateřina Piňosová. Obálky byly svlečeny z nepoddajných celonových přebalů a jejich kresba je nyní robustnější, psychedeličtější.
    Obliba edice s každým vydaným svazkem stoupá. Je to doklad zájmu o staronová jména, která uvázla v úzkém, hlubokém příkopu mezi stále dokola reeditovanými klasiky a žijícími autory? Nevím. Musí to být dobrodružný podnik, moci tu a tam přeorat nezměrné pole, nabídnout novou perspektivu, revokovat zkreslený portrét mrtvého básníka, přerušit sled stálého opakování stále menšího počtu veršů až do úplného zcepenění.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Týdeník Rozhlas, 3. 1. 2022
    Michal Jareš
    POEZIE JAKO OPIUM
    POEZIE KARLA MILOTY JE JEDNÍM Z NEJPODIVUHODNĚJŠÍCH BÁSNICKÝCH LABYRINTŮ, KTERÉ U NÁS NAJDEME. VYPRAVÍ SE DO NĚJ VLTAVSKÝ SVĚT POEZIE.

    NAKLADATELSTVÍ DYBBUK se rozhodlo obnovit kapesní řadu básnických výborů. V návaznosti na někdejší mladofrontovské květy poezie, s nimiž novou edici pojí přiznaná výtvarná i koncepční inspirace, pojmenovali nakladatelé knižnici Opium poezie. Malé edice básní u nás vycházejí dlouhodobě – Květy poezie skončily v polovině nultých let, stejně jako edice versus z nakladatelství BB art. Dnes jsou aktivní jen knižnice Bouře v nakladatelství Maťa, zaměřená spíše na odkaz undergroundu, a edice Verše z Vyšehradu, přinášející hlavně reedice klasiků.
    Opium poezie vykročilo ve svých prvních sedmi svazcích trochu jinou cestou než jistotou klasiky. Chce přinášet výbory autorů trochu zapomínaných, ale nepsaným pravidlem je, aby bylo dílo představovaného spisovatele již uzavřené a zároveň aby bylo něčím dodnes zajímavé a originální. V něčem se Opium poezie doplňuje s edicí poezie z Odeonu, která se soustředí na sbírky současných českých básníků.
    Nejde však o žádnou soutěž, spíše o trvalou potřebu kontinuity a nutkání přinášet důkazy, že česká i světová poezie je velmi pestrá a neměla by zůstávat stranou nebo redukovaná jen na pár jmen. V první sedmičce datované rokem 2021 tak v Opiu – za jehož sličnou výtvarnou podobou stojí Kateřina Piňosová – sahá knižnice do různých období. Růžena Jesenská (Usmrceni liliemi) i Jan z Wojkowicz (Na smutném břehu snu) zní jako jména trochu antikvární, ale jejich básně překvapují barevností i tematickou hloubkou, vycházející ze symbolismu.
    K surrealismu se hlásící Karel Hynek (Trhám broukovi nožičky) je jedním z nejoriginálnějších básníků druhé poloviny 20. století. Básník Antonín Bartušek je výborem Odvrácená strana zítřka ukázán jako autor s až starozákonním apelem, který má na paměti neustále memento mori. A Karel Milota (1937-2002), z jehož výboru Královo Pole je vybráno několik básní pro vltavský svět poezie, potvrzuje svou jedinečnost – pro leckoho už nesrozumitelný, ale naprosto uchvacující básník co se týče metafor i způsobu psaní.
    České výbory doplňují dva překladové tituly – kniha Antonina Artauda (Cestou k Ciguri) je připomenutím výrazné postavy francouzské literatury. Překlad poémy finského autora Paava Haavikka Zimní palác zase doplňuje naši znalost o vrcholné dílo skandinávského modernismu.
    Budoucnost edice je tedy barevná a pestrá. Pokud se podaří rok co rok udržet vydání sedmi svazečků, vznikne trochu přiznaná závislost na tomto Opiu. Třeba závislost sběratelská, ale i nutkavá mít u sebe knížku básní do kapsy, anebo ji dát jako dárek. Už proto, že svým obsahem malá vůbec není.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.