Anotace
Novela současné bilingvní japonské spisovatelky žijící v Německu. Podobenství, které lze číst jako zábavnou komedii, stejně jako hlubokou úvahu o odlišnosti, obtížích migrace, vypořádání se s rasovými rozdíly a v neposlední řadě lásce.
Tři generace medvědí rodiny, babička píšící svou autobiografii, dcera Toska, artistka v cirkuse, a její syn Knut, žijící v zoologické zahradě, jsou všichni součástí života lidí. Ale i když jsou lidem všemožně nápomocní, nikdy mezi nimi nenacházejí své pevné místo.
Jaké to je být ledním medvědem pracujícím v cirkuse a co znamená bavit návštěvníky v zoo? Po emigraci do západního Německa se medvěd proslaví, jeho osudy jsou však úzce provázané s těmi lidskými. Co tedy pak? Může mít medvěd krizi identity? Jak se má osamostatnit od lidí, když je na nich plně závislý, už jen proto, že nezná svou biologickou matku?
Takovéto zdánlivě prazvláštní otázky se ve skutečnosti pojí se životem vykořeněného člověka, snažícího se vytyčit směřování svého nového osudu. Netradiční novela, se snovým dějem probíhajícím jakoby paralelně k lidskému bytí, je metaforou životních zkušeností z různých navzájem se prostupujících společností a kultur.
Specifikace
| Hmotnost | - |
|---|---|
| Rok vydání | |
| ISBN | 978-80-7438-237-6 |
| Vazba | vázaná |
| EAN | 9788074382376 |
| Počet stran | 208 |
| Formáty e-knihy | ePUB, Mobi, PDF |
| Formát | 122 × 190 mm |
| Typ | tištěná, e-kniha |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
Podobné knihy
Zelný cyklus
75 Kč | 148 KčPřidat do košíku This product has multiple variants. The options may be chosen on the product page- Sold Out
dybbuk –
Lidové noviny, 21.6.2021
Radim Kopáč
Název té knihy zní trochu pohádkově. Čtenáři mohou naskakovat obrazy jako z animovaného seriálu o těch dvou, co „potkali se u Kolína“. Jenže v případě Jóko Tawadové jde o něco úplně jiného.
Tawadová, ročník 1960, je původem Japonka, rodačka z Tokia. Žije ovšem už přes tři dekády v Evropě, v Německu. To jsou dva kontinenty, dvě různé historické zkušenosti, odlišná logika myšlení, odlišné gramatiky. Tohle všechno – ta různorodost, proměnlivost ve vyměřování světa – sehrálo svou roli už v první autorčině knize, jež vyšla česky, v dystopické novele Emisar (2019). Hlavním hrdinou je tady kluk jménem Mumei čili Bezejmenný. A jde to s ním od desíti k pěti: nejdřív se mu rozpadá tělo, pak mizí i vědomí. Vlastně jako v trilogii Samuela Becketta Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Podobně v kulisách toho příběhu, kde se lidem během života spontánně mění pohlaví a mladí chřadnou a blednou, zatímco starší jsou i ve sto jedenácti nehorázně fit. Tawadová je prostě vypravěčkou z pomezí, ze švu, kde se slovo stává tělem (a tělo pouhým slovem), kde se realita mění ve fikci (a fikce doráží na brány skutečnosti), kde se zastavuje čas a zamlžuje prostor. Kde jeden neví, jestli ho ten druhý náhodou jenom nepíše – a naopak.
Na lopatky!
Ve Vzpomínkách ledního medvěda, které se dají žánrově popsat možná jako specifická bajka – postmoderně hravá, ovšem i úzkostně, existenciálně deformovaná –, má hlavní slovo titulní savec, navlečený v hebkém bílém kožichu. Přesněji tři generace medvědů: babička (nadějná spisovatelka vlastní biografie), matka (cirkusová hvězda) a syn (zajatec v zoologické zahradě). Matka prokáže nevšední literární talent a stane se bestselleristkou, dcera fatálně propadne dechberoucímu číslu zvanému „polibek smrti“ a syn žije vlastně proto, aby se replikoval v obrazech, které těší různé lidské typy. Zvíře je u Tawadové napojené na člověka úplně přirozeně, jako by se nechumelilo: medvěd myslí jako člověk, má emoce jako člověk, píše jako člověk, mluví jako člověk. Jenže nikdy není úplně člověkem.
Ta zmutovaná bajka ukazuje spíš, co je člověk zač: jaký je morální slaboch, zoufalec hnaný neodvratnou chutí na agresi, válku. Jak lže a krade. Jak má za to, že zločin mu projde bez trestu. A jedno, je-li v kalendáři těsně po druhé válce, nebo současnost, jedno, je-li medvěd doma v Rusku, v NDR, nebo v Kanadě, v socialismu, či kapitalismu, jedno, je-li příběh vyprávěný z pohledu lidského, anebo zvířecího, ženského, či mužského. Jedno je to proto, že Tawadová dává řeči vždycky tutéž magickou sílu, sílu zrcadla anebo šému, který oživí golema: „Můj život bude probíhat přesně tak, jak jsem to písemně zaznamenala.“ Slovo má sílu tvořit. Proměnlivé hráče na rozostřeném poli, kde pískají jednou filozof, jindy sociolog s psychologem, anebo jazykovědec. Ale vždycky s jasným vzkazem: Člověk je v jádru zvíře. A zvíře může někdy povalit člověka na lopatky.
Rozvinout, ořezat
zobrazit celou recenziV tom románu je řada podnětných pasáží, básnických obrazů, myšlenek, které dlouho rotují v mozku. Jenže je to zároveň vyprávění, které postupně ztrácí grády, vadne, chřadne, hasne. První část má elánu na rozdávání, druhá tuhne v načrtnutých vzorcích a ta finální je skoro zbytná. V první části putuje medvědice mezi kontinenty, společnostmi, jazyky, v té druhé a třetí už jen trpně setrvává na místě. Nejde o vývojový příběh, i když rodová linie nám sugeruje opak; jde o návratná, trochu posunutá schémata. Schémata soužití: člověka s nižším vývojovým druhem, ale možná víc člověka se sebou samým. Kdyby autorka rozvinula první třetinu vyprávění a ty zbývající části ořezala na minimum nebo rovnou vypustila, měl by ten příběh rozhodně víc síly. Třeba jako novela Jízlivá potměšilost žití (2017), kde Jiří Kratochvil svěřuje všechnu moc do pracek králíka.
Vzpomínky ledního medvěda jsou přeložené z němčiny, Emisar z japonštiny. Pokud by jazyk ovlivňoval strukturu příběhu a povahu vyprávění, pak vede v tomto případě Východ nad Západem jedna nula. Jóko Tawadová byla s prvotinou v češtině jasný objev, s druhotinou je spíš zklamání. Takže do třetice?