dybbuk-319

Paolo Sorrentino

Všichni mají pravdu

z italštiny přeložila Alice Flemrová

Cena s DPH: 353 , e-kniha: 177 

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. 

Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-209-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074382093

Počet stran

320

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-209-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074382093

Počet stran

320

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Reflex, 27. 6. 2019

    Matěj Bartošek, Tereza Spáčilová
    SORRENTINŮV DEBUTOVÝ ROMÁN ČESKY
    Pokud se někomu podaří dostat z fanouškovské bubliny do většinového povědomí, stává se světovou ikonou, což se bezesporu povedlo italskému filmovému režisérovi a scenáristovi PAOLU SORRENTINOVI (1970) s filmem Velká nádhera a televizním seriálem Mladý papež. Jeho románový debut Všichni mají pravdu (2010, č. Dybbuk, 2019, v překladu Alice Flemrové), jehož hlavní hrdina, popový zpěvák Tony Pagoda čili Tony P., se objevuje už v autorově prvním filmu Přebytečný člověk, je důkazem současného italského kulturního návratu. Tony je cynik a drsoň, kterého k „výčitkám svědomí a ohnutýmu hřbetu nedonutí ani Ježíš Kristus“. Užil si všeho, ale dnešek, ten je mdlý jak aseptická laboratoř. Šťavnatý jazyk je jen jakýmsi paravánem, za nímž se skrývá docela tolerantní a empatický chlapík. „Ano, gramotní přátelé, je čas bilancovat.“

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Týden, 8. 7. 2019

    Klára Čikarová
    Zmoudření stárnoucího playboye

    Konečně u nás vychází románová prvotina Paola Sorrentina, nejslavnějšího italského režiséra současnosti. Tento literární debut je oslavou života ve vší jeho pompéznosti i banalitě, podobně jako jeho úspěšné filmy.
    Devětačtyřicetiletý Sorrentino ve svém románu Všichni mají pravdu sleduje příhody zpěváka Tonyho P., světáckého playboye, který si umí užívat života. S ním se přenášíme do Neapole plné násilí, drog a nezávazného sexu, ale i domácích těstovin, babiččina objetí a něžných vzpomínek na první lásky. Jde o archetypální postavu, jež se objevuje i v řadě autorových filmů
    (Přebytečný člověk, Velká nádhera, Mládí, Oni a Silvio, Následky lásky…),
    často v podání Sorrentinova dvorního herce Toniho Servilla. A tak se člověk, který Sorrentinovy filmy zná, při čtení knihy neubrání tomu, aby Servillovu tvář vtiskl také hlavní románové postavě.
    V knize nechybí popis bujarých večírků, bizarních sexuálních epizod ani mafiánských půtek – tedy scén, jež Sorrentinovi fanoušci už tak nějak očekávají. Nikdy ale nevyznívají povrchně. Na několika stránkách dokáže autor vykreslit veškeré myšlenky, jež se aktérům proženou hlavou během několika vteřin, které trvá jedno pohlazení, i sílu vzpomínek, jež vyvolá vůně letního deště. Tato něha je spojena i se scénami, v nichž se jen uráží, souloží nebo šňupe. V Sorrentinově podání totiž nic nepůsobí vulgárně. Co v jeho filmech tušíme jen v drobných náznacích, jež umocňuje hudba či šikovná kamera, se v knize objevuje ve vší celistvosti. Zatímco na plátně pozorujeme hlavního hrdinu spíše zvenčí prostřednictvím okolí, tady se noříme do jeho nitra a poznáváme jeho touhy, zlozvyky, výčitky, pudy i stesky bez obalu.
    Jednu kapitolu například Sorrentino věnuje tomu, jak Tony P. opustí manželku, a končí ji steskem, že se po dlouhé době cítí sám. „Najednou už jsem nebyl sám. Byly nás miliony. Chytil jsem totiž filcky,“ uvozuje ale další. Smysl pro ironii tu přebíjí kýčovitost, kterou Sorrentinovi vyčítají kritici jeho filmů. Prvoplánové scény už najednou nejsou jen pro oko, ale k zamyšlení. Dospěje k němu i hlavní hrdina, který se v určitém životním bodě zastaví, ukončí kariéru, bilancuje tuny vyšňupaného kokainu i zástupy prostitutek, jež mu prošly postelí, a stáhne se do ústraní. Starý život ho ale přesto dožene…

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 13. 7. 2019

    Ondřej Horák
    Jen ženy opravdu vědí, co je to sex

    Paolo Sorrentino dosud nejvíce proslul snímkem Velká nádhera. Velká nádhera je ale i jeho román Všichni mají pravdu.
    V něm se italský filmový režisér vrací k oblíbené postavě popového zpěváka z časů svého dětství, jehož nechá celý román i vyprávět.
    Dnes si povíme o tom, že celkový obraz kultury dokáže výrazně změnit třeba jen jediný člověk… Ne, nebude řeč o ministrovi kultury, nýbrž o Paolu Sorrentinovi. Protože vydání českého překladu jeho románu Všichni mají pravdu (2010) je suchým knockoutem, uštědřeným zdejšímu uměleckému počínání – a tato uštědřená rána je krásná, skoro až dojemně. Jelikož si tak můžeme uvědomit, jak to vypadá, když je někdo skutečný umělec, a tak z jeho díla netryskají pouze marné ambice a nekonečná snaživost.
    Italský režisér Paolo Sorrentino (1970) začínal jako scenárista, až později se posunul na pozici autorského filmaře, který si tak nejenže umí sám napsat scénář, ale chce něco říct, přesněji řečeno má co říct. Šířeji bylo jeho jméno objeveno, když díky Velké nádheře (2013) dostal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Kamera tohoto snímku prochází či spíš protrsá jedním nekonečným mejdanem římské kulturní smetánky.
    V souvislosti s tímto počinem byl zmiňován Sladký život Federica Felliniho. Těžko říct, zda šlo o připomenutí od těch, kteří si na rozdíl od laických diváků pamatují a umí najít paralely, či spíše o snahu k něčemu Velkou nádheru rychle přirovnat. Protože, jak víme, lidi mají sice rádi pořád něco nového, ovšem ne zas tak úplně, vždycky to musí připomínat cosi notoricky známého. Nicméně takové srovnávání je užitečné i v jiné rovině – přinesl tedy umělec něco vlastního, nebo pouze spoléhá, že se na předchozí generace už zapomnělo, a tak je může bezostyšně vykrádat a recyklovat?
    Zabedněně zamilovaný
    V případě Paola Sorrentina je taková otázka ještě složitější, neboť lze najít návratné motivy i jen v rámci jeho díla – což mimo jiné odráží fakt, že scenárista, režisér i romanopisec zde ručí vlastním životem, a že tak vytváří svérázné universum. Není třeba náhodou, že celovečerní debut Přebytečný člověk (2001) se odehrává v režisérově rodné Neapoli, zatímco Velká nádhera v Římě, kam se přesunul a kde prodělává svůj umělecký život.
    Stejně tak není náhodou, že příběh Tonyho Pagody začíná v Neapoli a končí ve stejně zhýralém římském prostředí, v němž se pohybuje i Jep Gambardella, ústřední postava Velké nádhery. Jenže kdo je vlastně Tony Pagoda? Jde o hlavního hrdinu a též vypravěče románu Všichni mají pravdu.
    Tony Pagoda má tak něco z Jepa Gambardelly z Velké nádhery. A má i něco z Titty Di Girolama, hlavní postavy dalšího Sorrentinova filmu Následky lásky (2004). Nicméně jeho předobrazem je především Tony Pisapia z debutu Přebytečný člověk. Protože jak Pisapia, tak Pagoda jsou zpěváky z doby, kdy jejich stvořitel byl ještě dítě: „Postava zpěváka pop music ze sedmdesátých let je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Má jednu lidskou vlastnost, kterou jí strašně závidím, a sice že je mimořádně vitální a je skoro až zabedněně zamilovaná do života.“
    Jenže aby těch jmen a podobností nebylo málo, je nutno ještě zmínit Toniho Servilla. Což je Sorrentinův oblíbený herec – hraje hlavní roli, jak v Přebytečném člověku, tak v Následcích lásky i ve Velké nádheře. Je pak těžké číst Všichni mají pravdu a nevidět jako Tonyho Pagodu právě Toniho Servilla.
    Když vydá román úspěšný filmový režisér, je mu v médiích automaticky věnována větší pozornost než počinům románových specialistů, ať už si to dané dílo z kvalitativního hlediska zaslouží, či nikoliv. Kvalita je hodnota krajně nejistá, proto se raději držíme atraktivnosti, jež se dá ověřit velmi rychle a snadno. Anebo si rebelsky vykasáme rukávy a připravíme se na to, že toho troufalého filmaře s patřičným sarkasmem vykážeme zpátky do království stříbrného plátna, do velké literatury ať se nám laskavě neplete… Jenže při čtení románu Všichni mají pravdu, který vydalo nakladatelství Dybbuk v překladu Alice Flemrové, nakonec všechno dopadne úplně jinak. Účinek je podobný, jako když se podíváte na filmy Elii Kazana a potom si navrch přečtete jeho román Tichá dohoda. Můžete si jenom v duchu opakovat, že takhle se projevuje pouze opravdu nadaný člověk, že takhle se projevuje skutečný umělec.
    Český překlad totiž vychází v době, kdy zdejší filmové prostředí sice předvádí velkou schopnost se správně obléct na promenádu po červeném koberci, avšak kvalita samotných tuzemských snímků je tristní. A taky v době, kdy se česká literatura musí chválit sama, protože to za ni nikdo jiný neudělá – všechny ty neustále se opakující nepodložené výkřiky o její „dobré kondici“ jsou totiž především důkazem toho, že dotyční nemají o situaci dobrý přehled.
    Protože pouze ten, kdo věc detailně nesleduje, může mít pocit, že český film a literatura jsou „docela fajn“. Kdo je však sleduje pozorně, nemůže nebýt škarohlídem. Jelikož je evidentní, že Paolo Sorrentino, kdyby byl Čechem, by musel pobrat všechny České lvy a Magnesie Litery. A taky by přítomnost takové štiky v české tůni naprosto změnila zdejší poměry – bylo by ke komu se vztahovat a na koho žárlit. Situace totiž je nyní tak znehybnělá, že tady už ani není komu co závidět.
    To je dysfunkce, holenku
    Když na začátku čtenář vidí textovou masu románu, má dojem, že dojít na konec Všichni mají pravdu bude docela lopota. Jenže to je základní omyl. Tony Pagoda je sice mluvka, avšak jeho entuziasmus stejně jako povídavost nejsou otravné, neboť jsou ředěny faktem, že tento zpěvák přecházející neustále hranici mezi úspěchem a neúspěchem je velmi sebekritický. A pak tu je další sytič Sorrentinova románového vyprávění: Tony se s ničím nepáře a řekne o všem a o všech všechno na plnou pusu. Všichni mají pravdu není humoristický román, nicméně je v mnoha pasážích úžasně zábavný. Což je nanejvýš podstatný detail. Autor neslibuje humoristickou prózu, přesto je často k popukání – a jelikož tato linka vyplouvá nečekaně, promíchána s pasážemi o tragických událostech a životních kraších, má o to větší účinek.
    Mezi nejzdařilejší v tomto směru patří úsek, kde Tony vypráví o neskutečně obtloustlém bratranci, jenž tyranizuje každého rodinného člena, který mu zapomene popřát k narozeninám. Navíc Tony neopomene zmínit, že bratrancova matka léta synkovu otylost vysvětluje lakonickým refrénem: „To je dysfunkce, holenku.“
    Paolo Sorrentino či Tony Pagoda jsou úchvatní nejen v nazývání věcí pravými jmény, ale i v nejrůznějších přirovnáních: „No zkrátka a dobře, pojem proporce se hodí na mýho švagra asi tak jako žebrák na soukromej ostrov.“ Když na Capri trápí všechna mužská srdce tajemná dívka jménem Beatrice, přečteme si o ní větu: „Ta ženská nepotřebuje jíst, živí se naší trýzní.“ Nicméně někdy též autor svému hrdinovi přihraje, aby mu trochu dopřál. Právě k Tonymu totiž nedobytná Beatrice jednoho dne pronese větu: „Nevím sice proč, ale mám ten dojem, že by mohlo být zajímavé sedět u jednoho stolu.“
    Moje encyklopedie emocí
    V příběhu Tonyho Pagody nechybí láska, tragédie, zábava, ale ani strachování se o život. Vypravěč románu Všichni mají pravdu totiž patří k těm šťastným jedincům, kteří se nechávají vést náhodou: „Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.“ Proto může nabídnout i rozsáhlou přednášku o svádění. A jedna z kapitol potom začíná erbovní větou: „Kde se vzala, tu se vzala: nepředvídatelnost.“
    Právě proto Tony Pagoda nešetří nejen ostrými soudy, které pronáší pod tlakem situace a v návalu emocí, ale ani nejrůznějšími výčty, jelikož toho na rozdíl od nás zažil skutečně hodně:
    „Šoustal jsem pod vodou přinejmenším se šestnácti bytostma ženskýho pohlaví, dělal jsem to v nafukovacích člunech na rozbouřeným moři, měl jsem vydržovaný coury, prodavačky, šlapky, druhořadý spisovatelky, lesby, hejna studentek z obchodní akademie, pár gymnazistek, rudý armády hotelovejch pokojskejch, jednu československou gymnastku, pár dánskejch vesničanek, ženský na mateřský rozložený nudou z nicnedělání, magistry holdující koksu, vegetariánky, který pomocí hromady vonnejch tyčinek roztroušenejch všude po bytě vystavovaly moji erekci tvrdý zkoušce, měl jsem manželky všech ostatních a taky jednu strašně vulgární pilotku vrtulníku, dvě učitelky z mateřský školky najednou, během siesty, a to jsem vybalil jenom šestnáctinu svýho repertoáru, a přece jsem navzdory týhle encyklopedii emocí nikdy nebyl tak šokovanej, zasaženej, omráčenej, zničenej, vzrušenej jako v týhle chvíli slovama, který právě řekla Rita Formisanová.“
    Avšak kdo je, proboha, zase Rita Formisanová? Tonyho známá, již nedělní odpoledne ošoupala zevnitř, jak říká sám vypravěč, a jež má právě obrovský problém, neboť syn její sestry jí počural parádní pohovku. Tony bývá sice nad věcí a velkorysý, ale tentokrát to už nevydrží a Ritě rozzuřeně vynadá do maloměšťaček… Vzpomínáte, jak se Jep Gambardella taky během přátelského sedánku už neudrží a velmi zkreslené povědomí jedné známé o sobě samé uvede na pravou míru?
    Ovšem když se pak – spíše ze zbabělosti než z lítosti – Tony jde Ritě raději omluvit, ona smutkem náhle polidštěná se mu svěří s nejistotou ohledně autorství svého syna: „Tenkrát jsem si to rozdávala ještě se dvěma obchodníma cestujícíma ze severní Itálie.“ Z Tonyho je najednou zvědavý hošík. Nejde jen o to, že mu Rita nabídla příběh s tajemstvím, ale navíc mu tato story vůbec nepasuje k Ritě, jakou ji dosud poznal. Už je jasné, co se zde chce naznačit? Tony se zkrátka nestydí za to, že ho nudí všechno nudné a že ho k smrti zajímá všechno zajímavé.
    Všechno ať je velké
    V kapitolách, kdy se Tony uklidí na léta do Brazílie, a stejně tak v těch závěrečných, kdy se přesune do okázale znuděného Říma, kde je už jen zpívající antikvární cetkou, byť dobře placenou, se příběh poněkud zpomaluje, není to ona dravá bystřina plná úžasných příběhů, navíc odvyprávěných s takovým nasazením. Což není autorská bezmoc, nýbrž záměr. Takové zpomalení a rozmlžení – možná únava, možná smíření – přichází i na konci Velké nádhery. Paolo Sorrentino happy endy nepěstuje: „Řím, to je dlouhej soumrak.“
    Italský umělec totiž mimochodem vypráví o tom, že život trvá většinou dost dlouho. Že na jeho začátku je dětství a dospívání, na které budeme potom do poslední chvíle vzpomínat. Po nich následují už pouze problémy s rodinou, s obstaráváním peněz a rovněž nejrůznější náhražky vyvolávající okamžiky zdánlivého štěstí – Sorrentinovy postavy nudu nejčastěji zahání sexem, alkoholem a kokainem. Protože v případě Tonyho Pagody všechno má být velké: velké očekávání, velké úspěchy, velké propady, velké zklamání, velký útěk, velký návrat, velké honoráře. Nic průměrného se tu nebere.
    Tony Pagoda je sice slabý třeba na zeměpis, ovšem v umění života se opravdu vyzná, proto ví své nejen o sexu, ale i o ženách: „… jenom ženský věděj, co je to sex. Chlapi se akorát marně snažej. Jsou směšný a věčně neohrabaný, i když měli sedm tisíc ženských. Ve věcech sexu chlapi zůstanou navěky amatéry.“
    Autor románu Všichni mají pravdu ale žádný amatér není. Málokterému režisérovi se podaří natočit aspoň jeden dobrý film. A málokterému literátovi se podaří napsat aspoň jeden dobrý román. Paolo Sorrentino zvládl oboje… Jenže taky se vám zdá, že to vlastně není důležité, že podstatná je teď úplně jiná věc: Která československá gymnastka to asi tak mohla být?
    Málokterému režisérovi se podaří natočit aspoň jeden dobrý film. A málokterému literátovi se podaří napsat aspoň jeden dobrý román. Paolo Sorrentino zvládl oboje.
    Přebytečný člověk
    Italský filmový režisér, scenárista a herec Paolo Sorrentino (* 31. května 1970) v románové prvotině Všichni mají pravdu (2011), zasazené do jedné nekonečné neděle ve své rodné Neapoli, otevřeně mluví o zdejším propletenci bohémského života, mafie a drog. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu – čtyřiačtyřicetiletého popového zpěváka Tonyho Pagody – je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů režisérova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem. Sorrentinův „kmenový“ herec si zahrál i klíčové hrdiny v dalších zásadních režisérových filmech – Následky lásky (2004) a Velká nádhera (2013) – které „jeho“ Pagodu vzdáleně připomínají. Román byl přeložen do mnoha světových jazyků.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz