Sold Out

dybbuk-319

Paolo Sorrentino

Všichni mají pravdu

z italštiny přeložila Alice Flemrová

Cena s DPH: 353 , e-kniha: 177 

Románová prvotina jednoho z nejslavnějších filmových režisérů současnosti. Oscarem oceněný film Velká nádhera, komediální drama Mládí nebo populární seriál Mladý papež. To jsou významná díla Paola Sorrentina. Italský scénárista, režisér a herec se mimo filmovou tvorbu úspěšně věnuje i literatuře. Románový debut, ve kterém autor prostřednictvím hlavního hrdiny otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog, byl nominován na cenu Premio Strega a je přeložen do mnoha světových jazyků. 

Předobrazem vypravěče a protagonisty románu Všichni mají pravdu, popového zpěváka Tonyho Pagody, je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů Sorrentinova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem. Jeho rodištěm je Neapol, ovšem ta, již už známe jen z dobových filmů, stará a prostá Neapol, kterou Tony Pagoda, s nímž se setkáváme v jeho čtyřiačtyřiceti „nabušenejch“ letech, co „za sebou táhne a co nepočítá“, neustále hledá a svérázně oplakává. Těžištěm románu je líčení jedné nekonečné kokainem posněžené neapolské neděle roku 1980, kdy jsou všichni už pár dní „tak nějak zlejší“; v Tonyho vzpomínkách se ale vracíme i do minulosti, do poválečné bídy a na počátek ekonomického zázraku, do časů, kdy ho tížilo panictví a kdy netušil, že svědomí člověka tíží mnohem víc. Po stovkách erotických dobrodružství a horách vyšňupaného koksu se Tony, stále otřískanější životem, ke kterému je přesto přisátý „jako polyp na útesu“, kotrmelci i pomalými obloučky „došmejká“ až do nezářné budoucnosti, do našeho nového tisíciletí charakterizovaného všeobecným úpadkem a „slovní anorexií“, která pro takového pyrotechnika bujících adjektiv a překvapivých metafor, jakým je Tony Pagoda, znamená smrt kultury a degeneraci společnosti. Kdo postrádá smysl pro nuanci, jež má pro našeho vypravěče naopak zásadní význam, mohl by Tonyho odsoudit jako cynika, kterému není nic svaté, a přitom je to jen lovec epifanií, nostalgický hledač autenticity, velké dítě, které chtělo celý život jenom zestárnout a které se na nás obrací baudelairovským oslovením „čtenáři, pokrytče, můj bližní, drahý bratře“.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-209-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074382093

Počet stran

320

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-209-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074382093

Počet stran

320

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    i-literatura, 6.12.2019
    Anna Melicharová

    Kdo má rád Sorrentinovy filmy, nebude zklamán ani jeho románem: své místo v něm mají velkolepé scény i napětí mezi mládím a stářím. Je však třeba přistoupit na jeho hru a nechat se unášet neučesaným hovorovým stylem nenasytného vypravěče.
    Stárnutí není žádná sranda
    Paolo Sorrentino (*1970) patří nepochybně k nejsledovanějším postavám filmové produkce posledních let, už jeho snímky Velká nádhera (2013) a Mládí (2015) a seriál Mladý papež (2016) provázela velká očekávání ze strany odborné i laické veřejnosti. Značka proslulého režiséra a scenáristy nevzbuzuje o nic menší zvědavost ani v případě románové prvotiny (vydané u nás až v druhém pořadí, po knize Gli aspetti irrilevanti, jež vyšla česky pod názvem Nepodstatné záležitosti v překladu Petry Najmanové v r. 2018). Literární scénou se slavná jména z jiných uměleckých odvětví občas mihnou a vzápětí se opět vrátí ke svému „kopytu“, v Sorrentinově případě je však znát jeho scenáristická zkušenost a to, že práce se slovem pro něj není nic nového.
    Hned první stránky románu nás zaskočí nezastavitelnou výřečností, jež sice nepatří přímo vypravěči, ale i on se jí řídí. S vypravěčem a antihrdinou v jedné osobě, Tonym P., se seznámíme až o kousek dál, ale obsah předmluvy, připsané jeho idolu, by se dal vztáhnout i na něj:
    „Nesnáším nostalgii, normálnost, zlomyslnost, hyperaktivnost, bulimii, laskavost, melancholii, sklíčenost, inteligenci a blbost, […] samostatnost, závislost, eleganci a štěstí.
    Nesnáším všechno a všechny.
    Sebe taky. Sebe především.
    Jen jednu věc snesu.
    Nuanci.“ (s. 12–13)
    Lačné hledačství
    Výřečnost se sice rozbíhá všemi směry a autor jí místy popouští uzdu natolik, až se zdá, že nad ní zcela ztratí kontrolu, ale potom na povrch vypluje snaha dobrat se něčeho velmi přesného, ale stěží postižitelného, co se prostě nedá trefit hned napoprvé. Toto hledání ztělesňuje postava Tonyho Pagody, popového zpěváka, který se v poněkud pozměněné podobě objevil už ve filmu Přebytečný člověk (jako nenadále odstrčená hvězda Tony Pisapia, jehož příběh sledujeme souběžně s příběhem jeho jmenovce, bývalého fotbalisty).
    Kromě jazykového projevu se lačné hledačství promítá i do Tonyho příběhu. Jako zpěvák „slaďáren“ umí obalamutit srdce fanoušků, ale to svoje ne. Čerpá z hlubokých prožitků, které mu už dávno nepatří a on není schopen je přivést zpět k životu, protože jeho velký milostný příběh začal i skončil kdysi dávno. Tonyho nerozlučně doprovází kokain a sexuální orgie: „Večer je nutný vypadnout z baráku, obrážet místa, hltat noc, ztrácet se ve sračkách periferie a pochopit, že jen z noci s jejíma nepravděpodobnejma akordama a notama může člověk něco pochopit.“ Noc mu nabízí chvilky slávy i propady. Koncert, kde zpívá i pro velkého Sinatru, vystřídá trapná peripetie, při níž ho okradou tři prostitutky (jako by si jich už za život nezaplatil celé zástupy), z přestřelky mezi drogovými dealery zase vyvázne díky svému umění, a když v předrážděnosti způsobené kokainem napadne starou přítelkyni, nakonec spolu oba objeví vzájemnou spřízněnost.
    Efekty bez komparzu
    Dosud jsme se pohybovali ve velmi konkrétním prostředí neapolské scény pop music 70. let; ta je pro Sorrentina, jak se dočteme v doslovu překladatelky, velmi inspirativní a funguje jako spojení mnoha různých světů: poezie, intelektuálních kruhů i podsvětí. Zároveň je Neapol město osobních vzpomínek a Tony nás obdaří příběhem svého sexuálního zasvěcení v náruči zralé a směšně lakomé baronky i obrazem svého neuspokojivého manželství. Že chce změnu, očistu, si Tony uvědomí právě doma, ale neobrátí se k rodině: rozhodne se naopak všechno a všechny opustit. Sorrentino duševní krizi (či spíše katarzi?) vtěluje do působivého obrazu prázdného nočního stolku, který protagonistu naplňuje takovým vnitřním neklidem, že ve snaze volnou plochu zaplnit rozbije luxusní televizor a roztříštěné sklo se rozletí tichou ložnicí.
    Po detailním popisu nekonečné noci, v níž Tony hledá nový životní směr a naráží přitom na osamělé duše, jaké se dají potkat jen těsně před svítáním, následuje překvapivý blok dvaceti let zcela odlišného života v Brazílii. Po dvou stech stran, na nichž si zvykal na ohlušující palbu překotných historek, čtenář váhá, jestli si má oddechnout a těšit se na chvíli ticha, nebo se pobouřit nad přerodem, který zavání klišé. Sorrentino však hned po popisu dojemného loučení, jež doprovází velké emoce a památné výroky, vypravěčovým prostřednictvím naše váhání podchytí: „Ne všechno je ale tak schematický, proboha. Nebudete teď snad doopravdy věřit všemu, co jsem vám řekl. Ve skutečnosti se maj věci jinak. Život tak nějak plyne a hledí si svého. Novej život. Starej život. Jo, nepochybně se vyskytujou předěly, ale nikdy nejsou tak definitivní, jak nám chtěj namluvit nebo jak si chceme s trochou uvažování namluvit sami.“ (s. 204) Autor pracuje s prvoplánovostí promyšleně, nechává svého hrdinu, aby nás donekonečna překvapoval a vzápětí sám podlehl banalitě. K tomu si vychutnává možnost tvořit vizuálně působivé scény, zdůrazněné kontrastními prvky (polibek nebesky krásné Brazilky a jejího zakrslého manžela, jemuž spontánně tleská nastrojená smetánka na schodech opery, střídá návštěva favel v jejich odpudivé bídě). Zde se naplno projevuje styl, jaký známe z jeho filmů, a čtenář se možná neubrání myšlence, že muselo být pro Sorrentina osvěžující vykouzlit podobné efekty bez početného komparzu, jen za pomoci čtenářovy fantazie.
    Mládí a stáří a nějaká ta perla
    Další stálicí známou z autorovy filmové produkce je dichotomie mládí a stáří. Tony působí jako klasický případ člověka, který není ochoten se usadit, jak by to odpovídalo jeho věku: když pomineme četné flashbacky, setkáváme se nejprve s ním a jeho „čtyřiačtyřiceti nabušenejma rokama“ (s. 15) a sledujeme ho až do šestasedmdesáti a jeho historky se rozhodně vymykají tomu, co muži středního či důchodového věku běžně zažívají. Na počátku za touto nezkrotností skutečně stojí snaha uchovat si mladistvý elán: „Poněvadž člověk by chtěl bejt celej život klukem. Stárnutí není žádná sranda.“ (s. 15) Postupně se ovšem ukazuje, že divoké večírky mládí nepřivolají, čiré štěstí totiž podle bývalé popstar spočívá naopak v prostotě. Snahu nalézt nesmrtelnost v životě bez míry shrnují pro Tonyho jednak dekadentní město Řím, jednak věta jeho matky: „Zdálo se, že je to ohňostroj, ale byly to jen prdící petardy.“ Matčina postava funguje jako symbol neposkvrněné krásy a právě vzhledem k ní v sobě nakonec Tony smiřuje stáří s mládím, nevinnost s nekonečnou únavou z přeplněného života.
    Závěrečná scéna se sice odehrává ráno, ale dala by se přirovnat k filmovému odchodu do zapadajícího slunce. Jenže u Sorrentina nikdy nic není tak jednoduché. Po všech jeho kličkách si netroufáme vyslovit soud nad tím, co je a co není prvoplánové a která vrstva jeho vyprávění nese klíčový význam. Ti, kdo by se snažili množstvím slov jen prokousat a právě tento význam za každou cenu odhalit, budou mít spoustu práce a pro jistou dávku vulgarit a přemíru hovorovosti to nebude právě uhlazené dobrodružství. Mnohem lahodnější zážitek se nabízí těm, kdo se nechají v prvé řadě unášet povrchem každé neučesané věty a plastické scény; třeba mezi Tonyho moudry najdou i nějakou tu perlu z hlubin.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    ct24.ceskatelevize.cz, 30. 7. 2019

    Daniel Mukner
    Prozaický debut režiséra Sorrentina by obstál i bez slavného jména

    Paolo Sorrentino (*1970), režisér Oscarem oceněného snímku Velká nádhera či úspěšného seriálu Mladý papež , se vedle filmu věnuje i literatuře. Čeští čtenáři už měli možnost seznámit se s jeho románem Nepodstatné záležitosti (2016, č. 2018 v překladu Petry Najmanové). Nyní vyšel překlad autorova prozaického debutu z roku 2010, románu Všichni mají pravdu , jenž se dostal mezi pět finalistů prestižní italské literární ceny Premio Strega.
    Hlavními postavami Sorrentinova celovečerního filmového debutu z roku 2001 Přebytečný člověk jsou dva muži jménem Antonio Pisapia – jeden je populárním zpěvákem a říká si Tony, druhý kdysi nadějným fotbalistou, který se po konci kariéry marně uchází o pozici fotbalového trenéra. V prozaické prvotině přejmenoval Sorrentino dotyčného zpěváka na Tonyho Pagodu a učinil jej vypravěčem díla. Román začíná ve chvíli, kdy zpěvák koncertuje v New Yorku před samotným Frankem Sinatrou.
    Exponovaným společným rysem filmového i knižního zpěváka Tonyho je záliba v kokainu a v ženách. A tak poté, co se návštěva Franka Sinatry po vystoupení smrskne na výměnu několika frází, se Tony Pagoda projede po Times Square, vyšňupe pár lajn a přizve do taxíku tři prostitutky. Ty jej v hotelovém pokoji okradou, jelikož mu v nevhodnou chvíli zavolá z Itálie manželka. Tím smršť sexu a drogového opojení pouze začíná.
    Tony Pagoda tvrdí, že „byl vždycky přisátej k životu jako pijavice, jako polyp na útesu“. Snaha dostat ze života vše, co nabízí, je pro tohoto požitkáře určující. A Tonymu se toho nabízí hodně. Nejsou to jen ženy všech věkových skupin, jejichž výčtem se Tony rád pochlubí: „Válel jsem se v sedmi tisících postelí, sváděl jsem vždycky a všude, jako letadlo vrhající kazetový pumy, líbal jsem se s nahejma a sošnejma modelkama v uličkách na Capri, kde nás mohli každou chvíli překvapit nějaký lidi, počůral jsem německý dvojčata v jedný odlehlý hannoverský čtvrti,“ a tak dále a tak dále (výčet zabírá téměř dvě tiskové strany). Tony se těší pozornosti i v jiných kruzích. Obdivují a oblibují jej neapolští mafiáni i boháči z Říma. Všude má dveře otevřené a stává se účastníkem mnoha dobrodružných epizod a situací, kterými se jeho vyprávění jen hemží.
    Na jednom místě Tony konstatuje: „Já vím, když odbočím od tématu, tak nejsem troškař.“ Dlouho se skutečně zdá, že princip románu spočívá ve vršení dalších a dalších historek, aniž by za nimi vysvítal zřetelnější rámec toho, co Tony prožívá „tady a teď“, tedy v době, kdy vypráví – především na počátku roku 1980 v Neapoli. Tonyho však sledujeme i v Brazílii, kam se vydá na duchovní a především fyzickou očistu poté, co opustí jak manželku s dcerou, tak svou kariéru. A příběh se rozpíná až do nového tisíciletí, kdy se Tony k hudbě vrátí, už však značně skeptický nejen ve vztahu k umělecké tvorbě, ale i k tělesným požitkům.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Respekt, 19. 8. 2019

    Vít Schmarc
    Něco je tu špatně

    Knižní debut ukazuje režiséra Sorrentina jako nestřídmého barda existenční marnosti
    V jedné z nejslavnějších scén současného artového filmu zachycuje kamera herce Toniho Servilla, jak se s nepostradatelnou cigaretou a uličnickým úsměvem vynořuje z víru opulentní party, do které je divák vržen s intenzitou výstřelu z děla. Ikonický moment ze začátku oscarové Velké nádhery režiséra Paola Sorrentina má však mnohem skromnější předobraz v jeho málo známém debutu Přebytečný člověk (2001).
    Týž Servillo světácky a s cigaretou proplouvá marnivými kulisami večírku, kamera opisuje složitou trajektorii davem, hudba zesiluje intenzitu. Pompézní kulisy nočního Říma však nahrazuje zaplivaný klub filmařovy rodné Neapole a Servillova postava není zestárlý umělecký bohém, ale zpěvák plný sil a chuti užívat si života. Jmenuje se Tony Pisapia a zosobňuje jednu z obsesí tehdy především scenáristy Sorrentina – posedlost zpěváky neapolské populární hudby, tzv. cantante neomelodico, kteří nešetří velkými emocemi a pohybují se mezi různými světy. Mezi uměním a podsvětím, spodinou a smetánkou. Film zachycuje Pisapiu ve stadiu přerodu. Ze slavného zpěváka se kvůli jedné nešťastné noci stane opovrhovaný psanec, který marně hledá smysl života a tápe mezi démony minulosti.
    Samotáři bez příčiny
    Sorrentino využil zcizujícího efektu, když do paralelní hlavní role postavil fotbalistu, který s Tonym sdílí jméno a podobný osud. Zranění ho vyřadí z milované hry a rozvrátí mu život. Sledujeme dvě neapolská náboženství, popmusic a fotbal, dva osamělé osudy, padlou hudební modlu a melancholického sportovce. V poněkud zahlceném, ale podmanivém filmu se rýsuje Sorrentino jako uhrančivý vypravěč schopný kombinovat humor a tragédii, hudbu a obraz; přívaly slov a kontrastující váhu ztichlých obrazů, které z realismu přecházejí do krásného, ale tíživého snu.
    A postava zpěváka Tonyho režiséra neopustila, i když jeho filmová kariéra dopřála prostoru dalším samotářským charakterům, jež zápolí s pocitem opuštěnosti. Tony se vrátil v roce 2010 jako hrdina Sorrentinovy románové prvotiny Všichni mají pravdu, která nyní vyšla česky a tvoří most mezi filmařovým raným a pozdním tvůrčím obdobím. Pisapia změnil jméno na Pagodu, ale pořád je nepoučitelný děvkař, výřečný bouřlivák, náruživý konzument koksu, který zpíval i pro Sinatru a je milován neapolským podsvětím i prostými lidmi.
    Oproti filmu, kde čelí nařčení ze sexu s nezletilou, je tu životní zlom mnohem niternější a těží z literárních možností vnitřního monologu. Jedná se o náhlý pocit nesouladu, nepatřičnosti. Hnací motor mnoha Sorrentinových postav, který pojmenoval smutný rocker Cheyenne ve snímku Tady to musí být: „Něco je tu špatně.“ Nezbývá než pochopit co.
    Zatímco ukňouraný hrdina Sorrentinovy existenciální komedie proplouvá světem jako hromosvod a objekt vůle druhých, knižní Tony Pagoda je hřmotný, výmluvný, činorodý vypravěč. Jeho proud vědomí by v české literatuře spadal do hrabalovské škatulky pábení. Tony si slovy podmaňuje svět, dává mu tvar a vrací mu direkty, ale svou posedlostí myšlenkami druhých nejvíce vypovídá o vlastní nejistotě, křehkosti, potřebě uznání. To se může zdát paradoxní v případě románu, který zahajuje série nadávek a pohrdání vším okolo. Románu, jejž tvoří hédonistické historky ze zákulisí, prasácké úvahy a chlapácké mudrování.
    Ubít svět slovy
    Jenže právě zvláštní zranitelnost je za přívaly slov neustále patrná. Tony Pagoda podobně jako další italští zpěváci nešetří teatrálními gesty, hlubokými slovy a melodramatickými rekvizitami, které téměř stále budí pochyby, zda jeho vyprávění není pečlivě udržovaná image, naučená stylizace procítěného barda. Oplzlé historky totiž podepírá tragický příběh osudové lásky k dívce Beatrici, jejíž údajná zrada zanechala Tonyho život v troskách. Romantické fantazie mají v chaotickém a překotném vodopádu úvah stejné místo jako zemité vtípky a barvité popisy večírků, karikatury figur z různých vrstev společnosti i kousavé glosy italské povahy.
    Sorrentino-romanopisec sdílí jednu obsesi s pozdním Sorrentinem-filmařem. Rád udivuje nestřídmou kadencí obrazů a velkých slov, jež se snaží dotknout nejpodstatnějších témat existence – často tak usilovně, až pod vší tou „velkou nádherou“ a marnivostí gest mizí esence. V případě knihy to lze omlouvat osobností vypravěče. Tony Pagoda umí být stejnou měrou zábavně prostořeký jako otravně prázdný a zálibně naslouchající sám sobě, svým zdánlivě hlubokým uplivnutím a paušalizacím.
    Sorrentino se jeho ústy vysmívá italské povaze, která zaměňuje prd se zemětřesením a ohňostroj s prdícími petardami. Ve více než dvaceti letech jeho bláznivého života se odráží chorobné propojení zábavního průmyslu, politiky i organizovaného zločinu. V tříšti skoků v čase, prostoru a lidské paměti líčí se směsicí hnusu a okouzlení kulisy Neapole, přirovnává lidské úsilí k hemžení švábů v brazilských favelách. Tony chce být vším a ničím zároveň. Snaží se vyzpívat smutek i zalíbit se povrchním snobům; ale především chce utéct před sebou samým.
    Román, který Sorrentino z těchto odlišných energií utkal, je velkolepou verbální třaskavinou, ale podobně jako vysmívaní Tonyho krajané si občas plete ohňostroj s petardou. Sorrentino je v posledních letech ve srovnání s počátky často ambicióznější, výpravnější a velkohubější, ale zároveň zbavený finesy, tajemství, zádumčivosti a prchavého smutku. Konflikt niterné melancholie a excentrického rachotu patří stále k jeho tématům, ale i na románu Všichni mají pravdu můžeme pozorovat, jak hluk pomalu, ale jistě vítězí nad tichem.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Reflex, 27. 6. 2019

    Matěj Bartošek, Tereza Spáčilová
    SORRENTINŮV DEBUTOVÝ ROMÁN ČESKY
    Pokud se někomu podaří dostat z fanouškovské bubliny do většinového povědomí, stává se světovou ikonou, což se bezesporu povedlo italskému filmovému režisérovi a scenáristovi PAOLU SORRENTINOVI (1970) s filmem Velká nádhera a televizním seriálem Mladý papež. Jeho románový debut Všichni mají pravdu (2010, č. Dybbuk, 2019, v překladu Alice Flemrové), jehož hlavní hrdina, popový zpěvák Tony Pagoda čili Tony P., se objevuje už v autorově prvním filmu Přebytečný člověk, je důkazem současného italského kulturního návratu. Tony je cynik a drsoň, kterého k „výčitkám svědomí a ohnutýmu hřbetu nedonutí ani Ježíš Kristus“. Užil si všeho, ale dnešek, ten je mdlý jak aseptická laboratoř. Šťavnatý jazyk je jen jakýmsi paravánem, za nímž se skrývá docela tolerantní a empatický chlapík. „Ano, gramotní přátelé, je čas bilancovat.“

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Týden, 8. 7. 2019

    Klára Čikarová
    Zmoudření stárnoucího playboye

    Konečně u nás vychází románová prvotina Paola Sorrentina, nejslavnějšího italského režiséra současnosti. Tento literární debut je oslavou života ve vší jeho pompéznosti i banalitě, podobně jako jeho úspěšné filmy.
    Devětačtyřicetiletý Sorrentino ve svém románu Všichni mají pravdu sleduje příhody zpěváka Tonyho P., světáckého playboye, který si umí užívat života. S ním se přenášíme do Neapole plné násilí, drog a nezávazného sexu, ale i domácích těstovin, babiččina objetí a něžných vzpomínek na první lásky. Jde o archetypální postavu, jež se objevuje i v řadě autorových filmů
    (Přebytečný člověk, Velká nádhera, Mládí, Oni a Silvio, Následky lásky…),
    často v podání Sorrentinova dvorního herce Toniho Servilla. A tak se člověk, který Sorrentinovy filmy zná, při čtení knihy neubrání tomu, aby Servillovu tvář vtiskl také hlavní románové postavě.
    V knize nechybí popis bujarých večírků, bizarních sexuálních epizod ani mafiánských půtek – tedy scén, jež Sorrentinovi fanoušci už tak nějak očekávají. Nikdy ale nevyznívají povrchně. Na několika stránkách dokáže autor vykreslit veškeré myšlenky, jež se aktérům proženou hlavou během několika vteřin, které trvá jedno pohlazení, i sílu vzpomínek, jež vyvolá vůně letního deště. Tato něha je spojena i se scénami, v nichž se jen uráží, souloží nebo šňupe. V Sorrentinově podání totiž nic nepůsobí vulgárně. Co v jeho filmech tušíme jen v drobných náznacích, jež umocňuje hudba či šikovná kamera, se v knize objevuje ve vší celistvosti. Zatímco na plátně pozorujeme hlavního hrdinu spíše zvenčí prostřednictvím okolí, tady se noříme do jeho nitra a poznáváme jeho touhy, zlozvyky, výčitky, pudy i stesky bez obalu.
    Jednu kapitolu například Sorrentino věnuje tomu, jak Tony P. opustí manželku, a končí ji steskem, že se po dlouhé době cítí sám. „Najednou už jsem nebyl sám. Byly nás miliony. Chytil jsem totiž filcky,“ uvozuje ale další. Smysl pro ironii tu přebíjí kýčovitost, kterou Sorrentinovi vyčítají kritici jeho filmů. Prvoplánové scény už najednou nejsou jen pro oko, ale k zamyšlení. Dospěje k němu i hlavní hrdina, který se v určitém životním bodě zastaví, ukončí kariéru, bilancuje tuny vyšňupaného kokainu i zástupy prostitutek, jež mu prošly postelí, a stáhne se do ústraní. Starý život ho ale přesto dožene…

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    Lidové noviny, 13. 7. 2019

    Ondřej Horák
    Jen ženy opravdu vědí, co je to sex

    Paolo Sorrentino dosud nejvíce proslul snímkem Velká nádhera. Velká nádhera je ale i jeho román Všichni mají pravdu.
    V něm se italský filmový režisér vrací k oblíbené postavě popového zpěváka z časů svého dětství, jehož nechá celý román i vyprávět.
    Dnes si povíme o tom, že celkový obraz kultury dokáže výrazně změnit třeba jen jediný člověk… Ne, nebude řeč o ministrovi kultury, nýbrž o Paolu Sorrentinovi. Protože vydání českého překladu jeho románu Všichni mají pravdu (2010) je suchým knockoutem, uštědřeným zdejšímu uměleckému počínání – a tato uštědřená rána je krásná, skoro až dojemně. Jelikož si tak můžeme uvědomit, jak to vypadá, když je někdo skutečný umělec, a tak z jeho díla netryskají pouze marné ambice a nekonečná snaživost.
    Italský režisér Paolo Sorrentino (1970) začínal jako scenárista, až později se posunul na pozici autorského filmaře, který si tak nejenže umí sám napsat scénář, ale chce něco říct, přesněji řečeno má co říct. Šířeji bylo jeho jméno objeveno, když díky Velké nádheře (2013) dostal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Kamera tohoto snímku prochází či spíš protrsá jedním nekonečným mejdanem římské kulturní smetánky.
    V souvislosti s tímto počinem byl zmiňován Sladký život Federica Felliniho. Těžko říct, zda šlo o připomenutí od těch, kteří si na rozdíl od laických diváků pamatují a umí najít paralely, či spíše o snahu k něčemu Velkou nádheru rychle přirovnat. Protože, jak víme, lidi mají sice rádi pořád něco nového, ovšem ne zas tak úplně, vždycky to musí připomínat cosi notoricky známého. Nicméně takové srovnávání je užitečné i v jiné rovině – přinesl tedy umělec něco vlastního, nebo pouze spoléhá, že se na předchozí generace už zapomnělo, a tak je může bezostyšně vykrádat a recyklovat?
    Zabedněně zamilovaný
    V případě Paola Sorrentina je taková otázka ještě složitější, neboť lze najít návratné motivy i jen v rámci jeho díla – což mimo jiné odráží fakt, že scenárista, režisér i romanopisec zde ručí vlastním životem, a že tak vytváří svérázné universum. Není třeba náhodou, že celovečerní debut Přebytečný člověk (2001) se odehrává v režisérově rodné Neapoli, zatímco Velká nádhera v Římě, kam se přesunul a kde prodělává svůj umělecký život.
    Stejně tak není náhodou, že příběh Tonyho Pagody začíná v Neapoli a končí ve stejně zhýralém římském prostředí, v němž se pohybuje i Jep Gambardella, ústřední postava Velké nádhery. Jenže kdo je vlastně Tony Pagoda? Jde o hlavního hrdinu a též vypravěče románu Všichni mají pravdu.
    Tony Pagoda má tak něco z Jepa Gambardelly z Velké nádhery. A má i něco z Titty Di Girolama, hlavní postavy dalšího Sorrentinova filmu Následky lásky (2004). Nicméně jeho předobrazem je především Tony Pisapia z debutu Přebytečný člověk. Protože jak Pisapia, tak Pagoda jsou zpěváky z doby, kdy jejich stvořitel byl ještě dítě: „Postava zpěváka pop music ze sedmdesátých let je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Má jednu lidskou vlastnost, kterou jí strašně závidím, a sice že je mimořádně vitální a je skoro až zabedněně zamilovaná do života.“
    Jenže aby těch jmen a podobností nebylo málo, je nutno ještě zmínit Toniho Servilla. Což je Sorrentinův oblíbený herec – hraje hlavní roli, jak v Přebytečném člověku, tak v Následcích lásky i ve Velké nádheře. Je pak těžké číst Všichni mají pravdu a nevidět jako Tonyho Pagodu právě Toniho Servilla.
    Když vydá román úspěšný filmový režisér, je mu v médiích automaticky věnována větší pozornost než počinům románových specialistů, ať už si to dané dílo z kvalitativního hlediska zaslouží, či nikoliv. Kvalita je hodnota krajně nejistá, proto se raději držíme atraktivnosti, jež se dá ověřit velmi rychle a snadno. Anebo si rebelsky vykasáme rukávy a připravíme se na to, že toho troufalého filmaře s patřičným sarkasmem vykážeme zpátky do království stříbrného plátna, do velké literatury ať se nám laskavě neplete… Jenže při čtení románu Všichni mají pravdu, který vydalo nakladatelství Dybbuk v překladu Alice Flemrové, nakonec všechno dopadne úplně jinak. Účinek je podobný, jako když se podíváte na filmy Elii Kazana a potom si navrch přečtete jeho román Tichá dohoda. Můžete si jenom v duchu opakovat, že takhle se projevuje pouze opravdu nadaný člověk, že takhle se projevuje skutečný umělec.
    Český překlad totiž vychází v době, kdy zdejší filmové prostředí sice předvádí velkou schopnost se správně obléct na promenádu po červeném koberci, avšak kvalita samotných tuzemských snímků je tristní. A taky v době, kdy se česká literatura musí chválit sama, protože to za ni nikdo jiný neudělá – všechny ty neustále se opakující nepodložené výkřiky o její „dobré kondici“ jsou totiž především důkazem toho, že dotyční nemají o situaci dobrý přehled.
    Protože pouze ten, kdo věc detailně nesleduje, může mít pocit, že český film a literatura jsou „docela fajn“. Kdo je však sleduje pozorně, nemůže nebýt škarohlídem. Jelikož je evidentní, že Paolo Sorrentino, kdyby byl Čechem, by musel pobrat všechny České lvy a Magnesie Litery. A taky by přítomnost takové štiky v české tůni naprosto změnila zdejší poměry – bylo by ke komu se vztahovat a na koho žárlit. Situace totiž je nyní tak znehybnělá, že tady už ani není komu co závidět.
    To je dysfunkce, holenku
    Když na začátku čtenář vidí textovou masu románu, má dojem, že dojít na konec Všichni mají pravdu bude docela lopota. Jenže to je základní omyl. Tony Pagoda je sice mluvka, avšak jeho entuziasmus stejně jako povídavost nejsou otravné, neboť jsou ředěny faktem, že tento zpěvák přecházející neustále hranici mezi úspěchem a neúspěchem je velmi sebekritický. A pak tu je další sytič Sorrentinova románového vyprávění: Tony se s ničím nepáře a řekne o všem a o všech všechno na plnou pusu. Všichni mají pravdu není humoristický román, nicméně je v mnoha pasážích úžasně zábavný. Což je nanejvýš podstatný detail. Autor neslibuje humoristickou prózu, přesto je často k popukání – a jelikož tato linka vyplouvá nečekaně, promíchána s pasážemi o tragických událostech a životních kraších, má o to větší účinek.
    Mezi nejzdařilejší v tomto směru patří úsek, kde Tony vypráví o neskutečně obtloustlém bratranci, jenž tyranizuje každého rodinného člena, který mu zapomene popřát k narozeninám. Navíc Tony neopomene zmínit, že bratrancova matka léta synkovu otylost vysvětluje lakonickým refrénem: „To je dysfunkce, holenku.“
    Paolo Sorrentino či Tony Pagoda jsou úchvatní nejen v nazývání věcí pravými jmény, ale i v nejrůznějších přirovnáních: „No zkrátka a dobře, pojem proporce se hodí na mýho švagra asi tak jako žebrák na soukromej ostrov.“ Když na Capri trápí všechna mužská srdce tajemná dívka jménem Beatrice, přečteme si o ní větu: „Ta ženská nepotřebuje jíst, živí se naší trýzní.“ Nicméně někdy též autor svému hrdinovi přihraje, aby mu trochu dopřál. Právě k Tonymu totiž nedobytná Beatrice jednoho dne pronese větu: „Nevím sice proč, ale mám ten dojem, že by mohlo být zajímavé sedět u jednoho stolu.“
    Moje encyklopedie emocí
    V příběhu Tonyho Pagody nechybí láska, tragédie, zábava, ale ani strachování se o život. Vypravěč románu Všichni mají pravdu totiž patří k těm šťastným jedincům, kteří se nechávají vést náhodou: „Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.“ Proto může nabídnout i rozsáhlou přednášku o svádění. A jedna z kapitol potom začíná erbovní větou: „Kde se vzala, tu se vzala: nepředvídatelnost.“
    Právě proto Tony Pagoda nešetří nejen ostrými soudy, které pronáší pod tlakem situace a v návalu emocí, ale ani nejrůznějšími výčty, jelikož toho na rozdíl od nás zažil skutečně hodně:
    „Šoustal jsem pod vodou přinejmenším se šestnácti bytostma ženskýho pohlaví, dělal jsem to v nafukovacích člunech na rozbouřeným moři, měl jsem vydržovaný coury, prodavačky, šlapky, druhořadý spisovatelky, lesby, hejna studentek z obchodní akademie, pár gymnazistek, rudý armády hotelovejch pokojskejch, jednu československou gymnastku, pár dánskejch vesničanek, ženský na mateřský rozložený nudou z nicnedělání, magistry holdující koksu, vegetariánky, který pomocí hromady vonnejch tyčinek roztroušenejch všude po bytě vystavovaly moji erekci tvrdý zkoušce, měl jsem manželky všech ostatních a taky jednu strašně vulgární pilotku vrtulníku, dvě učitelky z mateřský školky najednou, během siesty, a to jsem vybalil jenom šestnáctinu svýho repertoáru, a přece jsem navzdory týhle encyklopedii emocí nikdy nebyl tak šokovanej, zasaženej, omráčenej, zničenej, vzrušenej jako v týhle chvíli slovama, který právě řekla Rita Formisanová.“
    Avšak kdo je, proboha, zase Rita Formisanová? Tonyho známá, již nedělní odpoledne ošoupala zevnitř, jak říká sám vypravěč, a jež má právě obrovský problém, neboť syn její sestry jí počural parádní pohovku. Tony bývá sice nad věcí a velkorysý, ale tentokrát to už nevydrží a Ritě rozzuřeně vynadá do maloměšťaček… Vzpomínáte, jak se Jep Gambardella taky během přátelského sedánku už neudrží a velmi zkreslené povědomí jedné známé o sobě samé uvede na pravou míru?
    Ovšem když se pak – spíše ze zbabělosti než z lítosti – Tony jde Ritě raději omluvit, ona smutkem náhle polidštěná se mu svěří s nejistotou ohledně autorství svého syna: „Tenkrát jsem si to rozdávala ještě se dvěma obchodníma cestujícíma ze severní Itálie.“ Z Tonyho je najednou zvědavý hošík. Nejde jen o to, že mu Rita nabídla příběh s tajemstvím, ale navíc mu tato story vůbec nepasuje k Ritě, jakou ji dosud poznal. Už je jasné, co se zde chce naznačit? Tony se zkrátka nestydí za to, že ho nudí všechno nudné a že ho k smrti zajímá všechno zajímavé.
    Všechno ať je velké
    V kapitolách, kdy se Tony uklidí na léta do Brazílie, a stejně tak v těch závěrečných, kdy se přesune do okázale znuděného Říma, kde je už jen zpívající antikvární cetkou, byť dobře placenou, se příběh poněkud zpomaluje, není to ona dravá bystřina plná úžasných příběhů, navíc odvyprávěných s takovým nasazením. Což není autorská bezmoc, nýbrž záměr. Takové zpomalení a rozmlžení – možná únava, možná smíření – přichází i na konci Velké nádhery. Paolo Sorrentino happy endy nepěstuje: „Řím, to je dlouhej soumrak.“
    Italský umělec totiž mimochodem vypráví o tom, že život trvá většinou dost dlouho. Že na jeho začátku je dětství a dospívání, na které budeme potom do poslední chvíle vzpomínat. Po nich následují už pouze problémy s rodinou, s obstaráváním peněz a rovněž nejrůznější náhražky vyvolávající okamžiky zdánlivého štěstí – Sorrentinovy postavy nudu nejčastěji zahání sexem, alkoholem a kokainem. Protože v případě Tonyho Pagody všechno má být velké: velké očekávání, velké úspěchy, velké propady, velké zklamání, velký útěk, velký návrat, velké honoráře. Nic průměrného se tu nebere.
    Tony Pagoda je sice slabý třeba na zeměpis, ovšem v umění života se opravdu vyzná, proto ví své nejen o sexu, ale i o ženách: „… jenom ženský věděj, co je to sex. Chlapi se akorát marně snažej. Jsou směšný a věčně neohrabaný, i když měli sedm tisíc ženských. Ve věcech sexu chlapi zůstanou navěky amatéry.“
    Autor románu Všichni mají pravdu ale žádný amatér není. Málokterému režisérovi se podaří natočit aspoň jeden dobrý film. A málokterému literátovi se podaří napsat aspoň jeden dobrý román. Paolo Sorrentino zvládl oboje… Jenže taky se vám zdá, že to vlastně není důležité, že podstatná je teď úplně jiná věc: Která československá gymnastka to asi tak mohla být?
    Málokterému režisérovi se podaří natočit aspoň jeden dobrý film. A málokterému literátovi se podaří napsat aspoň jeden dobrý román. Paolo Sorrentino zvládl oboje.
    Přebytečný člověk
    Italský filmový režisér, scenárista a herec Paolo Sorrentino (* 31. května 1970) v románové prvotině Všichni mají pravdu (2011), zasazené do jedné nekonečné neděle ve své rodné Neapoli, otevřeně mluví o zdejším propletenci bohémského života, mafie a drog. Předobrazem vypravěče a protagonisty románu – čtyřiačtyřicetiletého popového zpěváka Tonyho Pagody – je jeden ze dvou stejnojmenných hrdinů režisérova filmového debutu Přebytečný člověk (2001), ztvárněný Tonim Servillem. Sorrentinův „kmenový“ herec si zahrál i klíčové hrdiny v dalších zásadních režisérových filmech – Následky lásky (2004) a Velká nádhera (2013) – které „jeho“ Pagodu vzdáleně připomínají. Román byl přeložen do mnoha světových jazyků.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz