Vrstvy

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 20. 10. 2011

   Vít Kremlička

   Konkrétní poezie ještě neleknula, zjevně se jedná o dlouhověkou bytost. Plošné binární básně Ladislava Nebeského pod názvem Obrazce slov (dybbuk, Praha 2011) bezodkladně vybízejí k jinočtení. Že je to fuška, vám povím, lámal jsem si nad tím hlavu dost dlouho. Osobně jsem kdys pruboval básně numerické, leč o těch jindy a od jiného snad, protože mi pořád něco vyčítají, nyní k Obrazcům slov. Dle Nebeského metody jsou slova umístěna do pravoúhlé matice tak, aby každému písmenu odpovídal jenom jeden protějšek, a čtvereček [X,Y] vyjadřuje, zda obě písmena mají společnou vlastnost, čili nic. Je to docela na bednu, došlo mi to až druhý den ráno. Pokud ale kdo zná fonologické vztahy v systému hlásek, shledá, že není zřejma hlasová realizace. Jak má vypadat Ladislava Nebeského básní přednes? Opravdu rád bych je slyšel – jsem konzervativec, očekávám vždy u básní dramatický přednes, něco jako v Cabaret Voltaire nebo v Srdcové sedmě, či co performuje Viki Shock. Kéž bych se mýlil, ale čuji v takovém případě akademismus mistra Nebeského, jinak matematika, pedagoga na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a jednoho z reprezentantů experimentální poezie 60. let minulého století. Docela dobrý akademismus – maně si přitom lze vybavit Josefa Hiršala s Bohumilou Grögerovou jako jedny z hlavních protagonistů poetických experimentů. Maně si vybavuji i existenci jakési lingvoliterární disciplíny, což zřejmě bude tento případ. Ukazuje se, že literární, či ještě lépe poetické experimenty jsou stále perspektivní. Dokonce lze mírně žasnout nad tím, že až na výjimky žádný ze současných poetů, natož poetress neužívá možností typografie a grafik textových editorů. Mám neblahé tušení, že to čeká zase na mě.
   Karel Trinkewitz: Jak jsem potkal básníky a Tristium Rabí (Galerie města Plzně, Plzeň 2011 a 2009). Když se pustí výtvarník do skládání veršů, není nouze o překvapení a zábavu na pár facek. Znělky a ritornely psali da Vinci, Michelangelo, celkem zdařilý exkurz do hájemství umění skladby básnické se povedl Williamovi Blakeovi – ale to je asi tak všechno. Budiž, v našich líchách mnozí dekadenti a v časích experimentálních před padesáti lety třebas Pavel Brázda s Věrou Novákovou (v líbezné knize Co se slovy všechno poví, jež zasluhuje být knihou pro školáčky!), Vítězslav Nezval, Jiří Kolář, Ladislav Novák a jiní užili výtvarných principů v literární doméně. Karel Trinkewitz vždy jak ten losos proti proudu šel na věc úplně opačně:
   V lamentech Jak jsem potkal básníky, psaných volným veršem a poněkud upomínajících na Žalmy Ivana Diviše, zanechal medailony 150 (slovy: sto padesáti) básníků a 10 (slovy: deseti) básnířek. Je to tedy čtivo nerespektující rovnost pohlaví, o transkách už ani nemluvě, v momentkách přibližující osobnosti tvůrců, a i místo pro mistra Trinkewitze se najde – náročný k sobě, očekávající, že všichni okolo budou splňovat právě jeho limitu, což je vlastnost někdy hezká, jindy zcela nesnesitelná. Ostatní nemusí být jako vy!
   Ovšem Tristium Rabí – to je jiná! Mistr Trinkewitz v názvu sbírky svých haiku správně užívá formu s krátkým a, neb původně pošumavský hrad skvostně tyčící se nad zlatonosnou a kdys lososorodou řekou Otavou v dobách středodávných nazýván byl Vrabí, to jest vrabčí, anžto na strnišťatech tamních krdele vrabců hřadují dosud. Haiku jako básnická forma původem japonská – zachovávající nyní již volně strukturu a počet slabik – jest vždy poetickou výzvou. Ku mému štěstí jsem nedaleko Rabí-Vrabí pobýval v podstatě celý rok, čímž byl umělecký zážitek při četbě Tristium Rabí umocněn; vskutku, tamní podnebí jest pošmourné, melancholické a i za slunečných dnů vane z nebe chlad – úplně jak mistr Trinkewitz píše. Ale nedá se to číst pořád – i když si dokážu celkem živě představit, že si Tristium Rabí s sebou někdy vezmu na pošumavský čundr aneb otavskou plavbu. A ještě haiku na závěr, původně přes facebook zaslané do Burjatska, bych ale čtenářstvo nevzal zkrátka, zde je: first snow? / here are grasshoppers now.

   zobrazit celou recenzi