dybbuk-221

Kateřina Piňosová

Vnitřní cestopis

Cena s DPH: 293 , e-kniha: 146 

Text Vnitřní cestopis má formu deníkových zápisů prostřídaných básněmi, barvitými sny, knižními citacemi a dalšími texty. Obsahuje zejména postřehy a dojmy z autorčina pobytu v Mexiku, které ilustruje bohatý repertoár jejích vlastních kreseb. Autorčina imaginace se zde snoubí s velkou empatií a zájmem o prostředí, což spolu vytváří mnohadimen­zionální textovou a obrazovou koláž. Přiblížení základního kulturního střetu se tak prolíná s indiánskými legendami o zvířatech a lidech ztvárněných v lidovém umění či popisem léčebných účinků různých rostlin.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-111-9

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381119

Počet stran

144

Formáty e-knihy

PDF

Formát

120 x 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-111-9

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381119

Počet stran

144

Formáty e-knihy

PDF

Formát

120 x 190 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 7.4.2016

    Bruno Solařík
    SVĚT SKONČÍ, AŽ SE JAGUÁR UNAVÍ

    Její papoušek z dětství měl hluboké, velké oči. Jimi se pak dívala na světla nočního města. Dnes se dívá na Mexiko „z podzemí“ – očima ještěrky. Ty empatické proměny hlediska, které s sebou nesou proměnu samotné vnímatelky, představují kouzlo tvůrčí polohy Kateřiny Piňosové. Když hladí krokodýly, „proměňují se v bílé vlky a v divoká prasata“. To je ovšem záznam snu, ale samotný prožitek proměny se zde v ničem neliší od bdělého hledění na svět očima ptáků a zvířat. Naučila se pozorovat kroužení orlů se stejným zaujetím jako poskakování chodců v mexickém dešti mezi gejzíry neuzemněných okapů. Skladba textu i jeho obrazového doprovodu se jí utváří vlastně sama. Sny, postřehy, básně, kresby a vyprávění se střídají tak, jak přicházejí, bez fabulačního plánu. Přesněji řečeno – fabulace tu je, není však utvářena autorskou intencí, nýbrž samovolností vnějších i vnitřních podnětů. Piňosová nechává bdící i snící myšlení volně plynout přes jezy skutečnosti, v nichž se oba mentální proudy samy splétají do tajemně ústrojného copu.
    Mezi čistě všednodenními postřehy se vyjímá autorčino zjištění, že když v mexickém San Miguel de Allende, zamořeném luxusními penzisty z USA se služebnictvem, začala zametat dvůr s otevřenými domovními dveřmi, aby na ni bylo vidět z ulice, vzápětí mohla v okolních obchůdcích nakupovat za nízké ceny určené pro místní. Mytologické myšlení sousedů pak vystihuje ve vyprávění o kostele v Chamule, kde musely být sochy svatých umístěny do skleněných vitrín, „aby je občané nevytahovali před kostel a ve vzteku jimi nebušili o zem a nelámali jim prsty“, když nebyly vyslyšeny jejich modlitby. – Autorka se ostatně s podobnými propady do mentálního dávnověku setkává sama u sebe. Neřízené propojování subjektivity s objektivitou jí odhaluje, že exotické atavismy netřeba hledat na druhém konci světa. Stačí nahlédnout, co se děje na druhém konci vlastního vědomí. „Existuje padesát skrytých kořenů strachu,“ říká. Ve snových hororech svého cestopisu bývá zároveň svědkyní, obětí i pachatelkou vražd. – Ústředním vjemem je zde ovšem jednota rubu a líce veškerého počínání na tomto světě. Tento vjem proniká k subjektu z legend amýtů („Vraní matka sešvihá děti ve vesnici; nakonec si sama nadzvedne sukně a děti ji na oplátku také sešvihají“), stejně jako ze snů („rozdělala [jsem] oheň ve vodě“), a přirozeně i z reálných prožitků: „Kmeny hladké k zbláznění. Ale také ty druhé s trny.“
    Proplétání subjektivně-objektivního copu je zřetelné též díky dvojdomé, básnickoprozaické povaze vyprávění, v němž lze místy najít bezděčný komentář k básnickému obrazu. Například verš „košťata se mění na peří“, sám o sobě básnicky plnohodnotný, získává zázračně přízemní vysvětlení: při velikonočním představení soudu nad Kristem v San Miguel totiž mají ti, kdo představují římské zbrojnoše, „na helmách místo peří zastrčená červená nebo žlutá košťata (přesně vím, jaká, poněvadž jsem koště nedávno sháněla)“. – Poezie zajisté nepotřebuje výklady, ale každé nenápadné nahlédnutí do zákulisí tvůrčího procesu právem připomíná zas jinou poezii – poezii detektivek s jejich odhalováním skrytých motivů… Propojenost bdění a spánku podobně prokazuje vznik snu z četby, jako je třeba zmínka o nebeské včele coby božstvu lásky, o níž se autorka dočetla spolu se zprávou, že bohyně Héra dostala darem sto očí pastýře Arga. V následné snové vizi pak na chodníku klečí jeptiška s krabicí, do které si autorka v bdělém životě ukládá fotografie: „Já měla pocit, že když spatřím její tvář, dosáhnu nějakého prozření. Když zvedla hlavu, začaly z místa, kde měla mít obličej, vylétávat roje včel.“
    Vjem všudypřítomné protikladnosti jevů a dějů vede básnířku k potřebě jejich sjednocování: když zjistí, že „Hmyz má kosti naopak“, vytvoří skulpturu krávomotýla, tedy bytosti z kravských kostí, obalujících zvenčí tělo zvířete – stejně, jako je tělo hmyzu doopravdy obaleno „kostrou“, namísto aby jí bylo zevnitř vyztuženo. Smysl pro životodárné převracení významů ostatně prozrazuje průpovídka, kterou si Piňosová pamatuje z dětství: „Princezna se zlatou včelou na hvězdě.“ – Pro vizuálně a hmatově orientovanou autorku kreseb a skulptur je základním znakem světa objekt. Její předmětné vize jsou hrozivé i konejšivé, i ve snech se však nezřídka projevují v podobě soch: „Jsem u nějakého ruského sela v parku, který je zasněžený. Všude okolo stojí sochy medvědů.“ Objektní hmatatelnost vizí upomíná na cosi, co bývá vykazováno z hájemství obraznosti, přestože to vlastně stojí v jejích základech: na smysl pro skutečnost. Projevuje se už v tom, s jakou samozřejmostí je v knize konstatován básnický fakt coby fakt reálný: „Hura je strom, jehož větve jsou obuty do střevíců.“ – „Naše paní Guadalupe […] se zjevila 9. listopadu 1951 kováři Diegovi na jeho zástěře.“ Zakoušení skutečnosti přitom může působit jako prostředek zasvěcení – jako když Piňosová při návštěvě Aljašky zírá na krajinu kolem sebe a říká: „Zjišťuji, že nemůžu dělat nic jiného než jen hledět nebo sedět. Jsem naplněná – nedokážu ani číst.“ Obraznost a cit, stejně jako praktická zkušenost zde člověku slouží nikoli k inženýrskému překopání, nýbrž k seismickému vystižení autentické podoby skutečnosti: „Každá krajina má svou specifickou geometrii. Od ní se odvíjí imyšlení a konání lidí…“ Že dokonce imagie spočívá paradoxně nikoli v nahrazení, nýbrž v pochopení reality, si Piňosová ověřila při přednášce léčitelky, která mluvila o tom, že „nejdůležitější je naučit se pozorovat skutečnost takovou, jaká je“: „teprve potom člověk pochopí, v čem vězí všechna ta takzvaná kouzla – poněvadž kouzla vlastně nejsou“. Sen jí toto zjištění potvrzuje, když odhaluje přítomnost kouzla v prostotě: sedí s nějakými lidmi na mýtině a „každý má říct nějaké silné slovo“. Snící ihned zavrhuje abstrakce, jako je třeba slovo láska – a s hrdostí říká: „Dřevo.“ Poznání obraznosti coby výrazu skutečnosti dokáže člověka odklonit od sveřepé víry v uchopení reality skrze ideu. Při tanci indiánů z Michoacánu si Piňosová všimla, že jeden z nich měl „za krkem na kabátu vyšitého třpytivého Mickey Mouse“. Namísto ideologicky pravověrného zklamání z průniku průmyslového kýče do původnosti folkloru se Kateřině v tu chvíli „rozsvítilo“: „Lidé tu totiž vmnoha případech proplétají tradice se současností do pravé skutečnosti. […] Ať už mají na sobě ‚naházené‘ cokoli… televize, výhodnénevýhodné nákupy, seriálové hrdiny…, vždy se dokáží hromadně osvobozovat. V rituálech, tancích a v tajných příbězích.“
    Po neokázalém odhození širáku věrozvěstných ideologií všech barev a vyznání nakonec zůstává na scéně zdravý rozum – rozum mýtu. Když babička Poqangwhoyas v autorčině citaci obelstí násilnického kouzelníka, dodává: „Udělejte si s těmi kouzelníky a čarodějkami […], co chcete, ale vězte, že se z toho zase zmátoří.“ Ohrožení je tu zkrátka odjakživa, bude tu vždy – a konec je navíc neodvratný: „Průvodci bohů Yanaconas létají na obrovském okřídleném jaguárovi po zemi a po vesmíru. Svět skončí, až se jaguár unaví.“ Právě proto má však každý život nezastupitelnou hodnotu vzpoury, která je zároveň sebestvrzením: „Je to silné, je to vážné, a přesto se to vysmívá.“ A i kdyby bylo všechno ztraceno, nic není ztraceno, vždyť „Palmy se ve fosiliích dochovaly z doby před osmdesáti miliony lety. Některé druhy palem jsou stejně jako tenkrát k vidění i dnes.“ Ani beznaděj, ani naděje konceptuálních systémů zde nemá co dělat. Co ve Vnitřním cestopisu působí, je jen zkušenost ohromeného smíchu. Její konfliktní souhra, tvořící jádro tělesa poezie, má zdroj v naléhavosti lyrických vzkazů, přicházejících ze syrových faktů. Při portrétování rostlin se tak kreslířka stává bez odmlouvání jejich médiem: „Rostliny mě už ani nevarují, prostě mi přicházejí do cesty. Volají mě k sobě, nebo mi jen tak poručí a ukáží, kde chtějí být.“ – To, co rozvíjí tvorbu Kateřiny Piňosové, je základní vlastnost poezie-magie: umění naslouchat.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz