Veškerá poezie

Uvedení knihy

PREMIÉRA HAVLÍČKOVY POEZIE V ŘETĚZOVCE
(Praha, 20. února)

„Kde jsou sebrané spisy Jana Zahradníčka…? Kde dílo Zbyňka Havlíčka…? Kde hnijou ledviny kněze Toufara…?“ Tak mně hlavou bloudily cestou přes Karlův most do Literární kavárny v Řetězové rozhořčené otázky Ivana Diviše, které z Mnichova metal do tváří tehdejším režimním kulturním aparátčíkům v jedné z básní svého Odchodu z Čech na počátku 80. let. V té době byl Havlíček už řadu let mrtev, jeho jméno i poezie víceméně neznámé, jen hrstka českých surrealistů kolem Vratislava Effenbergera je pečlivě střežila na lepší časy. Však se i stalo: výbor Otevřít po mé smrti vyšel krátce po listopadu 1989, když se před tím v surrealistické revue Analogon zlomkovitě vynořovalo téměř v každém čísle…

V podsklepí kavárny v Řetězové ulici mělo se odehrávat poslední dějství naplnění Divišova tázání. Po dílčích edicích Havlíčkovy poezie a jeho překladů konečně dostalo dílo spořilovského surrealisty definitivní podobu s názvem Zbyněk Havlíček: Veškerá poezie. Nakladatelství dybbuk se nedalo zmást ani rozlehlostí takového počinu, a tak půjde zřejmě asi o nejobsáhlejší básnickou knihu posledních desetiletí. Už na prahu klubové místnosti jsem ji nemohl přehlédnout a za několik minut už mohl také otevřít: pověst, že mnohastránková publikace je vlastně i kandidátem na zápis do české knihy rekordů, nelhala: má 1072 stran!!! Pravda, toto jsou parametry jejího „velkého vydání“, kde se prezentují kromě básníkem zkorigovaných celků i juvenilie, zlomky, varianty, nezařazené texty a pochopitelně i ediční poznámky a dvě esejis-tické studie, jak se na kritické vydání sluší a patří. Zároveň vychází i „malé vydání“, které prezentuje toliko básnické celky, což je přibližně něco přes polovinu rozsahu díla kompletního. I tak však čítá tato „malá“ edice 672 stran.

Zcela zaplněná, ba mírně až přeplněná klubová miniscéna kavárny se v ten večer stala svědkem ještě dvou přímo světových premiér: ze zvukového záznamu ozval se sám básník a v dlouhé zvukové sekvenci přednesl jeden ze svých rozsáhlejších celků. Jeho hlasová sugesce si brzo podmanila naslouchající publikum. Havlíčkův přednes nesl všechny znaky magické radiace a vstupoval do nás jako valící se splavný proud. Interpretovat vlastní poezii je pro autory někdy nepřekonatelným aktem, ne tak v tomto případě: onen měkce zvučný spád slov jako by vábil ke vstupu do básníkova niterného rozechvění, i to bylo z hlasu cítit, přesto však v pětiminutové nahrávce nikde nezněl pateticky, ba naopak: kontury metaforických vazeb přecházely jedna do druhé a pauzy jako by neexistovaly, jen malý pokles toku slov do jiné etapy empa-tického vyznání.

Přiznám se, že tohle byl pro mne vrcholný zážitek večera, což ničeho neubírá z hodnoty všech dalších „živých“ projevů. Především vlídnému uvítání a provázení večerem Šárkou Šavrdovou, šéfredaktorkou nakladatelství, i třem vystoupením těch, kdož dílu Zbyňka Havlíčka skutečně vdechli život.

Druhá premiéra byla o mnoho kratší, sotva dvouminutová: šlo spíš o kuriozitu. Její hodnota je však v něčem jiném – je to zatím jediný filmový záznam Zbyňka Havlíčka jako osoby. V torzu jakési kompozice pro dva muže a ženu (bohužel bez zvukového doprovodu) vytvářejí tři persony filmovou koláž se všemi atributy, jak je známe z podobných surrealistických počinů: líčení jako nasazení nové masky, obvyklé rekvizity surreálné poetiky, zde jakési trychtýřovité artefakty, jejich vzájemné předávání a stylizovaná pohybová choreografie – to vše jako zpráva, že surrealismus i v této podobě může vládnout nejen psanými texty. A v trojici tělo i tvář Zbyňka Havlíčka: možná by se měly tyto dokumentární skvosty stát přílohou obou publikací, napadlo mne, ale to může platit až při dotisku.

Nejzajímavější fakta o zrodu Veškeré poezie prozradil Pavel Čepický, který od Evy Prusíkové, básníkovy osudové lásky, získal takřka veškerou Havlíčkovu pozůstalost včetně obšírné zásoby juvenilních textů z doby začátku jeho literární tvorby v patnácti letech. Stejně tak cenný je obsahový materiál deníků z posledních let básníkova života. Bylo zážitkem naslouchat popisu všech možných peripetií spojených se zrodem celistvé koncepční rozvahy publikace.

Básník Petr Král znal Zbyňka Havlíčka nejdůvěrněji jako člen surrealistické skupiny. Uvedl krátce svoji roli při shledávání materiálů pro Veškerou poezii a s lehkým dojetím přečetl tři texty z Havlíčkových nejplodnějších let s poukazem na svou studii v knize.

Také Stanislav Dvorský akcentoval svou spřízněnost s autorem a žánrový přesah básní do výtvarných surrealistických aktivit včetně onoho promítnutého torza. I on se odvolával na stať na samém konci svazku, pod níž je podepsán. Má příznačný název: Konec poezie a smrt v básnickém díle Zbyňka Havlíčka a je zajímavou psychosociální sondou do sfér básníkova života v různých jeho stadiích, včetně té poslední. Věru objevný sumář informací a postřehů, opravdu silný závěrečný akord díla, jehož uvedení je nejen událostí literární. Ostatně celé Havlíčkovo dílo je osobitým komentářem i k situační fázi současného světa. Jak se praví v „Kabinetu doktora Caligariho“, textu z roku 1951: „V politických čelistech dní / Zaplombovaných tankovými pásy / Spí / Svědomí světa…“ Co k tomu dodat.

Mirek Kovářík