dybbuk-247

Meelis Friedenthal

Včely

z estonštiny přeložila Petra Hebedová

Cena s DPH: 251 , e-kniha: 125 

Román Včely současného estonského spisovatele Meelise Friedenthala je příběhem vysokoškoláka Laurentia Hylase, který na konci sedm­náctého století, v době velkého utrpení, neúrody a procesů s čarodějnicemi, cestuje z holandského Leidenu studovat na estonskou Univerzitu v Tartu. Venku nepřestává pršet, vzduch je stále vlhký. Mladíka, jehož vnímání je silně ovlivněno vysokou horečkou, obtěžuje všudypřítomný zápach, místní lidé jsou plní pověr, úroda byla špatná, řádí hladomor. Příběh, odehrávající se v jediném týdnu, slouží nejen jako obraz tehdejšího života, ale také dobového stavu medicíny, kdy depresivní lidé trpěli melancholií, o níž se vědělo, že ji zapříčiňuje černá žluč, a k jejíž léčbě se praktikovala humorální medicína.
Díky autorovu stylu psaní se před námi obraz Tartu rozvíjí jako film a my plně pociťujeme jeho smyslově bohatou atmosféru. Postavy příběhu, jako je například profesor matematiky Dimberg nebo profesor filozofie Sjöbergh, mají historický základ – text je inspirován autorovou dizertační prací. Vyprávění v sobě mísí realitu se snovými vizemi a horečnatými stavy, které nejvíce odpovídají tehdejšímu bouřlivému a nejistému období. Racionalismus učených mužů je často v rozporu s naším vnímáním, ne všechny záhady mají vysvětlení.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-137-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074381379

Počet stran

224

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-137-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074381379

Počet stran

224

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

132 × 205 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    novinky.cz, 28. 7. 2016

    Jakub Šofar

    Většina překladovek z produkce Dybbuku je průnikem dvou množin: jde o literaturu menších jazykových oblastí a v textu hraje nejdůležitější roli atmosféra, nálada, rozpoložení hrdinů. I román estonského spisovatele Meelise Friedenthala (1973) má podobné parametry. Na konci 17. století přijíždí student Laurentius Hylas, jenž musel opustit univerzitu v Leidenu, do estonského Tartu. Venku téměř pořád prší a je vlhko, hrdina má horečnaté stavy, kvůli neúrodě panuje hladomor. Místní věří na čarodějnice a uřknutí, zatímco páni profesoři a jejich žáci zápasí s racionalismem, což se konkrétně projevuje třeba v případě léčení (či ještě lépe chápání) melancholie, o kterou v knize není nouze… Tohle natočit, byla by to pěkná nálož deprese.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Lidové noviny, 6. 9. 2016

    Peter Nagy
    Hnilobná pachuť lidské viny

    Estonská literatura u nás nepatří právě k nejpřekládanějším. byť jejímu přiblížení českému čtenáři věnoval svého času nemalé úsilí kupříkladu spisovatel a literární teoretik Vladimír Macura. Tím spíše si naši pozornost zaslouží kniha Včely současného estonského autora Meelise Friedenthala, kterou v překladu Petry Hebedové vydalo nakladatelství Dybbuk.
    Nynějším povoláním knihovník, jenž za svůj druhý román z roku 2012 získal Cenu Evropské unie za literaturu (mezi její laureáty patří též Tomáš Zmeškal s Janem Němcem), nezapře někdejší studium teologie a historie. Děj své prózy situoval do estonského města Tartu na sklonku 17. století a při jejím psaní hojně využíval historických reálií.
    Hlavního hrdinu – vysokoškolského studenta Laurentia Hylase – posílá na zdejší univerzitu (mimochodem vlastní alma mater), kde na něho čekají někteří přední vzdělanci evropského novověku. Historie se drží i při líčení neutěšené atmosféry. která tou dobou ve městě i celé zemi sužované vytrvalým deštěm a hladomorem panuje.
    Pro studenty sice hlad ještě stále představuje spíše vděčné téma k diskusi, ale jeho tragické následky mohou kolem sebe pozorovat každý den – příval vesničanů zoufale hledajících útočiště a potravu, rostoucí počty hlídkujících vojáků, kolující zvěsti o projevech kanibalismu nebo Čarodějnictví a v neposlední řadě zvyšující se napětí mezi místními obyvateli a cizinci, k nimž patří i Laurentius.
    Mladý hrdina během několika málo dní – celé vyprávění se odehrává v průběhu jediného týdne -ztratí svého milovaného zvířecího společníka, několikrát se ocitne ve vskutku svízelné situaci a je nucen vypořádat se nejen s vrozeným sklonem k melancholii, ale též s podlomeným zdravím a nadmíru podivným nechutenstvím.
    Autora rozhodně nelze podezírat z toho, že by se na psaní svého románu řádně nepřipravil. O Frie-denthalově studiu kýžených dobových fenoménů svědčí i jeho závěrečné poznámky osvědující současnému Čtenáři historický kontext vybraných motivů a témat, jako jsou melancholie, humorální medicína či procesy s čarodějnicemi. Spisovatel dokázal z těchto lákavých ingrediencí připravit vcelku originální a čtivý příběh, v němž zprvu realistické líčení cesty novověkého mladíka za studiem a jeho zabydlování se v cizím městě vzápětí přechází v psychologické drama s nádechem fantastiky pojednávající o tom, že sám před sebou Člověk nikdy neuteče.
    Pečlivě budovanému napětí i celkové dynamice vyprávění by ovšem prospělo, kdyby Laurentius – potažmo jeho autor – tak často a dlouze nezabředával do historicky sice věrohodných, avšak mnohdy nadbytečných úvah o jednotlivých aspektech zobrazovaného novověkého světa. Čtenář se brzy přesvědčí o tom. že předmětem hrdinových učených výkladů se může stát v podstatě cokoliv – od abstraktních pojmů z oblasti medicíny, filozofie či teologie až po prosté reálie všedního života – a zdaleka ne vždy tyto esejistické odbočky přivítá a ocení.
    Kladnou devízou Včel je naopak přesvědčivý popis zvoleného prostředí, počínaje tartuskými kulisami a vztahy mezi jednotlivými skupinami jeho obyvatelstva konče. Autor si dotyčnou dobu nikterak neromantizuje a za ryze naturalistické lze označit především pasáže líčící vzhled a chování oby-
    čejných obyvatel města, zvláště pak hladovějící chudiny. Dalším charakteristickým rysem Frieden-thalova textu je pečlivě promyšlená kompozice založená na práci s časem a občasném střídání vypravěčské perspektivy.
    Včely jsou bezesporu zajímavý román, jehož autor dokázal na půdorysu poutavé zápletky vystavět věrohodný model novověkého univerzitního města, v němž se odráží dobově příznačná koexistence náboženské víry. vědeckého pokroku a lidového folklóru. Příběhu o potlačované vině a jejím ničivém vlivu na lidskou psýchu sice ubírá na dramatičnosti množství esejistických exkurzů a dosti mlhavý konec. avšak nezvyklý důraz na zachycení dobové mentality a tehdejšího stavu poznání činí z Frieden-thalova románu dílo. které má naději zaujmout i v náročné konkurenci současné historické prózy.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 9. 11. 2016

    Libuše Bělunková
    Hypochondrium v nepořádku

    Estonský historický román o černé žluči
    Tartuský teolog a historik Meelis Friedenthal se nedokázal odtrhnout od tématu své disertační práce a vlastní výzkum intelektuálního dění 17. století zbeletrizoval v románu Včely.
    V roce 2013 za něj obdržel Cenu Evropské unie za literaturu.
    Včely (Mesilased, 2012) estonského autora Meelise Friedenthala (nar. 1973) začínají jako historická filmová povídka švenkováním po promoklém baltském přístavu v říjnu 1696, přecházejí do thrilleru, brzy přehlušeného ukázkami tehdejších učených disputací, a po necelých dvou stech stranách se jejich dosud umírněné nadpřirozené motivy rozdivočí a pospojují do finále s prvky fantasy či žánru „severské podivno“. V jednom celku to udržuje zálibně pěstěná blátivá atmosféra a především téma. Melancholie.

    Papoušek zemřel
    Kluzkost, mazlavost, plíseň, naplavená špína, šedé mraky. Tmavá zapáchající tekutina obklopuje a prostupuje trudnomyslného studenta Laurentia Hylase při jakémsi čestném akademickém ústupu z univerzity v holandském Leidenu na stipendium do Tartu. Z Leidenu ostatně pocházeli malíři 17. století Gerrit Dou, Frans van Mieris starší, Rembrandt či Jan van Goyen, kteří snad Friedenthalovo vidění ovlivnili, přímořské krajiny posledně jmenovaného a Rembrandtovy portréty starců mohly sloužit jako záchytné body pro jeho historickou představivost. Možná tu sehrála roli právě slavná, často napodobovaná plátna Franse van Mierise st. zobrazující ženu s papouškem.
    Student Hylas si do Estonska přiváží klec s papouškem, kterého dostal už v dětství, neboť „Plútarchos ve svých Moraliích zmiňuje ptáka jako účinný prostředek při obtížích, které Laurentia sužovaly“, tedy zkažené černé žluči, způsobující otřesení ducha, skleslost, otupělost, přecitlivělost vůči pachům a zvláštní typ horečky. Papoušek v nové zemi chcípne hned první den (děj je rozložen do šesti dnů) a kočárem do Tartu se veze na střeše už jako mokrá mrtvolka plná významů (myšlenky, naděje na vyléčení, dětství a hlavně duše ve středověkém a lidovém pojetí). Před cílem pták poslouží coby žebrákova strava, v žaludku se mu neudrží ani pár minut a od huby se rozletí směrem k městu. Tím začíná zmíněná fantazijní rovina textu, rovina snová, pověrčivá a nemocná, jež má asi za úkol čtenáře vtáhnout do jiného způsobu myšlení.

    Zlé oko
    Podobných zvláštních příhod, jako je ta papouškova, je v textu víc, ale základní dění je naprosto jednoduché: nemocný člověk v cizím městě před katastrofou se rozhlíží a snaží se vyléčit. Situace i bizarní dějové vsuvky slouží jako záchytné body při studiu epochy. „V letech 1695–1697 pršelo v létě bez ustání po celé severní Evropě včetně Estonska, úroda obilí zašla, za slámu se platily neuvěřitelné ceny. (…) V brzkém jaru roku 1697 – kdy hladomor vrcholil – se o bídě a neštěstí panujícím mezi rolníky tvrdí, že je nelze ani popsat,“ dokresluje pozadí příběhu autorův doslov. Za neúrody zemřelo v Estonsku asi sedmdesát tisíc lidí.
    Friedenthal se v románu místo přímých popisů těchto hrůz zaměřil na šíření žlučovitých a šílených nálad mezi lidmi. Měšťané i studenti začínají pociťovat nedostatek a strach z hladových lidí přicházejících do města, u stolu hovoří omluvným tónem o smrtích, jichž byli svědky. „Teď prý ti nejzbědovanější dostávají od města jídlo na základě známek, do hradeb už je nepustí. (…) To rozdávání jídla podle mého názoru není k ničemu dobré. Jen to sem přivádí víc pobudů a žebráků – všechny je město stejně neuživí. Ještě se nakonec začnou bouřit nebo sem zavlečou mor.“ Mezi ostatním obyvatelstvem se panika projevuje krutostí a vírou v čarodějnictví. Laurentia například ohrožuje obecná víra ve „zlé oko“ čarodějovo (nesmí se dívat lidem do očí), jeho pokusy vyrobit lék pro sebe či jiné končí málem lynčem. Právě zpřítomněním stupňující se paniky text překračuje rozměr (jakkoliv ozvláštněného) historického přehledu.

    Malátný psavec
    Zmíněný doslov, přesněji Poznámky autora, je poutavá stručná přednáška o 17. století. Dočteme se o humorální medicíně, alchymickém procesu léčby od rozkladu (nigredo) po uzdravení (rubedo – též zlato a med, odtud název knihy), o čarodějnictví, hladomoru i o konkrétních učencích tartuské univerzity té doby. To všechno najdeme v románu jako na tabuli, velký prostor je věnován například veřejné pitvě Jacoba Friedricha Bellowa či divadelnímu představení – poznatky o dobové estetice vypravěč přehrává a komentuje jako pro studenty divadelní vědy. Nejvíc prostoru je ovšem věnováno přehledu teologických koncepcí. Estonská literární vědkyně Rutt Hinrikusová v recenzi poznamenává, že někteří jiní domácí kritici považují za nejhodnotnější část knihy právě doslov; v jistém ohledu se jim nelze divit.
    Meelis Friedenthal si ve svém druhém románu (předcházel Kuldne aeg, Zlatý věk, 2005) zvolil a hluboce probádal podmanivé téma, jeho občasná slovní kresba i malba prostředí prozrazují vizuální talent a výběr detailů z duchovních dějin nepostrádá vzrušivost. Potíž je v míře popularizačních prostředků a v celkově nezáživném jazyce. Kvašení černé žluče a zaneřáděné podžebří (hypochondrium, místo pod „ptačí klecí“) hrdiny i celé společnosti do autorova stylu pronikne málokdy, a pokud ano, nejčastěji malátností.
    Řetězení nahozených motivů Včel však může čtenáře přimět otevřít třeba nemelancholickou Anatomii melancholie (1621–1651, česky 2006) Roberta Boylea nebo nakažlivě zaujatou studii Lászlóa F. Földényiho (Melancholie, 1988, česky 2013), čímž bude naplněna pedagogická autorova mise a nakonec i čtenářská slast. Jak píše v doslovu k Boyleovi Karel ein, uchopení hřbetu knihy a otáčení listů „balancuje na křehké hranici mezi nemocí a první fází její léčby“. V čase čtení se prý prolíná lenivé nicnedělání a horečnatá činnost ducha, dva opačné póly melancholické dispozice. S tímto empatickým přístupem lze i ze Včel dobýt maximum.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Tvar, 6. 4. 2017

    Sylva Ficová
    A SEDMÉHO DNE DOŠLY SYMBOLY…

    S románem nazvaným Včely se český čtenář setkává v poměrně krátké době již podruhé. V roce 2015 vydalo nakladatelství Práh mrazivý příběh o životě včel v totalitním společenství ne nepodobnému těm lidským, který napsala britská autorka Laline Paullová. O rok později přichází nakladatelství dybbuk se stejnojmennou knihou estonského teologa a historika Meelise Friedenthala. Jejím tématem i středobodem je člověk – vzdělaný mladý muž.
    Laurentius Hylas přijíždí po studiích na Univerzitě v Leidenu na stipendium do livonského města Tartu. Na konci 17. století, kdy se román odehrává, ještě Livonsko patřilo Švédsku – za několik desetiletí už po prohrané Severní válce připadne Rusku. Vavřince Hyláse, jak by se náš mladík jmenoval česky, stihne na barvitě vylíčené cestě dostavníkem dotěrná nemoc – trudnomyslnost a malátnost, zkrátka melancholie, která je symbolicky a doslovně vyjádřena všudypřítomnou černou žlučí (melas cholé). Žluč spolu s hnilobou a puchem proniká ovzduším, jídlem, pitím i místními lidmi a zaměstnává mysl mladého studenta. V Tartu je totiž na první pohled všechno, všecičko depresivní a strašné – strašlivé jsou cesty a nedýchatelný vzduch, strašný je hrozivý hlad, strašlivě podivný je celý tehdejší svět.
    Během šesti dnů se Laurentius seznamuje se životem ve městě a na univerzitě i s několika spolužáky, profesory a hostinskými… a neustále přemýšlí. Přemítá v dostavníku, v hostincích i v posteli; přemítá v noci, kdy jeho sny okupují podivné představy a postavy a kdy čtenáře osvěží aspoň nějaký, třebaže bizarní děj; přemítá na svých cestách městem, na přednáškách i na univerzitním banketu – jiné činnosti totiž zjevně není schopen. Proč se rozhodl pro studium na zapadlé, byť pouhé půlstoletí staré univerzitě, však zůstává skryto; kam spěje a co chce od života – kromě poživatelného jídla a pití – se nedozvíme.
    Zato se dosyta poučíme o filosofii a vědě 17. století. Neslučitelnost stále velebené scholastiky a vznikající „nové filosofie“, která už okolní svět vysvětluje v jiných souvislostech, je totiž pro Meelise Friedenthala zřejmě natolik zásadní, že toto téma své disertační práce přetavil v poučený výklad dobových názorů ošperkovaný výstižnými a názornými popisy reálií a společenské situace v časech velké neúrody a následného hladomoru. I proto v jeho románu jako duchové vystupují filosof Aristotelés, chemik Robert Boyle či teolog George Berkeley, proto se v něm objevují zápisy disputací a odkazy na antická díla a snad proto v něm chybí to, co čtenář od románu obvykle očekává – skutečný příběh. Čtení této knihy není věru pro prosťáčky – ti totiž zcela jistě netuší, že Laurentiovo příjmení inspirovaly Berkeleyho Tři dialogy mezi Hyladem a Filonem. Nebo snad odkazuje na jednoho ze ztracených Argonautů, Héraklova panoše a štítonoše, jenž rovněž zval se Hylás? Kdoví.
    Ostatní postavy v knize – pokud promluví a vyjádří nějaký postoj – slouží jen jako oživlá stafáž pro hrdinovy sebestředné úvahy. Většina z nich nemá příjmení, některé jsou bezejmenné docela, žádná z nich nemá osobní historii ani výrazné vlastnosti a žádná nemluví estonsky. Estonci, viděni očima studenta Laurentia, jsou nevzdělaní burani s předsudky, kteří se bojí čarodějnic. Cloumá jimi hněv a trápí je krutý hlad. Tvoří kompars bez nároku na slušnou repliku, lidskou krajinu bez vlastní vůle.
    Život v Tartu je pak z pohledu hrdiny románu sledem záblesků a náznaků: zatčení koželužského učně, umlácení ženy podezřelé z čarodějnictví, řev klátících se vojáků, to vše jen dokresluje celkový pocit prázdnoty a marnosti. Friedenthalův román tak připomíná pohlednici ze starých, zašlých časů nebo fotografii pořízenou s dlouhou expozicí – snímek města a krajiny posedlé tmou a nepříjemnými pachy, kde musí být každý výraznější a rychlejší pohyb nutně nejasný a rozmazaný. Samotné vyprávění a líčení děje-neděje je slabé a hladové jako mdlý Laurentius – chybí zápletka a vtip, vývojka i ustalovač. Naivnímu čtenáři, který by je hledal, nezbývá než s povzdechem vzpomenout na Jméno růže.
    A včely z názvu knihy? Ty se v románu objevují jen v podobě odkazů (jak také jinak) na čtvrtou knihu Vergiliových Zpěvů rolnických věnovanou včelařství – jako metafora „toho nejdůležitějšího“, co však autor vlastně nikdy neukáže ani nepojmenuje. Snad právě tento „tajem“ způsobil, že Meelis Friedenthal za svůj krátký opus získal v roce 2013 Cenu za evropskou literaturu.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz