dybbuk-281

František Pečinka

V sobě se jen ztrácím…

Cena s DPH: 109 , e-kniha:

Výbor V sobě se jen ztrácím… představuje básnickou tvorbu Františka Pečinky (1869–1917). Autor, který zůstal ve stínu generačních druhů (i dnes je známý spíše jako malíř), po sobě zanechal skromné, vzácně sevřené a v dobrém slova smyslu nerozbíhavé dílo. Jedním z mála jeho tříštivých bodů je rozpolcenost mezi (odlehčeným a ironickým) gestem „vším zhrdajícího cynika“ a (tíživým a naléhavým) pocitem stesku, samoty, potřebnosti poezie pro vlastní bytí, ničím neodstíněným prožitkem marnosti. Ve zdánlivě banálních krajinách, zvláště tam, kde zůstal prostor nedořečeného, může i dnes čtenář objevit nevšední světy a zarazit se nad platností jejich dosahu stejně jako nad paradoxní živostí poezie, která pracuje s šedou či modravou monochromií a s „bílým jasem“ osvětlujícím siné sádrové krajiny. Přítomný soubor vychází při příležitosti 100. výročí autorovy předčasné smrti.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-171-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381713

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 × 180 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-171-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381713

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 × 180 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    měsíčník Achát

    Jaromír Typlt
    PACKÝM KRAJŮM K NOVÉMU VYDÁNÍ BÁSNÍ FRANTIŠKA PEČINKY

    Před 120 lety vyšlo první významné literární dílo, která se otevřeně hlásí k Nové Pace jako hlavní inspiraci. Už název Dojmy z Paky, který František Pečinka pro tuto svou básnickou sbírku zvolil, nemůže nechat nikoho na pochybách. A je třeba zdůraznit, že na rozdíl od novopackých textů Jana Opolského, Josefa K. Šlejhara nebo Josefa Kocourka, k sepsání Dojmů z Paky Pečinku nepřivedlo to, že by se do zdejšího kraje narodil a vyrůstal tu: sám pocházel z Nového Bydžova (narozen 1869) a v Nové Pace jen přechodně pobýval. Zemřel 14. 5. 1917 v Brně, takže letos se navíc dovršilo už i celé století od jeho smrti.
    „Vším k smrti znaven, žitím, nemocemi, a v nitru spálen po horečkách ducha, k vám přišel jsem…“
    Takhle Pečinka vykreslil počátek celého příběhu v básni výslovně věnované Packým krajům. Kdo by se s tím příběhem rád blíž seznámil, není od letoška odkázán jen na kopie prvního vydání, které se opravdu už jen velmi vzácně dá objevit v antikvariátech. Pražské nakladatelství dybbuk totiž právě přichází s výborem z  Pečinkovy básnické tvorby, pojmenovaným právě podle jednoho veršů z Dojmů z Paky: V sobě jen se ztrácím…
    Kniha by nemohla vzniknout bez podnětu a ediční práce básníka Petra Fabiana, který se nedokáže jen tak smířit s tím, kolik jmen české poezie nespravedlivě upadá v zapomnění.
    Díky Fabianovi a jeho původně internetové edici Zapomenuté světlo tak před nedávnem vyšel u dybbuku výbor z básní už jmenovaného Jana Opolského nebo jičínské Irmy Geisslové.

    Pro duše příbuzné
    „Stejně jako sobě / vám, duše příbuzné, já psal ji k vůli,“ napsal Pečinka o své novopacké knize v básni Na poslední stránku.
    „Vám, kteří s vášní milujete lesy, kraj horský, obzor v modři rozplynulý a dálku silnic, kde vás ticho děsí.“
    Tento poslední obraz rozhodně nesmí být vnímán jen jako pouhé doplnění podmanivých obrazů krajiny. Ano, Pečinkova sbírka určitě nezklame očekávání čtenáře, který touží rozpoznávat dobře známá místa: „zprava Tábor, Bradlec s modrou věží, / pruh Krkonoš ti kyne“. Nechybí tu básně nazvané Večer pod Kumburkem, V Zlámaninách nebo Před klášterem. Báseň V Parku je věnována učiteli Břetislavu Jampílkovi, který je jako nevšední místní kulturní postava znám třeba i ze zajímavého vylíčení v knize Novopacko od Jana Stejskala. Ale právě takovými obrazy, jako jsou ony silnice, jež nás z důvodů tak těžko vysvětlitelných dokážou někdy zaskočit zneklidňujícím, úzkostným tichem, se Pečinkova poezie čtenáře může zvlášť dotknout, jako ani nebyl zážitek z předminulého století, ale zkušenost nečekaně současná a živá.
    Mnohé jeho básně jako by vznikly někde cestou za malířským motivem. Vždyť pokud je dnes Pečinka připomínán, tak spíš jako malíř než jako básník – na pražské akademii prošel školou proslulého Julia Mařáka a reprodukce jeho pláten jsou snadno k dohledání na stránkách aukčních síní. A barevné vidění významně spoluvytváří i jeho verše, „vše do běla a modra zahrává“ (báseň Spleen), ale výrazně prosvitnou i krevelové odstíny zdejší hlíny:
    „Prsť narudlá se vine loňskou travou, zvlášť v dolíkách, kde dříve voda stála, vše prokvetlo tou barvou červenavou, jak rez by přes noc s nebe napadala.“ (báseň Velkonoce)
    Ovšem ani v  tomto zaujetí pro barvy v přírodě Pečinka nepřestal sledovat pozorně svět, který dost neromanticky posouval náladu jeho krajin. V básni Pod Brdem se tak obrazy úsvitu se všemi podivuhodnými proměnami světla znovu a znovu střídají s pohledy na postavy rozespale spěchajícími na ranní smě nu do místní přádelny nebo se zbožím na tržiště. Právě v takových kontrastech ale svoje rodné Brdo o několik desítek let později vykreslí Josef Kocourek, dítě zdejších chudých tkalců, v románu Kalendář, ve kterém se obracejí listy. Pečinka to při psaní Dojmů z Paky ještě nemohl tušit, ale jeho básně opravdu stojí na počátku něčeho, co by se dalo nazvat „novopackou poetikou“. A není to poetika nijak líbivá ani snadno schůdná. Dobře ji vystihují první slova básně Pole v horách:
    „Svah drsný…“.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz