V domě básnířky

Recenze

1. dybbuk – 25. 7. 2019

   A2, 23. 7. 2019
   Vít Kremlička
   Finská literátka Helena Sinervo v románu V domě básnířky bilancuje svůj život i rodinnou historii – od příběhů svých prarodičů a rodičů přes vlastní dětství a elévská léta po dobu středněvěkou. V době Frankovy diktatury zakoupila ve španělské Andalusii starý dům a následně se jakožto chalupářka potýká s jiným životním tempem a středomořskou liknavostí. To by naši chalupníci mrkali na dráty od sekačky! Kontrapunkt tvoří vzpomínky na finskou společnost v době před sovětským vpádem a na osvobozeneckou válku, reflexe nacismu a komunismu a zamyšlení nad individualitou nebo obtížemi tvůrčího života s vnitřními ultimáty. Dalšími tematickými linkami jsou autorčiny úvahy o vlastních hendikepech a vyrovnávání se s nimi: sirotek, žena v mužském prostředí a k tomu ještě cizinka v neznámé zemi prochází konflikty ne nepodobna Sadovu zatoulanému neviňátku Justině, která to schytává ze všech stran, jen co začne vyprávět svoje curriculum vitae. Helena Sinervo svůj román rozčlenila do epizodicky zhuštěných kapitol, z nichž si čtenář sestaví fasetovitou mozaiku příběhu. Patrioty zaujme, že Sinervo přeložila do finštiny drama Zahradní slavnost od Václava Havla. Autorka přitom působí jistým nenuceně roztomilým, svým způsobem geniálním ženským nemehlismem a činorodostí, jakou by jí leckterý Havlův podržtaška mohl jenom závidět. Kniha čtivá, milá, k rybníku na deku i v zimě k piliňákům do fotelu!

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 20. 6. 2019

   iliteratura.cz, 17. 5. 2019

   Jan Dlask
   Sinervo, Helena: V domě básnířky

   Modernistka Eeva-Liisa Manner výrazně ovlivnila podobu finské poválečné poezie. Literární scénou oceňovaná beletristická studie její rozpolcené osobnosti od Heleny Sinervo je nyní k dispozici i česky. Jedná se portrét, jak výstižně formuluje doslov, „básnířky očima básnířky“, neboť i Sinervo je respektovanou autorkou tvořící svébytnou poezii.
   Od 90. let minulého století se ve finské literatuře prosazuje vlna často zvláštních biograficky či autobiograficky laděných textů, pro něž je typické míšení licence fikční s licencí faktografickou a záměrné pohrávání si s čtenářem, který někdy může váhat, má-li jednoznačně odpovědět na otázku, kdo vlastně vypráví. Několik děl této provenience již bylo přeloženo do češtiny: v roce 1999 fiktivní biografie Buster Keaton. Život a činy Kariho Hotakainena, roku 2001 Čas dotyků Anji Snellman a v roce 2012 Stalinovy krávy Sofi Oksanen .
   Do této vlny je možné zařadit i lyrizovaný biografický portrét finské autorky Eevy-Liisy Manner s názvem V domě básnířky. Napsala jej Helena Sinervo (*1961), sama etablovaná básnířka, prozaička a překladatelka; krátký výbor z jejích prvních sbírek česky vyšel v antologii finské poezie s názvem Má tvář v jazyce (1998). Portrét Manner, který byl v originále vydán v roce 2004, Sinervo napsala na zakázku pro nakladatelství Tammi a ve stejném roce za něj obdržela Cenu Finlandia, vyhrazenou pouze románům. To je třeba uvést také proto, že tato kniha byla jejím prozaickým debutem.
   Samotná Eeva-Liisa Manner (1921–1995) nebude asi zdejšímu čtenáři příliš známá, i když je zajímavé, že do češtiny byly přeloženy její práce ve všech žánrech, kterými se zabývala: ukázky poezie, prózy i dramatu. Vydával je například časopis Světová literatura, zaniklý v polovině 90. let. Manner se navíc v 60. letech minulého století o Československo intenzivně zajímala: její sbírka s názvem Kdyby smutek dýmal (1968) se zabývá jeho okupací vojsky Sovětského svazu a jeho spojenců ze stejného roku a je věnována Václavu Havlovi . Dvě z jeho divadelních her, Vyrozumění a Zahradní slavnost, Manner přeložila prostřednictvím němčiny do svého mateřského jazyka, na což se v díle V domě básnířky také odkazuje.
   Průkopnice finského modernismu
   Ve Finsku Manner dodnes platí za jednu z předních osobností tamních literárních dějin. Významně ovlivnila podobu finskojazyčné poválečné lyriky, v níž se teprve tehdy začal uplatňovat modernismus. V mnoha literárních dějinách se uvádí, že právě její sbírka z roku 1956 s názvem Tämä matka (Tato cesta) znamenala definitivní průlom tohoto směru do literatury psané finsky. Pro finský modernismus je příznačné důsledné uplatňování volného verše místo rýmu a metra a používání konkrétních a nezvykle se větvících básnických obrazů. To, že modernisté spíše pokládají otázky, než že by na ně odpovídali – a už vůbec od nich nemůžeme čekat nějaké odpovědi jednoznačné –, souvisí s jejich skepticismem a relativismem. Vyhýbání se hotovým pravdám a dogmatům různých uzavřených ideologických soustav bývá uváděno do souvislosti s finskou zkušeností s nacionalismem ze 30. let a především s vlasteneckou propagandou, které byla celá společnost vystavena po dobu dvou válečných konfliktů se Sovětským svazem za druhé světové války. Jazyk ustrnul a opotřeboval se. Není možná divu, že byl pak pro mladé modernisty prvořadým terčem jejich frontálního útoku.
   Východiska specifické poezie, kterou tvořila sama Manner, bývají často charakterizována pomocí protikladu „magického pořádku“ a „logického nepořádku“. Ti, kdo jsou alespoň trochu obeznámeni s teorií lacanovské psychoanalýzy, si určitě všimnou určitých paralel. Magický pořádek, který u básnířky bývá spojován s hudbou, častým motivem její poezie, znamená v podstatě období „nevinnosti“ v dětství, během něhož je svět vnímán ještě „přirozeně“. Do něho ale vstupuje čím dál víc racionalita, zapojování jazyka, pojmenovávání věcí i poznávání, které ryzí původní stav postupně smazává – nicméně nelze říci, že by jej někdy smazal úplně.
   Zdánlivá autobiografie o nekonečné samotě
   Toto bylo důležité uvést proto, že jak formu, tak obsah portrétu Eevy-Liisy Manner tyto záležitosti výrazně spoluurčují. Román je psán v ich-formě, jako by se jednalo o výpověď autobiografickou. Typické jsou časové skoky mezi dětstvím na straně jedné a dospělostí na straně druhé i skoky mezi místy, na nichž se dílo odehrává. Východofinský Vyborg pro Manner představuje celoživotní ztrátu, neboť jej v dětství byla s rodinou v důsledku sovětské okupace nucena opustit. Do španělské Málagy se odstěhovala, aby unikla publicitě a prostředí literátů, které zjevně považovala za příliš „ponorkové“. A nejsou to jediná místa, s nimiž se čtenář může setkat: děj se rovněž částečně odehrává v Helsinkách, Tampere či Hamině. Je otázkou, zda tímto Helena Sinervo trochu neusiluje o navození iluze splynutí s veškerým okolím v jednom jediném okamžiku, sjednocujícím minulost, přítomnost i budoucnost.
   Autorka si v průběhu tvůrčího procesu uvědomila, že pro rekonstrukci životního příběhu Eevy-Liisy Manner je k dispozici sporé množství pramenů. Zpočátku zjevně plánovala, že kniha bude vypadat trochu jinak. Nakonec vedle interview s pamětníky – kteří se neukázali jako stoprocentně spolehliví – využila rovněž básnířčina rozsáhlého díla, které i Helenu Sinervo, stejně tak jako mnohé jiné finské tvůrce poezie, inspirovalo ve vlastní tvorbě. Kniha je tak plná odkazů na texty Manner, což je pro jejich znalce, osoby s literárními zájmy, skutečně zajímavé. Zde je ale třeba upozornit na fakt, že okruh těchto znalců se v podstatě omezuje na Finsko. Na tomto místě pak vyvstává do popředí role překladatele Michala Švece, který byl postaven před skutečně olbřímí úkol všechny narážky na tvorbu Eevy-Liisy Manner odhalit a rozšifrovat.
   Jak ale bude výpověď číst čtenář český, s největší pravděpodobností neznalý všech sbírek, próz či her finské modernistky? Především jako výpověď o mimořádně rozervané i citlivé až přecitlivělé osobě. Dětství strávila v prostředí nižší střední třídy, formovala ji nesmlouvavá výchova prarodičů, žijících v chmurném světě s přísností diktovanou náboženstvím, a ta zanechala značné šrámy na duši i na těle Eevy-Liisy. Matka jí zemřela velmi brzo a s otcem, zakotveným již v nové rodině, po kterém zjevně podědila literární sklony, se setkala poprvé až v dospělosti. Čtenář se také dozví zajímavé reálie o osobnostech finské literární scény z doby počátků spisovatelské dráhy hlavní hrdinky. Ta byla, jak víme, úspěšná, přesto takovým dojmem v knize nepůsobí. Potýkala se mimo jiné s cejchem určité nedovzdělanosti – přesto nebo možná právě proto v díle nebývale často odkazovala na různé otázky, které řeší různá vědecká odvětví.
   Jedním z ústředních témat básnířčiny tvorby jsou samota a problémy s komunikací. I tato kniha je svědectvím o mnohokrát opakovaných snahách najít blízký lidský kontakt, které se ale vždy nějak zadrhnou, ať se jedná o vztahy přátelské, rodinné, či milostné, orientované jak na muže, tak na ženy. Dům z názvu díla, jehož pobořenost je především v závěru tematizována, pak není pouze konkrétní budova, ale může představovat také básnířčin život. Čtenář nechť však přes přirozeně plynoucí jazyk překladu neočekává ucelený obraz: ten zůstane fragmentární, stejně jako jsou často fragmentární i její básně.
   Pro lepší orientaci v kontextu je kniha doplněna o přehled autorčiny beletristické tvorby i o seznam jejích dosavadních českých překladů (s. 209–210). Prezentace pohledu Heleny Sinervo na známou osobnost finské literatury je na české kulturní scéně slovutným avantgardním počinem, k jakému nedochází často. Přestože se její pohled zdá být velmi autentickým, je otázka, zda má v důsledku své exkluzivity potenciál oslovit i českého čtenáře. Tento potenciál by mohl být větší, inspiruje-li počin k dalším aktivitám, například k převedení výboru z básní Eevy-Liisy Manner tak, aby čtenář poznal přímo i další část díla této mimořádné básnířky ze severu Evropy.

   zobrazit celou recenzi