Sold Out

Růžena Jesenská

Usmrceni liliemi

Editor: Michal Jareš

199 

opium poezie, sv. 1

Není skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-357 Kategorie: , Štítek:

Anotace

Zůstává už vlastně pouhým jménem v literární historii, jménem bez představy, jaké je za ním dílo, a navíc jménem, kterého si všímají čtenáři velmi málo, a pokud už, pletou si dost často Růženu Jesenskou s její neteří Milenou. Odpověď na to, proč tomu tak je, dnes najdeme jen sotva — její melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ale působí neustále živě a vášnivě i po více než sto letech od jejich vzniku.

Specifikace

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-247-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074382475

Počet stran

92

Formát

95 × 145 mm

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 5. 1. 2022
    Martin Lukáš
    Na makovém poli
    Nová edice Opium poezie

    Nakladatelství Dybbuk přišlo v uplynulém roce s ediční řadou Opium poezie, jež svým zaměřením i grafickou podobou odkazuje na padesátiletou tradici edice Květy poezie, která vycházela v Mladé frontě. Tvoří obě řady kontinuum, anebo se od sebe liší – podobně jako květy od opia?

    Proslulá mladofrontová ediční řada Květy poezie byla ukončena roku 2008 svazkem č. 241 (Otokar Fischer: Poutník a píseň). O rok později vyšla v reedici jako svazek č. 195 Erbenova Kytice, která byla do edice zařazena roku 1996. Vydání tohoto svazku bylo poněkud nenadále zopakováno i v loňském roce, a je tedy, formálně vzato, nejnovějším, byť ne novým svazkem hibernujících Květů poezie. Kytice se tak mimochodem stala nejčastěji (třikrát) vydaným českým titulem v historii edice; z děl poezie světové jsou to Ovidiovy Listy heroin (vydány čtyřikrát). Skutečnost, že byla Kytice loni znovu reeditována, možná souvisí s jinou, před půl rokem zrozenou edicí, která dosud čítá sedm svazků. Jmenuje se Opium poezie a vydává ji nakladatelství Dybbuk.

    Květy

    Opium poezie na Květy poezie přímo navazuje předmětem (česká a světová poezie od antiky po 20. století), koncepcí (obvykle výbor z díla opatřený doslovem a ediční poznámkou) i formátem a grafickou osnovou (kapesní rozměr knihy a typická ornamentalizovaná obálka). Uvážíme -li, jak těsně se „nevyhnutelný pandán“ ke svému předchůdci přimyká, bývalo by s ohledem na tradici jedné z nejdéle vycházejících edic u nás (1958–2008) jistě vhodné titul Květy poezie zachovat. Přejmenování edice – pietní i podvratné, poněkud okázalé i výstižné – má však mimo další jeden prostý důvod. Mladá fronta (respektive Albatros Media) je od roku 2001 vlastníkem ochranné známky a kdoví, možná bude chtít na ukončenou řadu navázat, nechá -li se vyprovokovat novou, „konkurenční“ edicí. Otázka na okraj: bylo loňské znovuvydání Kytice v Květech poezie jen nakladatelovou sázkou na jistotu, nebo předběžným zbrojením pro další postup, podnícený vznikem Opia poezie?
    Nová edice přináší kvality, které ji od edice původní výrazně odlišují – samotným titulem počínaje. I zde toho jména říkají víc, než by se nadáli ti, co je dávají. Květy poezie představují solidně připravené výbory z děl pozoruhodných autorů, jen s několika málo „dobovými úlitbami“, což je důvod, „proč čtenářská obliba Květů poezie stále trvá a proč je nakladatelství Mladá fronta považuje za jeden ze svých nejvzácnějších klenotů“, napsal roku 1997 Vladimír Pistorius ve svém vyznavačském doslovu Čtyřicet let Květů poezie, otištěném v nečíslovaném, jubilejním svazku edice (Josef Hiršal: Párkař).
    V Pistoriově doslovu z minulého století slyšíme ozvěnu starých časů, starého kontextu, v němž byla poezie docela automaticky chápána jako hodnota, jako něco kulturně samozřejmého, co se vyplácí znát, zvlášť přijde -li na to řeč. Povědomí o tom, co je a co není poezie v tom nejobecnějším, nejvágnějším, zato ale nejrozšířenějším smyslu, nebylo zpochybněno. Podobně samozřejmý byl (a dodnes je) květ, jehož funkci v každoroční obrodě životního cyklu nemůže nikdo popřít. „Poezie přece přináší moudrost a povznesení, květ zase život a krásu,“ říkala mi tuhle jedna paní v tramvaji, když jsem se jí na to ptal. Především ale tenkrát v myslích redaktorů a čtenářů dlel předpoklad, že by poezii, co jí na světě za všechna ta staletí bylo napsáno, měla nějaká edice zpřístupňovat. A na tuto stabilní poptávku bylo možné se spolehnout, i kdyby ji v důsledku zakládala jen vpravdě snobská záliba v domácích knihovnách nebo cudná sběratelská vášeň. O estetickém působení řady barevných hřbetů jedné a téže edice, respektive o zálibném plnění polic knihami jedněch a týchž rozměrů ani mluvit nebudu.

    Opium

    Opium poezie vstupuje na úplně jiné pole. Velmi málo je toho dnes možné s jistotou vyslovit o poezii, a zvláště o té současné, aby vám někdo rozuměl, natož aby vám dal za pravdu. Velmi často jsou slyšet příkrá slova, jimiž je poezie vypovídána na okraj onoho ideálního, totiž účetně spočítaného čtenářského zájmu. Vydávat poezii je prý dokonce sebevražda. Situace pochopitelně není ani zdaleka tak apokalyptická – někdejší fl oristka povyrostla a stala se z ní morfi nistka. Ona ta poezie v sousloví „opium poezie“ zní skutečně jinak, dráždivěji, radikálněji než poezie vznešená, rovná a zdobná, jak ji slyšíme ve slovech „květy poezie“. Ta první je výlučnější – ne proto, že by byla určena zpozdilým aristokratům duše a specialistům třetí vědní oblasti, ale pro odliv i koncentraci zájmu o ni, o jejichž důvodech se můžeme dohadovat. Nad květy se lze dojímat, opium je třeba užívat.
    V novém, kvazidekadentním kontextu 21. století vystupují Růžena Jesenská (Usmrceni liliemi; sv. 1, ed. Michal Jareš) nebo Jan z Wojkowicz (Na smutném břehu snů; sv. 4, ed. Petr Adámek) jako staří známí, kteří si z rozmaru, pro jistotu ponechali lepší šaty svých předků, kdyby náhodou zase jednou museli do kola. Povzbuzeni naoko nepatřičným vyvoláváním duchů čteme tu mezi rekvizitami verše překvapivě moderní. Mimo čas, takže stále napřed zůstává Antonin Artaud (Cestou k Ciguri; sv. 2, přel. Ladislav Šerý, ed. Robert Janda). Okolo něj, názorněji a – promiňte – s humorem, defiluje kultem vysvěcený, kultem zatracený Karel Hynek (Trhám broukům nožičky; sv. 3, ed. M. Jareš). O nic veselejší není ani „přecházený“ Antonín Bartůšek (Odvrácená strana zítřka; sv. 5, ed. M. Jareš), natožpak finský modernista Paavo Haavikko (Zimní palác; sv. 6; přel. a ed. Jitka Hanušová) nebo další z našich neproniknutelných, Karel Milota (Královo pole; sv. 7, ed. M. Jareš).

    Poezie

    Údělem těchto i dalších básníků je dnes a napříště klasicizující účinek jejich vydání. Nebudou -li ale vyvoláni jménem (pečlivě připravenou edicí), nemohou se ani pokusit proplout mezi panteonem a zapomněním. Problému jejich literárního života se dotkl autor doslovu k třetímu svazku, pan inženýr František Pyje: „Ofi ciálním vydáním Hynkova sebraného díla v roce 1998 (S vyloučením veřejnosti) se ta fixace a zkamenění vlastně jen potvrdily, stejně jako oblíbený paradox, že sebrané spisy autora sice navždy zachycují, ovšem nedávají mu moc prostoru do budoucna k novému životu.“ Tu však nejde o sebraná díla, ale o výběr a živý pohled na mrtvého autora, zaručený editorem.
    Grafickou úpravu nezaměnitelných barevných obálek Sylvie Vodákové (se čtrnáctisvazkovým intermezzem Michala Burdy) převzala a v intencích nastíněného posunu od květů k opiu proměnila Kateřina Piňosová. Obálky byly svlečeny z nepoddajných celonových přebalů a jejich kresba je nyní robustnější, psychedeličtější.
    Obliba edice s každým vydaným svazkem stoupá. Je to doklad zájmu o staronová jména, která uvázla v úzkém, hlubokém příkopu mezi stále dokola reeditovanými klasiky a žijícími autory? Nevím. Musí to být dobrodružný podnik, moci tu a tam přeorat nezměrné pole, nabídnout novou perspektivu, revokovat zkreslený portrét mrtvého básníka, přerušit sled stálého opakování stále menšího počtu veršů až do úplného zcepenění.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Týdeník Rozhlas, 3. 1. 2022
    Michal Jareš
    POEZIE JAKO OPIUM
    POEZIE KARLA MILOTY JE JEDNÍM Z NEJPODIVUHODNĚJŠÍCH BÁSNICKÝCH LABYRINTŮ, KTERÉ U NÁS NAJDEME. VYPRAVÍ SE DO NĚJ VLTAVSKÝ SVĚT POEZIE.

    NAKLADATELSTVÍ DYBBUK se rozhodlo obnovit kapesní řadu básnických výborů. V návaznosti na někdejší mladofrontovské květy poezie, s nimiž novou edici pojí přiznaná výtvarná i koncepční inspirace, pojmenovali nakladatelé knižnici Opium poezie. Malé edice básní u nás vycházejí dlouhodobě – Květy poezie skončily v polovině nultých let, stejně jako edice versus z nakladatelství BB art. Dnes jsou aktivní jen knižnice Bouře v nakladatelství Maťa, zaměřená spíše na odkaz undergroundu, a edice Verše z Vyšehradu, přinášející hlavně reedice klasiků.
    Opium poezie vykročilo ve svých prvních sedmi svazcích trochu jinou cestou než jistotou klasiky. Chce přinášet výbory autorů trochu zapomínaných, ale nepsaným pravidlem je, aby bylo dílo představovaného spisovatele již uzavřené a zároveň aby bylo něčím dodnes zajímavé a originální. V něčem se Opium poezie doplňuje s edicí poezie z Odeonu, která se soustředí na sbírky současných českých básníků.
    Nejde však o žádnou soutěž, spíše o trvalou potřebu kontinuity a nutkání přinášet důkazy, že česká i světová poezie je velmi pestrá a neměla by zůstávat stranou nebo redukovaná jen na pár jmen. V první sedmičce datované rokem 2021 tak v Opiu – za jehož sličnou výtvarnou podobou stojí Kateřina Piňosová – sahá knižnice do různých období. Růžena Jesenská (Usmrceni liliemi) i Jan z Wojkowicz (Na smutném břehu snu) zní jako jména trochu antikvární, ale jejich básně překvapují barevností i tematickou hloubkou, vycházející ze symbolismu.
    K surrealismu se hlásící Karel Hynek (Trhám broukovi nožičky) je jedním z nejoriginálnějších básníků druhé poloviny 20. století. Básník Antonín Bartušek je výborem Odvrácená strana zítřka ukázán jako autor s až starozákonním apelem, který má na paměti neustále memento mori. A Karel Milota (1937-2002), z jehož výboru Královo Pole je vybráno několik básní pro vltavský svět poezie, potvrzuje svou jedinečnost – pro leckoho už nesrozumitelný, ale naprosto uchvacující básník co se týče metafor i způsobu psaní.
    České výbory doplňují dva překladové tituly – kniha Antonina Artauda (Cestou k Ciguri) je připomenutím výrazné postavy francouzské literatury. Překlad poémy finského autora Paava Haavikka Zimní palác zase doplňuje naši znalost o vrcholné dílo skandinávského modernismu.
    Budoucnost edice je tedy barevná a pestrá. Pokud se podaří rok co rok udržet vydání sedmi svazečků, vznikne trochu přiznaná závislost na tomto Opiu. Třeba závislost sběratelská, ale i nutkavá mít u sebe knížku básní do kapsy, anebo ji dát jako dárek. Už proto, že svým obsahem malá vůbec není.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 25. 9. 2021
    ONDŘEJ HORÁK
    Snaží se z našich dětí udělat závislé
    Mezi covidovým lockdownem a současným nedostatkem papíru v tiskárnách se pražské nakladatelství Dybbuk rozhodlo k činu hodnému ocenění, k činu sebevraha. Totiž uvést v život edici básnických výborů nežijících autorů s názvem Opium poezie. První pětice svazků už je na světě.

    Jedna z nejkrásnějších povídek Bohumila Hrabala se jmenuje Chcete vidět zlatou Prahu? a vyšla v souboru Pábitelé v roce 1964. Děj se odehrává na břehu Labe a vévodí mu dialog básníka pana Kytky a majitele pohřebního ústavu pana Bamby, jenž vypráví: „,Vzpomněl jsem si na ten případ, jak služka ukazovala svěřenýmu chlapečkovi zlatou Prahu, a když ho postavila na podlahu, ten kluk se skácel mrtvej k zemi, slyšel jste to?‘,Neslyšel…,‘ zbystřil básník.,To by nebylo všecko, vrchol byl na soudě, když soudce křičel: Jak se to mohlo stát? A ta služka, obryně jako vy, se optala toho maličkýho soudce: Chcete vidět zlatou Prahu? A soudce řekl: Chci. A ta služka stiskla do dlaní hlavu toho soudce a vyzdvihla jej ke stropu. A když postavila toho soudce, skácel se a byl mrtvej taky!‘ “
    Ale o povídce Bohumila Hrabala je tu řeč z jiného důvodu. Pan Kytka totiž v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou rovněž říká: „,A u vás by byla přednáška k výročí jeho smrti a tu přednášku by přednesl Jan z Wojkowicz.‘,Jan z Wojkowicz? Vždyť je připoután dvacet let na lůžko!‘,Právě proto běžím za vámi, pane Bamba,‘ řekl básník,,abyste věděl, že my do toho vašeho magacínu na rakve přineseme stařičkého básníka i s tou jeho postelí.‘ “

    Básník citlivý a slabý

    Jan z Wojkowicz (1880–1944) byl nymburským rodákem, takže spojitost s mladým pánem z tamního pivovaru, Bohumilem Hrabalem (1914–1997), není až tak překvapivá. A právě Jan z Wojkowicz je jedním z pětice autorů, jež připomíná nově vzniklá básnická edice Opium poezie. Tu vydává nakladatelství Dybbuk z iniciativy literárního historika Michala Jareše a obálkami Kateřiny Piňosové navazuje na více než půl století trvající mladofrontovní edici Květy poezie a to včetně kapesního formátu.
    V případě Květů poezie se jednalo povětšinou o výbory z díla povětšinou již nežijících literátů a od roku 1958 bylo publikováno více než dvě stě svazků včetně bonusu v podobě sbírky básnických parodií Párkař z pera Josefa Hiršala. Tento zvláštní svazek publikovaný v roce 1997 ke čtyřicátému výročí edice vyšel dokonce s přibaleným polštářkem hořčice.
    Mladá fronta dosud drží copyright na název edice, proto Dybbuk zvolil název Opium poezie. Mezitím se Mladá fronta dostala pod křídla nakladatelského kolosu Albatros a na jejích stránkách vidíme, že na letošní podzim chystá reedici Kytice Karla Jaromíra Erbena právě v podobě, jak již vyšla v Květech poezie. Tak uvidíme, jestli se jedná pouze o dotisk titulu, který je dobré mít neustále na trhu, neboť patří k povinné školní četbě, či zda Mladá fronta po čase znovu naváže a budeme mít na trhu dvě podobné edice.
    Jan z Wojkowicz pocházel z movité rodiny Nebeských, jež navíc měla chvíli dojem, že patří ke šlechtě – odtud též umělecké jméno básníka –, neboť naletěla genealogickému podvodníkovi. Jan byl nadějným studentem filozofické fakulty, ovládal italštinu, francouzštinu, angličtinu i němčinu, ale poté se něco zadrhlo, – jak je připomenuto v doslovu: podobně jako u Ivana Blatného. Zhruba od dvacátého roku se básník věnoval jen vlastní tvorbě a taky zůstával doma, v posteli. Ochabnutí mělo asi spíš psychický než somatický původ. To však nezabránilo tomu, aby se poeta oženil, – i když nevěsta pocházela z rodiny, šlo o jeho sestřenici. Nymburského básníka připomněl například Ivan Wernisch v antologii „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2000). Nyní je tedy Jan z Wojkowicz znovu dán k posouzení díky svazečku Na smutném břehu snu. Hned na začátku čteme: „Že básník jsem tak citlivý a slabý, / své jemné sny vepřádám do hedvábí –“ A o něco dále zas: „Proč nejsem básníkem, jakým bych si být přál? / Tak stále zaklet ve slov mrtvých kleci! / A právě já, tak jasných visí král! / Jak rád bych jenom kreslil, maloval / Věčnosti snivou tvář všech zemských věcí!“
    Při čtení básní Jana z Wojkowicz zkrátka čtenářovo srdce usedá, když se jedná o ohlédnutí do minulosti: „Co bylo jinošství mé? Bázeň, touha. // Samé boje, smutky, elegie, / samé psychalgie, nostalgie, / samé nezkojení, samé churavění, / samé revolty a pláč… a touha, touha… // Jenom do prázdna mé srdce vždycky krvácelo!“ Přičemž stejně tak usedá nad popisem básníkovy přítomnosti: „Bohatý imaginací, však chudý vlastním žitím, / svůj trávím věk, já, těla zajatec – / kol oken mých čtyř stěn jdou rána, dny i noci, / kol oken mých čtyř stěn jdou čtyři roční doby – / měsíce, léta…“

    Ona na horkém pahrbku

    Připomenutím malého českého básníka, respektive básnířky, je též další svazek s názvem Usmrceni liliemi. Růžena Jesenská (1863–1940) prožila většinu života ve stejné době jako Jan z Wojkowicz a měla i stejné potíže, taky opěvovala především své nenaplněné srdce. Jakožto učitelka tehdy musela zůstat neprovdána, a tak její verše by se mnohdy mohly stát hymnami v prostorách Ženských domovů, pražského ubytovacího zařízení pro svobodné ženy, ostatně autorka byla smíchovskou rodačkou: „Víš, kdy je smutno? Když venku se šeří, / a já tu do soumraku hlavu chýlím, / a zvony zvoní, houpají se v dálkách, / a dole stojí děvče se svým milým.“
    Možná se bude zdát tvorba Růženy Jesenské archaická, avšak tematicky je vlastně velmi aktuální, akorát dnes se takovým dámám říká singles. A jak naznačuje již název nynějšího výboru, Růžena Jesenská ve svých básních často nasazovala klasické duo, lásku a smrt: „My proto jsme se neloučily, / že příliš jsme se milovaly, / smrt v život jsme si proměnily a pro život jsme umíraly. // Jsme mrtvy obě, živy obě, / ty mnou, já tebou! Kdo nás hostí? / Já bloudím kdes, ty čekáš v hrobě, / a obě rostem do věčnosti…“
    Na mollové struny hraje ostatně i Antonín Bartušek (1921–1974), přičemž zdůrazněme, že z hlediska vyzvednutí pozoruhodného pozapomenutého autora se výbor Odvrácená strana zítřka zdá z vydané pětice jednoznačně nejpřínosnější. Básník bývá řazen jakožto méně výrazné jméno ke spirituální, katolické poezii, ale není to přesné, protože tady se žádnými kříži nechřestí. Předčasně zemřelý ředitel Západomoravského muzea a galerie v Třebíči a zaměstnanec Státního ústavu památkové péče nebyl tak publikačně průrazný, i když na druhou stranu jeho texty vyšly rovněž v exilu, ovšem pod pseudonymem.
    I tady tedy máme v hlavní roli smrt: „Venku nás marně čeká vítr s pohřebními věnci, / aby nás představil větvi, s níž pro nás / celou noc hraje směšnou hru o oběšenci, / kterému došel provaz…“ A pochopitelně též lásku, dokonce tu erotickou: „Ona na horkém pahrbku / otevřená do krajiny krajina – / Na výduti hříchu / vztyčena v ladnou oblost, / dole loudivý vlom – / V podnebí úst zážeh síry, / podťata znovu se zvedla v kolenou, / klesla v kyčlích, / hlína –“

    Až babička zemře…

    Úplně jinou poetiku i pozici autora přináší výbor s názvem Trhám broukovi nožičky. Karel Hynek (1925–1953) nežil dlouho, ale velmi dlouho jsme si museli počkat na vydání jeho souborného díla ve svazku S vyloučením veřejnosti (1998). Pohyboval se v okruhu tehdejších surrealistických tvůrců, a tak k nim bývá počítán. Nicméně toto zařazení nemusí nikoho plašit, naopak. Když už byla výše řeč o povinné četbě, tak Karla Hynka by bylo možno použít jako odlehčení, pokud by studenty děsil jak Karel Hynek Mácha, tak Babička Boženy Němcové.
    Trhám broukovi nožičky totiž nabízí hned v úvodu Babičku po pitvě: „Vnoučata útočí na babiččin kapsář: Marcipánová panenka a koníček. Holátka si smlsnou. / Jednou, když babička uspávala u klavíru malou Adélku a věrná májová koťátka drápala na dvoře velkého psa, vnoučata vypáčila krucifixem její malovanou truhlu. / Paní Prošková děti napomenula: Až babička zemře, bude to stejně všechno vaše.“
    Přičemž Babička po pitvě (1946) je rovněž zářným příkladem toho, že ne vždy tu byla dnes tak dramatizovaná politická korektnost: „Babičko, co to je, bláznivá? / Stařenu napadlo kruté přirovnání: Viktorka je cikorka.“
    Pro znuděné žáky je též vhodný hravý soubor Interpunkce. Třeba o pomlčce: „V takových větách děláme pomlku / Když dívka leží v lese pokousaná od vlků / Volá o pomoc a přijde švarný mysliveček / To potom stačí napsat pomlčku a pár teček“. Karel Hynek byl zkrátka básník vtipný, nenechavý a z vážnosti poezie si vůbec nic nedělal. Když už hrozila kožená nuda, neváhal a vystřelil i dobře mířený vulgarismus.
    Nejobjemnější svazek Cestou k Ciguri pak představuje opravdu výraznou postavu. Je jí Antonin Artaud (1896–1948). Výbor vychází z třísvazkového souboru díla tohoto francouzského tvůrce v překladu Ladislava Šerého, vydaného v devadesátých a nultých letech a zrovna nyní rovněž reeditovaného. Pokud by někomu vrtalo hlavou, proč potom ještě vydávat výbor, odpověď najdeme v doslovu k Trhám broukovi nožičky – platí to totiž stejně pro Karla Hynka jako pro Antonina Artauda: „Sebrané spisy autora sice navždy zachycují, ovšem nedávají mu moc prostoru do budoucna k novému životu.“ Antonin Artaud přitom může být inspirativní postavou pro mladé čtenáře a adepty básnictví. Ne proto, že vyzkoušel rozličné drogy, ani proto, že cestoval za mexickými indiány, načež strávil léta zavřený na psychiatrii, kde ho mučili elektrošoky… Podstatné je to, že tento básník a divadelník se pohyboval na samotné hraně, nebral žádné ohledy na konvence a byl vždy svůj, proto s ním taky nejvíc zůstává spjat termín „divadlo krutosti“. Výbor z díla francouzského autora je tak především připomenutím, že to, že se naprosto zničíme, sice ještě naší tvorbě hloubku nezajistí, ale na druhou stranu i toho, že poezie není žádné spořádané „vyšívání“ veršíčků z nudy.

    To nejde pochopit

    Může se zdát zpozdilé, nadto po covidovém přeryvu, přijít s edicí básnických výborů. Proč něco takového dělat, když je jasné, že nepůjde o výdělečný podnik? Všimněme si, že jak nakladatelství, tak autoři, kteří chtějí vůbec uvažovat o komerčním sukcesu, musí poezii opustit a přejít k próze. To je možná důvod, proč se v současné atmosféře, kdy všichni chceme být úspěšní, – čímž logicky většina z nás končí jako ti neúspěšní –, tolik nerozumí poezii. Ne že by se nerozumělo samotným veršům, daleko spíš se nerozumí tomu, proč ji psát a vydávat, když to zkrátka nemůže přinést velké prodeje a peníze.
    Za poezii sice můžete dostat ocenění, můžete být tedy takzvaně cenění, ale těžko budete úspěšní z hlediska prodejního a komerčního. A čím je společenský tlak na úspěch větší, – kolik toho děláme jen tak, aniž bychom s tím obtěžovali druhé a měli čáku na nějaký úspěch? –, tím je poezie podivnější, tím je obtížnější vysvětlit, proč ji někdo píše a proč má být údajně důležitá.
    Přitom není třeba nic vysvětlovat. Zaprvé takové vysvětlování nikoho nepřesvědčí, zadruhé existují básníci, kteří jsou úspěšní i v dnešním smyslu – z hlediska prodejů a výdělku. Jeden dostal nedávno Nobelovu cenu za literaturu, jmenuje se Bob Dylan a je dost za vodou. A ten Shakespeare bude asi taky mít někde za Prahou pořádnou vilu s obrovským bazénem. Ne náhodou podle něj Čechy leží u moře… Navíc půjde o bazén zastřešený a prosklený, protože jinak by se to nejmenovalo Zimní pohádka.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Lidové noviny, 17. 9.2021
    RADIM KOPÁČ
    Místo květů opium – poezie!
    V pražském nakladatelství Dybbuk vydávali vždycky to, co by nemělo jinde šanci, o co by nebyl zájem, co by nepasovalo. Vzdálené kraje, málo známé jazyky, dávno minulá století, ale taky silně nepopulární témata a radikální, experimentální poetiky. Teď v čase, kdy je knižní trh nervózní z druhého roku pandemie, se v Dybbuku rozhodli přivést k novému životu jednu z nejpopulárnějších edic, které znají dějiny českých nakladatelství po druhé válce: Květy poezie. Ovšem pod jinou hlavičkou: Opium poezie. A taky trochu jinak: jako doplněk. „Chceme vydávat básníky a sbírky, které nám v Květech poezie chybějí a které by do edice zřejmě nakladatel nezařadil,“ říká Jan Šavrda z Dybbuku.

    Pěkná směsice

    Květy poezie byly řada kapesního, A6 formátu. Pestře barevná, dekorativně zdobená obálka, pevné desky, plastový přebal. Edice fungovala při nakladatelství Mladá fronta v letech 1958 až 2008 a vyšlo v ní přesně dvě stě čtyřicet dva titulů. Jako první Josef Svatopluk Machar (Tristium Vindobona), jako poslední Otokar Fischer (Poutník a píseň). Někdy dostaly šanci celé autorské sbírky, většinou šlo ale o pečlivě pořádané výbory, případně antologie. Jak z poezie domácí, tak překladové. V řadě našli místo básníci současní i antická klasika, případně globální velmistři typu Shakespeara nebo Goetha. Takže „pěkná směsice“, jak se zpívá v Machovi a Šebestové. Edice měla klasicky tři sudičky. Tou první byl šéfredaktor Mladé fronty Jiří Hájek, druhou odpovědná redaktorka Jiřina Fleková – a třetí pak výtvarnice Sylvie Vodáková (zaměřená jinak hlavně na ilustraci literatury pro děti). Ačkoli Hájek byl s poúnorovým režimem víc než zadobře, dal Květům poezie překvapivě vrchovatou míru volnosti. Pokud jdeme půlstoletím řady po titulech kontaminovaných nějakým ideologickým šuntem, pak jich napočítáme sotva desítku, vesměs z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejspíš to byla úlitba, aby mohly na světlo velké věci jako třeba básně Emily Dickinsonové (1977) nebo Sylvie Plathové (1984).
    Zatímco Květy poezie ladily za minulého režimu s dalšími populárními řadami jako Plamen, Cesty nebo Klub přátel poezie – Opium poezie dneska moc takových příbuzných nemá. Báseň je totiž v knižním byznysu už nějaký ten pátek trochu mimo hru. Nakladatelství Dybbuk má ale jinou než komerční motivaci. Jednak určující osobní zkušenost, jednak chuť objevovat. „Květy poezie máme od dětství rádi,“ říká Jan Šavrda. „Ta edice nás vlastně přivedla ke čtení poezie.“ A dodává, jakou linku chtějí v Opiu poezie držet: „Často půjde o básníky a sbírky z literárního okraje nebo dávno zapomenutá či opomenutá jména.“ Prvních pět titulů řady právě přistálo na knihkupeckých pultech.
    Vybranými autory jsou Růžena Jesenská, Antonin Artaud, Karel Hynek, Jan z Wojkovicz a Antonín Bartušek. Společný jmenovatel? Ani ne tak okraj literárních dějin nebo rovnou zapomenutí jako spíš fatální chmury, úzkostné fantazie a existenciální dramata. Plus často vyloženě tragické osudy: Hynek zemřel v sedmadvaceti na urémii, Jan z Wojkovicz strávil většinu života upoutaný na lůžku, Artaud zešílel. Ostatně i Bartušek zemřel předčasně, krátce po své padesátce. A Jesenská? Jejími verši cloumaly jedny z nejprudších vášní v české literatuře předminulého století. Každý z té autorské pětky se prostě „vyznačuje svou jedinečnou poetikou,“ jak říká Jan Šavrda.
    A jako neúprosný nadšenec pro věc uzavírá: „Třeba tou řadou pomůžeme formovat další čtenářskou generaci.“

    zobrazit celou recenzi
Přidat recenzi