dybbuk-024

Abbé Appliqué

Umění mrdati

Cena s DPH: 99 , e-kniha: 50 

Kniha Umění mrdati je stylizována do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své „bohaté zkušenosti“ ze zpovědnice předat svému mladému synovci. Ten je ve věcech lásky dosud nezkušeným, a proto mu strýcovy otevřené, poeticky opsané, ale i nehledanými slovy vyjádřené rady mají být návodem i poučením, jak obstát jako neodolatelný muž a náruživý milovník ve světě tělesné smyslnosti a ženské náruče. Abbé líčí základní milostné polohy, ale i romanticky a s básnickým zanícením doporučuje další erotické praktiky. Přesto se nejedná o francouzskou nápodobu kámasútry, jak by se mohlo zdát. Zkušený kazatel rozvážně vnímá milostnou touhu a konání jako pradávnou a člověku zcela přirozenou žádostivost. Sám uvážlivě dodává: „Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé.“ Kontroverzní dílko připisované Vítězslavu Nezvalovi.

Rok vydání

ISBN

80-86862-13-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862135

Počet stran

48

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 162 mm

Rok vydání

ISBN

80-86862-13-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862135

Počet stran

48

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 162 mm

edice ¤, sv. 1

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 8. 6. 2006

    V minulých letech jsme se již dočkali reedic Erotické revue, Halasovy sbírky Thyrsos a dalších prvorepublikových „erotických výstřelků“. Jako první svazek nové edice nyní nakladatelství Dybbuk vydalo útlou prózu, kterou poprvé publikoval v roce 1940 Kruh přátel klasické literatury erotické. Údajný překladatel byl podepsán iniciálami J. H., dílo však bývá připisováno Vítězslavu Nezvalovi.
    V úvodu se dočteme, že autor se ve skutečnosti jmenoval Joseph de Souvenir (1763 – 1853): „Čtenář i spanilá čtenářka, kteří si přečtou moudrosti tohoto znamenitého muže, dají mu jistě za pravdu, že ,více je dost a méně není nic‘.“
    Text sám je pak stylizován jako dopis osmnáctiletému synovci. Strýc radí synovci bez okolků v nejdůležitější součásti života pozemského – ve věcech tělesné lásky: „A zase: trčí nad tebou nádherný jezdec, oblečený tím nejkrásnějším jezdeckým oblekem, totiž svou nahotou, a s vypjatými prsy cválá do cílové pásky ukojení.“
    V současné záplavě erotické literatury i sexuálních příruček asi těžko moudrý abbé zaujme otevřeností svých názorů. To, proč lze text považovat za pozoruhodný, je však bezesporu květnatost jazyka, jímž je sepsán: „Raději se potop do studánky jejího klína a zaposlouchej se do hry vlnek, jež se studánkou šíří, zatímco z ní tvá dychtivá ústa pijí.“
    oh

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iDnes, 8. 6. 2006

    Ondřej Bezr
    Vyšel Abbého erotický odkaz. Psal ho Nezval?

    Poetické dílko, působící jen na první pohled jako pornografie, vydalo nakladatelství Dybbuk. Je připisováno Vítězslavu Nezvalovi.

    Už sám název útlého, graficky velmi čistého svazku, možná zavede představu povrchního zájemce trochu jinam, než má. Jakkoli totiž kniha Umění mrdati skutečně nehovoří prakticky o ničem jiném, než co si vetkla do titulu, činí tak – přes použité výrazivo – se značnou noblesou.
    Autorem, uvedeným v záhlaví, je jakýsi Abbé Appliqué, vlastním jménem Joseph de Souvenir, tedy kněz, který prostřednictvím zpovědnice načerpal mnoho zkušeností z oblasti fyzické lásky.
    Sám tvrdí: „Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé. Slouže kundě, sloužil jsem svému Stvořiteli.“
    Nyní tedy své zkušenosti prostřednictvím dopisu předává svému synovci Jeanovi. Ten právě končí s klášterní výchovou a měl by se „vrhnout do života“. Rady jeho strýce by mu měly napomoci vyznat se v tajemství erotiky ať už v zájezdním hostinci nebo u královského dvora Ludvíka XV.
    Zajímavý je příběh nejasného autorství knihy. Umění mrdati poprvé vydal Kruh přátel klasické literatury erotické v Praze roku 1940. Údajný překladatel byl ukryt pod šifrou J. H. Autorství je nicméně připisováno básníkovi Vítězslavu Nezvalovi.
    Nebylo by divu, kdyby Nezval skutečně dílo napsal. Meziváleční avantgardisté byli svou zálibou v erotické literatuře proslulí, vydávali dokonce sborník Erotická revue (tu v minulých letech v reprintu vydalo nakladatelství Torst), známé jsou i explicitní erotické kresby a koláže Toyen či Jindřicha Štyrského.
    Sám Nezval kromě erotiky, jež stojí v podtextu řady jeho básní už od dvacátých let, kdy byl představitelem poetismu, také rád občas pracoval anonymně. Jeho nejslavnějším pseudonymním dílem je sbírka 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida z roku 1936.
    Otázka, zda Umění mrdati je skutečně Nezvalovým dílem, však zůstává nezodpovězena na sto procent. Jisté je, že fiktivní dopis je dílem člověka, který měl k erotice silný vztah, rozuměl jí a byl mimořádně literárně nadán. A všechny tyto rysy právě na Nezvala sedí dokonale.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 29. 8. 2007

    Pavel Šidák
    Umění mluviti o erotice
    Abbé Appliqué a Paul Verlaine

    Dvě útlé knížečky erotického obsahu jsou v textech na obálce prohlašovány za „poetické“ a „jazykově brilantní“. Co se takovými atributy v říši erotiky vlastně míní?

    Erotická literatura – se svými dvěma mezními polohami, pornografií jako účelovým psaním a literaturou milostnou – pokrývá široké pole: od explicitního po metaforické či dráždivě náznakové; vnitřní pnutí do velké míry souvisí s tím, jakou funkci v ní plní sex(ualita): zasahuje-li samotný smysl díla (tzn. plní-li sexuálně kompenzační funkci; pak se ocitáme mimo uměleckou oblast, neboť se vytrácí místo pro estetický odstup), či je-li povrchově motivická (a sex je zde znakem, metaforou): tak se vykládají filosofující díla typu knih Bataillových, de Bergova Obrazu a tak také vykládají de Sada jeho příznivci. Kvalitní erotická literatura přitom vždy přináší něco navíc: příběh, skryté téma (jako například u zmíněného Bataille) nebo simultánní významovou dimenzi; jak napsal Štyrský, „sestrou erotiky je bezděčný úsměv, pocit komiky nebo záchvěv hrůzy“.
    Kontroverzní povaha erotické literatury neustále představuje výzvu jak obhájcům, tak odpůrcům, a každý nový pokus na tomto poli lze číst i jako přesouvání sil na bojišti pro a proti.

    Erotika jako umění jazyka
    Specifické úskalí této literatury vyvěrá z faktu, že nedokonalé dílo není pouze kýč, jak je tomu u děl s jinou tematikou, ale navíc se okamžitě ocitá v poli ne-morálního (a tedy odsouzeníhodného). Hlediska morální lze přitom odsunout jen tehdy, vytrhuje-li dílo z jejich jurisdikce právě jeho umělecká hodnota. Jednou z možností, jak ji poměřit, je hledisko jazykového ztvárnění („erotický jazyk“), jež by zároveň mohlo do jisté míry ulehčit problémy s vymezením erotické literatury: totiž jazyk, který aktu čtení dodává nádech vzrušení (v nejširším smyslu), který dovoluje prozkoumat nejzazší výspu na vratkém pomezním poli mezi literaturou a žitým životem, mezi fikčním světem a aktuální realitou (tak se mimo jiné eliminuje pornografie jako čistě pragmatické texty vedoucí k ukojení). Dějiny erotické literatury můžeme vidět právě jako hledání takového jazyka: uměleckého jazyka tematizujícího erotiku. Erotičnost nesmí narušovat uměleckou integritu díla, přitom se z textu nesmí vytratit. I tak zůstává k dispozici poměrně široké rozpětí: od věcných pojmenování (například v Máchových Denících) přes téměř lékařský jazyk Jana Křesadla k synesteticko-litanické metaforičnosti Halasových Mladých žen.
    Jaký jazyk přinášejí první dva svazky erotické edice nakladatelství Dybbuk? Ačkoliv se knihy liší žánrem (epištola a milostná lyrika), ze zvoleného hlediska splývají. Zvolily jazyk, který osciluje mezi mírným poetizováním a explicitností drženou na samé hranici vulgarismů (zvláště u Verlaina spíše cítíme nápovědi koprolalie).

    Návod k použití
    Knížka Umění mrdati je dílo sporného autorství: pod jménem Abbé Appliqué se skrývá reálná postava Josepha de Souvenir; překladatel se uvádí enigmatickou zkratkou J. H. a není vyloučeno, že tyto iniciály kryjí pravého autora. Autorství je rovněž připisováno Vítězslavu Nezvalovi. Domníváme se, že je to vztah klamný, ale nabízí nám zajímavé srovnání. Vyjděme od Nezvalova Erotického nocturna (1931), zvláštním způsobem laděné otevřeně erotické výpovědi, ovšem vysoce subjektivizované, kde se sexualita explicitně převádí na problém řeči (vulgarismy jako fetiš: „slovo mrdat je diamantové… jako šperk… má magickou moc“) a kde navíc – ve shodě s výše citovaným výrokem Štyrského – není sexualita osamocena, ale vstupuje do surrealistických vztahů s okolím fikčního světa (pokoj v nevěstinci je jako „umrlčí komora z nejkrásnější básně Walt Whitmana“, vlastní sexuální scény se dějí v mihotavé atmosféře snu, představ, reality, rozjitřeně vnímaného smyslového světa atd.). Erotické nocturno je koncipováno jako vzpomínka s rámcovou kompozicí, erotika v něm popsaná je i není erotikou skutečnou, má metaforický rozměr.
    Oproti tomu Umění mrdati je jednoduše koncipovaný text-dopis, v němž abbé poučuje svého synovce o věcech tělesné lásky; text tedy funguje jako návod, který neopouští primární popisnou rovinu, a završuje jej pokyn příjemci dopisu vyhledat jistou dívku, s níž bude moci naučené uplatnit v praxi. Váhám, je-li zde možno mluvit o estetické hodnotě; text snad mohl mít jistou hodnotu uměleckou (jakožto vývojový impuls): pokus užít zcela explicitní jazyk (na rozdíl od dobové přejemnělé metaforiky) a přitom neupadnout do neutrálního jazyka vědy a zároveň se vyhnout oplzlosti. Nakonec je však jazyk Umění mrdati nejbližší jazyku manuálu k domácímu spotřebiči: počínaje návodem, jak přístroj vybalit a uvést v činnost, přes přesný popis, jak tuto činnost co nejefektivněji provozovat (chybí jen závěrečná pasáž o ekologické likvidaci výrobku). Jazyk postrádá gradaci: občas sice užije metaforu, namnoze však otřelou („kotel žádostivosti“), nejčastěji zůstává v neutrální, nepříznakové rovině s výpady do roviny běžně hovorové, a tedy lehce vulgární: jazyk, jakým se o sexu nejsnáze mluví, jazyk nenápaditý, hlavně – a hůře – nejen nevzrušující, ale sám o sobě nevzrušený.

    „Sen o ženských stehnech“
    Druhou z erotik Dybbuku jsou v jednom svazku vydané „ryzí a odborně pornografické veršové knihy“ (F. X. Šalda), Ženy a Muži Paula Verlaina.
    Z Verlainova básnického habitu zde nalézáme jen málo (nutno uvést, že díla pocházejí z konce básníkova života; psal je smrtelně nemocný a kvůli penězům), a to i když básně posuzujeme jen jinými autorový mi erotickými opusy. V češtině máme k dispozici napřílad výňatky z cyklu Erotické sonety (Seifertův překlad v Erotické revui); oproti jejich rytmickému, verlainovsky hudebnímu verši a náznakové motivice stojí zde opěvání tělesného sexu (tedy nikoli erotiky) v jeho totalitě (fundamentální rozpětí tematiky už naznačují názvy dílek: poezie hetero- a homosexuální) vlastně jen jako apoteóza a adorace tělesných částí (též pachů; básně bývají olfaktoricky zaměřeny). Sexus se však – traktován jako básnické motivy – stává spíše únavným karuselem. Motivické totalitě odpovídá i jazyk. Zvláště v českém překladu se dosti kakofonicky střídají vulgarismy s hovorovou mluvou a letmými poetismy. Celek pak jen potvrzuje tezi, že pornografie potřebuje cosi nevyřčeného, prostor pro čtenářovu fantazii; jazyková nevyhraněnost a na doraz jdoucí obraznost pak ve čtenáři zanechávají spíše jakousi pachuť; maně jej napadá, co o Verlainovi kdysi napsal Jan Zábrana: „tam, kde naslouchal [básnickému hlasu svého génia], dosáhl svého nejlepšího; kde se uchýlil a pokusil o poesii, která mu nebyla vlastní a rostla z jiných principů, ztratily jeho básně nenapodobitelnost a zamořovaly sbírky průměrností“.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz