dybbuk-294

Ondřej Böhm

Údolí

Cena s DPH: 101 , e-kniha: 50 

Díky bezbřehé svobodomyslnosti zdejšího hostinského, kterou by nezasvěcení mohli považovat za lhostejnost a bordelářství, si hosté přizpůsobili hospodu k obrazu svému a zaplnili ji bizarní směsicí nejroztodivnějších předmětů od aristonu po vycpaného kosa. Postupem času se ze štamgastů stali přátelé, ovšem žádná idyla netrvá věčně. Do údolí nevybíravým způsobem vtrhne majitel cirkusu a začne skupovat pozemky. Důvod jeho počínání je pro všechny záhadou, protože v tomhle zapomenutém koutu na okraji města není kromě jeskyně, kam o víkendech směřují rodiny výletníků, nic pozoruhodného. Hostinský už toho za pípou zažil tolik, že ho výhrůžky nemohou rozházet. Odmítne hospodu prodat a příběh se začne zamotávat…

Upozornění pro čtenáře: Součástí dějového propletence je přeházené stránkování, které má svoji vnitřní logiku. Právě tak i existence dvou knih se stejným názvem Údolí a naprosto totožným obsahem, odlišujících se pouze jmény autorů Michal Šanda a Ondřej Böhm. Vysvětlení se čtenáři dozvědí v závěru. Vzhledem k totožnému obsahu není nezbytně nutné kupovat obě knihy současně.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-184-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381843

Počet stran

96

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

120 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-184-3

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381843

Počet stran

96

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

120 × 190 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 31. 5. 2018
    Vladimír Novotný

    JAK POSTMODERNÍ I POETICKÉ ROZMARNÉ LÉTO Jak by to výstižně pověděl Isaak Babel, není úplně vyloučeno, že mezi oběma recenzovanými knížkami, rozuměj mezi prózou Böhmovou a prózou Šandovou, není jeden rozdíl, nýbrž dva velké rozdíly. Doplňme, že přinejmenším dva. Text je text, co však říká tiráž? Nuže, u Böhmova Údolí končí ISBN na 184-3, zatímco u Šandova Údolí na 181-2. Dále: autorem ilustrací k Šandově knize je Michal Šanda, kdežto ilustrace k Böhmově knize pořídil Ondřej Böhm. Obě knížky se zvesela (možná) uzavírají stránkou s pořadovým číslem 7, po cortázarovském kompozičním vzoru však v Údolí snadno najdeme i stránky jiné, kupříkladu s. 201 až 204. Hodláme-li se ale s úlevnou a čistou myslí letmo věnovat fundamentálnějším rozdílům mezi novou knihou renomovaného literáta Michala Šandy a nenadále se zjevivší „prvotinou“ neznámého neliteráta Ondřeje Böhma, pro začátek se snad můžeme spokojit se zjištěním i ujištěním, že ta první i ta druhá začíná sugestivním konstatováním, že „ospalé ticho protnulo zaštěkání“. Tak jest, stalo se, a nyní aby si podobně zvídavě a obdobně zvědavě zahafal rovněž recenzent. Pohříchu na této straně Tvaru spíše dvojrecenzent.
    Leč ty rozdíly, ty rozdíly! Jsou, nebo nejsou? Co kdyby oba autoři, Ondřej Böhm a Michal Šanda, byli jedno a totéž, jedni a titíž nebo jeden a tentýž? Nejsou jejich texty natolik identické, že se také téměř stoprocentní identita obou autorů ztrácí až vytrácí v oboustranně a obapolně sdílené spoluidentitě? Má tudíž smysl zkoumat, co všechno se kupříkladu v Šandově textu nalézá mezi s. 37 a 38, a co všecičko je tam zase k nalezení u Böhma? Máme to povědět, máme to vyslovit všech zábran zbaveni, či nikoliv? Pokud to ale neprozradíme, nevyslepičíme, nevypovíme, tím pádem ani nikomu nic neřekneme, nepřitakáme pak Šandově výstižné sentenci ze s. 5 jeho Údolí, jež zní: „Řeči o neříkání se točily v bludné spirále“? A zároveň i naprosto totožně znějící sentenci Böhmově na téže straně jeho Údolí?
    Spoléhajíce se na výmluvnou recenzentskou sebereflexi, nyní načas i nadobro uzavřemež rozpravu o rozdílech mezi oběma Údolími. Copak je totiž literární kritika nějakou hrou na téma „Najdi tolik a tolik rozdílů“? Jen ať je hledají a (ne)najdou čtenáři. Jen ať se tím pečlivě a důkladně zabývá mladší recenzent z opárenského údolí. Jen ať Böhm pilně pátrá v Šandovi a Šanda pozorně v Böhmovi. Každý z nich má přece šedých buněk k textovému obzírání více než habaděj. Také my se však můžeme pokusit obojí „údolní“ texty trpělivě rekognoskovat. Dříve než ale s patřičnou vážností pojednáme o těch, co nepochybně vzešly z autorského pera, upozorněme nejprve na ty, které sice též vzešly z pera autorského, ovšem jiného, cizího.
    V knize Údolí se totiž hned podvakráte objeví poměrně rozsáhlý výňatek z kdysi tolik slavné a ctěné prózy Johna Steinbecka Na plechárně, přičemž s rozumným odůvodněním, že také v Údolí jde o jakousi plechárnu sui generis, byť ze dřeva. Namoutě, jsme svědky ukázkové postmoderní citace jak hrom! V zájmu post-postmoderní poetiky poté během vyprávění (měli bychom mluvit raději o pásmu) logicky dojde i na zevrubnou a zasvěcenou fotbalovou reportáž, při níž redaktor Jakub Šofar zlolajně nedával pozor a ponechal v textu obou knížek nesprávná příjmení jako Kimich nebo Flozenzi, dále přehlédl i chybné Parollo či Eder. Žádný fotbalový bůh bdící nad vzpomínkou na šampionát Evropy 2016 zřejmě zavčas varovně nezatroubil na šofar!
    Zmíněná autorská volba žánru reportáže ale představuje toliko jednu z možností, jimiž prozaik (či prozaikové) uplatňuje(jí) rozmanité vypravěčské varianty. Jejich společným jmenovatelem v Údolí nejsou pouze zpřeházené stránky (co když ale ve skutečnosti nejsou zpřeházené ani trochu?) a dozajista nejde jenom o náruživou a nezkrotnou (Šandovu? Böhmovu?) chuť vyprávět, a to znovu, zase a opět, jinak řečeno o příslovečnou autorskou lust zu fabulieren. Z určitého odstupu je zjevné, že kráčí o svérázně zaktualizovanou reminiscenci dávné poetistické filosofie života, jakož i filosofie tvorby. Transformovanou do nemálo roztodivné, ne-li přímo vrtošivé soudobé estetiky postmoderní a jejím prostřednictvím přímo doprostřed košatého a tvořivého světa kdesi na okrajích konformní society, ovšem světa, v němž i brutalita v sobě může skrývat určité poetično a poetično naopak zprudka nabývá na robustnosti a razantnosti. Takový je ostatně i jazyk protagonistů Údolí: posedle se v něm používá jadrně hovorové, až hrabalovsky temperované hospodské češtiny. Neboli řeči, která má šmak i říz. Přechodníkům však, zdá se, nenávratně odzvonilo.
    Vraťme se ale k nezřízené autorské touze vyprávět a touze po vyprávění. Pohlédnemeli na tento tvůrčí ajfr z dostatečného literárněhistorického odstupu, nemohou nám nebo neměly by nám uniknout zjevné i nezjevné filiace čili souvislosti mezi postmoderně koncipovaným Údolím a mezi klasickým dílkem českého literárního poetismu (vydaným devět desetiletí před uvedeným fotbalovým šampionátem a odehrávajícím se taktéž v červnu). S dílkem, jež s tragikomickou vážností a zároveň nevážností reflektuje (zdůrazněme, že v několika proměnlivých stylových rovinách) několikero symptomatických výjevů z jednoho, připusťme, že opravdu tuze rozmarného, léta. Analogicky rozmarně pak více či méně vyznívají i minipříběhy a minipříhody jednotlivých protagonistů v próze Údolí: pouze jejich soudobé výrazivo a zvolené jazykové finesy dnešního ražení jsou odlišné a zdánlivě stejně nesouměřitelné, nakolik odlišný a zdánlivě nesouměřitelný je poetismus holdující všem domnělým i nedomnělým krásám světa ve srovnání s postmodernou rozpustile líčící i rozverně pranýřující nynější „krásný nový svět“.
    Co však na počátku zmiňované rozdíly? Pomlčme o nich, beztak se tajemství nejtajnější prózy Údolí nejspíše skrývají především na stranách 85 až 121 a dále 126 až 200. Kdo tuto záhadnou syžetovou i fabulační záhadu vyluští a vyřeší, zvláště pokud přeskočí stranu 83, určitě přijde i na poněkud šťastné a ještě šťastnější způsoby léta. Zato postav, nikoli epizodických – ve srovnání s poetistickou prózou – je v Údolí mnohem víc, čím dál víc se při četbě zdá, že dokonce nesrovnatelně víc, což není ani trochu náhoda. Leč někdejší klasikův smysl pro nevtíravou neverbální komunikaci současný spisovatel vehementně zavrhuje a alfou i omegou jeho postmoderního pábení se naopak stává do akčního rámce zasazená verbální komunikace v nesčetných podobách a projevech. A rezultát? Hospodské údolí v Údolí není ani nebeské, ani slzavé, zato je – i díky všemožným slovním taškařicím a pijáckým historkám – neobyčejně člověčenské. Koneckonců navlas a nachlup stejně jako u archaických postaviček z Rozmarného léta.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Prokopák 8 (2018)

    Lucie Kaletová

    Konverzace na Facebooku
    Lucie: „Jsem z tvé knížky nadšená. Moc mě bavila. Něčím mi připomíná Hrabala.“
    Michal: „Nojo, to lidi říkaj, protože se to odehrává v hospodě. To vůbec není pravda! Hrabal má filosofickej přesah, přece.“
    Lucie: „Ne, to není kvůli hospodě! To je kvůli tomu, jak jsou popsaný ty lidi. Že jsou fakt živý a že… i přes ty hnusný věci je to vlastně krásný. Je to vlastně láskyplná kniha.“
    Michal: (Dlouhé virtuální ticho.) „Nojono. Tak jsem rád, že se ti líbila.“

    Michal Šanda nikdy nepíše nic, co by se podobalo klišé. Takže mou chválu, která se klišé podobá, si asi do deníčku nezapíše. Ale mně se teď dostal do ruky bič na Šandu, já to tady můžu všecko napsat. Autor tvrdí, že hrdinové a místo v příběhu zvaném Údolí jsou vymyšlení a nemají skutečné předlohy. Respektujme to, je to přece autor. Jde o čistě náhodné podobnosti, drobné inspirace. O čem je Údolí? V Údolí je dřevěná kůča. V ní hospoda. V té hospodě je hospodský. Říká stejné fóry jako jistý Jiří H., stejně nadává, že pivo moc pění. Zachránil čokla, který se zabydlel v jeho autě. Co je důležité, v té hospodě se scházejí lidi. Pořád ti samí. Každý den stejní lidé na stejném místě vedou stejné řeči, jenže přesto se dějí věci. Někdo je žárlivý, někdo moc chlastá, někdo je pořád nadržený, protože nemá štěstí na holky. Občas někdo někomu píchne, ale nejsou kolem toho žádné velké děkovačky. Dokonce i s tím sexuálním problémem věčného nadržence se dá něco dělat. Mají co řešit a ještě ke všemu se tu objeví cirkusák, který skupuje Údolí metr za metrem, hektar za hektarem. Co se stane s tou boudou, kde mohou být spolu, kde se toho skrytě děje mnohem víc, než jen překlápění půllitrů? A co se stane s Údolím?
    Michal Šanda nenechá čtenáře zlenivět, přehazuje čísla stránek, do textu vkládá „nepatřičná“ slova, která s ničím nesouvisí, píchnou vás při čtení do zadku jako špendlík a nutí přemýšlet proč. Nebo se zasmát. Kniha vyšla ve dvou verzích: Na jedné z nich je uveden skutečný autor, na druhé je pod titulem uveden Ondřej Böhm, hlavní hrdina příběhu. Co vám mám vykládat? Je to drzé, prostořeké, syrové, hanbaté, smutné, veselé a je to lidské. Je to taky ujeté. A pravdivé. A já vlastně nevím, jestli to píšu o té knize nebo o tom místě, o Jedové chýši. Myslím, že to platí na oboje.

    Trochu jsme to v minulém roce s vydáváním Prokopáku flákali. Jednak kvůli rozsáhlé rekonstrukci, pak také kvůli kandidatuře do parlamentu. A vypadá to, že se Michal Šanda v sekretariátu redakce nudil, jelikož na sklonku loňského roku vydal svou novou knihu, Údolí. Útlá novela o trablech jednoho hospodského nabídne nevšední počtení všem, kterým nechybí imaginace, zalíbení v jazykových hrátkách a smysl pro originální humor. Šanda nám v tenkém formátu stihne podat hned několik prolínajících se životních příběhů, reportáž z fotbalového zápasu, recept na guláš, reklamu na další knihu z vlastní tvorby a poučí nás o bezmála stovce českých výrazů, obsahujících slovo kos. Když po chvíli čtení zjistíme, že historce, která právě začala vrcholit, chybí pointa, chvíli budeme zmateně dumat nebo dokonce nadávat na bordel v tiskárně. Chybí tady stránka. A naopak. Když se zhruba ve třetině devadesátistránkové novely objeví strana 122, jsme na chvilku v úplně jiné knize. Úryvky z románu Jonha Steinbecka Na plechárně je Údolí umně prošpikované hned dvakrát.
    Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifornii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené, zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí, jak kdosi kdysi řekl, děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci, čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se podíval jinou skulinou, možná by byl řekl světci, andělé, mučedníci a lidé boží, a byl by mínil totéž.
    Autorovo dětské okouzlení Steinbeckovým dílem se pár desítek let poté proměnilo ve skutečnost. Našel svou „plechárnu“. I když dřevěnou, a v Prokopském údolí. Hravou formou ztvárnil známá místa, výrazné charaktery štamgastů, a zakomponoval i problémy, se kterými se nejedno sdružení snažící se bránit přírodní skvosty před chamtivostí bohatých a mocných poslední roky potýká. Michale, děkujeme! Jen doufáme, že se závěr tvé knihy nestane realitou.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 19. 12. 2017

    Radim Kopáč
    Steinbeck v údolí

    Michal Šanda (* 1965) patří k nejzábavnějším spisovatelům, kterými se může česká literatura po roce 1989 pochlubit. Není to sice zábava pro každého, vyžaduje jistou odvahu i trpělivost, ale kdo si chce hrát, neodejde s prázdnou. Dokazuje to i jeho třiadvacátá kniha Údolí, útlá novela, kde Šanda smeká hned před třemi velkými kolegy: Steinbeckem, Hrabalem a Hiršalem. Ovšem tvůrčím způsobem, neotřele, s nápadem i vtipem. Údolí je zaprvé dost rozbujelý formální experiment, kterému otevřel v Čechách šedesátých let cestu poslední jmenovaný Josef Hiršal. Šandova kniha vyšla vlastně dvakrát: jednou má na obálce jeho jméno, podruhé jistého Ondřeje Böhma, bohémského výčepního z jedné zapadlé pražské hospody, který se časem ukáže jako klíčová figura příběhu. V knížce opakovaně nesedí stránkování, listy jsou přeházené, dvakrát se autorovi do textu vmontují úryvky ze Steinbeckovy klasiky Na plechárně. Šanda se nežinýruje čtenáře provokovat krásně zbytečnými výlety do jiných žánrů i stylů: nabídne reportáž z fotbalového zápasu, minutovou divadelní hru, slovníkové heslo nebo recept. A když ho znaví psaní, vypomůže si kresbou. Údolí je zadruhé poctou hrabalovskému typu vyprávění, spontánnímu, lehce chaotickému toku příběhů, historek a legend, v nichž na sebe narážejí tragédie s komedií, vysoké s nízkým, láska a smrt. Text knihy plyne většinou v přímé řeči, v hovorech lidí, vesměs svérázných typů kolem padesátky, kteří sedí kolem stolu v údolní hospodě, přeměněné časem v jakési spiklenecké doupě, v alternativní domov, v oázu relativní svobody na periferii nepřátelského světa. A pokud se řeči nevedou, pokud nepřicházejí na přetřes „kořalka, flundry, zahálka“, vystačí si vypravěči i jejich hrdinové s pouhým bytím, s nasloucháním sobě, druhému, světu. V takových momentech vstupuje do Šandovy knížky jistý stesk, pocit ztraceného, respektive nikdy nenalezeného ráje.
    Do třetice je Údolí svébytnou variantou zmíněné Steinbeckovy prózy, vydané v posledním roce druhé světové války. Ovšem pokud má banda Steinbeckových povalečů a vožungrů za cíl nachystat pořádnou párty pro svého oblíbeného „Doktora“, s Šandovým hospodským Ondřejem je to naopak. Je to on, kdo denně chystá svým kumpánům drobné radosti, kdo jim nezištně dává pocit, že někam patří, že na nich někomu záleží. Ondřej má sice profil bohéma, ale ví dobře, na které straně stát. Když do titulního údolí zavítá podezřelá famílie cirkusáků, aby jim hospodu prodal, neboť s pozemky kují své plány, vyrazí s nimi dveře. Jenže oni se vrátí oknem – a finále knihy je neradostné. K realitě je odtud, co by kamenem dohodil.
    Údolí sice není položka z kategorie velký román, který by bilancoval české dějiny posledních dekád, po němž se tolik volá. Má ale jiné, podstatnější kvality: ukazuje, co všechno lze s literaturou formálně provádět, jak nosná může být chuť vyprávět, radostně obcovat s řečí, s jazykem, se slovem, které v Šandově případě proklouzne hravě i tam, kam tělo nemůže. A nejen v této knížce, vlastně v každé, kterou Michal Šanda doposud napsal.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    http://www.dennikn.sk, 18. 1. 2018

    ALEXANDER BALOGH
    Krčmár nečakane postúpil z úlohy hrdinu knihy až na jej autora

    Údolí vyšlo dvakrát – s totožným obsahom, rozdiel je len v mene autora. To však nie je jediné prekvapenie, ktoré poteší čitateľa, ochotného pristúpiť na spisovateľovu hru.
    Skutočnosť, že naraz vyjdú dve nové knihy s rovnakým náz­vom, nie je úplne bežná, ale dobre. Stane sa. Lenže ak tieto dve knihy, a to je prípad titulu Údolí, vyjdú v jednom vydavateľstve (Dybbuk) a sú vizuálne a obsahovo absolútne totožné (jediným rozdielom je, že jedna má na obálke ako autora uvedeného Michala Šandu a druhá Ondřeja Böhma), je zrejmé, že ide o zámerný a dosť krkolomný experiment. Koho iného, ako Michala Šandu, samozrejme, lebo on je skutočným a jediným autorom.
    Celá pravda o Antonínovi Dvořákovi
    Šandu, toho nadmieru produktívneho básnika a pro­zaika, ktorý sa len v posledných rokoch vybláznil napríklad spolu s Ivanom Wernischom v knižke Jakápak prdel citovaním, vymýšľaním, spomínaním či prekrúcaním všetkého možného, kde dobrý nápad odštartuje gejzír ešte lepších, s pointou či bez nej, a jednu tému v najnečakanejšej chvíli pre istotu vystrieda iná.
    Čoskoro nato zašiel ešte ďalej a opäť si povedal, že všetko je dovolené. Siahol na ikonu a v knižke Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka oznámil českej verejnosti, ako by vyzeral skladateľov život, keby nepodľahol volaniu múz a zostal verný rodinnej mäsiarskej tradícii. Osobitne dojemná je pasáž o priateľstve Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmsa. Hoci sa stretli iba raz, pri držkovej polievke, zostali si blízki a Brahms dokonca kvôli Dvořákovi, ktorý nepoznal noty, prepísal svoj vznikajúci opus do mäsiarskeho názvoslovia a, samozrejme, začal ho mäsovým kľúčom.
    Z množstva ďalších Šandových experimentálnych literárnych hračiek pripomeňme ešte aspoň knižku básní, dialógov, scenárov a minipoviedok plnú mrazivého humoru, ale aj hravého dadaizmu s názvom Rabování samozvaného generála Rona Zacapy v hostinci U Hrocha. Autor si tu okrem iného vyskúšal parodickú „rozhlasovú reportáž z obrazu Jana van Eycka“, plnú dôležitých zbytočností s neodmysliteľnou telefonickou súťažou.
    Táto odbočka k niektorým predošlým Šandovým knihám nebola samoúčelná. Príprava čitateľa, ktorý náhodou ešte nemal to potešenie poznať tohto autora s neskrotnou chuťou a vtipom žonglujúceho s písaným slovom, nie je na škodu. Treba sa totiž pripraviť na všeličo, ak nie na všetko.
    Zámerné prehadzovanie strán
    Na svete je teda najnovšie Údolí, a spätne možno špekulovať, že dlhý názov predošlej knihy je svojou krčmovou lokalizáciou akousi predprípravou na Údolí. Aj tam sa pod drsným, ale starostlivým dohľadom krčmára Ondřeja stretáva partička štamgastov, svojráznych postavičiek so svojimi radosťami, starosťami, priznaniami i výmyslami.
    Hľadať v ich niekedy chao­tickom rozprávaní ten toľko požadovaný príbeh môže len človek, ktorý Šandu nepozná, no vo finále sa mnohé z počutého a povedaného zúročí.
    Dovtedy sa však do neraz bizarných krčmových dialógov a historiek zamieša všeličo – úryvok zo Steinbeckovej knihy Na plechárni, stratený a nájdený recept na chili con carne, kúsok divadelnej hry či strhujúca reportáž z hviezdneho futbalového duelu medzi Nemeckom a Talianskom.
    Šandovým galačíslom je však (popri spomínanom dvojjedinom vydaní knihy) zámerné prehadzovanie strán. V tom postmodernom, avantgardnom a ktovieakom autorskom experimentovaní si čitateľ možno ani nemusí všimnúť, že občas nejaká strana chýba, no protagonisti ho na to skôr či neskôr vďačne upozornia.

    Správu o dovolenke v Grécku videl najskôr pes
    Napríklad hádkou, či už bola reč o tom, ako bolo v Grécku. Nuž, bola aj nebola, akurát dotyčný štamgast Brutus o gréckom pobyte porozprával na strane 30, ktorú si však domáci pes Hrom ukoristil a dal ju láskavo k dispozícii návštevníkom krčmy, a teda potom aj čitateľom až po ďalších troch desiatkach strán.
    K zásadnejšiemu sporu dochádza pri výčape, keď sa Michal (to už aj menej zdatný čitateľ pomaly začína tušiť, že je to sám Šanda) priznal, že napísal knihu o tom, čo sa deje v ich krčme. Jej šéf Ondřej si síce nerobí nárok na autorstvo (veď nenapísal ani riadok), ale má iný silný argument – všetko, čo je v knihe napísané, prežil na vlastnej koži. Chlapi sa nakoniec dohodnú, že dve rôzne obálky to vyriešia, a tak veľkorysý mystifikátor Šanda navždy uviedol do literárnej histórie aj nejestvujúceho Ondřeja Böhma.
    Kníhkupci aj čitatelia v tom môžu mať trochu zmätok, zberatelia rarít si však zrejme zaobstarajú obe vydania. A spokojný Šanda je najmä rád, že keď sa mu už nepodarilo úvodnú stranu textu s číslom sedem v zmätku pri prehadzovaní jednotlivých stránok nebadane „stratiť“, aspoň ju odsunul čo najďalej a je zastrčená na samom konci. „V knihe sa veci stanú skutočnosťou až v okamihu, keď si ich prečíta čitateľ. Keby som to s tou sedmičkou neurobil, táto kniha by sa skončila skôr, než by sa začala,“ hovorí tajuplne. „A čo je na tej siedmej strane také strašné?“ pýta sa Ondřej.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz