dybbuk-213

Irma Geisslová

Temno nade mnou

Cena s DPH: 109 , e-kniha: 109 

Výbor Temno nade mnou představuje básnickou tvorbu Irmy Geisslové (1855−1914). Autorčino dílo je dnes krystalickým svědectvím o potřebě poezie pro vlastní trvání, v tichu a samotě („Tma za mnou a tma přede mnou, / ať nikdo na mne nevidí! / Ať nikdo neví již, že jsem, / ať daleko jsem od lidí…“), o její přítomnosti ve vrstvách nepřístupných okolnímu světu a v rezignaci na jakékoli uznání či srozumění, současné i posmrtné; při méně šťastných okolnostech mohla zůstat dodnes téměř neznáma a její pozůstalost ztracena. Svou nejlepší tvorbu utajila a na její zveřejnění rezignovala. Pozůstalost Irmy Geisslové objevil až Ivan Slavík a její těžiště otiskl v souboru Zraněný pták (1978). Česká poezie a především její čtenář by byli chudší o jedno z nejpozoruhodnějších a trvalých děl.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-103-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381034

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 × 180 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-103-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381034

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 × 180 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 2. 4. 2015

    Ivo Harák
    ROSTLO STRANOU

    Na příkladu svých přátel žijících mimo kulturní centra a vydávajících sbírky leda v malých nakladatelstvích (bez pomoci marketingu či rozsáhlé distribuční sítě) si uvědomuji, jak těžké někdy bývá nejenom se na knižním trhu uplatniti, ale vůbec vstoupiti do povědomí literárních tvůrců, kritiků a historiků, čtenářů. Nejsi-li recenzován a pochválen, ověnčen cenami, přítomen v knihovnách, na knihkupeckých regálech (a nejlépe též ve výkladech obchodů), v učebnicích či normativních příručkách, jako bys nebyl. – – – Vlastně vskutku nejsi: leda když tě někdo po letech najde pod prachem a pavučinami. Najde, bude si připadat osloven ano oslněn, naváže rozhovor. Zřejmě to nebude široce navštívená beseda s bohatým rautem. Spíše tichá rozmluva…? Nicméně lze i tu nazvati štěstím, neboť: dokud promlouváš, jsi.
    Nu dobře, a to hovořím o tvůrcích sice zajímavých, nikoli však objevných. Co nicméně dodati o těch, kdož přišli nevhod a nevčas – aby si pak nad zhodnocením svého snažení mohli leda po máchovsku povzdychnouti: Nerozumím. V kultuře otevřenější, jinak rozvinuté, při hodnoceních poněkud senzitivnějších (a myslích více disponovaných) nemusely by se ovšem z literárního kánonu ztráceti směry, skupiny, osobnosti. Baroko, Mácha, Němcová, dekadenti, surrealisté. A to se při tom nikdy nevytrácejí úplně, byťsi kritizováni, zneuznáni, nepodpořeni, nepochopeni.
    Co však k tomu mají dodati tací, kteří nejsou ani jedovatým bejlím, protože jim vůbec nebylo dovoleno vyrůsti!? – Buďme proto vděčni každému, kdo vezme zbylá semena a tato zasadí do půdy již jiné. Jako to v 70. letech 20. století učinil Ivan Slavík s poezií Irmy Geisslové (1855-1914), v níž byla posléze rozpoznána dávno před nimi z osobních dispozic tvořící předchůdkyně našich dekadentů. Po letech jsme se dalšího zpřítomnění oné živoucí části její literární pozůstalosti dočkali ve stejně útlém jako reprezentativním souboru vydaném péčí Petra Fabiana: Temno nade mnou obsahuje básně z prvotiny Irmy Geisslové Immortely (1879), dále vybrané texty z dalších sbírek (Divoké koření, 1881; Luční kvítí, 1882; Z Podkrkonoší, 1889; Lípové květy, 1892) -totiž takové, v nichž se nad autorčino jinak převažující konvenční veršování povznášejí melodií verše a originalitou pohledu – a konečně básně z pozůstalosti (vydané I. Slavíkem ve výboru Zraněný pták, 1978).
    Přes celkem skromný rozsah jinak hutného materiálu můžeme říci, že Geisslová je v české literatuře zjevem syntetickým. Který nebudou moci obejíti ani práce historiografické (vždyť i jinak pozorný Arne Novák ji pokládal za dobově zajímavou leda železničními novelami) ani teoretická pojednání věnující se proměnám sylabotonické prozódie.
    Povězme tedy raději hned, jaké aspekty této syntetičnosti u Geisslové nalézáme. Hned v úvodní básni souboru („Za moře“) vidíme s blízkostí lidové písni vztah k preromantismu/sentimentalismu, což nalezneme tolikéž v učlenění metrickém: trochej zde častými transakcentacemi přiznává kořeny sylabické (jako se sentimentální nápodoba lidové písně přiznává k pretextům barokním). Leč můžeme zde patřiti také vývoj ku zpěvnosti realistických textů ražby sládkovské. A takové „Květy z matčina hrobu“ kráčejí cestou od Nerudy k pocitům znamenajícím už dekadenci („a já neznám duše důvěrné. // A nemám družky soucitné.“) – to jest: k vědomí vlastní výlučnosti, vlastního vyloučení z širší společnosti. Neschopnosti a nemožnosti souznění s „kolektivem“. Z toho následně vyrůstají hradby uzavírající svět lyrického subjektu; jehož pevné body (jsou-li jaké) stojí mimo aktuální svět hmotný. Báseň ze s. 12 takovýto posun vyjadřuje mimo jiné rytmováním textu, na jehož učlenění se nyní zřetelněji podílí hlásková kvalita a kvantita. Topika vykazuje řadu rysů shodných s generací let devadesátých; to, že tyto rysy nalézáme mnohem dříve (v podobě jaksi zárodečné), nás nutí přemýšleti, zdali tu od dekadentů nejen přes Geisslovou, ale třeba také Nerudu jeho prvotiny nelze vésti spojnici k českému romantismu (a najmě kMáchovi) i jejím rysům barokním (vždyť už uGeisslové nalézáme „lebku, jež se mrazně usmívá“). Zdali nám pohled na vývoj české literatury 19. věku vedený přes Geisslovou nenabízí poněkud kontinuelnější podání, než jaké jsme uvykli nalézati v kompendiích literární historie.
    Leč velkým osobnostem bývá krom ukotvení ve vývoji vlastní také vymezení se vůči předchozímu a předchůdcům; vlastně dokonce jakési předjetí budoucího. U naší básnířky patří k takovýmto „novotám“ ztráta metafyzického východiska i úběžníku lidského snažení, projektovaná co ztráta víry, kontaktu s Bohem: „věčnost k lidem něma je, / a tvoje víra, matko, schází mi.“ Není-li jistoty mimo něj, zbývá toliko jistina jediná, možnost promlouvati o svých nejistotách a ztrátách: poezie jako záchrana jediná a poslední; tematizace zániku namísto suicidy. Vyhnanství, jediná vlast.
    Zastavme se však ještě u jedné věci. Nad básní „Sbohem, léto!“ (motiv pomíjení času a věci, odchodu, ztráty – jenž tak často se u Geisslové opakuje – byl mimochodem velmi blízký také I. Slavíkovi, nalezneme jej hned v jeho prvotině) jsem si poznamenal: Zrození nové citlivosti. Tady už nalézáme úplně jiný daktyl než v opusech předchozích – verš hudební, využívající hláskových délek dominantně na nepřízvučných slabikách, obrušující tvrdost rytmu ve prospěch intonování celého metrického úseku: „ve vláknu pavučin proutím se vlekoucím“. Vedle stejně dekadentní jako romantické jako barokní antitetičnosti mezi možností životní intenzity a silou zániku. Vedle máchovského emblému: „ve spěchu poutníka skrytého pod hávem“.
    Dvojí a větší tragiku spatřuji v osudu díla Irmy Geisslové; rozhodně větší než „nemít ze svých snů než hrstku popele“ -i popel může býti žhoucí a tak ukazovati cestu příchozím k ohništi. Jenomže: Geisslová zůstala tragicky nepoznána – nejen svojí dobou (časem vzniku a vydání prvotiny, časem vrcholné tvorby májovců a nástupu generace ruchovsko-lumírovské), bohužel však také myšlenkově jí jinak blízkou generací let devadesátých. Zneuznána kritikou a historiografií, nepoznána tvůrci. Co hůře – ona sama nakonec rezignuje a opusy řekněme predekadentní ponechává hájemství šuplíku (jako to kdysi učinil Chmelenský: máchovský veršovec dávno před Máchou; a klasicizující kritik Máje). To, co z její tvorby oficiálně za jejího života vychází, bylo poprávu ve Fabianově doslovu nazváno tristními básnířčinými texty.
    Splácejíce dluh za literáty minulé musíme si býti vědomi, že zase nám nezbývá než doufati, že totéž někdo budoucně učiní pro a za pokolení dnešní. A teď nemyslím jenom na tvůrce domněle krajové, o nichž jsem psal v úvodu.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz