Stejné moře jako každé léto

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 15. 5. 2014

   Pavel Horký
   PRODLÉVÁNÍ U MOŘE A V PROUDU VZPOMÍNEK

   Španělská spisovatelka Esther Tusquets (1936-2012) bývá podstatnou částí své tvorby přirovnávána k britské autorce Virginii Woolfové. Po přečtení novely Stejné moře jako každé léto (1978) si uvědomuji případnost této paralely, jakkoliv uvedený titul jedné z největších osobností španělské literatury 20. století nepředstavuje pouze vydařenou variaci, nýbrž svébytné dílo s neotřele ztvárněnou tematikou. Próza je první do češtiny přeloženou autorčinou knihou a rovněž úvodní částí volné trilogie, kterou dále tvoří díly nazvané Láska je osamělá hra (1979) a Přistání po posledním ztroskotání (1980).
   Protagonistka, univerzitní profesorka středního věku, má zároveň přisouzenu roli vypravěčky. Nepodává nám však tradiční příběh, ale spíše lyricky uchopenou a poměrně složitě vystavěnou strukturu vzpomínek, úvah i citových prožitků a impresí. Hned v úvodu se společně s hlavní hrdinkou noříme do prostoru ticha a šera, který ji vítá při návratu do starého rodného domu. Jde o cestu zpět ke vzpomínkám na mládí, jež je bolestně poznamenáno výchovou panovačné a pyšné matky a také nečekanou smrtí milovaného partnera. Součást hledání sebe sama představuje i spočinutí v milostném vztahu s dívkou Clarou, umožňující hlavní hrdince alespoň dočasně uniknout ze svého trápení a zakusit vyšší intenzitu života.
   Asociativní proud reflexí s podtónem básnické melancholie nás odnáší ze světa bohaté vrstvy katalánské (barcelonské) společnosti, kam protagonistka svým původem náleží, do sféry niterné, v níž jsou nasvěcována dramata intimní, rodinné i společenské existence. Sociální vrstva buržoazie vstupuje do vzpomínek prostřednictvím symbolů přepychu, k nimž patří hebké podušky a měkké péřové polštáře stejně jako vůně parfémů, francouzské kadeřnice, luxusní obchody či hodiny tance a tenisu. Vypravěčka ani v dětství necítila spřízněnost se životním stylem a estetismem vyšší společenské třídy, do jejíchž zvyklostí se ji matka snažila bezohledně vmanipulovat. Buržoazní zvyklosti a propriety, zahrnující norkové kožichy, kabelky z krokodýlí kůže nebo třeba hloupé chichotání panovačných žen, považuje za lživou zástěrku úzkosti, již ona sama velmi silně pociťuje. Uvědomuje si banalitu a frázovitost tohoto uhlazeného světa. Tepe povrchnost mecenášů umění i snobů, ironizuje pseudointelektuály. Adoraci moderní elegance a těkavé nestálosti se zálibou v extravagantních změnách vzdoruje příklonem k minulosti. Proto se vrací do starého měšťanského bytu, v němž nachází útočiště a oázu klidu navzdory jeho zchátralosti, s níž si neporadila ani rázná matka: „Přes zběsilou změnu nábytku na místě, přes jeho vyhošťování, vytváření nových oken nebo jejich zazdívání, přes tisíceronásobné přemalovávání zdí dům stále zůstával starou, smutnou a teplou skrýší otevřenou světu snění. Téměř nekonečnými vrstvami štuku na stropě se zlatými girlandami tvrdošíjně pronikaly různé tvary, vynořovaly se zbytky starých barev a vyrůstalo tajné větvoví, kde se konal slet čarodějnic“ (s. 26). Tusquets v této souvislosti rozvíjí motivy rozpadu, tlení, zápachu – staví je do protikladu k neživotné sterilitě mondénně zařízených obydlí. Při deskripci domu prarodičů vystupuje do popředí až exaltovaná obraznost – prostor je zahlcen všudypřítomným pučením a růstem; dům se stává živým organismem, což koresponduje i s prožíváním hrdinky, v níž bují netušeně intenzivní milostné city k ženě.
   Jeden z vrcholů novely představuje autorčina práce s titulním motivem moře. Při pohledu z balkonu bytu si protagonistka ve své fantazii dotváří objekty i dění na ulici pod sebou – v mysli jí asociují oblázky na mořském dně či pohyby ryb ve vlnách. Moře je obestřeno kouzelnou aurou, umocňující poetické ladění textu. Přestože je tento motiv zatížen výraznými mytologickými konotacemi, zůstává především symbolem lehkosti, osvobození od prožitých traumat, vnější proměny i vnitřního očištění. Španělská spisovatelka dokáže jedinečně zachytit prchavé chvíle a nasvítit je v jejich křehkosti. V tomto aspektu i na druhé straně v jakémsi až filosofickém uchopení titulního motivu novela připomíná mistrovsky napsaný a rovněž oceněný (Booker Prize) román irského prozaika Johna Banvillea Moře (2005; česky 2006).
   Tklivá obraznost díla čerpá z neokázalého ozvláštňování skutečnosti. Prvoplánově vnějškovou ornamentální zdobnost protagonistka odmítá jako exhibicionistické gesto příslušníků vrstvy, z jejíhož vlivu se snaží vymanit. Estetizace tak zasahuje především počitky a vjemy, jež nezřídka přecházejí až do synestézie: „Květnová kaple a vícehlasé zpěvy v latině, mračna kadidla, květnové měsíce Marie a mumifikovaných bezvěkých jeptišek, které umírají vždy na jaře. Dusivý a lascivní květen, kdy jsme pociťovaly tlak na hrudi a zvláštní chuť v ústech – snad to znamenalo pouhé přání být ve svatební ložnici, ve smrtelné ložnici naplněné hyacinty, šlehána větvičkami mimózy a z balkonů pozorovat, jak se v krátkých, laškovných a dovádivých náporech, zelené a nové, rodí stejné moře jako každé léto“ (s. 22-23). Akcentovaná vizuální percepce, včetně intenzivní a bohatě odstíněné barevnosti, kontrastující se smutkem symbolizovaným šedí, souzní se subjektivním vnímáním cyklického času ročních období se zvláštním zřetelem k subtilním přechodům mezi nimi. Sférou krásy se vine i permanentní vědomí její neuchopitelnosti objektivní analýzou; ta se jeví, pokud vůbec připustíme její možnost, jako spíše nedostatečná ve srovnání s dokonalostí poetického nasvícení čirého zrakového vjemu.
   Významným aspektem sémantické struktury textu je tematizace společenských her a rituálů. Autorka konfrontuje autentický prožitek dětských her s fraškou, do níž vyúsťují mnohdy až maškarní přetvářky dospělých. Rituály nicméně nepojímá pouze jako vyprázdněná gesta, uvědomuje si totiž v některých případech i jejich spjatost se ztracenou minulostí, kterou se snaží ve své mysli znovu oživit. Vypravěčka vnímá komplikovanost a jemnost rituálu projížďky na moři, jež je ve své podstatě cestou časem. Zde se, stejně jako na mnoha jiných místech, noříme do mytologických hlubin a složité symboliky. I proto je četba novely Stejné moře jako každé léto intelektuální výzvou. Čtenářská náročnost ovšem není vytvořena uměle za účelem okázalé autorské exhibice. Můžeme si povšimnout, jak se v textu rozeseté motivy vzájemně propojují, řetězí a tvoří tematické vrstvy, s nimiž Esther Tusquets dovedně pracuje, staví je do kontrastů, obohacuje je melancholickým nádechem. Při popisování milostných scén je patrné, jak dobře si je vědoma možných úskalí psaní v konturách červené knihovny, a důsledně se jim proto vyhýbá.
   Překladatelka Markéta Hofmeisterová ve svém vynikajícím doslovu upozorňuje mimo jiné na okolnosti španělské historie dvacátého století. Kniha Stejné moře jako každé léto vyšla tři roky po pádu Francova fašistického režimu, který se opíral právě i o prostředí buržoazní pravice, z nějž rodina Esther Tusquets pocházela. Za pozitivní nicméně považujeme, že vypravěčka prózy k represím a uniformitě tehdejší doby odkazuje jen ojediněle. Osobitě lyrické dílo si tak uchovává svou vnitřní jednotu, jež by byla přílišnou politizací narušena. Dobová problematika je zde zachycena spíše optikou tzv. malých dějin a formou osobního neokázalého protestu vůči totalitním restrikcím. V těchto intencích chápeme i zpodobení hrdinčiny homosexuality, dříve tabuizované a trestané. Závěrem nutno vyslovit uznání nakladatelství dybbuk za vydávání překladů pozoruhodných děl světové literatury, stojících sice spíše stranou velké publicity, avšak umělecky značně přesvědčivých. Máme na mysli především romány islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona či mimořádnou novelu španělského autora Julia Llamazarese Žlutý déšť (1988; česky 2012). Próza Stejné moře jako každé léto si díky své vysoké úrovni zaslouží zařadit k výše jmenovaným, a jistě bychom přivítali české vydání dalších dvou knih volné trilogie Esther Tusquets.

   zobrazit celou recenzi