dybbuk-333

Iulian Ciocan

Srdcová dáma

z rumunštiny přeložil Jiří Našinec

Cena s DPH: 257 , e-kniha: 128 

Současný moldavský román s prvky fantastiky, v němž se autor za využití satiry snaží čtenáři přiblížit každodenní absurditu života obyvatel Kišiněva. Sžíravá kritika moldavské společnosti zkažené penězi, kde vládne nemravnost a hulvátství. Vedle prostředí literátů je obzvlášť humorně vykreslena zkorumpovanost městské správy a vysoké politiky.

Srdcová dáma je aktuální satirické podobenství o propasti mající podle mnohých příčinu v transformačním obdo­bí devadesátých let. Je snad tato podivná propast božím trestem? Proč se okolo průrvy v zemi začíná politikařit, přetahovat se o ni a využívat ji pro vlastní účely? Kniha může sloužit i jako obecná metafora pro morálkou opomenuté kouty světa (mezi které lze kromě autorova Moldavska zařadit možná i současné Česko), svou obnažeností plně vystavené jak všem lidským nectnostem, tak silám historických událostí. Odpustí nezávislá novinářka pasoucí po případech korupce úředníku Nistoru Polobokovi jeho přečin, než se všichni zřítí do propadliště dějin?

Proč zrovna u nás? Proč se ta díra objevila zrovna tady? Vypadá to, že se v ní hromadí všechno zlo. Je to snad trest za naše hříchy? Jsme horší než ostatní, víc krademe a podvádíme? Vždyť já jsem jen malý úředníček na magistrátu, trochu jsem si nahrabal a nahamounil, palác vystavěl…

 

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-223-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074382239

Počet stran

152

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-223-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074382239

Počet stran

152

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 18. 4. 2020
    Ondřej Horák

    Kišiněv je rájem největších leváren

    Moldavský spisovatel Iulian Ciocan napsal román, který by se v českém prostředí nemohl stát. Nikdy. Za žádnou cenu…

    Srdcová dáma moldavského prozaika Iuliana Ciocana je románem, nad nímž si nejdřív oddychneme, že na tom nejsme ještě tak zle, přestože také nejsme Západ, jen ležíme západněji.
    Ale potom nám dojde, že to, co se odehrává v Kišiněvě, vlastně od dění v Praze není až tak daleko.
    A to přitom má jít o humoristickou prózu a Kišiněv je více než tisíc kilometrů odsud…

    Román moldavského spisovatele Iuliana Ciocana přináší hned dvě dobré zprávy. První je ta, že knihy ještě vycházejí, i když se český knižní trh z Orinoka změnil v Botič. A druhou dobrou zprávou je, že jsme na tom lépe než ti druzí – respektive že jinde jsou na tom ještě hůř než my. V Srdcové dámě je Moldavsko představeno jako zemička, kde jedna čtvrtina touží odejít do Rumunska, druhá do Ruska, třetí má tolik nadhledu a sil, že dokáže odejít na Západ, a čtvrtá už nemá síly na nic a zůstává doma.
    Jenže možná Iulian Ciocan nepíše o Moldavsku, ale o celém postsovětském bloku – dobře víme, že pohyb jinam, většinou západním směrem, je pro obyvatele těchto zemí běžný a netýká se zdaleka jen Moldavska, Ukrajiny či pobaltských zemí. Při třicátém výročí sametové revoluce často padalo, že ti, kteří chtěli svůj život opravdu změnit, nezůstali doma a nesnažili se změnit naši zemi, aby tak změnili svůj život, nýbrž odešli jinam, kde mohli svůj život změnit okamžitě.
    Že Srdcová dáma má širší platnost, svědčí i tato pasáž: „Myšlenka, že Moldavská republika je podivný, divotvorný, svého druhu pohádkový prostor, profesora Iona Jizdana poprvé napadla jednoho srpnového rána roku 2015.“ Je to pocit, že naše země je čímsi výjimečná, že jen u nás se dějí podivné, tragikomické věci – v českém prostoru se zkrátka Kafkův Josef K. pomyslně potkává na Karlově mostě s Haškovým Josefem Švejkem, přičemž jsou oba navíc eskortováni… Ovšem na příkladu Srdcové dámy vidíme, že všude je to podobné a že všude se domnívají, že jde o tamní specifikum.
    Vždycky se naštěstí ještě vedle najde nějaká zemička, která je na tom hůř. V Srdcové dámě je tato funkce svěřena odtržené Podněsterské moldavské republice – její obyvatel se v románu modlí, aby se dostal do kišiněvské nemocnice, protože tam jsou lepší doktoři. V našem případě může tuto funkci plnit Slovensko, i když minimálně tu „srdcovou dámu“ v prezidentské funkci teď můžeme Slovákům závidět.

    Sovětský svaz je všude

    Iulian Ciocan (1968) se českým čtenářům poprvé představil v roce 2009 překladem knihy Než zemřel Brežněv (2007). V této prozaické skládačce se vyskytuje i autobiografická postava žáka Iuliana: „Celé hodiny vydržel studovat mapy, hlavně politickou mapu světa, a na všechno ostatní zapomínal. Sovětský svaz byl obrovský, ale malému Iulianovi připadal příliš malý. Chlapec nedokázal pochopit, jak může existovat Jižní Amerika, Afrika a Austrálie mimo zemi Sovětů. Jak může existovat imperialistické Německo, když po Hitlerovi nezbyl ani popel? Iulian si představoval Sovětský svaz, který začíná v Portugalsku a končí v San Francisku. Jednou se zeptal užaslé třídní, je-li SSSR opravdu nejmocnější zemí světa. Je to tak, potvrzovala učitelka. Tak proč nezničí všechny imperialistické státy? Protože SSSR je bašta míru ve světě. My nejsme žádní dobyvatelé, nýbrž jen hájíme to, co nám patří…“
    Moldavský autor se ve svých knihách snaží nabídnout především zábavné příběhy, které by cosi zrcadlily, ovšem nechce čtenáře zbytečně zatěžovat a unavovat. Nicméně si prostě nemůže odpustit záměrné chvilkové vypadnutí z role – a důsledkem jsou metapasáže o samotném psaní. Iulian Ciocan zastává zdravou zásadu, že kdo si dělá legraci, musí si ji zkrátka umět dělat i ze sebe: „,Co se pořád šťouráte v sovětské minulosti? Jak dlouho ještě budete jejími zajatci?‘ obořil se na mě jednoho dne v práci,emancipovaný‘ kolega, který píše román o nekonečném moldavském přechodu od socialismu k tržnímu hospodářství. Byl podrážděn a ptal se, jestli snad nejsem pokračovatelem socialistického realismu. Tenhle starší kolega, kterému ostatně jednou udělili Cenu Svazu rumunských spisovatelů, ve mně vzbudil údiv. Ne proto, že nedokáže pochopit, že se socialistickým realismem nemám nic společného, nýbrž proto, že určitá sovětská skutečnost – která ho tolik odpuzuje – vyvolala chaos přechodného období, které popisuje on.“

    Už to nejde zastavit

    Nekonečné „přechodné období“ – tento termín je sám o sobě fenomenálním žertem – nyní zachycuje Iulian Ciocan ve svém čtvrtém románu Srdcová dáma (2018), který v překladu Jiřího Našince vydal Dybbuk. A tak nepřekvapí, když mezi všemi těmi figurkami, umaštěně se pitvořícími či odevzdaně vykonávajícími navyklé pohyby, nechybí ani minimalistický spisovatel Iulian Iordachescu, jenž napsal tři slušné romány, avšak nemůže připadnout na nosné téma, aby mohl napsat čtvrtý. Velmi se tím trápí, ba užírá, což dokládá třeba moment z autogramiády jeho kolegyně: „Iulian Iordachescu zůstal jako solný sloup: zatímco on se celé roky snažil najít nějakou neotřelou story, podprůměrná kolegyně, nezatížená náročností, psala denně, až se jí kouřilo z hlavy, házela na papír všechny ty nasládlé báchorky, které se líhly v jejím slepičím mozečku, a své knížky snadno prodávala, vyvolávala mnoho obdivu a rychle si vybudovala slávu.“ Že vám i tohle připomíná českou literární realitu? Ale jděte…
    Iulian Iordachescu nakonec na svou „story“ připadne. Ovšem když se s ní nadšeně svěří kolegovi a manželce, oba mu řeknou, že to není dobrý a nosný nápad. Nicméně to už jsme v polovině Srdcové dámy a příběh vymyšlený Iulianem Iordachescem dávno běží a nedá se zastavit.
    Iulian Ciocan se zkrátka rozhodl udělat díru do světa příběhem o podivně se rozrůstající jámě v Kišiněvě. Ta se jednoho dne začne tvořit před domem zkorumpovaného magistrátního politika Nistora Poloboka, příznačně vedoucího odboru Architektura – urbanismus – pozemkový fond. Na této hyperbole se moldavský prozaik rozhodl ukázat stav své země a zároveň pobavit čtenáře tím, jak směšní jsou jeho hrdinové, kteří se velmi podobají skutečným politikům a lidem. Díra v Kišiněvě je tak symbolem toho, čemu se u nás říká tunelování.

    To by se u nás nemohlo stát

    Je to podobné, asi jako kdyby se některý z českých spisovatelů pustil do příběhu, jak se pražský primátor pouze za pomoci Opencard – karta Pražana, mající dvaatřicet funkcí! – rozhodne vyhloubit tunel Blanka. Že to připomíná pražského primátora, jenž za nic nemůže, protože měl přece spoustu podřízených, zatímco jeho nástupci, kteří projekt Opencard zdědili, mohou podle něho pro změnu za všechno, protože přece byli primátory? A jak by se to asi jmenovalo? Zavřete oči, odcházím…, Krásní lidé města pražského nebo spíš Hudeček, Svoboda a já?
    Ale vraťme se raději na kišiněvskou půdu. Jáma se tam totiž neustále rozšiřuje a pohlcuje domy i lidi. Nenávratně. Což samozřejmě obyvatele hlavního města Moldavska zneklidní: „Kišiněv to má spočítané!“
    Opět tu můžeme v myšlení občanů Kišiněva zahlédnout takzvané záchvaty výjimečnosti: „Řeknu ti jenom jednu maličkost a ty, holka, jestli máš rozum, se pokus sama pochopit, jak se věci mají. V tomhle Kišiněvě se od roku 1991, co se ti balíci dostali k moci, udělalo tolik levot a sviňáren, spáchalo tolik zločinů a nepravostí, kolik se nespáchalo v Tiraspolu, Moskvě, Vladivostoku a Tambovu dohromady! Proto ta jáma mohla vzniknout jenom tady v Kišiněvě! Tady v Kišiněvě se totiž udělaly největší levárny na světě, ne v Tiraspolu nebo v Moskvě, má drahá! A právě kvůli těm levárnám odjel náš syn do Ruska! Teď už, holka, chápeš, co říkám?“
    Iulian Ciocan sleduje ústřední příběh Nistora Poloboka, ale občas mu to zase přece jen nedá a zatěká si – svou kameru namíří jinam a hlavním hrdinou kapitoly je někdo jiný, jehož epizoda dokreslí celkový stav vytunelovaného Kišiněva. Nacházíme zde „nové Moldavany“, další magistrátní politiky, vlivnou stranu oligarchy se šimpanzím obličejem, naivní vzbouřence a všechny ty oběti, které jsou smířeny se svým osudem, jelikož vědí, že na něm nic nezmění. Pokud to českému čtenáři opět něco připomene, je to znovu pouze problém jeho škarohlídství, vždyť přece: „Tam, v té obdivuhodné EU, říkal chlápek, existují jistoty, tam občan není zrnko písku ve větru, tam jsou práva každého jedince přísně respektována a nikdo, naprosto nikdo vám nemůže vtrhnout se samopalem do dvora.“
    Čtenář zprvu nerozumí tomu, proč moldavský autor drží onu obří jámu pořád jen v hranicích hlavního města. Jde o geniální tah, neboť tak dopřeje regionálním politikům a dalším lidovým mudrcům chvilku, v níž se mohou podělit o objevné poznání, že v tom Kišiněvě je zkrátka bordel a nic podobného by se u nich stát nemohlo. Znovu nezbývá než dodat, že v tomto se Moldavsko od Česka naprosto liší. Vždyť přece situace, že by nějaký Moravan či Jihočech říkal totéž na adresu Prahy, je naprosto nepředstavitelná: tady držíme všichni při sobě a nikdo nikomu nezávidí, a už vůbec ne to, co ten druhý ani nemá…
    A dalším moldavským „specifikem“, jak vyjevuje Srdcová dáma, je, že kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Nistor Polobok totiž navštíví vědmu – něco na způsob nedávno zesnulé české legendy, kartářky Jolandy – a ta mu odhalí, že problém je právě v titulní srdcové dámě. Ovšem kdo to je? Starý úlisný prasák Nistor Polobok znectil a ublížil tak dlouhému zástupu žen… A tak zupácký úředník musí potupně obcházet bývalé milenky, k nimž se špatně choval a které necitlivě opustil, a zkoumat, zda nejsou tou pravou kartou.

    Nepřítelkyně korupce

    Jenže moudřejší již vědí. Proti starému, machistickému, zkorumpovanému krmníkovi, převlečenému za magistrátního úředníka, musí stát nejen žena, ale rovnou žena čestná. Jde o investigativní novinářku z deníku Nepřítel korupce, spanilou Natalii Mereacre, jíž kdysi rozlícený Nistor rozbil kameru. Kdo by tak mohl být českou obdobou Natalie, abychom se do toho dokázali patřičně vžít? Asi největší investigativní novinářka současnosti Nora Fridrichová. I když to raději ne, to by se hned zas každý posmíval, že program České televize se stále řídí podle toho, čí milenkou byla Iveta Toušlová a čí manželkou byla Nora Fridrichová, známe lidi… Tak raději Silvie Lauder z Respektu, ta působí naprosto bezúhonně a ostatně je ještě ženštější, neb bojuje za práva žen.
    Jenže Iulian Ciocan přináší v Srdcové dámě taky příběh o obrácení Nistora Poloboka. Natalii Mereacre nejenže uhradí škodu vzniklou rozbitím kamery, ale nakonec se z něj stane dobroděj rozdávající vlastní, tak složitě nakradený majetek, a značnou sumu tedy pošle též Natalii Mereacre. Což se samozřejmě obrátí proti novinářce. A vezměte jed na to, že pokud v Kišiněvě není čas ani vůle ledacos vyšetřit, tak samozřejmě že zrovna tuhle podivnou finanční transakci je vyšetřit třeba!
    Snad je teď již každému českému čtenáři jasné, že má být rád, že žije v Česku, třeba i v té hrozné Praze. Srdcová dáma jasně ukazuje, že „Kišiněv to má spočítané“, že selanka přechodného období určitě minimálně dočasně končí. A to už vůbec nemluvíme o výhodách českých literátů – nemusejí psát o černé díře v Kišiněvě, jako spíš, dejme tomu, o tom, jak doktor Cvach promořil Pražský hrad tak dokonale, až zapomenuté červené trenýrky bývalého šéfa hradního protokolu Forejta jednoho rána samy vystoupaly na stožár.
    Proti zkorumpovanému úředníkovi musí stát čestná žena, rovnou investigativní novinářka. Kdo by mohl být její českou obdobou, abychom se do příběhu vžili?

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iDNES.cz, 19. 4. 2020
    Alena Slezáková

    Kišiněv mizí v jámě. Za čí hříchy se platí?
    „Pukni, neřáde nenažraná, pukni!“, ječí kdosi na Nistora Poloboka, šedesátiletého tlustého a zkorumpovaného úředníka magistrátu moldavské metropole Kišiněva v jeho děsivém snu. Teprve díky kartářce, kterou v zoufalství navštíví, pochopí, že to jsou slova novinářky brojící proti korupci, které kdysi rozmlátil kameru, když si natáčela jeho zámek.

    Ouřadovo zoufalství je ovšem motivováno i něčím jiným než snovými vidinami: před jeho procovským sídlem se objevila záhadná trhlina, která se neustále zvětšuje, odolává pokusům zasypat ji a ozývají se z ní hrůzostrašné zvuky.

    Pohltí nás všechny, bojí se Polobok, tristní hrdina románu moldavského autora Iuliana Ciocana Srdcová dáma, který právě ve výborném překladu Jiřího Našince vydalo nakladatelství dybbuk. A vypadá to, že na jeho slova může dojít. V neustále rostoucí jámě mizí domy nabobských Polobokových sousedů, nevinné dítě i stařec, který získal rumunské občanství a právě do této vysněné země odjíždí i se svým skromným majetkem. Raduje se jen spisovatel, jenž pracně hledá námět na novou knihu a teď má dojem, že jej v téhle hororové situaci konečně našel.

    Co jsme komu udělali, zač nás Bůh trestá? Na tuto otázku Ciocan neodpovídá. Prostě ve své ironické, místy až jizlivé a docela vtipné koláži různě se prolínajících příběhů líčí podobu své vlasti, sužované korupcí a zlodějinami a nakradeným bohatstvím na jedné a bídou na druhé straně.

    Pravda je, že to líčení je trochu prvoplánové, ale díky groteskním prvkům včetně krásně zlomyslně jedovatých manželských dialogů nabízí jak zábavné, tak k zamyšlení nutící čtení. Navíc je Srdcová dáma dobrým vhledem do moldavské literatury, kterou tu příliš neznáme.

    A zprostí srdcová dáma, to jest ona napadená novinářka, kajícího se Poloboka viny za hřích, kterého se na ní dopustil? Kdo ví…

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 6. 5. 2020
    Michal Špína

    Značná část postav krátkého románu Srdcová dáma se objeví na scéně vlastně jen proto, aby je vzápětí pohltila jáma. Ta se jednoho dne začne rozevírat před haciendou zkorumpovaného úředníka kišiněvského magistrátu a nedá se zasypat. Úředník pochopí, že trhlina může vbrzku zhltnout celý Kišiněv, možná i celou Moldavskou republiku, a dá se na pokání – ale už je pozdě, jáma roste dál a nezastaví se ani před chruščovkami, soukromou klinikou nebo televizní věží. Podobně jako v Lidech z Kišiněva, povídkové knize Ciocanova vrstevníka Dumitra Cruda, tu v rychlém sledu defilují postavičky se svou strastiplnou obživou, milostnými patáliemi a politickými fantasmagoriemi. Inklinace k Rumunsku či Rusku je ale zas tolik nerozdělují – naopak je spojuje osud země, která je už od devadesátých let vepsí. Souvislost díry s postsovětským rozkrádáním je nejspíš čtenáři jasná, ještě než si s ní Ciocan začne pohrávat: jeden z epizodních hrdinů by o jámě rád napsal román, v němž by ji označil za „mystické klubko nahromaděného zla z přechodného období“, to mu ale v kavárně rozmlouvá jeho kolega, „samozvaný lídr besarabského postmodernismu“. Čtenář jako by se měl rozhodnout, zda přistoupí na satiricko -alegorické čtení – jenže jiné se tu vlastně nenabízí. Je to zkrátka svižné morální dílko a humorné napomenutí spoluobčanům. Skutečně ale přivedl Moldavsko do pozice nejchudší země Evropy nedostatek morálky, anebo to byla spíš nepřízeň geopolitiky? Před ní jsou totiž ctnosti často bezbranné.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    iliteratura.cz, 25. 5. 2020
    Jarmila Horáková

    Osudy všech postav nevelkého románu se točí kolem záhadné jámy, která se náhle objevila uprostřed Kišiněva a stále se rozšiřuje. Je to nejen středobod životů figurek, jimž jáma tak či onak zasáhne do života, ale hlavně ostře satirická metafora korupce a arogance moci, která postupně stahuje vše kolem do pekelné hloubky.

    Jedeme v tom všichni
    Tajemná rozšiřující se jáma uprostřed hlavního města Moldavské republiky je hlavním tématem románu Srdcová dáma, který na začátku dubna vydalo nakladatelství Dybbuk. Moldavský prozaik, literární kritik a novinář Iulian Ciocan (nar. 1968) debutoval v roce 2007 úspěšnou sbírkou povídek Než zemřel Brežněv (česky 2009), v nichž se vrací do období svého dětství v 70. letech 20. století a svěžím, poutavým způsobem zachycuje celé panoptikum postav a atmosféru konce jedné epochy na periferii Sovětského svazu.
    Svému stylu „povídkového románu“ zůstal věrný i v dalších svých knihách: postsovětskou realitu 90. let líčí v próze Tărâmul lui Sasa Cozac (slovensk y Svet podľa Sašu Kozáka, 2015). V dalším díle se autor pouští na tenký led kolektivního strachu, jeho dystopie zasazená do roku 2020 nese výmluvný název Iar diminea?a vor veni ru?ii (A ráno přijedou Rusové). V Srdcové dámě se osudy všech Ciocanových postav točí kolem záhadné jámy.
    Zpočátku se zdá, že hlavním hrdinou bude nesympatický magistrátní úředník Nistor Fjodorovič Polobok, typický představitel zkorumpované byrokracie, která bez patřičného všimného, novodobých desátků vybíraných z jakékoli činnosti, nevyřídí a nepovolí nic. Navíc neváhá dávat své bohatství na odiv v podobě výstavního paláce v luxusní čtvrti a vede rozmařilý život, v němž mu nijak nepřekáží stárnoucí manželka po boku, vždyť to všechno přece dělá pro rodinu.
    Puklina, která se vytvoří u jeho zámečku, neustále se zvětšuje a sahá až do hlubin země, připomíná chřtán pekla. Tím spíš, že se nedá zasypat a postupně se do ní propadá všechno, co se ocitne na dosah. Nejprve Polobokův dům a později v ní mizí neopatrní občané i další budovy. Na tomto půdorysu pak autor načrtává osudy řady dalších obyvatel Kišiněva, jichž se jáma tak či onak dotkne – ať už pro ně znamená tragický osud, nebo slibný námět na filozofický traktát nebo román. Podobně jako v povídkách z brežněvovské éry byl jednou z postav pionýr Iulian, zde se autorovo alter ego ztělesnilo v postavě minimalistického spisovatele jménem rovněž Iulian, jehož jáma zachránila z tvůrčí krize.
    Úplatný a arogantní Nistor Polobok se pod vlivem situace, snů a prorockých vidin změní, a když mu kartářka předpoví, že obyvatele Kišiněva může zachránit, pouze pokud získá odpuštění od neznámé srdcové dámy, zpytuje svědomí a pátrá ve své minulosti. Na jeho uvolněné místo však stojí frontu řada dalších, jedna vlaštovka jaro nedělá a jedinec proti nenáviděnému, ale zavedenému a všeobecně přijímanému systému příliš nezmůže, protože pes je zakopán mnohem hlouběji a na dno tajemné jámy lidské oko nedohlédne.
    Ve výborném překladu Jiřího Našince vyniknou přednosti Ciocanova románu – lehkost, čtivost, ironie a groteskní nadsázka, která má přídech tragična a nijak nezlehčuje větší či menší prohřešky obyvatel moldavského hlavního města, kteří jsou volky nevolky součástmi prohnilého soukolí, přičemž je zřejmé, že chudí nejsou o nic lepší než boháči. Jen měli méně štěstí, a kdyby se posunuli na společenském žebříčku výš, chovali by se stejně. Autor, věrný svému jménu (v rumunštině slovo „ciocan“ znamená „kladivo“), nešetří nikoho a tepe lokální nešvary, padni komu padni. Podobenství o jámě má však obecnější platnost a na podobné příběhy o propadající se zemi (doslova i obrazně) snadno narazíme i stovky a tisíce kilometrů na západ od Kišiněva.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz