dybbuk-075

Zdeněk Volf

Srdcář

Ilustrace: Jan Jemelka

Cena s DPH: 222 , e-kniha: 111 

Soubor zamyšlení s názvem Srdcář vznikal v letech 2003–2008. Obsahuje postřehy a krátké úvahy nad literaturou, uměním, vírou, osobním, rodinným a společenským životem. Žánrově má blízko k záznamům, jež známe z tvorby J. Demla, J. Hanče nebo V. Rozanova: syžet nepřekáží, a tak může mluvčí, hlavní hrdina, črtat sebe sama ve střetech (polemos) se stavem světa. Osobitost reflexí je místy spojena s přetěžováním syntaxe; lexikální rovina je zpestřována zootechnickými výrazy, charismatismy, obraty z oblasti modelingu. Vážnost autora se v Srdcáři šťastně sešla s humorem, možná i nechtěným.

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-64-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862644

Počet stran

144

Formáty e-knihy

PDF

Formát

115 × 180 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-86862-64-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788086862644

Počet stran

144

Formáty e-knihy

PDF

Formát

115 × 180 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Host, 8. 3. 2009

    Pavel Ondračka
    Piš to kravám

    Pražské nakladatelství Dybbuk vydává knihy „nalézající se na křižovatkách filozofi ckých myšlenek a moderního uvažování“. Jde nejen o témata filozofi cká a erotická, ale také o refl exe známých i téměř neznámých autorů. Mezi ty druhé se řadí Zdeněk Volf, narozený ve stínu komína valašskomeziříčské DEZY, kterou hrdě ochraňoval jeho otec milicionář. Oklikou přes střední školu v Prostějově se budoucí autor „čtyř prvotin“ dostal na kraj Brna. Jako inseminátor dobytka, ale povoláním básník, splynul s brněnským intelektuálním prostředím osmdesátých let, aby se z něj do jisté míry vyloučil setrváním u svého řemesla. I když inseminačně fekální znalosti a technologie volně prostupují jeho reflexemi, Volf je vzdělaný katolický intelektuál, pohybující se mezi modlitebním společenstvím, uměleckou kavárnou a redakcemi. Všude jen okrajově, protože věří, že „mnohem zajímavější bývají ti v pozadí“.
    Záznamy Srdcáře vznikaly v letech 2003–2008 s nejasným a postupně se měnícím záměrem. Obvykle se totiž vydávají refl exe komplexní, esejistické, anebo marginálie k velkému písemnému dílu, případně svědectví o významných autorech. Volf tato kritéria zjevně nesplňuje. Refl exe, výpisky, citáty z jednotlivých let si ani sám neřadí, souvislý proud reflexí nepíše, adekvátní zaměstnání v kultuře či školství nehledá, jen si to musí čas od času písemně zdůvodnit. Akt sebeubezpečování je patrně důvodem publikace poznámek, jaké si píše snad každý intelektuál. Hned u jejich začátku najdeme citaci básníka Petra Kabeše: „Piš to kravám!“ I když dobytku Zdeněk Volf své básně a snad i refl exe recituje, píše pro sebe. Volf je básníkem typu tomanovského, reduktivního. Cizelování slov do úporně úsporných veršů se ve Volfově pojetí stává svébytnou formální disciplínou, kterou se sice autor občas chlubí, ale patrně sám cítí, že něco podstatného zase neřekl. Sám si není jistý, jestli dosáhl okamžiku, kdy poezie „se psala skrz nás“.
    Srdcář je proud reflexí, společenských úvah, rodinných glos. Dozvídáme se o autorově praktické manželce, která mu přeje „maximum růstu a minimum krizí“ i o čtyřech kvalitně a katolicky vzdělávaných dcerách, natruc směřujících do profánního života. Milující otec se musí srovnat s působením vlastní dcery v modelingu, jehož propagační materiály mu připomínají katalogy dojnic. Opakující se motiv pokusů o komunikaci s dospívajícími dcerami i vyrovnávání se s otcem komunistou také patří k důvodům vzniku a publikace Srdcáře.
    Na témata rodinná navazují církevní. Volf glosuje spektrum křesťanských intelektuálů a literátů v osobitém výběru — světové kapacity i brněnské básníky. Často se vrací k postavě Jakuba Demla, jehož „jediná kniha“ v mnoha částech je mu vzorem. Jemnější jsou autorovy úvahy, týkající se osobního přístupu k víře. Po letech praktikování jógy nedůvěřuje obecné „duchovnosti“. Jeho pojetí víry je spojeno s tělesným životem, pohlavním aktem, exkrementy, které vstupují i do jeho poezie. Svět krav a svět lidí je ve věcech plození a porodů naprosto jednotný. Aniž by chtěl být vzbouřencem, je odmítnut běžnou katolickou komunitou.
    Jiným návratným motivem jsou refl exe společenské. Vzdělaný autor, znalý Canettiho, si uvědomuje provázanost totalitní zábavy, provozované dodnes na veřejnoprávních médiích, a totalitou společenskou. „Jenom hity“ se mu dokonale spojuje s fašistickým „nic než národ“. Jen občas problesknou úvahy globálního, povětšinou náboženského charakteru.
    V průběhu pěti let poznámek vzniká z víceméně náhodných textů záměr, kterému nebylo dopřáno dozrát. Zpočátku volně plynoucí zápisky jsou proloženy životopisnými útržky, sahajícími od vzpomínek na polo legální ediční činnost až po nadbytečné osobní detaily. V posledních letech se autor, překročivší padesátku, začíná nořit do vzpomínek na Valašské Meziříčí šedesátých a sedmdesátých let.
    Na nevelkém prostoru Srdcáře se střetají dvě koncepce — jednak průběžná reflexe prožívaného času rodinného, literárního, společenského, jednak vhled do hudebního softundergroundu zapomenuté doby a bezvýznamného místa, které zrodilo jeden z nejzajímavějších fenoménů nezávislé hudební scény. Na jednu knížku jsou dvě koncepce příliš. Možná právě tento svár působil přitažlivě i na recenzenta MF DNES Josefa Chuchmu, který s knížečkou Zdeňka Volfa nesouhlasil, ale musel ji nutně dočíst. A to ani netušil, jak krásně tento sebestředný a sebeutvrzující text definuje brněnského intelektuála jakožto typ. Sám autor jejím napsáním a vydáním překročil svůj Rubikon. Možná se vyjádřil více a lépe, než jak a kolik se mu kdy zdařilo v básních. Teď snad rozvolní své verše a vpustí do nich více významových „nečistot“, anebo začne pojednávat své refl exe strukturovaněji a systematičtěji. Má co říct a je básníkem.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Mladá fronta DNES, 14. 11. 2008

    Josef Chuchma
    Tak pravím já, oplodnitel

    Zápisky brněnského autora Zdeňka Volfa sice reflektují a filozofují, ale jejich publikace je předčasná

    Zdeněk Volf (1957) knižně debutoval v roce 1999 básnickou sbírkou Řetězy a ptáci, následovaly tři další svazky poezie. K nim teď přibyl Srdcář, soubor záznamů v rozsahu od několika řádek do několika desítek řádek. Záznamy vznikly v letech 2003-2008, řazeny jsou podle roků, ale „uvnitř“ jednotlivých letopočtů je editor Antonín Petruželka neposkládal chronologicky, nýbrž je k sobě řadil – a mohl řadit, neboť autor ty záznamy nedatoval konkrétními dny – například podle námětu či motivu, který se v nich objevuje. Editor na záložce praví, že žánrově ty záznamy mají blízko k zápiskům, jež si vedli Jakub Deml, Jan Hanč či Rus Vasilij Rozanov, a my můžeme tuto společnost doplnit například o Čechy, kteří ještě žijí – Jaroslava Putíka nebo Věroslava Mertla.
    Takové záznamy, byť bez fabule, dokážou být v nejlepším slova smyslu napínavým čtením, neboť jednotlivé fragmenty sceluje osobnost zapisovatele: poznáváme jej po částech, nejednou i v protimluvech – a postupně před námi vyvstává reflektující osobnost a její verze života a světa, což může být docela dobrodružné. Kromě schopnosti lapidárního vyjadřování je nutnou podmínkou oprávněnosti publikace takových záznamů to, že zapisující osobnost se utkává se sebou i s druhými obnaženě, bez chráničů ukutých z taktiky a pózy. Zdeněk Volf k vyjmenovaným tvůrcům náleží po formální stránce, ale s postupujícími stránkami Srdcáře se dost citelně vyjevuje, že ty záznamy vznikaly jako cílené budování vlastního interesantního obrazu. A to bývá malér.
    Ne že by Zdeněk Volf byl tuctový typ. Žije v Brně-Tuřanech, živí se jako soukromý inseminátor skotu, je otcem čtyř dcer, z nichž jedna pózuje pro mezinárodní modeling. Za normalizace tiše rebeloval inklinací k alternativním způsobům života; cvičil jógu, praktikoval makrobiotiku, na odborářskou nástěnku v práci vyvěšoval texty tvůrců, kteří nebyli v oficiální linii. Ovšem teprve po listopadu 1989 se duchovně našel – obnovil křest z dětství a je praktikujícím katolíkem. To vše v záznamech připomíná, probírá, vyhodnocuje. Volfovým specifikem nesporně je těsné sousedství duchovních partií a popisů inseminací skotu včetně látek a šťáv, které dobytek vylučuje; ale k zasouvání a množení nemá Volf daleko ani v pasážích o svém manželství nebo o některých jiných zkušenostech a lidech. Je to takový zdatně provlhlý katolík, nicméně bez pochyb a váhání pějící chválu na monogamní vztahy.
    Cesta k nulovému bodu Potud je to pozoruhodné a vlastně dobré; v zásadě plodná tenze. A obdobně principiálně nosná je vážnost, s níž Volf život přijímá, aniž ten čtyřnásobný otec úplně postrádá smysl pro ironii. To by s ním už vůbec nebylo k vydržení, byl by to pro všechny kolem něho drtivý kříž… I tak to s ním nemá okolí snadné: u manželky si moc přeje, aby se k víře postavila stejně čelně jako on. Jeho tolerance a zdrženlivost vyznívají jaksi podmínečně. A zde jsme u toho, co je přímo nevyřčené, nicméně patrné: autorova sebestřednost, ujišťování druhých o vlastní hodnotě, hladivá sebekritičnost: „K Bohu jsem šel vždycky přes hřích. V tom ohledu mám svědomí čisté. A mou velkou vděčností je, že jsem směl vůbec všechno, co jsem nadělal, jakžtakž srovnat. A pokáním se dobrat, jak se dnes nenábožensky říká, k nulovému bodu.“ Jaké hříchy to byly, co Volf komu nadělal, to už neříká.
    Co už vůbec nechápu, je knižní zveřejňování takových záznamů z roku 2008 už v roce 2008. To je ale spěchu! Podle toho také některé z letošních záznamů vypadají. „Vždyť kde bych poprvé narazil na fotografie Josefa Koudelky,“ pochvaluje si Volf přílohu Salon deníku Právo, přičemž Koudelkova díla byla v českém polistopadovém tisku již publikována nesčetněkrát předtím, takže chvála Salonu je především ukázkou Volfovy kulturní ignorance. Obecněji pak u Volfa platí: čím blíže jdou záznamy k dnešku, tím zřetelněji se u nich projevuje snaha udělat si pro sebe prostor v dějinách, učinit se tím, kdo má být náležitě brán v potaz. Chtělo to s tím zveřejňováním počkat. Minimálně pět dalších let!
    Nepotkání Hodnotit takové nefabulované a nesyžetové záznamy se neobejde bez obzvláštních potíží, neboť více než u poezie i u sebevíc autobiografické prózy vystupuje zde osoba zapisovatele – s ní je čtenář relativně přímočaře konfrontován. Nemusí s vypravěčem záznamů souhlasit, ale musí mu věřit. Jinak ze záznamů zbude pouhý soubor stylistických cvičení, byť třeba brilantních. A věřit, nebo nevěřit, to je samozřejmě věc i „chemického“ nastavení lidí, to je vztah subtilní a určený mnoha faktory. Je to záležitost setkání a oslovení. A k tomu u mě se Srdcářem Zdeňka Volfa zkrátka nedošlo, i když jsem tu knihu přečetl se zájmem.

    Kapka ze Srdcáře „Co se snad kritikovi zdá jako experiment, který lze různě variovat či kreativně opouštět, to se autorovi mohlo stát nutností, sebezáchovným projevem. Některé kritické brýle je možná nutno vyčist… slzami.“ Zdeněk Volf, 2007

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Akord, 1/2010

    Ladislav Jurkovič

    Jde o publikaci bibliofilského typu přinášející výběr z básníkových nedatovaných deníkových zápisů pořizovaných v letech 2003 – 2008 (I. – VI.), tedy v rozmezí šesti let. V té době vydal Zdeněk Volf (1957, Valašské Meziříčí) sbírky Stahy (Petrov, Brno 2003) a A mrvě prsteny (Protis, Praha 2007). A jeho vlastní postřehy, respektive některé odezvy na kritické reflexe připomenutých sbírek najde čtenář v deníkových zápisech rovněž. K Volfově básnické cestě dodejme, že předchozí dvě sbírky vydal v roce 1999 v nakladatelstvích Area JimFa Třebíč {Řetězy a ptáci) a v brněnském Hostu (K svému). Tedy co sbírka – to jiné nakladatelství.
    Zdeněk Volf ovšem ve svých zápisech nesleduje jenom vlastní básnickou cestu, nýbrž leckdy spolu s tím, jindy však „vedle toho“ cestu životní: včetně jiných zájmů, jež (leckdy zdánlivě) nemají s touhou „být básníkem“ zrovna moc společného. Dostává se tak často do protimluvů – jednou nápaditě zkratkových a pro čtenáře myšlenkově podnětných, jindy mnohomluvně šroubovaných. V této sféře hodně práce za autora vykonal editor, který celou řadu podle něj nedůležitých zápisů vynechal. Ale jestli některé zápisy takříkajíc „učesával“ s cílem zbavit je mnohoslovnosti a mnohomluvnosti, to nevíme. A. Petruželka v krátké anotaci na obálce Volfovu a trochu i svou publikaci toliko charakterizuje jako soubor postřehů a krátkých úvah „nad literaturou, uměním, vírou, osobním, rodinným a společenským životem“. A domnívá se, že žánrově jde o záznamy, jež mají blízko k tvorbě „J. Demla, J. Hanče nebo V. Rozanova“, přičemž konstatuje, že „osobitost reflexí je místy spojována s přetěžováním syntaxe“. Podrobnosti týkající se způsobu ediční úpravy se ale nedozvíme.
    Pokud se týká vlastní básnické cesty, není přitom podle Volfa ani tak důležitá otázka býti básníkem (název sbírky J. Seiferta) anebo byl básníkem (postulovaná tehdy, když někdo o nějakém básníkovi píše), nýbrž právě ta následující: věčná, pochybovačská, nikoli ovšem otázka, nýbrž spíš výzva – být S BÁSNÍKEM (s. 35). Sám název knížky nadto hodně napovídá jejímu nejzákladnějšímu zaměření: básnictví -ať již o něm přemýšlíme tak anebo onak, je totiž v první řadě věc volby, VĚC SRDCE! S tím snad bude souhlasit jak Z. Volf, tak i mnozí z pochybovačů o jeho básnictví i (třeba) o básnickém umění (a také řemesle) jiných. Jenže existuje tady ještě další (vtíravá) myšlenka: SE SRDCEM DIVNO HRÁT! Ten kdo ji vyslovil, jakož i ten, kdo v to úsloví věří, totiž nikoli jakoby, nýbrž přímo pochybuje – a promiň čtenáři, že si pomáháme dalším úslovím – ZDA TO, CO ZŮSTALO NA JAZYKU, POCHÁZÍ SKUTEČNĚ ZE SRDCE. (To už ovšem recenzent – a zcela záměrně – píše podobně, jak ve svých „zápisech“ Z. Volf.)
    A teď by bylo možno na příkladech ukazovat s kterými básníky a proč, z jakých důvodů se Z. Volf jednou téměř ztotožňuje, souhlasí s nimi, obdivuje jejich tvorbu -as kterými nikoli. Vyberme jediný příklad: Ladislava Dvořáka a jeho sbírku Srdeň (z roku 1969, doplňme Z. Volfa). Volfovi ovšem (viz s. 8) vůbec nejde o to, aby uctívaného autora někam anebo nějak kriticky zařazoval, začleňoval. Tento typ reflexe sice v jeho knize lze také najít, nepřevažuje v ní však a tak práce nenabývá charakteru řetězce pouček. Některých nudných a jako kdybys je musel hledat v popelu slov, jiných třpytivých i v ohni. Neboť Volfovy zápisky z posledních šesti let jsou skutečně živeny proudem krve, krve básníka, buďme přesnější. A to na nich lze nejvíc ocenit, vážit si autorovy upřímnosti. Další proud, nikoli jen „vlna“ upřímnosti: ve všech šesti letech vzpomínání je přítomná (slovně nikoli jen manifestována) láska k manželce Ivě a ke čtyřem dcerám. A že jde o lásku jakožto nedílnou součást křesťansky založené rodiny, lze konstatovat zcela jednoznačně.
    Připomenuli j sme v předchozím odstavci pouze jeden Volfův básnický vzor – a spolu s tím příklad při volbě názvu knihy. Mohl by následovat výčet dalších vzorů, přátel, známých trvalých i náhodných, respektive probírka tím, komu a z jakých důvodů v současnosti i v nedávné minulosti z básníků, ale také z časopisů a třeba i nakladatelství anebo hudebních skupin doslova fandí. To předchozí slovo používáme záměrně. Také z toho důvodu, že Z. Volf nikdy nepatřil mezi skleníkové typy básníků poznamenaných šikanou jen a jen papírových vzorů, nýbrž byl vždy člověkem z masa a krve. Včetně zájmů sportovních: judo konkrétně, již na veterinárním učilišti v Kroměříži. Neboť Volf je přímo „člověk od krav“ a jako básník se hlásí k „rurálnímu“ proudu, řekněme ne zcela trefně POEZIE CHLÉVA A MRVY a přidejme k tomu KRAVSKÉ TLAMY I ZADKU. Vždyť už po léta pracuje jako INSEMINÁTOR, rozuměj jako člověk, který krávy ve chlévech uměle oplodňuje, ať již k tomu „ochránci přírody“ řeknou cokoli! A hlásí se k typu poezie „chléva a hnoje“; leč pozor, nikoli k „mléčnému dojení“ Josefa Rumlera třeba.
    Leč poslední poznámkou jsme se od Srdcáře dostali spíše ke Kapsářům naplněných vědeckými znalostmi a la Arne Novák, neboli do oblastí skoro tak hlubokých, jako krasové propasti. Raději tedy z Volfových zápisů připomeňme některé z autorových nynějších přátel a vzorů; tak hlavně Jiřího Trávníčka, ale také Ivu a Zdeňka Kotrlých anebo z nedávno zesnulých Zdeňka Kožmína. V předchozí souvislosti: Pěkná je Volfova„srdcářská“ charakteristika katolicky orientovaného literárního kritika M. Trávníčka žijícího v Novém Hrozenkově po celou řadu let od doby, kdy dojížděl do zaměstnání v dětské tuberkulózní léčebně, až do nynějšího věku již důchodového: „Ačkoliv Mojmír Trávníček žije v ústraní, jako by neustále všemi svými pracemi vytvářel společenství“ (s. 58, kurzíva recenzentova). Ku prospěchu slova i čtenáře – to budiž náš poslední postřeh – proudí tedy v Srdcáři Zdeňka Volfa nikoli kravská, nýbrž lidská krev živě tepnami, žilami i neviditelnými cévkami různými směry.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz