dybbuk-159

Patrik Linhart

Spící Hrůza

Cena s DPH: 211 , e-kniha: 105 

Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietnamského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry.
Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo „stará milenka“ přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-049-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380495

Počet stran

208

Formáty e-knihy

PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-049-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380495

Počet stran

208

Formáty e-knihy

PDF

Formát

122 × 190 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    opicirevue.cz, 9. 4. 2012

    Michèle Baladránová
    Hledat smysl nemá smysl

    Na knihu Patrika Linharta Spící hrůza (dybbuk, 2011) jsem se velmi těšila. Jeho pravidelná rubrika v Tvaru patří mezi mé oblíbené. Jeho drzost a sebevědomí mi bývají občas sympatické. Nejsympatičtější je mi ovšem jeho jazyková hra, která se nachází samozřejmě i v knize, ale to je tak jediné, co v ní upoutá. Nesourodý cyklus povídek obsahuje životní momentky. Na začátku knihy dostáváme několik návodů, jak knihu číst. Například se můžeme ubírat detektivní linií. Jakoby autor hledal alespoň nějaký systém.
    Co ale bije do očí? Linhart zde více než jako prozaik působí jako básník. Povídky by se blížily básním v próze, kdyby nebyly narušovány prapodivnou snahou o vyprávění, jež vnáší do čtenáře maximálně zmatenost. Klasické postupy Linhart porušuje. Jazyk je vyloženě básnický, nabitý množstvím metafor. Vůbec jazyková hra jako by byla Linhartovou největší radostí a zároveň je největším jeho umem. Narativní principy jsou zde spíše deformovány, ne-li popírány. Čte-li čtenář knihu jako vyprávění příběhů, moc si z ní nevezme. Neboť povídky snad lépe číst jako básně, jakkoliv to při prvním pohledu na knihu může znít uhozeně. Posuďte sami: „Nad Klerikem táhla Bílá paní mračna. Země byla členitá jako život sám a Kyanidová hora se chvěla ve fialovém soumraku.(…) V těchto časech klouzalo všechno hladce jako po slupce banánu.“ (s. 114). I když zároveň cítíme autorovu vysmívavost a záměrné přehánění, ale to je právě to, co dodává textu šťávu.
    Ocenit lze Linhartovu hravost. Uprostřed knihy najdeme heslář, který jako slovník funguje jen opravdu velmi bídně. Slouží zde samozřejmě jako další komická složka, namísto toho, aby však pojmy „vysvětloval“, dostává se nám spíše rozvíjení textu nebo všelijakých úvah či odboček. Kniha je také proložena Šťastnou Kellynou, očividně parodií na časopisy pro ženy. Vidíme tedy, že si Linhart s knihou vyhrál.Nejvýraznější prvek je však, jak už jsem naznačila, Linhartův smysl pro jazyk, jazyk bohatý a neokoukaný. Proplouvání skrze jazykové vrstvy vytváří komický prvek. Práce s aluzemi (např. Obecný kurs sémiotiky) působí taktéž hravě, pobaví: „Proč chcete tu skříň?“ vyhrkla stařena, která dosud bezcílně šukala po místnosti. (s. 37).
    Čtenář si jistě všimne častých variací na autorovo jméno typu Lenhart nebo Sinhart. Autora mi připomínají i jiné části textu: „Nikdy nekritisuji a nepošklebuji se a nejsem sarkastický a z nikoho si nedělám legraci. Mně se totiž nelíbí ledajaká vtipnost. Mám rád jen takovou legru, když se například řekne: Robert Musil, ten moc zkusil. To je přece k popukání. Nebo slovní hříčky typu genithálie. Takový jsem já.“ (s. 155)Linhart se zajímavým způsobem zaměřuje na detaily. Představeno je nám neobyčejné vnímání světa, nicméně lehce fragmentárně. Tak přemýšlím, jestli to autor nepsal jako experiment. Experiment toužící po výzkumu čtenáře. Existuje takový trend, že dobrá literatura je ta, které není rozumět. Pak je to výborné. Na místě je otázka, kdo vůbec může být čtenářem. Prodejnost knihy bude bezpochyby větší než počet čtenářů, kteří ji celou přečtou. Hledat v ní smysl, nemá smysl. Raději rovnou hledejte chaos, nebudete pak zklamáni.
    Psala jsem již o básnictví. A opravdu, více než obsah potěší smysl pro výraz, to nelze Linhartovi upřít, jinak se ale ukazuje, že větší prostor, než který se autorovi dostává třeba právě v jeho pravidelné rubrice, je mu najednou na škodu. Množství zabije podstatu. Originalita se ztrácí, neboť jsme jí přehlceni, a nevyvstává na povrch žádná nová kvalita… V knize se začnete plácat a vůbec jako by ani nebyla určena k přečtení, ale ideálně spíše k náhodnému pročítání. Jinak se velice rychle v množství textu ztratíte, veškeré snahy koncentrovat svoji pozornost vyjdou vniveč.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Respekt, 18. 9. 2011

    Eva Klíčová
    Dekadent přežívá na severu

    Povídky Patrika Linharta ukazují, že nejen románem je literatura živa
    Básník, výtvarník a performer“ stojí v medailonku autora na předsádce povídkové knihy Patrika Linharta (36) Spící Hrůza. To je ovšem pouze orientační nástin jeho aktivit. Ač v občanských povoláních člověk nestálý, zůstává literatuře i svému životnímu přesvědčení věrný, přičemž v obojím ctí tradice jak dekadentní, tak punkové. Společným jmenovatelem všech Linhartových počinů je neochvějná odhodlanost vypořádat se s průměrností, a to jakýmikoli výrazovými prostředky, jak mimo jiné dokazují jeho pravidelné půlstránky Haló, tady čistička! ve čtrnáctideníku Tvar. Z dalších autorových projektů viz také vlastní literární revue Dekadent geniální, vědecké studio Stará milenka či působení v „radikálním baletu“ Vyžvejklá Bambule.
    Linhartova vlastní literární tvorba se pak objevuje v časopisech, revue, sbornících, almanaších již od devadesátých let. Přesto autor zůstává víceméně neznámý, což ovšem není taková bolest při vědomí toho, jaké místo dnes ve společnosti zaujímá literatura. A jestliže se v současnosti většina autorů snaží vypořádat s trhem tím, že více či méně úspěšně spekuluje se čtenářskými očekáváními, aniž by sklouzla k triviální literatuře, tak Linhart z tohoto úhlu pohledu skoro zpozdile vyznává euforický étos raných devadesátých let (tehdy ostatně začaly vznikat první verze jeho textů) o tvorbě vyvěrající pouze z niterných pohnutek, aniž by se snažil realizovat sen většiny o tom, že „se literaturou uživí“. Toto smíření je dnes v próze vlastní opravdu málokomu.

    Sběratel pindíků
    Zmíněný postoj, či snad program, však trpí zásadním úskalím, které představuje určitá krize čtenářské sdělnosti. Ve Spícím Hrůzovi se to projevuje hned ve dvou rovinách. Tou první je dějová linka, v níž lze mnohdy jen obtížně rekonstruovat vztahové i dějové souvislosti a pointa má často charakter nonsensového zvratu. Některé povídky jeví rysy záznamu snu, jiné fantaskní vize, ale převažují jakoby autobiografií inspirované historky. Vyprávění je koncipováno z útržků absurdních dialogů, nenuceným střídáním ich a er-forem, přímých, nepřímých a polopřímých pásem řeči. Mezi stručně charakterizovanými postavami se koná přehlídka autorových alter eg (z nichž jedno jménem Patrik Vetrugin knihu i ilustrovalo). Výjevy s „Páťou a Ráďou“ se prolínají s pestrou společností duchů, mrtvol, jmenovcem Adolfa Hitlera či hegemonem Nehtem I.
    Čtenářskou dychtivost by však tento mikrokosmos jen těžko uživil. Jeho interpretačně záchytné body jsou příliš roztroušeny ve všehochuti výsměšných póz, jež tu karikují patos titánství (Nehet I. v Opojení: útěcha z moci), onde si pohrávají s krimi (Nevinnost nade všechnu pochybnost), sebeironií zavání snad z gymnaziálních vzpomínek vzešlé úvahy mladých intelektuálů (Dráždění opic), absurdita náhlých proměn doprovází frašku na téma identity, jež je zároveň dalším uměleckým zesměšněním Adolfa Hitlera (Doktor z Arn­hemu). Mezi oběťmi vysmátého ironika najdeme zkrátka kdekoho od tyrana po mladé křesťany (Z temnot vane puch).
    Celek působí jako improvizované etudy sběratele pindíků (rozuměj figurek z Člověče, nezlob se), jímž ale autor také je a jehož životním krédem je nevěřit ničemu.Pindíci – tedy jednoduše charakterizované postavy – jsou aktéry spíše hříček než dějových zápletek, parodických výstupů založených v zásadě na literární hře potměšile kombinující naivně křečovité výjevy vysmívající se světu, vlastnímu místu v něm. A sebeironií autor nešetří ani vůči svým vlastním intelektuálním a spisovatelským výbojům – Linhartův styl vychází z neustálého rozrušování případného čtenářského očekávání: kdykoli ochotně zvrátí děj, postavy podléhají náhlým metamorfózám. Pomyslná hrací plocha pak představuje severní Čechy, industriální krajinu mezi „metropolí a horami“, místo zavržené, a proto ideální pro rejdy podivínů a bizarní události.

    Mnoho způsobů posměchu
    Zatímco potlačená dějovost představuje pro většinu čtenářstva první záminku k rozmrzelosti, druhou může být podmínka nadhledu nad literárními postupy, kterou vyžaduje ocenění Linhartova humoru. Ovšem s tím je excentrický autor nejen smířen, jisté nepochopení snad i výstřednicky očekává. Svéráz Spícího Hrůzy může místy připomínat klasiky hororu, humor Ladislava Klímy a zároveň undergroundovou syrovost. Dominantním zdrojem komiky je nepochybně opulentní slovní zásoba, jíž autor disponuje. Archaismy, básnické obraty, terminologie, ale i obecná čeština, vulgarismy, slangy, zastaralý pravopis nepřizpůsobený češtině a z něho vyvěrající hříčky. S jednotlivými slovy vstupují do hry celé jazykové a literární kontexty, které jsou si natolik vzdálené, že nutně přerůstají v parodický sled překvapení, jenž si utahuje z čtenářské zkušenosti a z momentu zklamaného očekávání. Intelektuálně přepjaté naráží na banální, naivní se překlápí v existenciální obavu.
    Linhartovy povídky se vymezují vůči všeobecné stravitelnosti jistou nekompromisností a odvahou neřešit vstřícnost autorského stylu. Zároveň povídky nelze osočit z nezávazného literárního žertu pro spřízněné duše, neboť za vší legrací nepřestává rezonovat obava z devalvace jazyka, jeho zanášení balastem rádoby efektních klišé, jež se tak ochotně skrze mocná média zabydlují v našem myšlení. Linhartova kniha tak svým způsobem patří i k experimentálním prózám reflektujícím možnosti psaní jako takového, přitom však bez jakékoli introvertní upjatosti, skoro by se dalo říci, že se nebojí vypadat jako čirý blábol.
    Právě tento typ prózy, postoje, z literatury mizí. Čím dál více knih je napsáno podle pomyslného návodu na bestseller či alespoň literární cenu. Asi je to v pořádku, kdo by také četl záplavu podivínských titulů, přesto není od věci si četbu zásadních společenských románů proložit zdařilým výhonkem z literární periferie, který zpochybňuje jakýkoli zaručený recept na úspěch, provětrává zautomatizované vyjadřování, ignoruje étos o literatuře jako svědomí či kritické nastavování zrcadel. Pro mnohé čtenáře jen výsledek opileckého šklebu, na druhou stranu hodnotný příspěvek k „biodiverzitě“, kterou literatura nutně potřebuje, aby nezdegenerovala paralyzována strachem o komerční úspěšnost.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar, 20. 10. 2011

    Pavel Janoušek
    969 slov o próze

    Začnu tím, co lze zkonstatovat: Linhartova kniha je souborem bezmála čtyřicítky krátkých samostatných próz, jejichž první verze vznikaly od roku 1993. Propojeny jsou vypravěčským stylem, značnou dávkou hravosti, jmény některých postav (nikoliv však jejich identitami) a také celou řadou návratných motivů. Důležitou roli tu hrají rozmanité literární a filmové aluze, zejména na jednotlivé žánry populární kultury: Odkaz na autorův oblíbený horor je už v titulu souboru, uvnitř něj pak čtenář často narazí na situace, které vypadají, skoro jako by četl detektivku, či například na jméno Molenda, jež je patrně ozvěnou jedné ze starých filmových komedií s Oldřichem Novým. Ke zjevným vlastnostem Linhartova psaní patří rovněž tušený autobiografický základ jednotlivých dějových situací, které vyrůstají z reflexe každodennosti. Součástí této reflexe je pak také přesvědčivá evokace „atmosféry prostoru“, tedy severních Čech.
    Pro recenzenta i čtenáře je Linhartova kniha nesnadným soustem, neboť je mnohem snazší rozpoznat, čím není, než čím je. Linhartovy „povídky“ rozhodně nejsou precizně fabulovanými konstrukcemi s předem danou pointou a nejsou ani sledem humorných historek „jako ze života“. A už vůbec nejsou ilustrativním popisem pocitů a počitků, byť autor čtenáře občas nutí, aby se je takto pokoušel číst.
    Zmíněný autobiografický impulz je v nich totiž téměř okamžitě přetavován v expresivní sled nejrůznějších formulačních atrakcí bez zjevné kauzální vazby: jako by svět kolem nás byl rozbit na tisíce kousků a ty pak zpětně byly „nějak“ uspořádány do nahodile působících řetězců tvářících se jako celek. Každý z těchto kousků ovšem Linhartovi nejprve poslouží jako prubířský kámen, na němž si vyzkouší svůj smysl pro jazyk, vtip, ironii, mystifikaci a nejrůznější autostylizační masky.
    Patrik Linhart sice napsal prózu, způsobem literárního vyjadřování má však blíže k básníkovi, k expresivnímu lyrikovi. Základem jeho výpovědí není radost z vyprávění příběhů a dějů, nýbrž „jen“ (a především) významová hra se slovy, větami a myšlenkami. Čtu Linhartovy texty rád a dost se u nich bavím. Těší mne autorovo pohrávání si s microsituacemi, zajímají mne jeho groteskní micropostřehy, microstylizace, microevokace a microprovokace, jakož i všelijaké metajazykové a metaliterární „schválnosti“, jimiž narušuje automatismus řeči a vysmívá se obvyklým formám literárního zpodobování mezilidských situací. Oceňuji autorovu zálibu v záměrně vyšinutých jazykových vazbách, v nezvyklém, archaickém pravopisu, jenž vizuálně a zvukově zviditelňuje některá slova, jakož i „zneužívání“ vypravěčských a žánrových stereotypů, které tu jsou na základě principu zklamaného očekávání proměněny v ornament.
    Blízko k básníkovi má Linhart rovněž tím, že jeho texty působí daleko lépe, jsouli čteny nahlas. Jako by byly přímo předurčeny k recitaci, která nemůže klouzat po významovém povrchu, ale musí každé slovo vyslovit, tedy zvukově i výrazově materializovat. Všechno, co jsem zatím o Spící hrůze napsal, ovšem platí pouze do úrovně odstavce. Zdá se totiž, že jeden nepříliš dlouhý odstavec je pro Linharta optimálním formátem-prostorem, na němž dokáže přesně a přesvědčivě formulovat své postoje a ideje a vyjádřit svůj groteskní soud nad bizarností světa a života. To je ostatně v knize zdůrazněno i graficky: první řádek každého odstavce je tu výrazně předsazen (proti obvyklé konvenci první řádky odsazovat), čímž je ještě zvýrazněna jeho svébytnost.
    Škoda jen, že autorův pozoruhodný talent na úrovni odstavce končí. Překročí-li čtenář tuto hranici a pokusí se jeho texty číst jako souvislé povídky, které by měly mít začátek a konec a cosi myšlenkově významného mezi tím, kouzlo Linhartova textu se rozplyne, slova se vyprázdní a čtenář začíná zoufale bloudit. Vyvstane před ním chaos nesrozumitelnosti a je konfrontován s halasným, avšak současně těžko uchopitelným myšlenkovým zmatkem, jenž nedává možnost vstoupit do dialogu s autorem a jeho záměrem.
    Linhartovy texty se dožadují toho, aby byly čteny jako provokace, která svého smyslu nabývá až na kontrastním pozadí jiných literárních děl. Kontext konvenčního psaní jim má dodat rozměr něčeho, co je překvapivě tvořivé, jiné a neobvyklé, netradiční. Proto také jeho texty nejlépe vyznívají jednotlivě. Jsou-li však soustředěny do jediné knížky, nelze přehlédnout, že i velmi nekonvenční psaní si vytváří své konvence a za zdánlivou tvořivostí se často skrývá mechanické opakování.
    Linhart je chytrý a vzdělaný, a má tudíž potřebu a schopnost své nedostatky zpětně racionalizovat, estetizovat a transformovat je v přednost. Dokladem toho je čtveřice grafů, které zařazuje do úvodu knihy a které názorně vytyčují čtveřici významových a obsahových linií, jež údajně mají knihu prostupovat. Tímto grafickým „klíčem“ sice na oko vychází vstříc adresátovi, ve skutečnosti se však spíše sarkasticky vysmívá jeho marné snaze z následujícího textu alespoň něco pochopit. Pomocí typicky postmoderního triku pak se čtenářem manipuluje: vlastní neschopnost pojmenovat prezentuje jako záměr a nedořečenost, a protože přirozeně ví, že čtenáři budou v jeho textu hodně tápat, přenáší na ně individuální odpovědnost za to, zda se jeho texty stanou „uměním“. Strukturní součástí jeho výpovědi je totiž také tato instrukce (a zároveň i sankce): „Text, který čteš, je umění, a pokud toto nepochopíš a nenajdeš v něm smysl, tak je to tvoje chyba a jsi blb!“ Autor se tak zbavuje povinnosti svou promluvu budovat a komponovat a může ji pojmout jako sérii prázdných děr, jejichž hloubku jsou čtenáři povinni proměřovat.
    Je zřejmé, že adresátem knihy rozhodně není masový čtenář. Nicméně jsem si jist, že i většina čtenářů náročné literatury po přečtení několika málo stránek pochopí, že autorovo psaní je značně autistické, do sebe zahleděné a jeho snaha o sociální interakci je mizivá. Zdá se téměř marné a zbytečné hledat úběžník, jenž by tuto nesrozumitelnost osvětlil a objasnil. Obávám se tudíž, že minimálně 98,758 procent z potenciálních zájemců v rámci úspory energie Linhartovu knihu rychle odloží a již nikdy neotevře. Současně ale nepochybuji ani o tom, že mezi zbývajícími čtenáři se najde jeden či dva, kteří autorovu autostylizaci přijmou jako intelektuální výzvu a začnou nicotnost Linhartových výpovědí interpretovat jako autentický výraz nicoty našeho bytí.
    Sbírku Spící hrůza tak patrně bude číst jen málokdo. Má však velkou naději, že se stane známou jako báječné cvičební nářadí pro literární interprety, kteří budou vášnivě rozebírat hloubku nastraženého prázdna, a tak ostentativně demonstrovat svou mimořádnou schopnost porozumět intelektuálním tajemstvím, jež jsou „obyčejným lidem“ nedostupná.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Týden, 18.7. 2011

    Vojtěch Variš

    Je to jedna z těch her na parodii pokleslé literatury, která se nakonec samá stává pokleslou literaturou: na tom samozřejmě není nic špatného, jde jen o to, udržet se nad hranicí, pod níž se ze zábavného stává už jen nuda. Patriku Linhartovi, známému démonovi podzemí současné české kultury, členu „radikálního baletu“ z Teplic Vyžvejklá bambule a dramatikovi, píšícímu pod jménem Pavel Jazyk, jdou nejvíce názvy, proklamace, pseudonymy a živá akce. Když se vedle sebe poskládají, časopisecky již vesměs publikované, povídky z let 1993-2009, jak je tomu v souboru Spící Hrůza (ten Hrůza s velkým počátečním písmenem, jde o jméno jednoho z hrdinů), vzniká spis, na němž jsou nejvtipnější sebeironické charakteristiky autora: „nikdy nedostal žádnou literární cenu“, „slizká vlezlost a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav“. Po přečtení povídek se vtipy z přebalu ukazují jako přesný popis reality. V Linhartových textech tu a tam probleskne zajímavá hříčka s jazykem či povedený vtip, ale jinak zůstávají na úrovni žertů z nižšího stupně gymnázia.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz