dybbuk-223

Jón Kalman Stefánsson

Smutek andělů

z islandštiny přeložila Marta Bartošková

Cena s DPH: 293 , e-kniha: 146 

Druhý díl románové trilogie nejúspěšnějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona Smutek andělů popisuje život rybářské obce devatenáctého století, nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. První díl trilogie, Ráj a peklo, nás uvedl do života rybářů, kteří periodicky vyplouvají na moře a bojují o život za věčného střídání běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí.
Namísto Miltonova Ztraceného ráje nyní jako nit prolínající se textem a kontrastující s ním přichází na řadu Shakespearův Othello. Ten rezonuje s drsným prostředím, kde se lidé v důsledku náročných životních podmínek opíjejí, a upíjejí, jejich city nabývají na nebezpečné intenzitě a pomluvy rozsévají jedovatá semena, která mají větší šanci se uchytit a nadělat větší škodu, neboť v lidské duši se toho skrývá mnoho. Najdou se však naštěstí tací, jejichž úsměv vyzařuje onu vzácnou laskavost, díky níž je tenhle svět snesitelný. Kdo takové lidi pozná, najednou prozře a vidí, jaký to má všechno smysl.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-113-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074381133

Počet stran

312

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-113-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074381133

Počet stran

312

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

132 × 205 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 22. 10. 2015

    Pavel Horký
    PŮSOBIVÝ DRUHÝ DÍL ISLANDSKÉ TRILOGIE

    Islandský spisovatel Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) se českým čtenářům připomíná potřetí, přičemž román Smutek andělů (2009) je druhou částí trilogie, následující po úvodní próze Ráj a peklo (2007, česky 2012). Uvedená díla spojuje situovanost do prostředí islandských rybářských vesnic v devatenáctém století a také protagonista beze jména, v textu označovaný jako „chlapec“. V úvodu jej zastihujeme při třítýdenním pobytu v Městysu, kam přišel z nábřežní osady po smrti svého nejlepšího přítele Bárda. Chlapec se dostal jako pomocník do hostinského domu, centra dění v prvním (kratším) oddílu knihy. Rozsáhlejší textová plocha je pak věnována chlapcově putování zasněženou a rozvichřenou islandskou krajinou společně s listonošem Jensem, který dorazil do Městysu vyčerpán absolvovanou cestou, nadřízený ho však přiměje, aby na ještě nebezpečnější trase zastoupil nemocného kolegu. Geirtrúd a Helga, ženy, jež se chlapce v novém domově ujaly, hocha následně vybídnou, aby listonoše doprovázel. Anabáze podstupovaná ve velmi těžkých podmínkách se stává jakousi zkouškou dospělosti, náročnou výzvou, již se hoch pokouší zdolat.
    Stefánsson používá, ještě důsledněji než v Ráji a pekle, vysoce umělecky stylizovaný jazyk, jehož kvality českému čtenáři zprostředkovává překladatelka Marta Bartošková. Nejdůsledněji je tento aspekt uplatněn ve dvoustránkových lyrizovaných předstupních obou částí, vyznačených kurzívou, v nichž zaznívá hlas nadosobního kolektivního vypravěče, promlouvajícího v první osobě plurálu. Ovšem nejen v těchto místech se v textu objevuje poetický jazyk prostoupený obraznými konstrukcemi, zejména symboly, generujícími niterné významy; a to jak ze slov abstraktních (láska, snění, smrt, strach, smutek), tak i konkrétních (ryby, hvězdy, měsíc). Z hlediska narativního (s výjimkou avizovaných básnivě koncipovaných, kurzívou psaných pasáží) je využita perspektiva tzv. reflektora, jehož prostřednictvím nahlížíme do nitra postav, především hlavního hrdiny. Polopřímou řeč, charakteristickou pro tento typ vypravěče, doplňuje nevlastní přímá řeč, tlumočící vnitřní monology aktérů. Specificky jsou zprostředkovány dialogy, převážně velmi krátké. Po formální stránce autor využívá způsob zápisu dramatického textu, v němž si zúčastnění vyměňují repliky. Ty jsou většinou velmi civilní; na rozdíl od nadosobního a výrazně převažujícího reflektujícího vyprávění, vyznačujícího se silnou rétorickou dikcí a patosem.
    Lineární kompozice díla sestává z jednotlivých epizod chlapcova a Jensova putování v extrémních podmínkách sněhové bouře. Společně dosahují dílčích cílů, zastávek na vysilující pouti, kde předají poštu určenou tamním obyvatelům, v jejich skrovných příbytcích se zotaví z vyčerpání, promrznutí, hladu a žízně a pokračují dál. Zachycení jejich pěší anabáze je vystavěno na repetičním principu. V drobných obměnách se opakují příznačné situace: jeden z dvojice (většinou ještě ne tak zocelený chlapec) se dostane do problémů ohrožujících jeho život a druhý mu pomůže nebezpečí překonat, zachrání ho; víra v lepší počasí (kalendářně je již jaro) je v průběhu jednotlivých úseků cesty zklamávána a přírodní živly se rozběsní (jak na moři, tak na zasněžené pevnině); jejich chudí hostitelé bývají stiženi neštěstím (nemocí či úmrtím v rodině, vyhasnutím lásky mezi mužem a ženou, nepříznivým počasím, které jim v létě znemožnilo vytvořit si dostatečné zásoby potravin pro sebe a krmiva pro ovce a skot, apod.).
    Mohlo by se zdát, že zmíněná repetitivnost vede k předvídatelnosti dalšího dění, to však platí jen do jisté míry. Z vnějškové perspektivy sice putování postrádá zvraty a překvapující vybočení, ty se ovšem odehrávají v nitru protagonistů, jejichž prožívání (odhalené ve vnitřních monolozích) může být pro senzitivní a empatické čtenáře zdrojem mimořádně silného zážitku, jaký potenciálně vede až ke katarzi. Monotónnost navíc narušují i četné odbočky z dějové osnovy, prezentované nejčastěji jako vložená vyprávění, nasvěcující výsek z minulosti některé postavy, či folklorně zabarvené historky, jež bývají mnohem častěji morytátem než jen odlehčující vsuvkou temperovanou lokálním koloritem.
    Jedním z určujících rysů Smutku andělů se stává antropomorfizace, což dokresluje nicotnost individuální existence v porovnání s věčným přírodním koloběhem a sílou živlů. Nicméně tento aspekt neimplikuje defétistický postoj člověka. Protagonisté sice bojují se strachem, ale překonávají jej odhodláním a zarputilostí, které mnohdy ústí až v neokázalý heroismus. V blízkosti smrti, kdy už lidská bytost ztrácí i poslední zbytky energie, se projevuje neochvějné lpění na životě, umožňující odolat náporům vyčerpání a beznaděje a pustit se opět do boje, byť se zdá být předem prohraný. Síla vnější a vnitřní zde náleží i ženám: musejí se vyrovnávat s těžkou dřinou v nehostinném prostředí i s drsností mužů, od nichž snášejí četná příkoří. Jak lze demonstrovat na postavě Salvör, nepodvolují se mu vždy pasivně, nýbrž jsou schopny i kruté a současně zasloužené pomsty – Salvör se rozhodne skoncovat s brutalitou svého manžela a zabije ho. Prožité trauma a ztráta dětí ji pochopitelně poznamenávají a ve vztahu k svéráznému Jensovi cítí pochyby; ty jsou ostatně oboustranné. Není to tak, že by ve světě Stefánssonova románu postavy nemohly dosáhnout lásky a štěstí, cesta k nim ovšem bývá trnitá, zkalená stíny dřívějších bolestí, vin a ústrků.
    Titul díla je odvozen z působivé metafory (personifikace): „Nebe chrlí nekonečnou spoustu sněhu. To pláčou andělé, říkají indiáni v severní Kanadě, když sněží. Tady sněží často a nebeský smutek je krásný, je to pokrývka, která zemi chrání před mrazem a vnáší do tuhé zimy světlo, jindy ale bývá chladná a nelítostná.“ Nádherné obrazy prostupují text od počátku do konce. Spojení metaforičnosti a vykreslení ryzosti charakterů, odhodlaných nekapitulovat a nezapřít své lidství navzdory těžkému údělu v drsně krásném islandském prostředí, jsou příčinou přesvědčivého uměleckého účinu této prózy. Podobně jako v Ráji a pekle zde na mnoha místech nalezneme tematizaci slov, řeči. Na jedné straně vypravěč v daných kontextech reflektuje jejich moc, čirost, dosah a nezdolnost, na straně druhé dochází k poznání, že „je někdy lepší mlčet a spolehnout se jen na oči“.
    Smutek andělů považuji, stejně jako dvě předchozí autorova díla přeložená do češtiny, za oslavu literatury. A to nejen pro zmíněné estetické kvality, ale i proto, že z něj doslova čiší láska k psanému slovu uchovávanému v knihách. V centru tentokrát nestojí (jako v Ráji a pekle) Miltonův epos Ztracený ráj (1667), ale jiný významný počin anglického písemnictví, Shakespearovo drama Othello (1622). Právě z něj chlapec předčítá v Městysu slepému námořníkovi Kolbeinovi a tato tragédie tvoří významové plátno v pozadí, na nějž se promítají některé z událostí Stefánssonova románu, byť paralely či kontrasty jsou méně zjevné než v prvním dílu trilogie. Recenzované dílo považuji za jednu z událostí světové prózy prvního dekády nového milénia a svůj text o něm uzavřu citací chlapcovy úvahy o komplexní působivosti literárních děl, vystihující i průkazný potenciál Smutku andělů: „Existují knihy, které tě pobaví, ale pravé podstaty se nedotknou. A pak jsou tu ty, které v tobě vzbudí pochyby, dají ti naději, otevřou ti nové obzory a snad i poodhalí strmý sráz, ze kterého se kdykoliv můžeš zřítit, pomíjivost života.“

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 17. 4. 2015

    Daniela Mrázová
    Sníh, led, vichr a slovo
    Island před sto dvaceti lety: literatura mezi živými a mrtvými?

    Je duben, a to znamená sníh, vichřici a ledové moře. Alespoň na Islandu. Přesto už začala rybářská sezóna a dny se dlouží, avšak proti zimě, hladu a vysílení má člověk jen málo spojenců. Nadto by se měl také popasovat s láskou, jenže co dělat, když i čtení poezie se ukáže jako vysoce nebezpečné a zesnulí bližní mu vyčítají, že si za svou budoucnost vyvolil život? „Zrazuje člověk mrtvé, když žije dál?“ ptá se Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) ústy svého hlavního hrdiny v trilogii, která je především o vůli žít a o slovu jako jednom z nejmocnějších prostředků, který člověka poutá ke světu, a zároveň jej od něj odděluje.
    V předchozím díle Ráj a peklo (Himnaríki og helvíti, 2007; česky 2012) se setkáváme s bezejmenným chlapcem, který spolu se svým o něco starším přítelem Bárdem žije a pracuje jako rybář v malé osadě vzdálené několik hodin chůze od Městysu. Při jedné z výprav na nekryté šestiveslici si Bárdur (kvůli zanícené četbě Miltonova Ztraceného ráje) zapomene v osadě bundu a následně na moři v ledovém vichru umrzne. Chlapec je kamarádovou smrtí natolik zdrcen, že se rozhodne z osady odejít, a vydá se přes hory do Městysu, aby vrátil Bárdem zapůjčené knihy. Tam se ho ujme podivínská vdova Geirtrúd, která rozhodne o tom, že se chlapec má vzdělávat, a hned ho nechá, aby se prokousával originálem Shakespearova Othella. To už jsme ale vkročili do druhého dílu nazvaného Smutek andělů (Harmur englanna, 2009), který v loňském roce vydalo nakladatelství Dybbuk. V Městysu je chlapec postupně konfrontován s jednotlivými obyvateli a jejich osudy, se sžíravou mocí alkoholu, se závistí i s láskou. Konečně ho pak vyšlou jako listonošova pomocníka do odlehlých osad na druhé straně fjordu a za horami a těch několik málo dní ve vánici a mrazu po boku nemluvného Jense ho přiblíží smrti jako nikdy předtím.
    Jako by se autor Smutku andělů snažil potvrdit všechna klišé, která se člověku usadí v hlavě v souvislosti s islandskou literaturou. Že život je věčný boj se živly, ale láska a poezie jsou takovým zdrojem krásy, že stojí za to jej žít; že ti, co zemřeli, vlastně zůstávají mezi námi, a kdo nikdy neslyšel mrtvého promlouvat k živým, je jen zabedněný tupec; že hranice mezi životem a smrtí je tenčí než ovčí blána v okně chalupy.
    To nejobdivuhodnější na jeho díle však je umění, jímž dokáže udržet pozornost čtenáře i bez dějových zvratů, vlastně si vystačí s málem: s líčením nehostinného světa, myšlenkových pochodů hlavních postav, osudů těch, které chlapec na své pouti potkává, a s přímými dialogy, jakoby vystřiženými z nějakého současného dramatu. Celý text vlastně na první pohled působí nevyváženě, zdánlivě postrádá pevný rámec, nějaký úvod, zápletku… a občasné vstupy vypravěčů v první osobě plurálu čtení nijak neusnadňují.
    I kvůli oněm smutným andělům, kteří vstupují do vyprávění, je autor sám neviditelný. O to konkrétněji vyplouvá na povrch neúprosnost islandského bytí na sklonku devatenáctého století. Mrtvé sotva narozené děti, jednotvárná strava, deset měsíců trvající osamění obyvatel odlehlých usedlostí, destruktivní síla alkoholu a léto, které je jen prchavým přeludem. A i když se autor zřejmě nesnažil podat věrohodnou zprávu o islandské společnosti před sto dvaceti lety, vynořuje se z jinak velmi poetického a metaforami prosyceného textu takový obraz země a jejích lidí, až z toho mrazí. V narážkách oběma knihami prostupuje duch textů obou anglických klasiků a čtenář je opakovaně utvrzován ve stereotypu, že Islanďanům je nejdražší (psané) slovo, protože „dáváme věcem jména, abychom se ubránili šílenství a dokázali uchopit svět“. Poté, co společně s chlapcem a listonošem absolvujete jejich nebezpečné putování sněhem, vichřicí a horami, už nezapochybujete ani na vteřinu, že právě tohle není žádný předsudek. Protože co jiného může přimět člověka bojovat o holý život jen proto, aby dopravil do cíle tři brašny plné novin a dopisů?

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz