dybbuk-184

Kari Hotakainen

Slovo boží

z finštiny přeložil Vladimír Piskoř

Cena s DPH: 283 

Román Slovo boží, druhá část volné trilogie nejúspěšnějšího finského autora Kari Hotakainena, tentokrát čtenáře pozve na cestu. Příběh začíná zdánlivě jednoduše: generální ředitel významného průmyslového koncernu má krátce vystoupit v televizi a objedná si řidiče, který pracoval pro jeho otce, aby jej zavezl do hlavního města. Cesta je dlouhá, času na přemýšlení a přemítání nahlas habaděj. Jak se ředitel a jeho řidič blíží k cíli, vydáni napospas osudu a vtahováni do soukolí vzájemných vztahů, sympatií i antipatií, vykání se mění v tykání, napětí a nervozita stoupají…
Kniha poukazuje na zásadní myšlenkové rozdíly mezi lidmi a vnuká nám otázky po smyslu a povaze bohatství, společenského postavení a moci. Jak je u Hotakainena zvykem, nechybí velký pozorovací talent, smysl pro humor a cynismus. Samozřejmostí je také ostrý pohled na zdánlivě neslučitelné souvislosti a tak např. švédský film Láska je láska o homosexuálním vztahu dvou dospívajících maloměstských dívek je pro jednoho zpodobněním odvahy a zbabělosti, pro druhého záminkou k manipulaci. Dojdou hlavní postavy nakonec katarze, využijí cestu ke změně svých názorů a postojů, či budou pokračovat ve vzájemném zneužívání a důrazu na vlastní zištnost? Otevřou se „božímu slovu“, nebo zůstanou uzavřeny v bezpečných hranicích svého zažitého chování? Mají vůbec nějakou šanci?

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-074-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074380747

Počet stran

272

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-074-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074380747

Počet stran

272

Formát

132 × 205 mm

Skladem

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 7. 3. 2013

    Jan Dlask
    BEZÚTĚŠNÝ MATERIALISMUS ŘEDITELE HOPEANIEMIHO

    Slovo boží je již pátou knihou známého finského spisovatele Kariho Hotakainena, která se dostává k českému čtenáři; jedná se o druhý díl autorovy „trilogie o penězích“, zahájené románem Osud člověka (Tvar č. 16/2011). Na jedné straně dokázal Hotakainen v novém díle věc často velmi obtížnou: sám sebe tematicky příliš neopakovat. Na straně druhé, po stránce formální se mi zdá, že rozvíjí právě ty části techniky svého psaní, které si měl spíše odpustit. Jejich jistou problematičnost jsem v malé míře zaregistroval poprvé v románu Chrám svatého Izáka, v Osudu člověka se již vyskytovaly o něco více, a v díle aktuálním jsou místy až neúnosné. Jedná se o prázdné mlácení slámy, často cynismem i vynucenou lyričností podbarvené pseudofilosofické promluvy, které autor vkládá do úst svým postavám či vypravěči a kterými text v podstatě jen natahuje, zjevně s předpokladem, že bude na čtenáře působit jaksi více „free“ a zábavněji. Ve skvělé rozhlasové hře Oštěpař, rovněž z Hotakainenova pera, kterou před nedávnem uvedl Český rozhlas, se autor musel držet padesátiminutového formátu a k něčemu podobnému neměl příležitost. Výsledek ale stál za to.
    To ale nikterak neznamená, že by byla bezcenná autorova výpověď ohledně aktuálního stavu moderní společnosti, ať již u nás či ve Finsku. Příběh je založen na jednoduché zápletce: nabubřelý technokratický ředitel mohutného finského Koncernu Hopeaniemi vzhledem k zastavení letecké dopravy v důsledku výbuchu islandské sopky uvízne v Laponsku na dalekém severu země. Blíží se ale jeho vystoupení v televizi, které léta kvůli trémě odkládal a které od něj finský národ očekává, neboť je v plánu i ohlášení jakýchsi velmi významných novinek ze světa businessu. Nezbývá mu nic jiného než poprosit penzionovaného řidiče svého otce, rovněž bývalého úspěšného generálního ředitele, aby ho z Laponska za tučnou úplatu na helsinské „Kavky“ odvezl. Emise oxidu uhličitého, kterých je atmosféra vzhledem k odstávce letadel ušetřena, je třeba nějak kompenzovat: ředitel si nedovede představit, že by jel v kupé první třídy ekologickým vlakem, neboť ten je veřejný, což ultraneoliberálům, jako je on, zní nepřátelsky. Určitě by ho za to u nás po zádech poplácávali mnozí podobně ideologicky orientovaní ekonomičtí teoretici a žurnalisté, pro které je každá moderní konzervativní strana příliš rozkročená do středu a kteří si z „vyvazování ze státu“ učinili smysl svého života.
    Velký to paradox: velmocenská éra buržoazie, bez které by Hopeaniemiho kariéra byla nemyslitelná, mohla začít jen proto, že si samo měšťanstvo v 18. století v přežívajících feudálních poměrech učinilo z veřejnosti alternativní prostor, v němž mohlo začít vznášet své požadavky – jak alespoň tvrdí Jürgen Habermas. Jenže časy se mění a buržoazie s nimi. Stala se z ní totiž finanční oligarchie, které jde o osekání všeho veřejného, jak se lze dočíst zmnoha Hopeaniemiho replik a úvah, založených jednak na jeho nezměrných předsudcích vůči širokým vrstvám obyvatelstva, jednak na tom, že je sám pěkný chvastoun, náfuka, fouňa a vejtaha. Když jsem si sám dovedl vydělat peníze, proč mám doplácet na ty, kdo to nedokázali? Postoj, který nám politologové názorně zařadí na jakousi „škálu“ politických názorů, on se ale za ním často skrývá pouze a jen egoismus.
    Cesta z Laponska do hlavního města trvá dlouho a během ní má Hotakainen příležitost spustit svou sociologickou sondu i na druhé straně společnosti, k vyděděncům, z nichž nikdo neměl to štěstí mít tatínka generálního ředitele. K nim patří jednak bezdomovec Tapsa, jehož svezení následně ředitel trpce lituje, především ale řidičova dcera, gamblerka Sára, která navíc peníze od otce investuje do riskantních burzovních spekulací – v České republice by Hotakainen ji a jejího partnera, Srdcového kluka s podobnými problémy, možná spíše koncipoval jako oběti exekuce.
    A nad tím vším se vznáší mediální kolotoč, reprezentovaný redaktorkou pořadu se symptomatickým názvem Dobré ráno, Finsko, v němž má být Hopeaniemi interviewován. Média již dávno nehrají svou roli informovat o dění ve společnosti a reflektovat je: jsou světem pro sebe, jehož jediným cílem je si neustále své místo potvrzovat tím, že na sebe budou přitahovat pozornost, a to čímkoliv – i za cenu, že dění tvoří pouhým podbízením.
    Mně osobně z toho nejlíp vychází Hopeaniemiův řidič, socdemák Armas. Při své mnohaleté službě jeho otci se choval vždy nanejvýš diskrétně a korektně, sloužil skutečně věrně a obětavě a při alkoholických večírcích, kdy Hopeaniemi senior již nevěděl, čí je, za něj mnohokrát tahal horké kaštany z ohně. Jestli lze u některé postavy hledat náznak životní moudrosti, je to právě on. Možná i proto se stal u Hopeaniemiových jakýmsi neoficiálním rodinným rádcem: osudy členů jeho rodiny jsou navíc stejně tragické jako u nich.
    Důležitým rozměrem díla je jakýsi dialog Hopeaniemiho a jeho otce, který v autě promlouvá z nahraných kazet, jež odkázal svému synovi a šoférovi. Jsou snad právě jeho projevy oním Slovem božím? Ukazují se rozdílné, ale i styčné body kariéry ředitele seniora a juniora. Zatímco otec kdysi čile pil, obchodoval s Rusy a vyráběl ocel, syn se v době svých vysokoškolských studií profiloval jako radikální komunista – a skutečně nemálo lidí ze současné finské elity má podobnou minulost. Jednoho dne ale myšlenkově „prozřel“ (jinak než ryze oportunistická postava generálního ředitele Donalda Blaadha v románu Drahý princi Christera Kihlmana), alkoholu se vyhýbá jako čert kříži a v rámci mnohem globálnějšího hospodářského prostoru již nevyrábí nic. Jen ve virtuálním světě burzovních čísel, v němž neviditelná ruka trhu vše nejmoudřeji zařídí (aha!), dává do pohybu peníze.
    Oba ředitelé mívají své „lyrické chvilky“ (to čtenáře popadají záchvaty trapnosti), oba jsou stroji a počítači: osoby českých miliardářů, které by jim u nás svým habitem nejvíce odpovídaly, jsou přece jen o trochu více z masa a kostí. A především oba ředitelští jsou hamižní materialisté nonplusultra. Právě v tom spočívá bezútěšnost, bezvýchodnost a smutek obrázku o dnešním světě, který Hotakainen čtenáři nabízí. Kdo čte jeho řádky, vzpíná se, měl-li by přistoupit na to, že v dnešní době skutečně už o nic jiného – možná kromě iracionální fixovanosti na „výdobytky moderní doby“, jako jsou IT amobilní telefony, považované za samospasitelné – než o peníze a materii nejde.
    Některé výše nadnesené soudy by platily stoprocentně, nebylo-li by závěrečných pasáží knihy. Podrobnosti nelze prozrazovat; lze říci jen tolik, že Hopeaniemi se při televizním interview, kterým všechno vrcholí, ukáže jako příkladný neurvalec, je ale aspoň upřímný – to redaktorka je prolhaná až darmo mluvit. Nečekaným završením příběhu nutí autor čtenáře zamyslet se nad tím, kam jeho postavy existenciálně směřují. Po dočtení druhého dílu Hotakainenovy trilogie mě napadlo následující: po roce 1989 nastoupila česká společnost vývoj, ve kterém převládly materialistické tendence, a naučila se nahlížet na život přes peníze. „Dobrá práce“ znamená dobře placená práce a „mít se dobře“ je totéž co mít hodně peněz. Ilustrativním symptomem toho je moment, kdy se sdělovací prostředky při metanolové aféře místo mnohem horečnatějších varování obyvatelstvu před konzumací alkoholu starají spíše o to, o kolik přijdou jeho výrobci a o kolik stát na daních. Stálo by za to se zamyslet, kolik problémů v naší společnosti plyne z jejího materialistického založení. Korumpuje a nechává se korumpovat někdo, komu o peníze, velké vily, bazény a drahá auta tolik nejde?
    Přejme spisovateli, aby se brzy zotavil po své automobilové nehodě z jara minulého roku, a tak mohl svou trilogii zdárně dokončit. Vladimír Piskoř, držitel finské státní ceny za překlad a propagaci finské literatury v zahraničí za rok 2012 (ještě jednou gratulujeme!), zajisté přeloží i její závěrečný díl.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 17. 1. 2013

    Daniela Mrázová
    Na počátku slovo, na konci mlčení

    Literární road movie o penězích a moci

    Většina z nás má ještě v živé paměti dubnové dny roku 2010, kdy se kvůli výbuchu islandské sopky zastavil letový provoz nad Evropou. A právě tato událost je hlavním momentem, který uvede do pohybu doposud klidné vody života investičního bankéře a generálního ředitele Koncernu Jukky Hopeaniemiho. Nutno říct, že Hopeaniemi si na problém sám zadělal: svolil totiž k tomu, že poprvé v životě vystoupí v televizi, vypadá to tedy na opravdu velkou událost. Jak se ale teď má včas dostat ze severního Finska do televizního studia v Helsinkách, když je vzdušný prostor uzavřen dokonce i pro business class?
    Slovo boží je už pátým románem finského spisovatele Kariho Hotakainena (1957), který vychází v češtině, a je opět typickým dítětem svého otce. Vtipné, místy absurdní a místy cynické, místy mnohomluvné a místy velmi výstižné.
    Může se zdát, že hlavními postavami jsou Hopeaniemi a penzionovaný řidič Armas, který se za nemalou částku uvolí syna svého bývalého šéfa do Helsinek odvézt, a jejich sekundanty pak Hopeaniemiho zesnulý otec, který k nim během cesty promlouvá z kazet, a Armasova gamblerská dcera Sára. Jenže Hotakainen uvádí na scénu ještě další dva herce, či spíš hráče: peníze a slova. Místy se zdá, jako by bylo možné tyhle dva hráče bez rozdílu zaměňovat, každopádně oba mají moc. A o to právě jde – Hotakainenův román je o moci, kterou dávají peníze a bohatství v naší krizové či raně postkrizové současnosti; kdy jindy by taky mohl být hlavním hrdinou investiční bankéř? Moci peněz ovšem sekunduje moc slov, která mohou mít dokonce stejnou sílu jako to boží. A tak se hybateli Hotakainenova světa stávají lži, ukecávání, opilé zpovědi i jednoslovné náznaky mocných analytiků, které hýbají s kurzy na burzách, a potažmo s celým světem. A čím víc peněz se skrývá za každým mluvčím, tím méně slov je potřeba, aby byla moc vykonána.
    Hotakainen však proti sobě nestaví bohatství a chudobu, ale obklíčený život Hopeaniemiho, který se ve svém obleku bojí vystoupit z auta na benzinové pumpě, a zároveň rovnostářskou průměrnost většiny ostatních Finů, zastoupenou zde Armasem.
    A je zjevné, komu patří větší díl svobody, zvlášť tváří v tvář popelu z islandské sopky. S tím souvisí i svár mezi starým světem Hopeaniemiho otce, pro nějž se v bohatství skrývala alespoň svoboda pořádně se opít pravým koňakem, a novým světem bohatství, které existuje jen virtuálně a v němž investiční bankéř nemůže ukázat ani zpocené čelo, natož si přihnout z láhve.
    Kromě nezaměnitelného vtipu je na knize tím nejlákavějším právě literární zpracování současného tématu. A Hotakainen se do něj pouští odvážně a bez rozpaků a metaforami povolává do světa literatury tu tržní síly, tu peníze, tu média, tu skrytou moc marketingu či samotné finanční trhy a jejich vrtkavost.
    Čtenář se tedy rozhodně pobaví dobře vystavěným příběhem a absurditou některých scén, vynikajícími metaforami, ze kterých vtip přímo tryská, a hlavně výborně vykreslenými charaktery postav a pohledy do jejich hlav. Stejně jako v předchozím románu Role člověka se ukazuje, že Hotakainen je především dobrým znalcem lidí, který ke svým postavám přistupuje poněkud nelítostně, ač nakonec přece jen vítězí empatie. Slovo boží ovšem není jen zábavným počteníčkem na delší cestu vlakem, ale pro vnímavého čtenáře může fungovat jako memento, ukazováček zabodnutý kamsi mezi lopatky, protože je nadevše zřejmé, že bůh zmíněný přímo v názvu knihy, onen hybatel Hotakainenova cynického světa, je úplně jiný než ten, kterého mají běžně na mysli věřící: sice je stejně špatně prokazatelný, ale mnohem méně milosrdný.
    Je tedy dobře, že mezi (dnes už) desítkami skandinávských detektivek se najde román, který je stejně zábavný jako závažný, a je milou shodou okolností, že vychází jen pár měsíců poté, co jeho překladatel Vladimír Piskoř získal v Helsinkách státní cenu za překlad a propagaci finské literatury.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz