Daniel Hradecký

Silážní jámy

257 

Skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-369 Kategorie: , Štítky: ,

Anotace

Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou…

Silážní jámy Daniela Hradeckého jsou důkazem, že teorie s praxí se nemusí rozcházet. A je taky důkazem, že vysoké i nízké je sobě tak blízké. Autorův asymetrický text, střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost, vkládání slov či vět z jiných jazyků, neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, život jako putování čili Hradeckého odysea, protože ztotožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání současné literatury. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace…

Specifikace

Hmotnost400 g
Rok vydání

ISBN

978-80-7438-259-8

Vazba

brožovaná

EAN

9788074382598

Počet stran

212

Formát

125 × 200 mm

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny. 12. 2. 2022
    Ondřej Horák

    Už nejsem podvodník, nýbrž básník
    Ceněny jsou jeho básnické sbírky a ceněny jsou stejně tak i jeho knihy prozaické. Nyní Daniel Hradecký publikoval rozsáhlou skladbu Silážní jámy, v níž střídá verše s prózou a v níž prochází vlastním životem, který je plný pádů. Vzlety absentují.

    Vyspělá společnost si může dovolit leccos, co ještě nemá, případně to, co kdysi pozbyla. Třeba postavu básníka. Protože devadesátá léta minulého století byla velmi pragmatickou dobou – a taky svobodnou –, tak nikdo nemohl nikoho nutit, aby uznával nějakého básníka, když ten prodával zanedbatelný počet knížek. Neviditelná ruka trhu sahala po básnických sbírkách viditelně málo. Naštěstí se z undergroundu vynořil J. H. Krchovský (1960) a výbory jeho samizdatových sbírek se staly velmi žádaným zbožím. A tak se mohla nejen literatura, ale přímo poezie též začít posuzovat počtem prodaných výtisků.
    Jenže J. H. Krchovský není automat na verše a jeho poslední sbírky už tolik oslavovány nebyly, a taky možná lidi zkrátka po letech chtějí změnu. I v literatuře platí, že kdo chvíli stál, již stojí opodál. Platí to na rovině vstřícného proudu české literatury – když Michal Viewegh začal psát o tom, že je nemocný a zádumčivý, ihned byl na místě českého bestselleristy vystřídán Patrikem Hartlem. Proč? Protože hrdinové jeho prvotiny Prvok, Šampón, Tečka a Karel jsou schopni jen tak krotké revolty, která pobaví a nevyděsí. Ti čtyři výtečníci se v určitou chvíli svléknou do naha. Že by skutečnost, že bychom se všichni na chvíli svlékli do naha, něco změnila, třeba zachránila naši planetu od ekologické katastrofy? Dobrý nápad!
    A stejně tak se zdá, že česká literatura či česká společnost chce mít nově obsazenou pozici rozervaného básníka. Proto je nyní na vzestupu Daniel Hradecký (1973). On zvýšil frekvenci vydávání svých textů, čtenáři zvýšili zájem o něj. Nadto náš autor jede ve dvou pruzích najednou – publikuje verše i prózu. Za sbírky 64 (2013) a Přibližování dřeva (2019) byl v rámci cen Magnesia Litera nominován na Literu za poezii a za prozaické Tři kapitoly (2020) získal Literu za prózu.
    Pokud byla na začátku řeč o tom, co si vyspělá společnost může dovolit, pak té české přece jen ještě něco chybí – a to jsou sponzoři či donátoři tuzemské literatury. Stačí jeden malý příklad: velmi talentovaná a ceněná irská povídkářka Claire Keeganová (1968) získala za svou první knihu Antarctica (1999) mimo jiné Rooney Prize, již americký byznysmen irského původu dotuje deseti tisíci eur. Za delší prózu Foster (2010, česky jako Třetí světlo) pro změnu získala Davy Byrnes Irish Writing Award, s níž je spojena odměna patnáct tisíc eur, přičemž všichni nominovaní obdrží „bolestné“ tisíc eur. A to už vůbec nemluvíme o tom, že za největší v Irsku předávané ocenění, Mezinárodní dublinskou literární cenu, se dostává šek na sto tisíc eur.

    Tuzemská bída

    A teď si na příkladu Daniela Hradeckého můžeme ukázat, jaká je situace u nás. Za jednotlivé Litery je těžká maketa knihy a někdy i třicet tisíc korun, pokud má dotyčný žánr „bočního“ sponzora. Teprve za nadžánrovou Knihu roku Magnesia Litera je dvě stě tisíc korun. Stejně tak byl Daniel Hradecký v minulém roce pouze mezi českými nominovanými na Cenu Evropské unie za literaturu, k níž se váže částka pět tisíc eur… A pro úplnost onoho srovnání s Irskem, v Praze předávaná mezinárodní Cena Franze Kafky dává šek na deset tisíc dolarů, což je ve srovnání se sto tisíci eury v Dublinu pakatel. Shrnuto: žádné české literární ocenění spisovateli život nezmění. Ani finanční odměnou, ani tím, jaký má cena posléze dopad na prodej jeho knih(y).
    O všech těch cenách a penězích je zde řeč ale i proto, že v literárních kuloárech kolovaly historky o tom, jak neproměnění nominace Přibližování dřeva dopadlo předloni v Praze pro Daniela Hradeckého jakožto člověka dlouhodobě bojujícího s alkoholem velmi neslavně. Krátce řečeno tak, že se loni na předání, kdy už cenu za Tři kapitoly získal, nemohl dostavit. Což byl dost možná taky jeden z důvodů, proč porota jeho knize nepřiřkla zmíněnou Cenu Evropské unie za literaturu. Umělec se ale přece nepozná podle toho, že je umytý a učesaný a říká „pěkně děkuji“ a „ohromně si toho vážím“.
    Naopak se dá s jistotou tvrdit, že kdyby Daniel Hradecký žil spořádaným životem, tak by dnes nezajímal tolik rozličných lidí z literárního prostředí a čtenářů. A taky by asi neměl o čem psát, neboť neustále píše o sobě a o tom, co se mu přihodilo a co si při tom myslel. Což stvrzuje i nejnovější počin, rozsáhlý text Silážní jámy, který snad můžeme nazvat poemou, i když nabízí rovněž prozaické úseky. Ovšem Hradeckého samotná poezie je velmi prozaizovaná a epická: pokud poezie a próza nabízí dva odlišné Hradecké, pak nejspíš v tomto směru, že poezie jasně ukazuje, že pro autora Silážních jam nejsou verše rozhodně bojem o to, aby se vyjádřil co nejstručněji. Prozaické knihy – již podle názvů Trosky jednoho deníku (2016) a Tři kapitoly (2020) – zas odkrývají, že spisovatel měl dosud problém vyrobit něco víc než fragmenty.

    Nakouknout, ale bezpečně Velkou syntézou nejsou ani Silážní jámy, vydané nakladatelstvím Dybbuk, přestože mají 200 stran, což je na poemu opravdu velmi naddimenzovaný rozsah. Kdo to však nevzdá, důkladně si v průběhu četby uvědomí, co Daniel Hradecký svým textem činí, jaké to má důsledky a limity. Mimo jiné, že délka je to jediné, čím se Silážní jámy čtenáři vzpírají.
    Psaní Daniela Hradeckého není pouze autobiografické, ale též silně automytizační, byť u toho nikdy nechybí i sebeshazování: „Ano, sesumíroval jsem loni na podzim / (září 01) cosi velmi působivého o zániku starého města, / a vono se to líbilo, vono se to líbí dál, von ten literární / podvod prošel, voni tomu místo sprostý podvod říkají / skvostná báseň a já už nejsem podvodník / a budižkničemu, / nýbrž básník. V hodině dvanácté…“
    Stejně tak rád ukazuje, co všechno zná a ví, nicméně dělá to jenom tak halabala, jako že pokud jste tu narážku nepochopili, o nic nejde. Vedle toho je ovšem ve Třech kapitolách schopen napsat – poutavě, to se musí přiznat – pětadvacet stránek o tom, že si jeho alter ego spletlo přeplatek s nedoplatkem, což je jinak zápletka nanejvýš pro televizní Bakaláře.
    To je Daniel Hradecký v kostce. Kronikář vlastního života. Přitažlivost jeho díla spočívá v tom, že nás zavádí tam, kam jsme nikdy nevkročili, případně jsme se v(y)kročit báli – na všechny ty alkoholické výpravy, do ponižujících zaměstnání, jako je ostraha v obchodní galerii, a na oddělení protialkoholních léčeben. A my jsme rádi, že nás tam zavedl, aniž jsme tam museli vstoupit. Je to hygienické a bezpečné.

    Vzpomínka na Chinaskiho Autor Silážních jam nadto každou další knihou především připomíná a dokresluje svůj portrét, možná ale daleko spíš tvaruje vlastní sochu rozervaného literáta. Připomene tak třeba amerického spisovatele Charlese Bukowského (1920–1994), ostatně rovněž básnického a prozaického obojživelníka. Ten též dával čtenářům zakusit, že čtou něco úžasného, co sami v životě nezažili, protože by se toho neodvážili. Bukowski navíc umně míchal svou textovou směs, a tak ho čtenáři mohli obdivovat nejen pro jeho zážitky, ale i pro schopnost neortodoxního vyjadřování; proto mohl být vnímán jako umělec. Zároveň ovšem neustále zdůrazňoval své plebejství, a hlavně neopomněl čtenáři podstrčit konejšivou pilulku v podobě pocitu, že je na tom nakonec rozhodně líp než jeho literární alter ego Henry Chinaski. Je tu nicméně ještě jeden aspekt. Bukowského dílo je rozsáhlé, daleko spíš rozteklé, a jeho obdivovatelé ho mohli číst na pokračování jako seriál. Přičemž ten, kdo byl polapen tímto mýtem, se pozná podle toho, že je mu jedno, že se spisovatel opakuje a že celek díla nemá jedinečný vrchol, jako by bylo v jedné řadě a rovině. Pro fanoušky, kteří jsou už dopředu rozhodnutí, že se jim to bude líbit, je to prostě pořád „jízda“.
    Tím se ovšem dostáváme k něčemu obecnějšímu, a to otázce, zda se literatura nepřizpůsobuje konzumní době a prezentaci umělců či „umělců“. Protože psaní na pokračování je vlastně jakousi paralelou k bulvárním článkům. Sériové psaní autobiografické literatury se liší akorát v tom, že se literát – stejně tak Viewegh jako Hradecký – přiznává sám či musí sám o sobě bájit. Proto, že se o něj nikdo jiný nezajímá? Nebo proto, že chce mít svůj obraz pod kontrolou – jako dnes všichni na „asociálních sítích“?
    A pokud jasně pociťujeme, že tu léta chybí podstatná díla, že literatura je průtoková, pak jsme možná na stopě. Byli by ho takto sebestřední autoři schopni vytvořit? A chtěli by ho vůbec napsat? Druhá otázka může znít absurdně, ovšem vzpomeňme si na jeden básnický příklad za všechny: na Zimohrádek (1965) Ivana Wernische. Autor se kdysi vyjádřil, jak mu věčné připomínání této sbírky pije krev. Je to lidsky pochopitelné: básník už je dávno někým jiným – i v důsledku toho, co dále napsal –, a tak již ani nemá pocit, že by měl se svou dávnou knihou příliš společného.
    Takže je tu nebezpečí, že se může stát, že konkrétní kniha bude slavnější než samotný literát. Potom by mohl léta při publikování dalších textů poslouchat jen: Není přece nutné, abyste si vyžadoval pozornost takovými nepodarky, když vás máme trvale v srdcích díky vašemu „nesmrtelnému dílu“. Proto se dnešním autorům ona z nouze ctnost – neschopnost vytvořit něco, co by je přesáhlo – vlastně hodí, poněvadž díky tomu mohou pokračovat v seriálovém připomínání sebe sama v póze umělce. Respektive musí pokračovat, jelikož bez „nesmrtelného díla“ na jejich kontě by se na ně jinak brzy zapomnělo.

    Husarský kousek

    U Daniela Hradeckého si tak lze přát, aby některá z jeho další knih byla čímsi víc než jen „leštěnkou“ jeho vlastní sochy a aby dokázal taky něco pouze naznačit či dokonce smlčet. Protože bez řady veršů Silážních jam bychom se poměrně snadno obešli, například: „Říct o textu, že je to básnička, / to je snad možné jen v češtině. / Jakmile někdo řekne básnička, / z básníka je jedním rázem infantilní / retard, tzv. detroid, jak krásně a s gustem / říkával kdysi na vojně Jarda Nechvátal.“ Jinak se však autorovi Silážních jam povedl v současné atmosféře husarský kousek. Postarší bílý heterosexuál, jenž píše o holdování alkoholu a zakouřených severočeských putykách, vzpomíná na vojnu a starému přátelskému světu dává přednost před kariérou, dokázal zaujmout v literárním světě, kde je dnes třeba být obětí – jedno koho, čeho. Už jen proto, aby nikdo nemusel být za svůj život odpovědný.
    Ústřední otázkou současných textů, které jsou skutečně trendy, totiž je: Kdo – protože já rozhodně ne – může za to, že jsem takhle dopadl? V takovém prostředí infantilních „básniček“ dokáže být Daniel Hradecký snadno výjimečný tím, že se ke svému osudu staví jako chlap: nepopírá, že je nejen obětí, nýbrž i viníkem. Že je obětí sebe samého.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.