dybbuk-312

Ofelia Zepeda

Síla oceánu

básně z pouště

z angličtiny přeložili Daniela Simon, Ivana Klima

Cena s DPH: 139 , e-kniha:

Básnická sbírka příslušnice indiánského národa Tohono O’odham. Ofelia Zepeda je lingvistka, obhájkyně zachování domorodých jazyků a aktivistka boje za jejich obranu. V současnosti působí jako profesorka na Arizonské univerzitě v Tucsonu.

Ofelia Zepeda po svém narození neobdržela rodný list, protože, jak píše v jedné své básni, její rodiče neuměli ani slovo anglicky. Mluvili jazykem, který „se hodí na vytahování vzpomínek z hloubi země“. Tématem jejích básní je dětství na venkově a zvyky jejího kmene — čekání na déšť a jeho vůně, když se konečně objeví, kaktusy povodní vytržené ze země, vzpomínka na kouř lpící ve vlasech, práce v kuchyni při přípravě tortil a na bavlníkovém poli atp. Mimo indiánské motivy se v knize objevují i současné, moderní prvky, které pronikají do původního způsobu života, a to někdy až absurdním způsobem — tanečníci jeleního tance například vydělané peníze k překvapení přihlížejících turistů a jejich puristických představ hodlají utratit za hamburger a hranolky.
Život Tohono O’odhamů je pevně zakotven v himdagu, způsobu života, který prolíná kulturní, duchovní a fyzickou říši světa. Básně Ofelie Zepedy jsou důkazem toho, že k plnému pochopení lidské zkušenosti a světa, který obýváme, je nutná jazyková diverzita.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-202-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074382024

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 × 192 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-202-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074382024

Počet stran

80

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 × 192 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 31.10. 2019

    Milena Fucimanová
    LIDÉ NA TOULKÁCH NEPOTŘEBUJÍ SEMAFORY ANI PŘECHODY PRO CHODCE

    To, že má básnická sbírka Ofelie Zepedy nazvaná Síla oceánu podtitul Básně z pouště, vyznívá dost paradoxně, ale oceán a poušť mají k sobě v jistém smyslu blízko.
    Obsažená poezie se pohybuje ve dvou autentických světech. První je současně prožívaný: tady a teď, druhý je retrospekce, zpřítomňování archetypů, ovšem způsobem, který je nenabízí jako krajový suvenýr. Pochopit ducha národa jako živý materiál, nikoli jako archivní záznam, to je důležité poslání nejen této poezie.
    Koho zajímá kultura jiných národů a kmenů, najde dostatek informací v doslovu samotné autorky. Čtenář se dozví podstatná fakta o indiánském národě Tohono O’odham, původně zvaném Papago. Ofelie Zepeda je jeho příslušnicí, ale není to lidová vypravěčka či snad šamanka. Je to vzdělaná žena, lingvistka, obhájkyně zachování domorodných jazyků a bojovnice za jejich obranu. Je rovněž autorka první gramatiky jazyka tohoto indiánského národa.
    Na několika místech se čtenář může dokonce seznámit s jeho písmem, s původní jazykovou verzí básní. Je to přínosný nápad, knihu ozvláštňuje. Nemáme denně možnost vidět písmo indiánského jazyka na vlastní oči. Není vyloučeno, že někoho povzbudí ke studiu tohoto jazyka.
    Bylo by však velkým omylem očekávat od Ofelie Zepedy poezii „národopisnou“.
    Ve skutečnosti jde o básně veskrze moderní. Jsou psány nepravidelným volným veršem. Ukázky v původním jazyce naznačují, že básně v mateřštině mají sevřený rytmus, možná i taneční, snad i rým. Mohou být ovlivněné původní o’odhamskou hudbou waila. Ale ve sbírce je slyšet i blues, rock’n’roll, country i mexická hudba. Ovšem moderní podoba básní je oproštěná od rytmických vazeb. Přesto zejména ty dlouhé připomínají dávné zpěvy, tradiční ústní podání. Dynamiku zajišťuje specifický způsob střídání lakonických vět a složených objasňujících souvětí. Překvapí absence původních kmenových názvů, které by básně ozvláštnily, pojmy nepřeložitelné, probouzející fantazii. Dokonce i příroda, která vytváří základní siluetu, je důsledně označována jen obecnými pojmy: země, oceán, vítr, písek. Nikde bližší pojmenování, žádné geografické názvy zdůrazňující, že jde právě jen o toto nezaměnitelné místo. Dokonce ani lidé nemají křestní jména, mluví se o muži, ženě, matce, sestře, babičce… Ani psi nemají vlastní jméno. Netypické je i minimum přídavných jmen, což by mohlo vést k představě ustrnulého panoptika. Nebo odšťavených symbolů. Ovšem autorka všechno oživuje a zároveň charakterizuje detailním popisem dějů, pohybů, úkonů. V básních se vše pohybuje, kojoti táhnou nebo běží, tráva přikrývá a bičuje psa, černé mraky rámusí, burácejí, odplouvají. Měsíc a oceán si spolu hrají, voda znamená nepředstavitelný pohyb. Země, měsíc, hvězdy jsou spojeny rytmem. Jelení tance. Dokonce i země je vnímána jako veliký taneční parket.
    Ale nejtypičtější je líčení běžných úkonů, které přetrvávají a vytvářejí neopakovatelný kolorit, přesto nepůsobí jako zkamenělý otisk z pradávna. Například v básni „Sádlo jako hydratační krém“ je bez příkras popisováno praní prádla: „Matka se i s neckami uchýlí na stejnou stranu. / Shrbená nad vaničkou plnou prádla, zády ke slunci. / Její paže kmitají sem a tam, když perou a tahají slunce za paprsky. / Sestry a já věšíme prádlo / a jsme rády, že neprší.“ Velice pocitová je báseň „Horké tortily“: „Celé léto připravuje tortily v rozpálené kuchyni. / Venku je 46 stupňů Celsia, / uvnitř v kuchyni ještě víc, díky ohni v peci.“ Výmluvné je až kronikářské zachycení události například v básni „Povodně roku 1993 a jiné“.
    Co do motivů je uvedená sbírka velice různorodá: vzpomínky z dětství, líčení venkovské přírody, bavlníková pole, koňské ohrady, cesty od vesnice k vesnici, sny a představy, ale také historky dobrodružné a triumfální, jindy příběhy samoty, čekání, úzkosti. Ve verších jsou rozseté zmínky kmenových zvyků a rituálů, ovšem žádné primitivní zaříkávání. Na mnoha místech autorka vychází z lidových mouder, přísloví, pořekadel, dokonce i z naivních představ lidové spirituality, ze specifického religiózního pojetí světa, protože je to svět, který autorka důvěrně zná a nikdy jej neodmítla, ale přidala mu univerzální hodnotu. Přitom sama je oběma nohama v moderním světě, což dokazují i časté odkazy na oblíbené moderní písně, zejména písně Boba Dylana, nebo značky aut.
    A přesto je v knize přítomen jeden specifický fenomén: motiv ženských vlasů – dlouhých, zachycených sponkami, vlasů, které potvrzují identitu, vlasů, do nichž se ženy oblékají, které nesmějí nepřátelsky zastírat tvář a jejichž ztráta znamená životní ohrožení. Kdo očekával konkrétní rituál, má jej jako na dlani.
    „Tam na druhé straně při slavnostech zpívají a tančí. / Až tam dojdeme, musíme mít dlouhé vlasy, aby nás poznali.“ A ženy, kterým někdo ustřihl vlasy: „až zemi opustí, v popelu své vlasy hledat budou.“
    V současném světě, v němž je ekologická problematika dennodenně diskutována a politizována, nelze opominout, že i v této sbírce je motiv přírody bytostně, až osudově přítomný: ovšem příroda je tu jako vznešené božstvo, nikoli zoufalá oběť. Když lidé odeženou vítr, musí pokorně přiznat, že odehnali i déšť. Udělali chybu a musí ji sami napravit. Přivolávání deště je ústřední bod této národní kultury. A také potřeba symbiózní rovnováhy:
    „A tak načínám nový cyklus, / spolu se zvířaty, rostlinami, oceány, větry / a všemi, co to cítí stejně.“
    Autorka nijak nezastírá, že kultura jejího národa přejala jisté nesourodé prvky okolního světa, protože tak to v životě chodí. Asimilace. Kultura není fosilie. Ale musím přiznat, že mě tato sbírka nepřitáhla pouze svým moderním pojetím, ale také podprahovou přítomností dávných zkušeností, které bych snad mohla nazvat i poselstvím, kdybych k tomu slovu neměla nedůvěru. Přesto není radno podceňovat prověřené pravdy. Souhlasím s autorkou, že člověk pořád něco chce, ale vlastně ani neví, oč žádá. Není připraven ani přijmout dary. Myslím, že to je memento celé knihy.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz