dybbuk-198

Jan Opolský

Sám všechen život býti

Cena s DPH: 149 , e-kniha: 149 

Básnické dílo Jana Opolského (1875–1942) náleží k těm, která dnes nejsou zapomenuta, ale přesto stojí na okraji literárního povědomí. Až křečovitě vypjatá strnulost, uvězněnost ve světě vlastní obraznosti, zaujetí sebou samým, vlastním nitrem a jeho vyděleností ze světa, téměř vše prostupující skepse, jejíž škleb je sycen ironií jen v některých polohách, a později také nostalgie za mizejícím časem, ukotvení ve ztemnělé krajině Podkrkonoší a zvláštní rovnováha vidění balancujícího mezi krásou a jejím zánikem, jedinečností života a osvobodivostí smrti, jsou charakteristické znaky Opolského tvorby. Žádná z jeho sbírek básní nevyšla v reedici, kterou by si první dva tituly, Svět smutných (1899) a Klekání (1900), zasloužily stejně jako jen o málo starší sbírky Hlaváčkovy či Březinovy nebo o málo mladší Gellnerovy nebo Tomanovy. Naléhavost sdělení a originalita básnického vidění se časem přesunuly do drobných próz, tvořících dnes známější část autorova díla. Některé charakteristické rysy se však znovu a v překvapivé proměně vynořily v pozdní básnické tvorbě, ve sbírkách Hory a doly a lesy(1931) a Čtení z hvězd a obelisků (1936), v nichž už atmosféře prázdna nedominuje uhrančivé zachycení děsivosti rozkladu, ale osvobodivé vyrovnání se s ním. Tento svazek připomíná Opolského jako básníka veršů, v neposlední řadě zpochybňujících potřebnost dobového kontextu pro osobitost díla; básníka z těch, kteří patrně nebudou nikdy šířeji známi, ale jejichž literární osud nemohl být šťastnější: čtenářská přitažlivost zůstává neměnná.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-088-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380884

Počet stran

128

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 × 180 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-088-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380884

Počet stran

128

Formáty e-knihy

PDF

Formát

125 × 180 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 12. 12. 2013

    Milan Šedivý
    OPOLSKÝ SUBJEKTIVIZUJÍCÍ

    Jan Opolský: Sám všechen život býti (výbor z díla) Edičně připravil a doslov napsal Petr Fabian dybbuk, Praha 2013 Jan Opolský (1875–1942), dodnes polozapomenutý a zapomínaný básník i prozaik, kterého se jednotlivci od konce šedesátých let snaží literárně rehabilitovat. První kroky, které ukazovaly na Opolského jako na tvůrce hodnot, učinil na sklonku šedesátých let již zesnulý Ivan Slavík. V jeho výboru Představení v soumraku, který byl úvodním pokusem o přehodnocení, dostala přednost próza před produkcí básnickou. Na básně bohatší je pak výbor Václava Cílka z roku 2010 nazvaný Staré lesy, v němž opět lze najít i prózu. Výbor Sám všechen život býti, vydaný letos nakladatelstvím dybbuk, se pak pokouší představit Opolského čistě jako básníka. Během svého života vydal Opolský podle Lexikonu české literatury celkem třináct básnických titulů, mělo by tudíž být dost tvorby pro ediční archeologii. Nejlepší smetana se podle editora vysrážela v těchto sbírkách: Svět smutných z roku 1899 a Klekání z roku následujícího, srovnatelný počet básní byl také vybrán z knih, které jsou označovány jako kvalitativní pokles: Pod tíhou života (1923) a Hory a doly a lesy. Malý vzorek pochází z Jedů a léků (1901) a z Dědictví (1923) a naposled poměrně malý podíl má oproti sbírkám jmenovaným v úvodu i Čtení z hvězd a obelisků. A to je docela překvapující, neboť básnický vzmach na sklonku básníkova života byl dosud nalézán právě v této sbírce, jak čteme dále v Lexikonu české literatury: „Básnickou obrodu znamenala předposlední sbírka (tj. poslední básnická, pozn. rec.] Čtení z hvězd a obelisků, reflektující v novoromantickém duchu místo člověka v kosmickém řádu.“ Fabian nicméně tradičnímu mínění kontruje: „Některé charakteristické rysy autorovy tvorby se však znovu (ponecháme-li stranou prozaické texty) a v překvapivé proměně vynořují v pozdní tvorbě, zejména ve sbírce Hory a doly a lesy (1931), a v menší míře zůstávají přítomny v posledním souboru, Čtení z hvězd a obelisků (1936), vyzdvihovaném I. Slavíkem.“
    Opolského tvorba vycházela z dominantních proudů, které na konci předminulého století českou literární scénu ovládaly: ovlivnil jej kromě dekadence a symbolismu také impresionismus, který v něm rezonoval i později. Výbor přináší z tohoto ranku snad čtyři básně o západu slunce. Kromě přírodní lyriky obracel se Opolský tematicky také k minulosti, ale uměl napsat i zdařilou reflexi na aktuální téma. Zřejmě nejsilněji z generace počátku století je zasažen pocitem zemdlení a únavy. Skepse ho neopustí dokonce ani při kompozici poslední básnické sbírky, která se kromě několika takových míst otvírá pozitivnímu vyznění. Energičnost a pozoruhodná zralost prvních sbírek zvolna vysychá, postupem času básníka opouští i schopnost zachytit jemný detail a jen rozmělňuje své výrazné tvůrčí začátky. Fabian má šťastnou ruku při výběru z básní dřívějších dob, snad lze mít určité výhrady k výběru z posledních sbírek. Hory a doly a lesy, vzdor zasazení do krajiny, které celek evidentně oživuje, jsou poměrně verbalistní anemyslím, že jde o texty tak výrazné, abychom při větším počtu neviděli oproti předešlému kvalitativní sestup. Souhlasím, že pro podtržení atmosféry sbírky má oddíl vyznívat pesimisticky, ale mohly snad být zařazeny jen ty nejvýraznější básně: Mlýn, Noc u děťátka, Jed samoty, Tiché lesy, Hřbitůvek a Bolest. Ostatním textům v oddílu mohou konkurovat i básně pozitivnějšího ražení do původního celku zahrnuté, ty Fabian obecně pomíjí. U Čtení z hvězd a obelisků se pak takové pojetí obrací skoro proti smyslu i atmosféře původního celku. Chyběly mi básně typu Veliké hlubiny, Prázdného chrámu, Pozdního večera a jiných, které by výstižně postihly univerzalistický akord sbírky.
    Opolský je tedy i tímto posledním výborem představován jako autor subjektivizujících veršů. Rozumím tomu, obecně přisuzujeme takovým textům větší umělecké aspirace. Opolský však má svou jiskru i v objektivizujících textech. Když část oddílu Pod tíhou života končí textem In vino veritas, předznamenává se tím vlastně posun k Hrsti ironie a satiry. V létě jsem si tu sbírku přečetl, a přestože se nepočítám mezi Opolského současníky, dobře jsem se při tom veršování bavil. Nezdálo se mi, že by ta sbírka byla úplně mrtvá, i když u časových témat je opravdu významově zatmělá. Satirický duch, pokud jím je autor obdařen, je nadčasový, a že Opolský satirikem uměl být, zdálo se mi to živější než některé angažované básně, které byly u nás napsány včera. Nemám však žádný důvod prskat na naše angažované básníky, samotná myšlenka angažovanosti není špatná, jde o to, jak se provádí. U Opolského si lze dobře čtenářsky vyzkoušet, co funguje i po letech a co je na draka. Ale obrázek o tom si čtenář musí udělat mimo výbor, protože editor z této knihy nic nezařadil. Musíme počkat na někoho, kdo by měl chuť dát dohromady (a není od věci doplnit: kdo by měl také chuť vydat) výbor z novočeské veršované satiry.
    Ale když už se tu mluví o objektivizující notě Opolského: dynamismus, který v Hrsti ironie a satiry tryská ve službě společenského tématu a myšlenky, vytryskl o něco dříve také v subjektivní poloze, v Klekání. A to je velký objev, který Fabianův výbor nabízí. Zde se Opolský svým cynismem vymaňuje z regresivního smutku prvotiny a ještě zdaleka neutone ve strnulém historismu Jedů a léků. Svou dravou obrazností nastoupil nevídanou cestu, z níž pak bohužel ustoupil. I když některé tóniny jeho současníci vyjádří často pregnantněji, zřejmě nejdůležitější a nejoriginálnější básníkovou notou je těch několik ostře mířených básní, které vnesly do české poezie něco, co neměla a po řadu let mít nebude a co u pozdějších expresionistů Klímy, Weinera nebo Demla získá zcela jiný tónorod i tvar. Z básní Uprchlík, Běda, Město, Cesta, Rybník bravný, Těžká noc a Posel sálá cosi pozoruhodně obludného a vypadá to, jako by velcí němečtí expresionisté o celé desetiletí později opisovali, ač je z toho ani v nejmenším nepodezřívám. Bylo by proto snad adekvátní vnímat Opolského jako předchůdce českého expresionismu. Zdá se, že v krátkosti vyzářil své vizionářství a pak už jen obtížně v sobě nalézal švih a jemnost básnického ducha. Ne zcela pravidelné jambické metrum jeho prvotiny se postupně ustalovalo a zdokonalovalo, až se posléze stalo téměř základní hodnotou těchto básní. Tvarově se Opolský časem dostal k svébytné charakteristické podobě sdruženého verše, který je přerušen i zakončen veršem úsečným, nezřídka sapfického metrického půdorysu. Jeho delším veršem prokmitnou alexandríny, které ho i v pozdních letech zase spojují s generací přelomu století.
    Máme tedy z nakladatelství dybbuk po Hermoru Liliovi nyní i Opolského, dobrá, je na místě za čtenáře poděkovat nakladateli i editorovi, přečetli jsme rádi. Věřme, že nezůstane jen u toho a brzy se třeba dostane i na tvorbu jiného „českého prokletého básníka“, třeba Jaroslava Kolmana Cassia. O něm se také dlouho mlčí.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz