dybbuk-148

Kari Hotakainen

Role člověka

z finštiny přeložil Vladimír Piskoř

Cena s DPH: 283 

Jádro románu Role člověka tvoří vyprávění bývalé obchodnice s galanterií. Sdělovaný příběh její rodiny současně slouží jako inspirace spisovateli pozbyvšímu literární nápady: Manžel nejmladší dcery, cizinec tmavé pleti, se při práci řidiče auto­busu pere s nelítostnou místní realitou; syn předstírá, že stále pracuje v počítačové firmě, zatímco klesl na pozici opraváře počítačů; nejstarší, nejúspěšnější dcera bojuje s pocitem vyprázdněného života prosezeného na pracovních poradách. Při nečekané ráně osudu se však členové rodiny rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou…
I tento román je stejně jako Hotakainenova předchozí díla dokladem velkého pozorovacího talentu autora a jeho smyslu pro humor, tón je však daleko agresivnější a cyničtější. Pokládá nám otázku: Co se vlastně stane s pravdou a co se smyšlenkou, když spisovatel slyšenou skutečnost přetvoří v literaturu? A hlavně: Jak dalece odpor proti gilotině života a snaha vyvléci se z řetězce příčin a následků závisí na vnitřní schopnosti každého člověka? A do jaké míry je toto donkichotské úsilí mařeno daností a jedinečností lidského osudu?

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-038-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074380389

Počet stran

256

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-038-9

Vazba

vázaná

EAN

9788074380389

Počet stran

256

Formát

132 × 205 mm

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    novinky.cz, 14. 4. 2011

    Role člověka

    Kdybychom měli odpovědět na otázku, o kterých „malých“ národních literaturách mají čeští čtenáři slušné povědomí, pak je to nizozemská, norská a finská. Z té poslední ční Kari Hotakainen (1957), román Role člověka je již jeho čtvrtou knihou přeloženou do češtiny. Hrdinka se v něm potkává se spisovatelem, který už nemá nápady a nechce se mu psát o prázdnotě, a prodá mu za 7000 eur historii své rodiny. Nejsou to žádné veselé historky, spíše naopak. Nebývalý ekonomický růst země rozrušil finskou společnost, rychlé zbohatnutí bývá vystřídáno rychlejším zchudnutím, rodina se prověřuje teprve tragédií. Od autora se nedozvíme, jestli čteme původní vyprávění, nebo už „přimyšlený“ text. Na začátku hrdinka prohlašuje, že nesnáší smyšlené knihy: „A nejhorší by bylo, kdyby někdo můj život znovu vymýšlel do nějaké knížky.“ Na konci si ale myslí: „Každý dělá svou práci tak dobře, jak umí, a prodává ji dál.“

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iHned, 14. 4. 2011

    Ondřej Horák
    Romanopisec Kari Hotakainen líčí zlý kapitalismus se zemitým finským humorem

    Finský prozaik v knize Role člověka ukazuje bohaté s chudým životem a chudé s bohatými životními zkušenostmi. Ty, kteří nemají co říci, ale pořád mluví, a ty, kteří by měli co říci, ale raději mlčí.
    Nic si nenamlouvejme. Stačí se totiž jen zamyslet a každý nahlédne, že je to s ním nahnuté. Hned zítra je možné dostat výpověď – a kdo zaplatí hypotéku? Pozítří zase majitel drahého automobilu může na přechodu srazit chodce – a ve vězeňské cele tak dobrou klimatizaci nemají. Ale pak je tu ještě něco horšího – co když byl ten mrtvý na přechodu naším potomkem?
    Zkrátka, dokud člověk žije, tak je to s ním pořád nahnuté. To v románu Role člověka (2009) mezi řádky neustále podotýká Kari Hotakainen (1957). Finský literát začínal jako novinář a básník, mezinárodní věhlas si však dokázal získat až romány. Prvním titulem přeloženým do češtiny byl Buster Keaton – život a činy (1991), v němž se autor podle vlastních slov pokusil k němým filmům slavného herce přidat slova.
    Za román Na domácí frontě (2002), jehož hlavním tématem je snaha zakoupit nemovitost, Kari Hotakainen obdržel cenu Severské rady pro literaturu a jeho české vydání před pěti lety také slavilo značný čtenářský úspěch. O rok později ještě následovala próza Chrám svatého Izáka (2004), konfrontující Finsko s Ruskem. Po čtyřleté odmlce se tak nyní díky románu Role člověka můžeme opět setkat s tímto finským nenechavcem.

    Zatnout kapitalismu tipec
    Stejně jako v románu Na domácí frontě i v Chrámu svatého Izáka se v Roli člověka ocitáme v kruhu finské rodiny. Do její kuchyně však vstupujeme prostřednictvím postavy literáta, jenž nemá o čem psát, ale potřebuje napsat knihu – bez dalšího potvrzování totiž ztrácí status spisovatele. Nejde tedy ani tak o knihy samotné, ale o to, aby byla „obnovena“ role spisovatele.
    Proto spisovatel vyzve při náhodném setkání venkovskou ženu Salme Sinikku Malmikunnasovou, jež mívala obchod s galanterií, aby mu za úplatu odvyprávěla svůj příběh. Paní jde především o peníze a o to, aby to spisovatel napsal „podle pravdy“. Literátovi jde však samozřejmě o něco úplně jiného. V románu Role člověka, jak už ostatně naznačuje samotný titul, tak realita neustále naráží na fikci, případně se přetlačují, nebo se dokonce jedna snaží zakrýt druhou.
    To se projevuje třeba tak, že děti paní Malmikunnasové nechtějí, nedokážou matce říci, že jejich životní situace je jiná, než bývala, případně že taková ani nikdy nebyla. A tak místo šťastných a úspěšných lidí jsou z nich zlodějíčci, nezaměstnaní, manažerky s vysátou energií či podnikaví zoufalci, kteří vymýšlejí, jak se zadarmo najíst v obchodních domech – jak vpadnout zlému kapitalismu do zad.

    Jen si nám zkus zavolat
    Nad Rolí člověka má český čtenář často pocit, že na něho pomrkává příslušník jiného malého národa, jenž má také velké sousedy. Vůbec nejpovedenější pasáží je popis situace, kdy si dcera domů přivede snoubence, „černocha“. Otec jí předá kus papíru a odejde do kůlny štípat dříví. Na papírku stojí: „Vzala sis černocha. Jen si nám zkus zavolat.“ Když to zjistí paní Malmikunnasová, vyrazí za manželem: „Nejdřív mysli, potom mudruj. Na tomhle lístku jsi přehodil pořadí.“
    Zachycením odlidštěného světa kapitalismu – živoření v moderních kancelářích, kde unavení lidé musejí předstírat, že jsou stále plní skvělých nápadů – pak Role člověka ostrostí a přesností připomene knihy Emila Hakla. I když v druhé polovině románu Kari Hotakainen hodně tlačí na pilu, aby tento svět nasvítil, a dostává se snad až příliš daleko od původního konstruktu se spisovatelem, který si kupuje příběh.
    Snahou finského prozaika totiž bylo ukázat nejen to, že jsou tu člověk a spisovatel, život a literatura, realita a fikce. Jsou zde také bohatí s chudým životem a chudí s bohatými životními zkušenostmi. Ti, kteří nemají co říci, ale pořád mluví, a ti, kteří by měli co říci, ale raději mlčí. A v neposlední řadě i lidé, kteří neustále hrají nějaké role, a lidé, kteří se snaží žádné role nehrát, a tak hrají roli „autentických lidí“.

    Kari Hotakainen tak potvrdil pozici autora, jenž dokáže být neupachtěným způsobem vtipný a má schopnost do románů zakódovat ducha doby. Ale zase, nic si nenamlouvejme – i finský prozaik, stejně jako většina současných autorů, to má z hlediska literární nesmrtelnosti dost nahnuté.
    Finský spisovatel Kari Hotakainen i ve svém nejnovějším románu Role člověka ukazuje, že není nutno, aby bylo přímo veselo. Svůj smysl pro humor totiž v knize střídá s přesným pozorováním životních krizí v době více či méně fungujícího tržního hospodářství.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 11. 5. 2011

    Lenka Fárová
    Slova, mlčení a jazyk
    Román Role člověka: pravda je jako bumerang

    Finsko se může zdát pro Středoevropana v určitých ohledech zemí zaslíbenou.
    Poslední kniha Kariho Hotakainena však tragikomicky zachycuje též stinné stránky tamější společnosti – samotu, konzum i přesycení slovy beze smyslu.
    Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Líná huba – holé neštěstí. Řeč se mluví a voda teče. I z množství přísloví je patrné, že řeč, slova a mluvení naplňují náš život od začátku do konce. A taky mlčení. Někdy výmluvné. Jeden z nejúspěšnějších současných finských spisovatelů Kari Hotakainen (nar. 1957) se ve svém nejnovějším románu Role člověka (Ihmisen osa, 2009) pustil do velmi závažných témat: co a jak říkáme, co z toho slyšíme či slyšet (ne)chceme a co to může mít za následky. A také do otázky ze všech největší: co je pravda?
    Rámcovým příběhem románu je rozvinutí myšlenky, která se patrně honí hlavou mnoha tvůrců: Co když spisovateli dojdou témata? Co když už nebude mít o čem psát? Co když sám žije tak nudně a nezajímavě, že se to jako námět nedá použít? A co si tedy nějaký zajímavý „život“ koupit? Při náhodném setkání na knižním veletrhu, jehož mumraj Hotakainen mimochodem popisuje velmi sarkasticky, spisovatel učiní lákavou nabídku jedné starší ženě – ona mu za pět tisíc eur prodá svůj život a on získá vhodný materiál pro svou další knihu. Žena má obchodního ducha, takže cenu ještě o dva tisíce vyšponuje. Dohodnuto. A tak se při setkáních v anonymním občerstvení u benzinové pumpy začnou osudy rodiny Salme Malmikunnasové stávat součástí nového příběhu.

    Salme a její pravda
    Salme má o pravdě jasno: miluje ji a lež – a tím pádem i vymyšlené příběhy – nesnáší. Proto si na spisovateli vymůže, že se při zpracování bude pevně držet faktů: „Na počátku jsem měla říct, jaký je rozdíl mezi lží a pravdou. Lež zůstává v hlavě. Je jako migréna. Zato pravda je jako bumerang. Zasáhne čelo, pěkně vás vyburcuje a pokračuje odtud k obzoru. Pravdu nikdo nevlastní.“ Jenže nechce mít ona sama patent na pravdu? Není snad její vyprávění jen jednou z mnoha verzí téhož příběhu? A kolik toho zamlčela úplně? Všechno je vlastně jen otázka úhlu pohledu, a o to běží v literatuře především. Autor se zde jasně vyjadřuje ke vztahu mezi fakty a fikcí, která literární vědu zaměstnává po celá desetiletí.
    V současnosti je značná část povolání založena právě na mluvení, přemlouvání a vysvětlování, na vztahu prodávajícího a zákazníka. Salme je už v důchodu, ale celý pracovní život strávila jako majitelka a zároveň prodavačka v malém krámku s galanterním zbožím v nejmenované finské vesnici. Prodávala v něm nitě, knofl íky a také pohlednice se čtyřmi motivy, na nichž nyní nabyté životní zkušenosti ve velmi kondenzované podobě rozesílá svým třem dětem: „Ahoj Heleno! Nevyvyšuj se nad ostatní. Nahoře dojde vzduch a dostaneš závrať. Jez máslo a pij červené mléko. Nebo aspoň modré. Odtučněných se nedotýkej, ta tě vynesou do vzduchu. Zůstaň na zemi. Jako hříbek. Ale neponižuj se. Něco takového nemá význam, Otec včera navařil karelský kotlík na spoustu dní dopředu. Zvaž to. Tvoje máma“.

    Slova, slova, skutky
    Všechny tři děti žijí tak či onak ve světě obchodu, kde je třeba hlavně umět mluvit. Nejstarší dcera Helena pracuje jako konzultantka, ale prodej konkrétního zboží se pro Salme nepochopitelně proměnil v prodej naprosto neuchopitelných komodit, jakými jsou rady či nápady. Prodává jen slova. Autor kriticky hodnotí svět velkého byznysu a staví se na stranu živnostníků a drobných podnikatelů, ostatně sám v podobném prostředí vyrůstal. Helenin život pak ve vteřině naruby obrátí tragická náhoda, když její otec zcela oněmí. Tato událost celou rodinu zprvu paralyzuje a nakonec vyvolá krutou pomstu.
    Prostřední syn Pekka nežije ani zdaleka tak úspěšný život, jak se jeho matka domnívá. Po ztrátě zaměstnání přežívá zcela osamělý na okraji společnosti a na hranici bídy, kterou se snaží zahnat velmi bizarním počínáním: někdy se vmísí mezi pohřební hosty a zúčastní se po obřadu i hostiny, jindy se převlékne za peruánského pouličního muzikanta nebo vytvoří důmyslně propracovaný systém na zužitkování všech ochutnávkových akcí v supermarketech potravin v širším centru Helsinek.
    Nejmladší dcera Maija také v práci mluví celé dny. Po telefonu lidem prodává předplatné časopisů a vyslechnuté urážky si pak kompenzuje drobnými krádežemi v obchodech, protože tam zboží na majitele teprve čeká, a tudíž vlastně není ničí. Do rozsáhlé galerie postav patří i Maijin černošský manžel, který se neustále setkává s rasismem, ať už otevřeným či skrytým.

    „Země zaslíbená“
    Z mikropříběhů na půdorysu jedné rodiny vzniká pestrá mozaika osudů ve zdánlivě zaslíbené zemi, která se náhle nezdá tak bezproblémová, jak ji známe z médií. Ostrá a přesná analýza současné finské společnosti získává na účinku zejména tím, co je Hotakainenovou obchodní značkou – dokonalým mixem tragických, dojemných i komických momentů, tentokrát s překvapivým, mrazivým závěrem, jejž se nesluší vyzradit. Protože když dojdou slova, je třeba přejít k činům.
    Tvorba Kariho Hotakainena zahrnuje kromě prózy také divadelní a rozhlasové hry, knihy pro děti i poezii. Překlady jeho knih začaly vycházet už v devadesátých letech, ale širší mezinárodní pozornosti se mu dostalo až po vydání románu Na domácí frontě (viz A2 č. 33/2006), za který v roce 2002 získal hlavní finskou literární cenu Finlandia a o dva roky později i Cenu Severské rady za literaturu. Role člověka je Hotakainenovým desátým románem a po čtenářském úspěchu se připravuje také jeho filmová verze, ta by měla mít premiéru příští rok.
    Sám název románu je ovšem ve finštině mnohoznačný – slovo „osa“ totiž znamená (sou)část, díl, úděl i roli. Pro překladatele tedy značný oříšek, zvlášť když pro všechny významy by se v textu snadno našlo opodstatnění. Vladimír Piskoř byl tak nucen si vybrat a volba nakonec s ohledem na informace od autora, že je román Role člověka první částí zamýšlené trilogie, padla na výše uvedený titul. Vydání druhého dílu se očekává již letos. A pokud bude stejně dobrý jako tento, máme se rozhodně nač těšit.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Host, 10. 6. 2011

    Michal Švec
    Prodat život spisovateli

    Jakou cenu má lidský život, napadne čtenáře nejnovějšího románu finského spisovatele Kariho Hotakainena, když se dozví, že jeho hlavní postava prodala ten svůj za sedm tisíc eur. Neupsala se ovšem ďáblu, nýbrž spisovateli, jemuž došla inspirace a který na knižním veletrhu hledá téma pro svou novou knihu. Žijeme v komerčním světě, kde se dá koupit a prodat téměř vše.
    Kari Hotakainen (nar. 1957) je velmi všestranným spisovatelem. Na svém kontě má zatím jedenáct románů, pět básnických sbírek, knihy pro děti, rozhlasové a divadelní hry, scénáře k filmu i televiznímu seriálu. Čeští čtenáři znají jeho románový debut Buster Keaton: Život a činy (česky 1999) a především román Na domácí frontě (česky 2006), za který obdržel Cenu Finlandia a Cenu Severské rady za literaturu a podle něhož byl natočen úspěšný film. V roce 2007 pak u nás vyšel překlad krátkého románu Chrám svatého Izáka. Ve své tvorbě se Hotakainen nejčastěji věnuje zkoumání rodinných vztahů, rolí člověka v rodině i ve společnosti a každodennímu životu v současném Finsku. Výrazným prvkem jeho knih je osobitý, mnohdy černý humor.
    Role člověka je první částí zamýšlené volné trilogie, jejíž druhý díl by měl být dokončen v letošním roce. Název románu je slovní hříčkou — finské Ihmisen osa znamená totiž jak osud či úděl člověka, tak i část člověka, s čímž se v textu dále pracuje. A podobných her se slovy, které dokáží překladateli pořádně zamotat hlavu, najdeme v knize spoustu.
    Na začátku románu se setkávají spisovatel a hlavní postava Salme Malmikunnasová, bývalá majitelka obchodu s nitěmi, jež mu odprodá příběh svého života. Hranice mezi textem knihy a knihy v knize zůstává až do konce natolik tenká, že si nikdy nemůžeme být jisti, jestli se události odehrávají skutečně, nebo jsou jen výplodem fantazie spisovatele-postavy, který se nijak nebojí využívat autorské licence a Salmin život podle svého přikrášlovat. Ostatně, je člověk vůbec schopen převyprávět svůj život pravdivě?
    V centru dění stojí Salme a její rodina — mlčenlivý muž Paavo a tři odrostlé děti, které se probíjejí ne zrovna jednoduchým životem. Jejich matka má o nich poněkud idealističtější představy, než jaká se ukáže být skutečnost. Děj románu se rozpadá do krátkých epizod, které uvádějí na scénu členy rodiny. Hlavní zápletka příběhu i její rozuzlení, klasický motiv nesmazatelného provinění a kruté pomsty, jsou poněkud zbytečně dramatické; román však zdařile staví především na jednotlivých scénách, které ne vždy s hlavní dějovou linií přímo souvisejí. Povětšinou jsou zdařile zpracovány jako téměř divadelní výstupy — zkušenost s psaním divadelních her se u Hotakainena rozhodně nezapře. A nezapře se ani autorův osobitý smysl pro humor. Kniha je plná situační komiky, hry s jazykem, vtipných glos současné společnosti, cynismu, ironie i nadsázky.
    Na nevelkém rozsahu se román dotýká poměrně velkého množství témat, jako je zdegenerovaná morálka obchodního světa, lidský parazitismus, vztah k přistěhovalcům a další. Z toho nutně plyne, že některá z nich jsou pojednána zkratkovitě. Také charakteristika vedlejších postav občas sklouzává k nedotaženému a černobílému pojetí. Na druhou stranu je nutné podotknout, že osobnosti svérázných hlavních postav, tedy Salme, Paava a jejich dětí, jsou vykresleny velmi přesvědčivým a originálním způsobem.
    Ústředním tématem románu je nejen role člověka, ale také výsadní role peněz v soudobé tržní společnosti. Všichni něco nakupují a prodávají, ať už nitě a pohledy, předplatné časopisů, ideje a nápady nebo životní příběh. A všichni se přetvařují, nasazují si masky, snaží se před ostatními být někým jiným, než kým ve skutečnosti jsou. Kniha také pokládá otázku, kam až je v tomto počínání člověk schopen zajít, kde jsou hranice lidské důstojnosti. Pokud jsme schopni ponižovat se kvůli vidině zisku, proplouvat bez cíle nudnými všedními dny a odosobněnými vztahy umocňovanými vyprázdněnou komunikací, jaká je skutečná cena našeho života?
    Krátce po vydání románu zveřejnil jeho autor webové stránky http://www.ihmisenosa.fi, na nichž jsou kromě recenzí a studií uveřejněny jeho vlastní doplňující komentáře ke knize, které napsal hned po jejím dokončení. Ať už jsou internetové stránky marketingovým tahem nebo rafinovaným moderním metafikčním postupem, ke knize se báječně hodí obojí.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Tvar, 6. 10. 2011

    Jan Dlask
    STARÉ DOBRÉ FINSKO SE HROUTÍ…

    Kari Hotakainen: Role člověka Z finštiny přeložil Vladimír Piskoř dybbuk, Praha 2011 Role člověka finského autora Kariho Hotakainena (nar. 1957) není jeho první knihou přeloženou do češtiny. Netradičně pojaté autobiograficky koncipované dílo Buster Keaton: život a činy na český knižní trh následoval Hotakainenův ve Finsku velmi úspěšný román Na domácí frontě, kde se v příběhu jedné finské rodiny řeší problematika mezigeneračních vztahů, která se rovněž objevila v jeho díle o náboženské víře a nevíře s názvem Chrám svatého Izáka. Mimoto Hotakainen v dosud nepřeložených dílech reflektuje i akutní problémy finské společnosti, její rozdělení na lidi vzdělané a méně vzdělané, tedy situaci, která ústí v ekonomickou prosperitu jedněch a sociálního vyloučení druhých. Jedná se o záležitost podobného řádu, jako je rozdělování obyvatel na úspěšné, schopné, bohaté, pracovité, vzdělané – a ty ostatní, schéma, které je v současné České republice obyvatelstvu tak často vnucováno některými politiky a sdělovacími prostředky.
    V nejnovějším románu autor na jedné straně zůstává svým tématům věrný, na straně druhé je dokáže umně modifikovat tak, aby se neopakoval. Ozvláštňující je i forma díla: příběh začíná tím, že postava bezejmenného spisovatele trpícího nedostatkem inspirace přemluví starší paní Malmikunnasovou, aby mu „prodala svůj život“, tedy aby za finanční odměnu vyprávěla svůj příběh, na kterém se nám na první pohled nemusí jevit nic zajímavého. Román je pak jakousi sondou do života jedné finské rodiny, na jejímž pozadí se také zrcadlí mnohostranné společenské proměny od dob druhé světové války. Je tu však jedno velké ALE: na mnoha místech vychází najevo, že pan spisovatel popouštěl uzdu své fantazie více, než bylo pro Malmikunnasovou záhodno. Otázka Co je tedy vlastně pravda? je tu tak jednou z hlavních červených nití.
    Hotakainenův překladatel Vladimír Piskoř se (až na spojení „bude se soustředit“, které pokládám za gramaticky sporné) zhostil svého úkolu velmi dobře. Musel ale každopádně bojovat se slůvkem „osa“, které se objevuje i v názvu díla. To znamená skutečně roli, v jiných kontextech je ale nutno je přeložit (tak jak to Piskoř učinil) jinak: jako úděl, část, součást či díl. Další možností jeho překladu je podíl, ve smyslu nejskeptičtější starozákonní knihy Kazatel: „Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl.“ (Kaz 3, 22). Na tuto biblickou knihu je v románu mnoho odkazů, včetně od Kralických známého „marnost nad marnostmi“, v ekumenickém překladu „pomíjivost, samá pomíjivost“ – připomínající zbytečnost veškerého lidského snažení. Kniha Kazatel byla židy zpočátku vnímána jako sporná, a jejímu zařazení do kánonu předcházelo váhání. Nepodává totiž obraz světa ve smyslu jeho vývoje vpřed jako zbytek Starého zákona, ale chápe jej cyklicky – vývoj tak může rovněž probíhat od zlatého věku směrem k pádu.
    Hotakainenův pohled na svět je podobný. Zlatým věkem by mohlo v jeho náhledu být poválečné Finsko, kdy paní Malmikunnasová začínala svou kariéru maloměšťácké obchodnice s galanterií v naprosto přehledném světě s jasně daným cílem, jímž bylo po lutersku hodně pracovat, aby se několika válkami zničená země vzchopila z hospodářské katastrofy. Zákazníci tu byli proto, aby jim bylo slouženo. Finská společnost blahobytu ale dospěla do dnešního stadia, ve kterém převzaly otěže děti Malmikunnasové. „Lidé jsou mladí a dynamičtí, ale říkají stejné věci každý den, jen v různém pořadí. Jsou v pohybu, ale stojí. To je společný optický klam nás všech. (…) Musí běhat z jednoho jednání na druhé. A k tomu s dětmi po všech možných kroužcích.“ Vedle toho je především ve světě obchodu povinností být mocen jazyka, což může působit zvláště absurdním dojmem v tradičně málomluvném Finsku, kde donedávna spíše platilo, že „pomatenec má plno řečí“ (Kaz 10, 14). Zákazník tu již není jako ten, kterému je třeba sloužit, nýbrž jako objekt marketingové manipulace. Práce v obchodní společnosti s nadnárodními ambicemi nepřináší pocit smysluplnosti, ale pouze a jen psychický stres. Spolupracovníci spolu nespolupracují, ale konkurují si, neboť jeden druhému stojí v cestě kariéry. A kdo není schopen nárokům dostát, končí doslova jako bezdomovec na ulici. Navíc na přijímání lidí s jinou barvou pleti není finská společnost prolezlá předsudky připravena. K řešení je Hotakainen stejně jako biblický Kazatel skeptický: vedle času milovat je také čas nenávidět. Destruktivní tendence globálního kapitalismu vedou nakonec jeho postavy k tomu, aby přikročily k velmi radikálnímu řešení ve znamení odplaty za veškerá příkoří, která jim jejich úděl přinesl – a zde je také otázkou, do jaké míry svůj osud samy řídí.
    Působí-li na někoho tento stručný popis Hotakainenova obrazu světa příliš vypjatě s tím, že „tak špatné to zase dnes není“, je třeba zopakovat fakt, že celým textem prochází otázka „co je vlastně pravda“, a zamyslet se nad tím, zda kazatel a karatel Hotakainen spíše neprorokuje. Půjde-li to takto dál, skončí to špatně. S tím může souviset jistá vyostřenost obrázku skutečnosti, který je nám podáván.
    Potud chvála. Nemohu se ale v jistém smyslu ubránit dojmu, že ve snaze věci vyostřit tak, aby cynismus a absurdita současnosti co nejlépe vynikly, a aby satira a sarkasmus byly účinné, se autor čtenáři v několika detailech trochu podbízí. Na tomto místě by si měl Hotakainen uvědomit, že si pak nebezpečně zadává s tím, co kritizuje: snaha čtenáře neustále bavit snadno vede k poloze „ubavit se k smrti“. Autor občas v dialozích vkládá do úst postavám tak promyšleně vtipné litanie, že na bázi jejich sociálního statutu působí naprosto neautenticky. Že popisovaná obchodní společnost bude podnikat právě v mobilní telefonii, je již dnes ve Finsku stereotypem Hotakainena nehodným: ne všichni Finové vystavení neblahým vlivům moderní firemní kultury (či spíše nekultury) pracují v branži Nokia. A do třetice: zbohatlík Kimmo, přesvědčený, že dělníci vykořisťují buržousty, a nikoliv naopak. Z něj činí krajně negativní postavu už skutečnost, že se raduje z toho, když mu jako taxík pošlou automobil značky Škoda, neboť v jeho interpretaci „v Česku vzkvétá kapitalismus“. Podobnými sympatiemi může trpět pouze někdo co do místních poměrů naprosto neinformovaný, kdo neví nic o postkomunistickém kapitalismu mafiánském, jak byl alespoň do nedávné doby interpretován i z nejvyšších míst. Není ale Kimmo, jehož jediným zájmem je vydělávat peníze a jezdit v nových automobilech, spíše nepovedenou karikaturou? Ne že bychom v Čechách neznali povinné lání na odborové svazy, kterému se s přáteli ze svých kruhů věnuje, přece jen ale: oč lépe a ambivalentněji ztvárnil obraz zbohatlíka jiný Fin, Christer Kihlman, v románu Drahý princi – v češtině vydaném v roce 1979! A to i jeho Donald Blaadh je karikatura.
    Přes toto všechno jsem přesvědčen, že mnohý český čtenář ocení Hotakainenův strhující děj a čtivý jazyk, že objeví mnohé z toho, s čím se setkává i ve svém vlastním každodenním životě.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz